V krajině bez návratu

Bylo pozdní odpoledne, první júl, pozdní júl byl práce čas. Nebylo v tom dvakrát poezie, zvláště ne v tuto chvíli. Konstantin se krčil pod svým těžkým pracovním stolem a hledal padlou gumovou pásku ke spoutání dokumentace. Místo pod jeho stolem bylo pouští, krajinou bez návratu, bránou předpekelnou. Přísahal by, že odsud někdy slyší výkřiky ztracených kancelářských duší.
„Kosťo, jste tady?“
Tuše Juditu, svou osvoboditelku od lovu gum, vysoukal se zpod stolu. Úsměv mu zamrzl, jakmile se vynořil nad stolní deskou. S Juditou přišla i slečna Karoline.
„Dobré odpoledne,“ usmívala se na něj, jako by v dlani nedržela celý jeho život.