Moje články

(šoupání židlí, tlumené hlasy davu v pozadí, sklenice a příbory v kontaktu)
Navrátil: Nemůžu vyprávět všechno. Už tak je v tom justice zapletená příliš.
Nora: To mě necháš tápat ve tmě?
Navrátil: Ve tmě tmoucí. (smích)
Nora: Nemůžu se přece vdát za člověka, o kterém nic nevím.
Navrátil: Zeptej se jeho, ale soukromí si střeží pomalu jako monarcha.
Nora: Ale já mám být jeho soukromí!
Navrátil: (povzdech) Řeknu ti jen tolik, že spolu máte hodně společného v oblasti (váhavá pauza) romantických inklinací.
Nora: Hm. (pauza) Pije absint?
Navrátil: (smích) Nechce, ale pije.
Nora: Tak to půjde.
(ťuknutí skla o sklo)

„Všechno dobře dopadlo.“ „Nejsme v pohádce. A nic zatím neskončilo.“ „Jen století. Tisíciletí. Téměř.“
„Povedla se vám.“ „Před rokem jste mluvila jinak.“ „Bratr je šťastný. Pan Stern udělal správnou věc. Nebudu vám šlapat po zásluhách.“
„Jestli si lehnu a budu myslet na Rakousko?“ „Musím říci, madam, že vaše přítomnost je nebývalým přínosem rodině.“ „Lichotníku!“
„Vážně tě nepřemluvím?“ „Já vím, se mnou odejde zákon. Ale teď máš už dvě manželky a jednoho muže, ti tě snad zachrání před sebezničením.“ „Mám tě rád. Tak aspoň napiš.“
Hlasy se mísily s temnotou, temnota s úsměvy, úsměvy s vůní podzimního večera. Všechno dobře dopadlo.

Psal se rok 1895 a svět se řítil do záhuby. K zápisu ke studiu na fakultu přicházely ženy. A dokonce… To snad ne!
„Madam! Madam!“ rozběhl se za rázující osobou mladičký dobrovolník. „Tam nemůžete.“
„Proč ne?“
Okamžitě se začal červenat.
„Ehm… Máte s sebou dítě,“ ukázal na holčičku po jejím boku.
„Děkuji, že jste mě upozornil.“
Litoval své smělosti.
„Jaksi… vždyť jste…“
„Co jsem?“
Litoval své existence.
„Gravidní,“ pípl, svým sebevědomím na úrovni podlahy.
„Vážně? Málem bych si nevšimla. Doporučila bych vám, abyste se ženami začal mluvit, až se jich přestanete bát.“
Aneta Sternbachová nastoupila do prvního smíšeného ročníku univerzity.

Seděly spolu v koutě kavárny, kde na sebe ve Vídni poprvé narazily. Venku pršelo, ovzduší bylo unavené a káva lahodná.
„Co si slibujete od života v hříchu?“ zeptala se Nora, míchajíc v pravidelném rytmu tekutinu temnou jako hlubiny Hádu.
„Máte o mně nízké mínění,“ odvětila Karoline. „Když myslíte, že jsem dosud žila jako světice.“
„Nejsem první žena, kterou si zamýšlíte ponechat?“
Pauza. „Jste,“ odvětila nakonec.
„Mohla bych utéct s potetovaným námořníkem?“
„Násilím vás zde nedržím.“
„To je ovšem lákavá představa.“
„Dnes večer tedy strávíme na řece,“ pohlédla na ni vražedně. „Pan manžel bude mít radost, slyšela jsem, že nenávidí lodě.“

Po křtinách malého Ludvíka Greta, čerstvá matka deseti dětí, hostila rodinu na terase s výhledem na Itálii. Ostřížím zrakem sledovala, jak se její sourozenci vyhýbají veškerým očním kontaktům.
„Wilhelme! Beatrix!“ Shromáždí se. „Na světě jsou jen dvě jistoty – daně a smrt. Ráda bych si myslela, že my máme třetí – rodinu. Takže se laskavě usmiřte, nebo si pořídím jedenácté dítě.“
Chmurný tón poslední věty naznačoval, že není čas na žerty. Poslechli. Beatrix výjimečně nepotřebovala výzvu k omluvě.
„Nebudeš urážet mou ženu nebo Alexandra?“
„Nebudu.“
Sternbachovi byli tichý národ (až na Gretu, která se narodila pod arciživou hvězdou), jedno slovo tedy stačilo.

