Moje články

V mobilu jí cinkla zpráva od Jana.
Profesor Tác to dokázal. Ctibor je v péči psychologa!
Paráda! odepsala. Proto přišla ředitelka z hodiny na prášky. Ctibor projevil zájem o pokusy! Chemické, ne fyzikální!
Moje práce, pochválil se Jan. Předvedl jsem hořícího hada na porcelánové podložce. Produkt pramalý, smradu jak v hradu.
Přiložila smajlíka. Prima probuzení pozornosti! Dodala: Fyzikář odchází. Samozřejmě se to rozkřiklo. Ctibor mu pogratuloval. Řekl, že je rád a že to škole prospěje. 
Psychologa čeká pytel práce... Proč si píšeme v aliteracích?
Prosím? 
Opakování stejných hlásek na počátcích slov. Třeba: Kvetoucí korál. 
Kvetoucí korál? Parádní pitomost!
Přiletěl palec.

"Vysvětli pojem katalyzátor."
Ctibor přešlápl: "Látka vstupující do reakce a vystupující z ní nezměněná. Zvyšuje rychlost reakce, protože snižuje aktivační energiii reakce. Stačí to takhle?"
Ředitelka spokojeně kývla. "Uveď příklad."
"Faraónův had."
Třída se zarazila, a pak se začala chichotat. Ředitelka nadzvedla obočí. Urychleně zmlkli.
"Cukr se oxiduje. Vzniká oxid uhličitý a vodní pára," křída v Ctiborově ruce se rozběhla po tabuli, "a hydrogenuhličitan sodný se mění na uhličitan za vzniku stejných plynů. Ty vytvářejí pěnovou strukturu produktů hoření do spotřebování reaktantů. Začnou růst takzvaní hadi."
"Já myslela, že chemii nesnášíš?"
"Fyzika je lepší." Ctibor se zamyslel a dodal: "Promiňte."

Ředitelce se chumelily hlavou všelijaké myšlenky. Pocítila touhu přetrhnout drzého fracka Ctibora. A taky fyzikáře. Učit neumí, odborně nic moc, a co hůř, i učitelé tvrdí, že je arogantní. Jenže - kde sehnat náhradu? Není k dispozici ani absolvent, ani páťák, čtvrťák,...jen ta vědkyně, co jí dala na starost Ctibora. Ale může jí svěřit rovnou celou třídu? Jedině s někým do tandemu, ale s kým?
Nedrž emoce v sobě, připomněla si. Když chceš z někoho vymlátit duši, posluž si. Stiskla ruku v pěst a udeřila. A znova a znova.
"Ty dneska boxuješ jak Tyson!" odfoukl její sparingpartner mezi dvěma koly.

Ctibor sebou trhl a vyběhl ven. 
Jan a kantorka se zvolna přišourali ke stolu, u kterého zůstal profesor Tác. "Asi přemýšlíte, kde jsem ke Ctiborovi přišel," řekl zvolna. "Přišel on za mnou, po popularizační přednášce na hvězdárně. Dávám mu matematické konzultace. Velice brzo mi došlo, že s ním musím pracovat i jinak, než o něj začne pečovat psycholog. Drobné praktické úkoly jsou mu opravdu nepříjemné, tak se ho snažím motivovat odměnami, totiž, že ho naučím něco navíc. Ale jak vidno, kovariantní derivace na zakoupení chleba nestačí."
Ve dveřích se objevil Ctibor s malým bochníčkem. 
"Nesu! Naučíte mě ty derivace, prosím?"

Seděli u oběda a už nemohli. Smíchy. Stanka vykládala zážitky z dětské skupiny.
"Vychovatelka mě odvedla stranou a řekla mi, že musím s naším nejstarším promluvit. Prý si děsně vymýšlí..."
"Co říkal?"
"Prý v práci dělám divné věci. Zapaluju peníze, a ony neshoří. Lidem  z toho vstávají vlasy na hlavě hrůzou. A pak zapaluju ty lidi..."
"Ten má fantazii!"
"Houby fantazie! Podává kusé informace. Nezapalovala jsem bankovky, ale líh, co do něj byly namočené. Vlasy nevstávaly hrůzou, ale statickou elektřinou. A nezapalovala  jsem lidi, jen metanovou pěnu na dlaních."
"Hm. Příště přenechej Divadlo vědy někomu, kdo ještě nemá vlastní děti."

