Moje články

Poslechne Fehérovy rady, musí Karoline Sternbachové, ubohé svedené dívce s nevinnýma očima, vzít moc, kterou nad ním má. Útočí na něj, protože si myslí, že je sám a nemá ho kdo bránit.
Učiněné rozhodnutí ale nepřehluší strach, nezničí úzkost. V rodině svých hostitelů tuší náklonnost k neobvyklému. Je si skoro jistý, že by ho neprozradili.
Skoro jistý.
Skoro jistý.
Musí si být jistý!
Je si JISTÝ!
Ale svěřit jim klíč k sobě samému? Ještě nikdy o tom s nikým nemluvil. Snad jen Dima něco tušil… A kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby Konstantin tehdy svému manželovi jeho domněnky potvrdil...

Dva páni, Fehér a Volkonskij, stáli na nábřeží a krmili labutě.
„Chce, abych odjel, jinak prozradí... to, co o mně ví,“ vyhnul se nevyslovitelnému.
„Hm,“ zabručel Fehér a hodil do vody další hrst. „Chcete utíkat? Nebo věříte, že se za vás přátelé postaví?“
Konstantin se odmlčel.
„Proč mi pomáháte? Nemám vám ani jak zaplatit.“
Detektiv místo odpovědi z vnitřní kapsy saka vyndal fotografii a podal ji Konstantinovi. „Moje nebožka žena.“
Měla husté tmavé vlasy, široký úsměv a ostré, aristokratické rysy.
„Víte, jak jí říkali, když byla ve vašem věku?“ Významně se na něj podíval, než doplnil odpověď. „Monsieur le lieutenant.“

Konstantin sedí ve svém pokoji, jediném, jenž mu aspoň trochu patří, jediném v celém světě, a leští si boty. Jedny i druhé. Hnědé s tkanicemi, černé lesklé s knoflíky. Ty druhé koupil do opery. Ani do jedné z nich už je nevynese. Jeho velký sen – v troskách. Ale pořád tu je a pořád ho znají jako pana Volkonského, muže, jako je každý druhý.
Odloží svůj černý pár a ještě jednou pročte lístek, který mu poslala jeho mučitelka:

Odejděte z Vídně a odvolejte detektiva Fehéra. Neodejdete-li, všem řeknu, co vím.

List roztrhne na dva, pak čtyři kusy. Lépe budou slušet ohni.

Nora vyšla ven, jakmile pod oknem zaslechla zvuky utichajícího motoru.
„Vy jste ji odřely!“ Pohledem i doteky prstů zkoumala škodu na karoserii, když z automobilu vystoupila Judita, ani se nezastavila a vběhla dovnitř.
„Kam běžíš?!“
Na ulici zůstala jen s podezřele tichou slečnou.
„Co se stalo?“ vypálila bez pozdravu.
Pokrčila rameny. „Do cesty nám vběhla srna.“
Nora se prudce nadechla. Otočila se ke vchodovým dveřím a vběhla za Juditou. Čekala na ni, padla jí do náruče a rozplakala se.
„To bude dobré,“ šeptala jí a hladila ji po vlasech.
Možná, že Juditě nedala život, ale jejich srdce byla jako jedno.

Slunce se rychlým tempem blížilo obzoru, když konečně přesedly na přední sedadla a vyjely k Vídni.
Judita se nedovedla bránit širokému úsměvu a každou chvíli se zasněně dívala na Violettu na pozici řidičky. Pořád tomu úplně nedovedla uvěřit. Stačilo říct!
Blížily se k zatáčce.
„Už se těším, až za mnou přijedeš do Berlína.“
Juditino srdce se prudce sevřelo.
„Ty odjíždíš do Berlína?!“
Zatáčkou plynule projely, Violetta otočila hlavu doleva, aby odpověděla.
„Pozor! Srnka!“
Trhla volantem do strany a sjela ze silnice. Zastavily.
„Jsi v pořádku?“
„Odjíždíš do Berlína?!“
Úsek častých nehod překonaly bez zranění. Ty další stále pluly v nejistotě.