„Možná nechci, aby se mezi námi cokoli stalo.“
„Už jste jednou řekla ne. Jestli jste nezměnila názor, odejdu.“
Její milost neodpověděla. Nora postoupila o krok blíž. Téměř na dotek.
„Myslím ale, že ne tentokrát neuslyším.“
Hraběnka se najednou usmála, jako by získala jistotu, kterou ztratila. To Noru poněkud vyvedlo z míry. Toto svádění měla dobře promyšlené, ale její protihráčka se rozhodla jít proti pravidlům. Samozřejmě.
„Přiznávám, že jsem byla poněkud... zdrženlivá. To už mě ale přestalo bavit,“ řekla a nepopsatelně nebezpečně uzavřela prostor mezi nimi. Pak vzala její tvář do dlaní a ponořila se do nekřesťanského polibku.
Kořist zdolala lovkyni.

Komorní rodinná buňka, soustředěná jako obvykle v salónu, vyčkává – doufá, že se nedočká.
„Nora šla navštívit hraběnku!“ přiřítil se Alexandr.
„Pošlu poslíčka Wilhelmovi k soudu,“ vyhrkla Aneta vrhajíc se do překotné aktivity. Strčila klimbající batole bratranci do náruče a vyběhla ven. Zcela prostovlasá.
Vážený soudce se domů nerozběhl jako splašený kůň, což jeho partnery popudilo. V napětí z možných zajímavých vývojů byl tento prohřešek pominut. Čekali.
„Obě se k nám měly připojit ve tři hodiny,“ zopakovala opět Aneta. Ručičky ukazovaly čtvrtou. Pohlédli na sebe.
„To musí znamenat, že se připojují někde úplně jinde.“
Wilhelm se jal dusit čajem.
Sodoma Gomora.

Seděla jako na trní a počítala každý dech. Na tohle byla už příliš stará. Příliš povzneseně odtažitá, příliš nepřístupná jistým možnostem. Tuhle tvář budovala tak dlouho!
Málem vyskočila z kůže, když přestala být v pokoji sama. Jako dobrá hostitelka by měla obejít bariéru nábytku a přivítat přicházející osobně.
„Nekoušu,“ řekne pokušitelka. Na jeden z mnoha stolků odloží rukavice, na druhý kytici karafiátů. Jsou si dvakrát blíže než před okamžikem.
„O tom pochybuji,“ odvětí Karoline a vydá se na korzo ve směru od Eleonory Wurmové, nezdárné dcery poslance, převzdělané guvernantky, lovkyně šlechtičen.
Má nádherné ruce. Kde všude by jen mohly být...

Významné pohledy a terénovité pohyby obočí. Opatrné fámy.
Aneta raději pozvala Noru na čaj a diskuzi o Berthě Benzové. Nora měla její fotografii na nočním stolku.
Po předehře o automobilismu nastala ona chvíle vyzývající k osobním rozhovorům.
„Wilhelm… Všichni cosi naznačují o vás,“ – řeku tykání dosud nepřepluly – „a hraběnce Karóly.“
„Jsem předmětem klepů. Netušila jsem, že jsem tak slavná,“ odvětila lehkým tónem podezřelého. Pak… „Sedíte?“
Aneta si ověřila svou polohu.
„Dochází k tomu, když se pozadí dotýká podložky, ale nejde o pozici ležmo.“
„Sedím.“
„Mezi námi se nestalo vůbec nic.“
„Aha!“ Radost z ověřeného faktu. „Takže se teprve něco stane!“

Překvapivě zaklepala, než vplula do jeho kanceláře.
„Čtete v úřadě poezii?“ zapředla jako při všech jejich rozhovorech. „Není to nelegální?“
„Půjčil jsem si od Alexandra výbor z Catulla. Některé básně jsou nelegální zcela jistě.“
Odložil libellum a sepjal dlaně v jurisdikčním gestu. Pohoršeně se posadila.
„Zdá se, že se mi vyhýbáte.“
„Je mi líto, že máte ten dojem.“
„Ani trochu netoužíte poznat paní Sternovou?“
Nespokojeně se zavrtí a uhne pohledem.
„Aha.“ Ruce se rozejdou. „Vy ji už znáte. A vyhýbáte se jí.“
„Vraťme se raději k nemalebným slovům,“ kývne k římskému básníku mezi nimi.
S otevřenými deskami se zavírá téma.