Zvonek cinkl a do kavárny vešel starší muž. Profesor Tác, teoretický fyzik, obávaný zkoušející, noční můra řady studentů.
Došel ke Ctiborovi a zlehka si odkašlal.
Student nadšeně vyskočil: "Pane profesore, příklad jsem vyřešil o den dříve!" Vytáhl poznámkový blok.
Profesor kontroloval výpočet pečlivě. Na jednom místě se zastavil: "Tady jste zapomněl vypsat použitou transformaci. Vám přijde nejspíš triviální, ale text musí pochopit i čtenář ze širší komunity. Výborně. Dobrá práce."
Ctibor se zatvářil potěšeně.
"A nyní, studente, ten druhý, těžší úkol."
Oslovený sklopil zrak.
"Zapomněl jste?"
"Ne." Ctibor se odmlčel a vyhrkl: "Prostě jsem v té pekárně koupit chleba nezvládl!" 

A potom Kurt Goedel vytřeštil oči na věc, která se zhmotnila na jeho stole. Černá, dosti už umolousaná ponožka s iniciálami.
Shiing-Shen Chern si podepisuje ponožky? A vůbec, je teď zrovna na Princetonu anebo zpátky v Číně? Taky se objevuje a mizí, jak uzná za vhodné, prostě taková časová iluze.
Ponožka se zvedla do vzduchu a roztočila se.
Zamyslel se. Gravitačnímu kolapsu by mohla zabránit i rotace hmoty. Navíc, za předpokladu záporné kosmologické konstanty, by se objevily časupodobné smyčky...
Podíval se na hodinky a trhl sebou. Nejvyšší čas vyrazit na procházku s nejlepším přítelem. Daruje mu k narozeninám celý vesmír. 

"Nejsem si jistá," sledovala kantorka Ctibora soustředěně pracujícího vidličkou. "Patrně je geniální, ale nezvládá sociální interakce. Že by Aspengerův syndrom?"
"Nějaká porucha autistického spektra to nejspíš bude, ale to musí určit psycholog," kývl Jan a dodal: "Pochybuji, že ho někdy nějaký viděl."
"Počkej! Je na střední a takhle problémově musel působit nejméně od základky. Copak nebyl ani v pedagogicko-psychologické poradně?"
"Co jsem zjistil, nebyl. Tam objednávají dítě rodiče, často na doporučení školy. Oni to nikdy neudělali."
"Nechápu. Proč?" 
"Zavírání očí před problémem? Co by tomu řekli lidi? Pověst nade vše, nejspíš. Jsou to vrcholoví manažeři, vedou síť maloobchodů. Tuším Coop."

"Vy dva se znáte?" vydechla. 
Jan vzdychl. "Napřed objednávku. Dortík je na mě, budeš ho potřebovat." Pak oslovil studenta: "Tobě jako obvykle?"
Bez odpovědi.
"Že se ptám." Nalil do čajové konvice čtvrt litru vody a změřil teplotu. Přidal vrchovatou lžíci zeleného čaje, natáhl minutku a přisunul ji, čaj i teploměr k Ctiborovi. Ten jen kývl.
"Medovník mám i karamelový... fajn, klasik. Na čtvrtky?"
Oslovený vzdychl.
"Prosím." Jan rozkrojil medovník, přidal vidličku a postavil zákusek před Ctibora.
"Sedneme si do boxu," kývl na kantorku. "Než dojí, nebude chtít být rušen. Takže mám čas ti všechno vysvětlit. Pokud ti to samotné nedocvaklo."

"Nemůžeš učiteli říkat do očí, že je debil."
"To jsem nikdy neřekl."
"On tvrdí opak." 
"Lže," zamračil se Ctibor na kantorku. "Nedokážu posoudit jeho případnou mentální retardaci, ale dokážu posoudit jeho neznalost fyziky a nekompetentnost tento předmět vyučovat. Proto jsem ho nazval ignorantem."
"Dobře, neměl bys mu říkat, že je ignorant."
"Proč? Je to pravda."
Upřela oči na dózu instantní kávy. Tak nízko neklesne. 
"Pojďme do kavárny. Zvu tě."
"Ne. Nicméně... něco bych si zakoupit mohl. Za svoje."
Šli vedle sebe, ale ne spolu, do Janovy kavárny.
"Zdravím," usmál se Jan. "Jako vždycky, latté? A co si dáš ty, Ctibore?"