Na porcelánovém podnose voněl štrúdl. Na stole vedle něj stála kávová konvice, mléko a cukr. Host dorazil, společnost zasedla.
Madam Dvorak právě pohoršeně opakovala, jak strašné věci se jen tak pro nic za nic dějí slušným lidem. Pro jednou neměla na mysli svou neteř, která seděla sama tiše v křesle.
„Je to nepříjemná záležitost,“ poznamenal pan Fehér, když mu bylo dáno slovo. „Jsem ale na stopě toho člověka a udělám vše, co je v mých silách, aby byl dopaden.“
Nejmladší členka dýchánku zbledla.
„Lino, proč nejíš? Ta jablka nejsou otrávená!“ zaláteřila madam bez špetky poznání.
Vážený host si nalil kávu.

Slunce příjemně hřálo přes bílá oblaka na blankytu. Judita to sledovala zpod přivřených víček, opřená o sedačku se lenivě bránila spánku.
„Ten film je rozdělený do kapitol, jako kniha,“ vysvětlovala právě Violetta. Seděly spolu na zadních sedadlech auta, tak blízko, jak to jen mezi dobrými známými šlo. „Když se budu režisérovi líbit, budu mít jednu kapitolu jen pro sebe.“
„Vyberou tě. Líbíš se všem.“ Judita zavřela oči. Teď nebo nikdy. „I mně.“
„To já přece vím,“ odvětila. Její hlas zněl jako řeka.
Otevřela oči. Uprostřed odpoledne se na chvíli zastavil čas. Pak se obě pohnuly.
Její rty chutnaly po malinách.

Když vešla, oči všech byly na malé slečně, z které viděla jen záda a tmavé vlasy pod kloboukem s fialovou mašlí.
„Moc mrká. Na tom budeme muset zapracovat.“ Tyhle rady z minulého století…
„Trochu kulatá, n’est pas?“ neodpustil si Henri. Sepsula ho ostrým pohledem. Moc dobře věděla, že ho jeho poslední známost opustila kvůli řezníkovi s pořádným pupkem. A dobře udělala!
„Mlčení ti ale jde dokonale,“ odvedla pozornost na sebe a počkala, až se dívka otočí čelem k ní. Byla roztomilá, s velkýma tmavýma očima, pořád trochu dětská, i když oblečená jako dospělá žena. Usmála se na ni. „Mluvíš taky?“

Detektiv Fehér na dveře maličkého nájemního bytu pana Volkonského zaklepal jednoho červencového večera. Pozval se dovnitř a posadil se na jedinou volnou židli. Konstantinovi pokynul, aby usedl na postel. Absurdita tohoto postupu ho odzbrojila. Poslechl.
„Pane Volkonskij, dostala se ke mně jistá informace.“
— Odkud to vím? Milý pane, já mám uši všude. Naslouchám hlasům lidu, dalo by se říct. (řekla mu madam Dvorak toho odpoledne [Byl okouzlen.])
„Ano?“
„Někdo vás atakuje pomocí anonymních dopisů.“
Konstantin přikývl a přemýšlel, jak toho muže dostat pryč.
„Vy víte, kdo za tím je.“ Nebyla to otázka. Chvíli se vzájemně měřili pohledy. „Nabízím vám asistenci.“

Do pracovny vlétlo jediné, zcela nevinné slovo: „Maminko.“
Nora vzhlédla od domácího účetnictví, v duši hluboký stín podezření. „Mluv, dcero.“
„Mohla bych si půjčit Antoinettu? Violetta umí řídit!“
To Nora bohužel moc dobře věděla. Pamatovala si každou vteřinu, kdy ji to učila. I všechno to, co dělaly mezitím. Tahle noční můra neměla konce.
„Prosím! Chceme se jen projet. Zastavit se u řeky…“
Ó bohyně, co všechno Nora s Violettou dělaly u řeky!
Ale Alexandr by to Juditě dovolil. Byl tím laskavým, respektujícím rodičem, zatímco ona byla za hydru. Když je tatínek mimo město… Kapitulovala.
„Dobře. Ale do večera budete zpátky.“