Nebyla zamilovaná. Ale ráda ji měla po svém boku.
V kuchyni potkala Terezu. Byla zrzavá a pihatá. Jak se ukázalo, tak úplně všude.
Nedosažitelná grófka a usměvavá služebná. V jistých ohledech se nedaly poměřit, v jiných zcela jistě ano. A ona v tu chvíli hledala jen trochu radosti ze života.
Uprostřed noci je viděly oči té třetí. Měla hlídat všechny stíny.
Druhý den nad ránem hraběnka odjela. Zmizela jí na dlouhé čtyři roky.
Pak Nora vstoupila do jedné vídeňské kavárny. Karoline vypadala jako nádherná socha vzdorující hltavým zubům času. Když ji míjela, z překvapeného výrazu vykřesala lišácký úsměv.
Ticho pominulo.

„Dvě dospělé ženy se do sebe pustí jako kočky. Je to směšné,“ chrlila ze sebe paní Sternová cestou z další společensky únosné seznamovací akce. „Nechápu to. Aneta není nijak hloupá.“
„Kdyby mohla ve Vídni chodit na univerzitu, ukázala by nám všem,“ odvětil Alexandr a beze slova Noře vnutil své rámě. Na ulici byli manželi.
„To ale vůbec není špatný nápad...“
„Jaká byla přednáška, drahá?“ zvedl Wilhelm oči od štůsku dokumentů, když vešla.
Na odpověď čekat nemusel. Přišlo s ní slunce. „Asi si nakonec budeme rozumět.“
„Nebesa nám přála,“ poznamenal s úsměvem. „Optimismus zvítězí.“
„Kuš!“ Se smíchem po něm hodila rukavičky.

Stály uprostřed pole a tiše hypnotizovaly kopec plný ovčích obláčků.
„Zakopávají ovečky?“ ozve se lidské mládě ze záplavy klasů.
„Ano, někdy i padají z kopce,“ řekne Nora.
„Co támhle ten beran?“
Zvykla si na její podivné dotazy. Nezaváhala s odpovědí. „V telekinezi nevěřím, ale tenhle –“ ukáže na samce na úbočí, „– je dle astrologie skopec.“
„Skopci padají z kopce velice snadno,“ doplní, jako by jí četla myšlenky. Nesmějí se, respektují vážnost lehounce trapné slovní hříčky. Vzduch mezi nimi je lehký.
S úmyslem sapfické povahy se o krok přiblíží.
„Ne,“ odtuší hraběnka nečekaně ostře, jako by jisté myšlenky skutečně četla. „Děti. Domů.“

Venku zuřila bouřka a v krbu středověce plápolala polena. Široká a vysoká místnost byla ze všech stran obložená dřevem. Jen jediná jiskřička...
„Mohu se k vám připojit?“ zeptala se Nora a vyrušila Karoline z pyromanských nálad. Sedla si naproti ní do křesla s majestátními opěradly.
„Často sedíte sama a zíráte do ohně?“
Ani se na ni nepodívala, přece ji zpražila zrakem. „Omlouvá vás, že nejste obyčejná vychovatelka. Otec je poslanec, že?“
„Řeční o emancipaci žen a pak mi vyčítá, že se emancipuji.“
„Podobáte se mu v něčem?“
Rádoby nevinně se usměje. „Také o některých věcech jenom mluvím. Například o mužích.“

Zbytek oběda proběhl nadstandardně. Aneta sestrvala v tichu, po Noře jen pokradmu vrhala zkoumavé pohledy, jež jí jmenovaná s potěšením vítěze bitvy vracela. Alexandr se přestal svíjet rozpaky. Wilhelm se usmíval takřka mocnářsky. Nejmladší členka domácnosti dělala spokojené zvuky za pootevřenými dveřmi.
Po čaji a kávě soudce povstal do své soudcovské role, dítě líbl na čelo, manželku na tvář, Noře vzdušně políbil ruku („Paní Sternová, bylo mi potěšením.“). Svatá trojice matky, dcery a nepříliš svaté byla pozdravena.
Než otevřel vchodové dveře, s úsměvem počkal, až do předsíně nenápadně vstoupí Alexandr.
„Chyběl jsi mi,“ vydechne a políbí ho jako tehdy poprvé.