"Vážená kolegyně," pravila ředitelka gymnázia, "rozhodli jsme se, že byste pro začátek mohla individuálně pracovat s problémovými žáky. Například - Ctibor. Přestavte si, on pohrdá výukou fyziky!"
Nic zvláštního. Takového nějak zvládne.
"Místo práce v hodině si pod lavicí čte!"
Čte? Puberťáci ještě čtou?
"Tvrdí, že středoškolská výuka přírodních věd je příliš elementární a jen ho okrádá o čas. Radši louská nějaký divný brak. Podívejte se sama. Odmítal ty papíry vydat, skoro se sepral s učitelem..."
Vzala je do ruky. Přístup k supergravitaci pomocí supergrupové variety. Kurnik. Musí si fofrem dostudovat gravitační teorie. Nebude ale jednodušší obrátit studentův zájem k magnetronům?

"Nakoupit u Jana chlebíčky a koláčky je sice fajn, ale jako zábavný program to fakt nestačí," domlouvaly se pohádkářka a kantorka. "Musíme si napsat seznam, co bychom s nimi mohly dělat, a pak zvolit tu nejvhodnější variantu."
"Tak pro začátek můžou vidět naše laboratoře."
"Nebo si sami udělat krátkou depozici?"
"Anebo si sami snímkovat elektronovým mikroskopem?"
"Ha! Geniální nápad. Nebudeme vybírat nic, protože zvládneme tohle všechno."
"To se... vlastně stihnout dá."
Novopečení kandidáti vědecké práce byli opatřeni návleky, bílými laboratorními plášti, ochrannými brýlemi a rukavicemi a uvedeni do chrámu vědy. Když po několika hodinách vyšli ven, jejich nadšení neznalo hranic.

"Ten grant si rozhodně podej," rázoval vedoucí se Stankou po boku. "Pomůžou ti projektové manažerky. Jsou to sice herdek... dámy, ale vědí, jak žádost sepsat, abys uspěla. No a kdyby ne... nejsme tak chudý ústav, abychom tě nemohli vzít na dohodu. Rozhodně ti zařídíme přijetí do dětské skupiny." Zastavil se. "Tedy dětem, aby nedošlo k omylu." 
Vrazil do zasedačky a zahlaholil: "Vedu posilu. Skoro všichni ji znáte, kdo ne, seznamte se. A máme problém. Zítra dorazí exkurze z ministerstva. Ne vědci, úředníci. Je jim potřeba povědět nějakou pohádku a udělat zábavné odpoledne. Kdo tu chtěl učit?"
Zvedly se dvě ruce.

Byl jeden elektron, co odešel do světa. Roky pracoval ve fotonásobiči a množil elektrony, ale těšil se domů, do magnetronu. 

Vrátil se a zjistil, že všechno je jinak. Magnety pořád stejné, v komoře pořád argon a terč stále titanový, ale jiné naprašování. Místo, aby elektrony jezdily po magnetické dráze neustále a cestou ionizovaly argon, startovaly ve velkých skupinách, rychle tam a zpátky. 

Jednou udělaly skupinu tak velkou, že přepálily nožovou pojistku. 

A tak musel přijít elektrikář, vzít žehličku, pojistku vytáhnout a dát tam novou. A vynadal vědcům, že musí ubrat, protože když je elektronů moc, tak zlobí. Stejně jako vy.

"Máme hodinu," přisedla si Stanka k Janovi. "Déle manžel a děti v parku nevydrží, a přijdou pak sem za námi."
"Do té doby budeme hotoví," odpověděl. "Jsem ti k službám."
Otevřel notebook a oba se začetli.
"Začátek není špatný - pro excelentní vědkyně do deseti let od doktorátu, kariérní přestávka nejméně jeden rok. To splňuješ bohatě."
"To ano. Ale píše se tady individuální projekt, a já chci do výzkumného tandemu."
"A co kdybys pak tvrdila, že sis myslela... Stejně ty projekty nikdo pořádně nečte."
"Bohužel, čte. Naivita nebo neznalost, natož dobrá víra, by mi neprošla... Má vůbec cenu ten grant podávat?"