Ještě nikdy nebyl v kanceláři ředitele – se sboristy se jednalo na jevišti. Zájem o dekor ale Konstantina brzy přešel. Někdo na něj poslal udání.
„Kdybych věřil jen polovině toho, co se tu píše, mladý muži, musel bych vás vlastníma rukama vyprovodit tady tím oknem.“
„Ale nevěříte tomu?“ Těžko hledal slova. Nejraději by začal s plamennou obhajobou, ale dovedl jen zakoktat.
„Na tom nezáleží. Kdyby se rozkřiklo, že tu zaměstnáváme někoho jako vy… Nemůžete poškozovat naše dobré jméno. Tedy sbohem.“
Ven vyšel jako omámený. Musela to být Karoline. Ale ředitel řekl „mladý muži“… Proč by si místo opravdového tajemství vymýšlela lži?

„Počkej!“ zvolala Lina, oči jako talíře. „Ty to myslíš vážně?“
„Nepřehrávej, to je moje práce.“
„To nemyslíš vážně…“ zakončila Lina árii pro dvě plíce a jeden obličej a opřela se do křesla, co nejdramatičtěji dovedla. Obě ruce si dala na břicho, jako by hrozilo, že ji šok z toho, co se právě dozvěděla, dovede k předčasnému porodu.
„Nedělej si ze mě legraci,“ durdila se Judita, rudá jako pivoňka. Dalo se to ale čekat. Zákaz mluvení o panu Rochovi podněcoval k probírání vztahů druhých.
„Vy spolu opravdu nic nemáte?“
Zakroutila hlavou. Nerada.
„A zkusilas poprosit Noru, aby vám u toho napovídala?“

Lina píše. Na papír vkládá ladné kudrnky, elegantní obloučky, křehké tečky.
Právě se vrátila ze zahrady, kde se nechala krmit nadšenými řečmi o Konstantinově nadcházející slávě v opeře. Na prknech, co znamenají svět. Ví už přesně, kde ten falešný bratranec tráví své volné večery.
Dopíše, ještě jednou si prohlédne své slohové cvičení a zvažuje mu dodat punc pravého citu slzou, co rozpouští inkoust. Nakonec si vystačí s přejetím posledních řádků ukazovákem, list vloží do obálky, zapečetí. Odloží obálku stranou a začne psát další. Ještě jeden do třetice a je hotovo.
S úsměvem pohlédne na počátek všeho. A konec jednoho podvodníka.

Bylo pozdní odpoledne, první júl, pozdní júl byl práce čas. Nebylo v tom dvakrát poezie, zvláště ne v tuto chvíli. Konstantin se krčil pod svým těžkým pracovním stolem a hledal padlou gumovou pásku ke spoutání dokumentace. Místo pod jeho stolem bylo pouští, krajinou bez návratu, bránou předpekelnou. Přísahal by, že odsud někdy slyší výkřiky ztracených kancelářských duší.
„Kosťo, jste tady?“
Tuše Juditu, svou osvoboditelku od lovu gum, vysoukal se zpod stolu. Úsměv mu zamrzl, jakmile se vynořil nad stolní deskou. S Juditou přišla i slečna Karoline.
„Dobré odpoledne,“ usmívala se na něj, jako by v dlani nedržela celý jeho život.

„Doprovodím tě,“ trval na svém Alexandr.
Na peróně se objevil s loďákem. Trvalo ale dvě stanice, než jeho nevyřčenou nabídku konečně přijala.
„Zůstanu ve Vídni,“ řekla a sledovala, jak se mu ve tváři mísí ďábelský triumf s úlevou.
„Wilhelma budu řádně pozdravovat.“
„Hlavně opatrně. Jedna hospitalizace nám v rodině stačí.“
Zasmál se, pak z kapsičky u vesty vylovil hodinky. „Zastavíme za deset minut. Poslední vlak domů ti jede...“ Nato se poplácal po obou kapsách, než objevil jízdní řád. „O půl sedmé.“
Mávala mu s vděčností, kterou nedovedla dobře vyjádřit. Když se vlak do severních krajin ztratil v mlze, spokojeně vydechla.