Líné slunce se převalovalo mezi temnými a temnějšími mračny. Bylo chladno. Stála na kamenné terase a hleděla do krajiny plné schnoucí zeleně. Všechno umíralo. Všechno mělo umírat společně s Alžbětou. Otřásla se pod poryvem větru a přitáhla si pléd těsněji k tělu. Jako by na tom záleželo, když uvnitř mrzla.
Zpoza skupinky stromů vyšla výprava vnoučat její sestry vedená guvernantkou. Každé škvrně neslo kytici hnědých květů. Jak příznačné.
„Madam,“ pozdravila ji vychovatelka sotva znatelným kývnutím hlavy. Byla tmavovlasá a měla hluboce temné oči.
„Proč sbíráte ten plevel?“
„Učím děti poznávat bodláčí.“
Chladně se pousmála. „Jak se jmenujete?“
„Eleonora Wurmová. Nora.“

Milá setřičko (ano, vím, že to oslovení nenávidíš, lidé ho ale obecně považují za láskyplné),
včera k nám na jih dorazilo tvé psaní. Ráda slyším, že už jsi zdravá, měla jsem o tebe opravdu strach! Já se mám výborně, ačkoli si už vůbec nevidím pod nohy a vypadám jako přecpaný tučňák. Tohle dítě bude asi obr.
Ad Wilhelm. Soudím, že se má dobře. Pan Stern se rozhodl konat a oženit se. Bude to ještě zajímavé, měla by ses s bratrem usmířit a psát mi o všech novinkách!
Odepiš co nejdříve a do měsíce přijeď na křtiny!
Tvá drahá sestra Greta

„Tvá... Kdo vlastně je?“
„Sestřenice z druhého kolene. Žena mého muže.“
„Je šílená vždy, nebo jen při rodinných obědech?“
Alexandr se ošije a místo odpovědi zchladí rozpaky vínem. „Je intenzivní, když jí na někom záleží,“ řekne nakonec a připadá si hloupě. Neočekával, že se bude muset zastávat právě Anety. Možná že měl.
„Je hezká.“ Zamyšlení. „Ale vzala jsem si tě, abych se schovala před řeckými tragédiemi. Nejlépe někam na temné dno rodinného krbu.“
Její papírový manžel se zasměje. „Tohle ti jako temné dno nepřipadá?“
„Asi ano,“ usměje se nakonec Nora a zakrouží opuštěnou lžící v polévce. „Ty knedlíčky jsou vynikající.“

Než se nebe nad tabulí naplnilo tvrdými slovy a měkkými nudlemi, byla Aneta deportována do kuchyně.
„Omluvte nás,“ pravil zbývajícím duším soudce, než za svou ženou a sebou zavřel dveře.
„Hádejme se tiše,“ obrátil se pak na Anetu.
„Nic o ní nevíme! Jak si můžeme být jistí, že mu neublíží?“
Odpovědí jí byl stoicky klidný pohled.
„Cožpak ani trochu nežárlíš?“
„Informoval jsem se, má drahá,“ usmál se Wilhelm vědoucně. „Zaplnil jsem bílá místa na mapě.“
„A?“ Prakticky se třásla nedočkavostí.
„Náš Alexandr může být před ní v naprostém bezpečí, pokud se jisté komorné dá věřit. Prý spolu trávily mnoho času.“

Z dáli to mohla být obyčejná večeře. Střídmě bohatá tabule, v tom nejlepším odění stolovníci. V čele stolu patriarcha, po jeho pravici paní domu. Naproti němu novomanžel, po jeho pravici mladá paní. Zdvořilosti padly rychleji, než se předpokládalo.
„Kolik vám je let?“ vypadlo z Anety při polévce.
„Více než vám. Ani jeden věk nemá relevanci.“
„Proč právě Alexandr? Co z něj budete mít?“
„Aneto,“ pravil soudce varovně, zatímco očima prosil Noru o klid.
„Nejsem kus masa, co si kupujete na trhu!“ Lžička jí efektně vypadla z prstů, knedlíčky z polévky se se silou vůle udržely v talíři. „Nedlužím vám odpovědi!“