"Mami, my chceme pohádku."
"Tak dobře. Šupky dupky, umýt, vyčůrat a vyčistit zubky."
Po chvíli byly všechny tři postýlky obsazené a začalo vyjednávání:
"Kocoura v botách!"
"Ten je blbej, radši Johnyho Obrobijce!"
"Ne, o princezně! O té na hrášku!"
"Nedokážete se domluvit, takže bude pohádka o elektronu, co jezdil na magnetické dráze."
Děti vytuhly při druhé větě.
Stanka si oddechla. Konečně si bude moct jít číst, co ona sama chce. Usadila se v křesle, když vtom jí na koleně přistála psí tlapa.
"Ty chceš taky pohádku? Jak je libo, poslouchej: Magnetron sputtering of hot silicon carbide target..." 
Pes odpadl okamžitě.
 

Stanka Sovičková napovelovala psy na pelíšek, děti k papíru a pastelkám a zasnila se.
Podá si návratový grant a půjde požádat o půlúvazek. Bude přijata, vrátí se zase k práci v laboratoři, bude sbírat a vyhodnocovat data, psát články, začne jezdit na konference, možná i na nějakou stáž... Rozhodně ale přijde mezi lidi, naváže nové kontakty, zdokonalí se v angličtině, taky odborně poroste, navýší si publikační index, udělá si docenturu, začne přednášet (nejen na alma mater, ale také na konferencích, kam ji pozvou), bude-
"Mamí!"
Povzdechla si. Jediná jistota je, že doma bude moci vědecky pracovat tak maximálně na záchodě.

Vedoucí seděl ve své kanceláři a zamyšleně si pročítal e-mail. Žádost o postdoktorandskou pozici na jeho pracovišti. Proletěl životopis uchazeče: ukončené studium fyziky plazmatu, zkušenosti ze zahraničních stáží, velmi pěkný publikační index.  A navíc - jeho pobyt bude financován (Úplně nebo částečně? - Nejasné! Musí upřesnit!)  ze stipendia, takže by mu nemusel (tolik?) platit.
Klepnul na tlačítko Odpovědět a zamyslel se. 

Zaklepala a ani nečekala na odezvu a vpadla do jeho kanceláře: "Šéfe! Konečně mám tip na někoho, kdo za mě vezme ten půlúvazek! A znáte ji, dělala u vás doktorát!"
Zakroutil hlavou. Napřed nikdo, a pak hned dva dobří kandidáti najednou!

Padal a padal a neslyšel nic. Necítil vanutí větru. Neviděl přibližující se zemi.
Náhle zazněly varhany doprovázející mužský sbor:
"Zpomal, milý elektrone,
málo síly musíš mít,
neboť nesmíš do vzorečku
velkou jámu vyhloubit. 
Podoben velkému ptáku
snášej se teď na padáku,
vyvaruj se nárazu, 
ať nedojde k odrazu. 
Nebuď prostě padavka, 
snes se jako volavka..."
Otevřel oči. Ležel v posteli vedle své ženy, která poklidně oddychovala. Usmál se. Večer přišla po dlouhé době zase celá rozzářená a povídala mu o nějaké vychytávce v elektronovém mikroskopu, snad o módu bržděných elektronů. Že by se jí přece jen podařilo aspoň trochu zvolnit?
 

"Ty jsi poklad! Kdo je to?"
"Stanka Sovičková. Dělala u tvého šéfa dizertaci."
"Kdy?"
"Před... třemi dětmi."
"To je pěkně dlouho z oboru. Proč by se chtěla vracet?"
"Třeba proto, že rodičovský příspěvek není zlatý padák? Mají hypotéku a dva psy, co žerou jak nedovření. Ale hlavní důvod bude, že se doma nudí a chce vypadnout někam mezi lidi."
"Jak to víš?"
"Byla tu před týdnem. Dětem a psům jsem ucpal pusinky palačinkami, abychom dali řeč. Chce si podat návratový grant, ale musí přesně specifikovat, k čemu se chce vrátit."
"Asi tě platonicky miluju," usmála se. "Šéfova studentka - záruka kvality."

"Nechápu," zakroutil Jan hlavou. "Takže ty si chceš odpočinout od práce tím, že si jí nabereš ještě víc?"
Nadechla se k ostré odpovědi, ale přistál před ní talíř s grenaille brambory, kuřecím steakem a tzaziky a sklenice domácí mátové limonády. "To jsi špatně pochopil," natáhla se pro příbor. "Já nechtěla víc práce. Já jí chtěla část někomu předat a zkusit si něco jiného, méně náročného. Ale nemám komu. Lempla šéf nezaměstná."
"Něco méně náročného? Tys ještě neučila, co?"
"A ty ano?"
"Jo. Můžu poskytovat nevyžádané rady zdarma."
"Potřebovala bych jedinou: komu mám vrazit ten svůj vědecký půlúvazek?"
"Možná bych věděl."