„Mami, omlouvám se.“ Vstříc jí vyšla skoro na prahu. „Přehnala jsem to. Willi si vás zaslouží oba a já nejsem sama… Možná se dokonce usmířím s Juditou!“
Anetu ta náhlá změna překvapila, ale stokrát raději měla své děti, když se nechovaly jako sobečtí hulváti. Neměla stížností. „Miláčku, to je skvělé. A neboj se, všichni se vrátíme, než se narodí to tvoje malé.“
Lina se usmála.
„Mám tu pro Williho dopis,“ natáhla se pro obálku na stolku u pohovky. „Alexandr mi řekl, že ještě nečte, ale… Chci, aby si ho přečetl, než se vrátíte.“
Dojalo ji to. Její holčička je zpátky.

Ne všechno, co se třpytí, je zlato. Ne každé slovo je upřímné a pravda je někdy složitější než ta nejpromyšlenější lež.

Judita nečekala, že po návratu z korza objeví doma svou nejlepší kamarádku. Ne po tom, co jí dala na přivítanou.
Sedla si naproti ní do křesla. Obezřetnost nade vše. Mlčely. Alespoň tak dlouho, než Juditě přišla na jazyk první myšlenka.
„Vypadáš jako vorvaň.“
Lina se chtěla urazit, ale nakonec šokem otevřenou pusu způsobně zavřela. „Odkdy víš, jak vypadá vorvaň?“
„Ts!“ protočila oči Judita. „Mám prostě rozhled, víš?“
Pousměje se. „Chyběla jsi mi.“
Zní to upřímně. Příměří je na obzoru.

Přes námitky švagrové si vzala Linu stranou. Posadily se na postel v jejím dětském pokoji. Pod oknem pořád stála truhla s panenkami.
„Antoine nepřijede. Víš to, že?“
Mlčela.
Aneta si dceru přitáhla k sobě a políbila ji do vlasů. „Věděl, že jsi těhotná, když odešel?“
„Věděl,“ zašeptala.
„Je to sobec. Dobře, že se nevrátí.“
Lina se v jejím náručí napřímila. „V čem je to jiné u tebe?“
„Karoline!“
„Vím, že pozítří zase odjíždíš, tak si nehraj na svatou.“ Její hněv sílil každým slovem.
„Willi málem oslepl! Jak si vůbec dovoluješ...“ Nádech. Výdech. „Přijdu zase zítra.“
Lina jí v odchodu nebránila.

Varovali ji, že je Lina teď citlivější než obvykle. Kladli jí na srdce, aby na ni netlačila. Jako by byla nějaká krkavčí matka!
Svou holčičku objala tak těsně, jak rostoucí dítě v Linině lůně dovolilo.
„Kdy se to malé narodí?“ zeptala se a málem se zajíkla.
„Je v šestém měsíci, říkal doktor,“ vložila se do věci tetička. „Ale kdo má v takové věci věřit mužským…“
„Kope!“ vydechla Lina a položila si Anetinu ruku na břicho. Pak se usmála. „Napsala jsem Antoinovi, mami, určitě přijede brzy.“
Zbláznila se. Dočista. Nemá se míchat do jejích pocitů? Dobrá, ale alespoň protřepat je musí.