Jan byl zahalen aurou tajemství. Jisté bylo, že studoval fyziku a angličtinu a studium přerušil kvůli nabídce jet učit do Tibetu. Tam prý polovinu času trávil vyučováním (projekt Polibek vzdělání), druhou polovinu při stavění solární destilačni aparatury pro čištění vody ze studní (projekt Slunce do sklenice) a třetí polovinu prý studiem meditačních technik povznesení se nad každodenní problémy.

Po návratu si pronajal v kampuse kavárnu. K jídlu přidával zdarma dobrou náladu, a pro zájemce také dobré rady. Stal se baristou, terapeutem i zpovědníkem. V kavárně se sbíhaly nitky informací, jiskřily nové nápady a navazovaly se spolupráce i obyčejné lidské kontakty. 

Univerzitní kavárna byla přívětiivé, důvěryhodné místo. Nábytek tvořil několik útulných, od sebe oddělených zákoutí. Pult se leskl a voda na něm rozlitá okamžitě utvořila maličké kuličky (důsledek plazmového opracování povrchu). Neméně vyleštěný byl i kávovar a vitrínka s pečivem slaným i sladkým. Pod digestoří stála plotýnka vařiče s čisťounkou pánví (olejofobní povrch, dar magnetronové skupiny) a konvektomat. Díky tomu bylo možné dostat míchaná vajíčka, steak či pizzu kdykoliv od otevření do zavíračky. Protože: "Vědec a) má vždycky hlad, b) bez cukru nemyslí c) bez kafe si ani nevrzne (jedno kafe, jedno vrznutí)." Tuto filosofiii šířil Jan, barista, nejdůležitější inventář kavárny.

Pravěký prasoumrak se snáší na praprales z prapřesliček a praplavuní. Z pramočálů kvákají pražáby a pramalé chvilky praticha vyplňují kratičká melodická vrznutí. Frekvence čtyři tisíce šest set herzů, jednotlivé fáze dlouhé šestnáct milisekund. Prakobylka protřepává prakřídla a v okamžiku, kdy hrana jednoho přejede přes vroubky druhého, ozve se další zvuk...

Objev dokonale přesného otisku křídla vnukl archeologům myšlenku spojit se s odborníky na současný hmyz. Vyhledali v databázi druh s nejpodobnější strukturou křídla a rozhodli se simulovat, jak asi mohlo znít (vzhledem k rozměrům a předpokládanému materiálu, který se u hmyzu už celá geologická období nemění). Poslouchejte, sněte a žasněte.

Zalapala po dechu. "Počkej, jak - já tě na ten půlúvazek nepustím! Oni se mnou počítají! A já to slíbila! Sliby se mají-"
"Prd plnit! Neslavíš vánoce, ale druhé narozeniny! Kdybys tu láhev nechytila, tak je laboratoř na kusy, fakulta v luftě a vy tři mrtví."
V tu chvíli teprve nastoupil šok. Před očima se jí zatmělo.
Když si zase uvědomovala okolí, cpala do sebe čokoládové figurky, které jí šéf podával už vyloupané z alobalu.
"Už jsem je chtěl stejně vyhodit, jsou tu od zimy. Fakt mě to mrzí, ale já řešení nemám. Ty na něco přijdeš. Zajdi si na kafe."
 

"Jak?" zeptala se sekretářky.
"Zle. Šeptá."
To zlé bylo. V dobré náladě vedoucí hlaholil, ve špatné řval. Pokud mluvil potichu, bylo bezpečnější zamknout se do tygří klece a zalézt za tygra.
Oba laboranti vypadli ven, červení jak raci.
"Teď ty!" houkl. "Jak chceš učit? Dva jsem ti svěřil a skoro jsme měli smrťák! Ty uhlídáš třicet fakanů?" Podíval se na její obvázanou ruku. "Zlomená?"
"Naražená."
"Na," podal jí sáček s ledem a pokračoval: "Jenže, holka, i tak máme problém. Počítej se mnou: šest projektů, osm lidí. Když někoho nepřibereme, nezvládneme je úspěšně uzavřít. Já tě na ten půlúvazek pustit nemůžu."
 

"Centrum volá voltmetr. Jaký máte potenciál?"

"Tady voltmetr. Od jednoho trichomu. Pouhá rosa?"

"Dejme tomu třicet vteřin."

"Tady voltmetr. Hlásím napětí od druhého trichomu. Jedna a jedna jsou dvě. To bude moucha. Mňamkááá!"

"Centrum čepeli: Cvak! Opakuji, cvak!"

"Tady listová čepel. Hlásíme uzavřeno."

"Tady voltmetr. Hlásíme další a další potenciály. Ta sebou háže, moucha."

"Centrum čepeli: Stiskněte pevněji. Nerozdrtit. Opakuji, nerozdrtit."

"Už byly tři potenciály, nespustíme trávení?"

"Centrum voltmetru: Nekibicuj. Centrum trávicím žlázkám: zahájit trávení."

"Mňam."

"My chceme taky aminokyseliny!"

Zhruba po týdnu.

"Centrum čepeli. Konec, vážení. Zahájit otvírání. Napřímit trichomy. Centrum voltmetru: vynulujte kalkulačku. Květní stvol žádá další mouchu."

Kde vedoucí sehnal tyhle dva paznehty? zuřila. Prý laboranti... "Milí kolegové, bezpečnost především. Vysoké napětí, tlakové lahve. Navíc - aparatura stála dvacet milionů. Zpočátku budete pracovat pod dozorem, po přezkoušení samostatně. Budete se chovat zodpovědně a podle předpisů, nepodceňujte..."
"Pfff," odfrkl jeden.
Postavila se proti němu a upřeně se mu zadívala do očí. 
Uhnul zrakem.
Nadechla se, ale koutkem oka něco zahlédla. Otočila se.
Ten druhý si bezmyšlenkovitě pohrával se zajišťovacím řetízkem tlakové lahve. Sundal ho a jak vytahoval z kapsy mobil, vrazil do lahve s acetylenem loktem.
Zakývala se a začala padat. Tlakovým uzávěrem rovnou na hranu ocelového laboratorního stolu. 

Vrkla cosi na pozdrav a vrhla se do kuchyně. "Dík, už padám hlady."
"Chutná?" Seděl v křesle pod lampou, knihu založenou prstem.
"Hm," přisedla si na opěradlo. "Co čteš?"
"Bradburyho, Marionety a.s."
"O čem to je?"
"O nás."
Zarazila se. "Myslíš o nás jako o lidech? Jako každá Bradburyho knížka."
"Ne, o nás dvou. Taky mám pocit, že mi tě vyměnili."
Překvapeně se na něj podívala.
"Dřív jsi hořela nadšením a povídala mi o věcech, kterým jsem nerozuměl. Teď přijdeš, mlčíš a padneš. Jako by ti přestřihli provázky. Prosím, zpomal. Dokud je čas."
Vzdychla a políbila ho. "Od zítřka začnu."

"Než skončím schůzi - má někdo nějakou připomínku?" zeptal se pro formu vedoucí projektu.
"Já," zvedla ruku. "Od prvního pracuju na poloviční úvazek."
"Do háje... nejsi v tom?"
"No dovol? Copak musím být v tom, když chci míň práce? Chci změnu. A buďte rádi, že tady neskončím úplně."
"Ok, tak se nečil. Co chceš ještě dělat?"
"Učit. V tandemu. Něco tady, něco na pilotním gymnáziu."
"Neblbni! Sežerou tě zaživa!"
"Studenti? Proč?"
"Jsou to parchanti."
"My byli taky a Fendra s náma vždycky vymetla. Použiju její drakonický metody."
"No nevím... " 
"Ale já vím! Učit je poslání!"
"Naivko. Takže ti to nevymluvíme?"
"Ne."
 

"Já se na to... " 
"Co je?" nakoukl do místnosti kolega. 
"Nic. Nemůžu doladit tu zatracenou depozici. Chci sto nanometrů plus mínus deset. Koukni: první pokus -  čtyřicet. Nastavím čtyřnásobný průtok - čtyřikrát tlustší vrstva. Fajn. Uberu na dvojnásobný a mám šedesát, ne osmdesát. Ta závislost měla být lineární. Lineární, chápeš?"
"Hm. Budou tam další vlivy."
"Zjevně. Znova původní podmínky a sto."
"No vidíš." 
"Ale sto tisíc! Ta blbá aparatura se ucpala! Serem taku robotu, idzem v baně robit, tri tisícky čistá ruka!" Praštila do stolu, až se otřásl. 
"Počkej... to fakt myslíš vážně... že bys toho nechala?"
"Jo. A nevymlouvej mi to."