„Cesta byla strašná,“ řekla Aneta místo pozdravu a vystoupila z automobilu. „Vlaky už jezdí v každé druhé vesnici, ale nějaký skutečně potkat je zázrak.“
„Už jsem se bála, že mluvíš o mém řízení,“ ozvalo se od volantu.
Aneta krátce objala Alexandra, jenž se dosud nedostal ke slovu, a konspiračním šeptem ho zpravila o stavu věcí: „Jezdí jako ďábel. Nedivím se, že s ní Lině vždycky bývalo špatně.“
Její veselí propadlo do vědoucného ticha.
„Hlavně že jsi dorazila.“
Přikývla.
„Pomůžu ti s kufry.“
„Má jen brašnu,“ poznamenala Nora.
Jako by se ochladilo. Zvedl obočí.
„Za tři dny se vracím na Moravu.“

Od chvíle, co pro velkou lásku opustila všechny své blízké, plakala desítkou různých způsobů. Tiché slzy stesku, hořké slzy ponížení, zajíkavý nářek zlomeného srdce.
Sladký pláč úlevy, když pochopila, že se vrací domů.
Stovky slz jako cena za špatná rozhodnutí, stovky slz a dítě pod srdcem, které nedovedlo zastavit odchod svého otce.

Když zpátky ve Vídni poprvé uviděla Konstantina, rozhodla se znovu. To proto ji Antoine nemohl milovat. Nedokázala si připustit jiný důvod. Nemohla. Ta zrůda v mužských šatech zaplatí. Už žádné slzy.
„Udělal jsem vám něco, Karoline?“
Jeho strach ji naplnil radostí, jež téměř zakryla ostrost bolesti. „Úplně všechno.“

Tetička, Alexandr a Nora seděli v salónu. Rokovali.
„Judita ji tady nesnese, to je bohužel fakt,“ povzdechl si Alexandr. Obě dvě byly jako jeho dcery. „Snad se brzy usmíří, ale…“
„Co se dá dělat,“ utnula nářek Beatrix. „Nastěhuju se ke Sternbachovým a dohlédnu na ni.“
„Myslíte, že je to ještě potřeba?“
Tento pokus o odlehčení tíživosti chvíle se setkal s nepochopením.
„Toto není čas na žerty,“ odsekla tetička. „Zrovna vy dva byste si z celé té… nepříjemnosti měli vzít příklad. Víte dobře, s kým se stýká Juditka?“
Alexandr se pousmál. „Bezpečnější známost bychom si pro ni asi ani nemohli přát.“

„Kde je Roche?!“
Dotazovaný sdílel pocity dotazující, cítil ovšem jistý diskomfort z jejího bojovného tónu. Madam Dvorak nebyla ostatně nepodobná valkýrám – myšlenka, kterou si založil do hluboké škatulky „k psychoanalýze“.
„Dle mých informací na cestě z Evropy,“ odvětil doufaje, že tato odpověď bude dostatečnou kotvou vznikajících vášní. Nebylo tomu tak.
„Proč ho nikdo nezastavil?!“
„Madam pochopí,“ – jako v hypnóze couval ke dveřím, ačkoli věděl, že pravděpodobně nebude napaden – „že jsem byl najat, abych přivedl milostslečnu. S tím pánem jsem se nesetkal.“
Na to už neřekla nic. Loď se zastavila.
Pan Fehér vydechl. Na některé případy už si opravdu připadal starý.

„Vy jste našel naši Linu?“
Ferenc Fehér, soukromý detektiv zvyklý na ledasco, stihl jen přikývnout, než se madam pustila do dalších proslovů.
„Tak má po tom svém velkém flámu!“
Kdyby dostal příležitost, zmínil by, že slečnu Sternbachovou našel v tmavém podkrovním bytě bez vody a topení, hladovou a skoro bez prostředků. Úplně samu.
„Okradla vlastní rodiče! Mého bratra to málem stálo život!“
Madam náhle zmlkla. Její výraz přešel do upřímné starosti.
Tak přece aspoň něco, pomyslel si.
„Je v pořádku?“
„Ano...“
„Je tady?“
„Ano, ale...“
Vrhla na něj ostře tázavý pohled.
„Je těhotná.“
Blesk překvapení vystřídal hrom rozhořčení. „Sodoma Gomora!“

Madam Dvorak neměla ráda ženy. Neměla je ráda v jakémkoli množství, odpor pak chovala především k ženským davům. Jakožto královna kurníku nesnesla pohled do běžného ruchu slepičárny.
Před okamžikem se vrátila z ženského klubu, kde na přímluvu švagrové šířila svou životní moudrost a podnikatelské wissen-wie. Zvažovala, že se za tento výkon odmění něčím ostřejším, kupříkladu černým čajem.
Stála u okna, uvažujíc o dekadenci takového nápadu, když se ozvalo zaklepání.
A pak otevření dveří.
A zakašlání?!
Po velkoprůměrové piruetě nalezla ve své kanceláři muže.
„Madam.“ Nepostřehnutelný úklon hlavy. „Mé jméno je Fehér, soukromý detektiv. Přicházím se zprávami o vaší slečně neteři.“

Tož tady.

Věci se uklidnily. Sternbachovi se probrali a pustili se na výpravu za záchranou zraku svého jediného syna. Konstantin se zastyděl, že si Williho potíží nevšiml dříve, trávil s ním tolik času! Madam Dvorak přestala hrozivě pochodovat po provozu a v Juditě a její paramour našel příjemné společnice pro odpolední procházky. Angažovali ho (jako sboristu) v dalším operním kusu. Všechno do sebe zapadalo. A pak se vrátila Karoline.
Když doma nikoho nenašla, přišla za tetičkou. Zastavila se v otevřených dveřích Konstantinovy kanceláře, jednu ruku ochranitelsky na outěžku.
„Antoine mi řekl, co jste zač.“
S posledním slovem se v jeho duši setmělo.

V parku se rozplácla rovnou na trávník. Hned litovala, včera pršelo, ale už se nechtěla zvedat. Její společnice po zvážení povětrnostních podmínek pod sebe nejprve umístila kabát.
„Nikdy jsem nikoho nepraštila,“ řekla s omluvou v očích i hlase. „Ale ona…“
„Chápu,“ odvětila Violetta a jako mimochodem (Bylo to mimochodem? Juditin vnitřní hlas ječel nadšením) jí položila ruku na stehno. Ticho mezi nimi bylo hlučné, tak jako tráva hrozně mokrá. Budou se muset zase rychle sebrat.
„Vytrestala se sama,“ dodala Violetta s vědoucím úsměvem. „Jak říkala jedna moje chůva, svobodná a s ježkem v peci si může jít rovnou hodit mašli.“

„Jak to myslíš, že utekla?“ Nemohla tomu uvěřit. Její nejlepší přítelkyně. Ve všech smyslech kromě pokrevního sestra. Slíbily si, že se nikdy neopustí!
„Sbalila si věci, vzala doma nějaké peníze…“
„To není pravda,“ přerušila matku a zavrtěla hlavou. Ne, neodešla, neutekla, neopustila ji! Lina ne! „Proč mi lžeš?!“

Tři noci utopené v slzách se jí vrátily jako nůž vražený do srdce. Lina stála před ní, oči plné naděje. Jako by prosila, ale ne o odpuštění.
„Držte mě,“ spíš vydechla, než vyslovila. Nepochopili ji včas.
„Jak jsi mi to mohla udělat?!“ vřískla a praštila přítelkyni otevřenou dlaní do tváře. Nepomohlo to.

Drncání vlaku srovnalo tempo s rytmem jeho srdce. Za oknem se míhaly barevné šmouhy. Zelená jako lesy, hnědá a žlutá jako pole, modrá jako čistá obloha. Možná to stačí. Možná se s tím naučí žit, když mu nepomůžou ani v Olomouci. Kdyby ale zmizely i barvy…
Willi zamáčkl slzu. Zaslechl, jak se rodiče jako na povel pohnuli.
„Říkejte něco, děláte hrozný randál, když mlčíte.“
„O čem chceš mluvit?“ zeptal se naproti němu usazený otcův hlas. Starší než ostatní, plný lásky.
„Mohli byste mi něco vyprávět?“
Už není malý, ale potřebuje slyšet jejich hlasy, tak jako kdysi pohádky v noční tmě.

„Takže jste herečka,“ odtušila Nora. „To mě nepřekvapuje.“
„Děkuji,“ usmála se Violetta, falešně jako nenaladěná struna.
„Violetta mě učí různé věci – cvičíme výrazy tváře, pohyby rukou, držení těla,“ vkročila do prazvláštní konverzace Judita. Něco bylo špatně. Čaj stydl na stole a čas se zdál ubíhat neobyčejně pomalu. Známky diskomfortu křepčily po pokoji.
„Naučíte mě také něco, slečno?“
„Těžko učit někoho s vašimi zkušenostmi.“
Nora, blesk v očích, vstala od stolu. Sedí naproti sobě a vedou zdvořilou konverzaci, jako by spolu ještě nedávno nedělaly úplně jiné věci. Nejradši by si nafackovala. A jí. Zatracená nekonformní… „Nechám vás. Začíná mě bolet hlava.“

Po ranní projížďce zastavila u kiosku. Za minci vyměnila denní tisk a opřená o svůj vůz jala se číst. Vzduch byl lehký. Cítila z něj jaro.
Byla téměř ve sportovní rubrice, když koutkem oka zachytila slečnu, celou v bílém, se zlatavými vlasy v umělecky volné variaci, bez klobouku, s trsem čerstvě nařezaných kočiček v ruce.
Nora sklopila noviny tak, aby jí přicházející neznámá viděla do tváře. Poznaly se pohledem. Nora věděla přesně, co chce říct beze slov. Chci tě. Slečna se před ní zastavila. Zvedla jedno obočí a významně se usmála. V tu chvíli byla nejkrásnější osobou v celé Vídni.

„Vítej, dcero,“ pozdravila Nora, překvapena, že ji po dlouhé době vidí u sebe v dílně. „Podej mi…“ – na okamžik zvážila, zda použít výraz kardanová hřídel – „… tu páku, co máš po levici, prosím.“
Judita svým výrazem salónního odporu popřela dětství automobilové princezny a své staré matce vyhověla.
„Zdržíš se?“
Ohlédla se k pootevřeným vratům do dvora. Nora za nimi tušila cosi nekalého. Nebo kohosi?
„Přivedla jsem přítelkyni na čaj,“ pověděla plechovce s maticemi.
„Tak prosím, dál.“
Judita nesměle hleděla do očí světlům nového vozu. „Nechci ji brát dovnitř garáží…“
Nora rozhodila ruce. „Vážená slečna může i dveřmi. Ale budu u toho.“

Nebylo krásně. Ani slunečno, ani teplo. Byl to jeden z oněch šedivých dnů, který sedne na krajinu a ne a ne se jí pustit. Juditě na tom nezáleželo. Violetta ji po natáčení pozvala na korzo.
Šly spolu důstojně, jako opravdové dámy, jen Judita každou chvíli vzhlížela ke své vyšší společnici. V jejích světlých vlasech viděla svatozář.
„Otec mě poslal do penzionátu, aby mě zachránil před skandálem,“ rozprávěla skandálně a usmívala se.
Juditě se hrozně potily ruce.
„Jako by skandály kvetly jen mezi muži.“
Vykulila oči. Myslí tím to, co...
„Kazila jsem jim tu jejich drezuru,“ dodala Violetta pyšně. „Vyhodili mě.“

Ztratila se Lina STOP Potrebuju privat asistenci STOP Akutni STOP WS

Zaplatil za expresní odeslání telegramu do Paříže. Jestli dostane jeho zprávu, neodmítne ho. Váže ji staré přátelství a tíha patnáctiletého ticha. Pošle toho nejlepšího soukromého detektiva, osobně prověřeného, žraloka v oboru. Takového, který se za Linou a Rochem pustí jako lovecký pes.
Zoufalství mu muselo zatemnit rozum. Kdyby na tuhle možnost pomyslel dřív… Z chmurných myšlenek ho vytrhla známá postava.
„Willi! Proč nejsi ve škole?“
„Tati?“ řekl, jako by nevěřil, že ho vidí.
„Mladý muži…“ Dál se v kárání nedostal. Willi mu zabořil tvář do hrudi a rozplakal se.

S každým dnem byl svět kolem něj tmavší a tmavší. S každým dalším týdnem ho víc a víc vedla paměť. Cesty z pokoje před dům, od domu do gymnázia, od vchodu školy do třídy. Bál se, co bude dál. A co bude, až bude muset jít jinou trasou.
Minulý týden stál na jeho obvyklé cestě žebřiňák naplněný po okraj. Asi stěhování. Stál u něj a promýšlel, jak se dostat na druhou stranu ulice. Stál u něj snad patnáct minut. Nakonec vykročil a bezpečně dokončil výlet domů.
Bude to muset někomu říct. Už nemá čas čekat na návrat své pomýlené sestry.

Rodina pro něj byla vším. Jeho sestry, jeho děti, Alexandr a Aneta. Po rodině, jakou měl teď, toužil celý život a někdy stále nevěřil svému štěstí.
Když odešla Lina, sesypal se. Nedokázal pochopit, jak se to mohlo stát, jak špatný otec musel být, když jeho jediná dcera… Mísily se v něm smutek, vztek, strach, odhodlání přivést ji zpátky, ať už odkudkoli. Najednou toho bylo příliš. Kdyby si mohl vybrat! Jen jeden pocit! Jen jedno utrpení!
Všechno se zastavilo. Jako by přes svět spadla těžká přikrývka. Slyšel své milované, jak se k němu snaží dostat. A konečně byl připraven je přijmout.

Konstantin by si rád hleděl své práce. Jeho srdce sice planulo pro operu, jeho mozek ale příjemně přivykl systému má dáti dal firemního účetnictví. Bylo to přízemní, ale měl své zaměstnání rád. Pokud měl klid. Paní šéfová mašírující mu kolem kanceláře mumlajíc si stále podivnější fráze mu do klidu čísel házelo vidle.
Prázdně hleděl do stěny, když madam Dvorak z úvahy „hodíme ho do hrnce a přidusíme ho, to ho naučí“ vytrhly vzrušené výkřiky „není tady Wilhelm? vzbudila jsem se a byl pryč! nenechal žádný vzkaz. ano, určitě se oblékl.“.
Povzdechl si. Třeba mu dovolí hledat. Cokoli pro konec utrpení.

V temnotě ložnice se ozývalo tikání hodin a dvojí dech, jinak nic.
Aneta seděla opřená o polštář a v šedu kolem sebe viděla všechny hrozné konce. Stíny předtuch.
„Spíš?“
Neodpověděl, ale ona věděla, že ji poslouchá. Ji nebo kroky na noční ulici.
„Napadlo tě vůbec, jak to bolí mě? Opustila mě matka i dcera. Je to krásná symetrie.“
Tikot hodin. Z ulice vzdálené halekání, projíždějící vůz.
„Jestli mi teď odejdeš,“ zašeptala ještě tišeji než před chvílí, „to bude pro pána Boha vážně trumf. Šach mat, Aneto Sternbachová.“
Tikot hodin. Šustění. Přesun váhy. Vrznutí podlahy. Jen jeden dech v nočním pokoji.

Potkali se před domem. Judita do něj málem vrazila, jako by vůbec nevnímala, co se kolem ní děje. Divil se, že domů dorazila bez úhony.
„Omlouvám se,“ zasmála se. „Objevil jste se tu zničehonic!“
„Judito, vy jste pila?“
S hraným šokem si zakryla ústa rukou v rukavičce. „Tedy pane Volkonskij! Takové obvinění!“
Zakroutil hlavou a odemkl jí domovní dveře. Chichotajíc se vplula do atria.
„Přijďte někdy na čaj, ano?“ zavolala na něj a nečekala na odpověď. Odtančila do svých pokojů.
Bylo na ní něco… Aha. Vsadil by vlastní boty na to, že slečna Sternová je zamilovaná. Poznávací znamení: delirická náměsíčnost.