(šoupání židlí, tlumené hlasy davu v pozadí, sklenice a příbory v kontaktu)
Navrátil: Nemůžu vyprávět všechno. Už tak je v tom justice zapletená příliš.
Nora: To mě necháš tápat ve tmě?
Navrátil: Ve tmě tmoucí. (smích)
Nora: Nemůžu se přece vdát za člověka, o kterém nic nevím.
Navrátil: Zeptej se jeho, ale soukromí si střeží pomalu jako monarcha.
Nora: Ale já mám být jeho soukromí!
Navrátil: (povzdech) Řeknu ti jen tolik, že spolu máte hodně společného v oblasti (váhavá pauza) romantických inklinací.
Nora: Hm. (pauza) Pije absint?
Navrátil: (smích) Nechce, ale pije.
Nora: Tak to půjde.
(ťuknutí skla o sklo)

„Udělal jsem to kvůli vám,“ opakuje pravdu, která nekonejší. Snad brzy, až srdce vydechnou a mysli přestanou hořet. „Hrozně jsem se bál, co by se stalo, kdybych...“
Všichni věděli, že zvolil to nejlepší řešení, že zvítězil nad oficiály. Oficiálně a teoreticky.
„Pan c. a k. doktor už na čaj chodit nemusí,“ řekne mimochodem. „Kdybych si ho vzala, pěstovala bych polyandrii.“
Nikdy se nechtěla vdávat, ale po překročení hranice ke statutu staré panny, po otcových výhrůžkách, že ji vydědí, pokud se nevdá, přistoupila ke kompromisu. Když prohrát, tak podle vlastních pravidel.
„Kdo to je ?(!)“ zazní jednou s otázkou, podruhé s vykřičníkem.

Franz zdraví Leni. Přivedu toho, o kterém jsem ti říkal, tam, kam jsme se dohodli, tehdy, kdy jsme se dohodli. Víc osobně.
Lístek papíru jde z ruky do ruky a všem prstům a chtivým zrakům neříká zhola nic. Tajná jména, tajná místa, tajná doba. Řeč hraje prim při všech delikátních schůzkách. Jen zasvěcení vědí, že Franz je Josef a Leni je Nora, ten někdo zase Alexandr.
Sejdou se půl druhé hodiny po poledni v pochybném lokálu uprostřed města. Dohodnou se a zase se rozejdou. Po rozhovorech nezbude ani čárka. Nemusí.
Leni zdraví Bacha. Na břehu ve čtyři. Každý jednoho svědka.

Nervózně přešlapoval před prahem. Po otevření dveří šlo vše v rychlém sledu. V hlavě si přehrával desítky scénářů, ale výkřik „Ty!“ následovaný fackou mezi ně nepatřil.
„Na měsíc zmizíš ze světa! Nepošleš ani vzkaz, neodpovídáš na dopisy!“ Aneta se zarazila, když se jí slova vracela ozvěnou, pak vtáhla Alexandra dovnitř. Nezabouchla.
„Víš vůbec, jak jsme se o tebe báli?“
Na tyto otázky už byl připraven, přece ale... ústa odmítala. „Přinesl jsem Karoline hudební nástroj,“ pozvedl krabici do Anetina rozohněného zorného pole. „Je to bubínek.“
„Neodbíhej od tématu,“ řekla nebezpečně tiše. „Co mají znamenat ty řeči o tom, že ses oženil?“

Otec zuří, matka hledí do země s výrazem hlubokého smutku. Nora čeká, až výčitky začnou nanovo. Napjatě, neboť říšský poslanec, drahý papá, dovede překvapit i po letech stejných rozhovorů.
„Odjedeš s námi domů. Někdo na tebe musí dohlížet.“
„Otče, to nemyslíš vážně. Už nejsem dítě!“ ohradí se nevěřícně.
„To je vidět na první pohled,“ sekne zpět, ale už ne tak hluboko jako před lety. „Kdybys aspoň dokázala, že ti univerzita něco dala! Že využíváš ty ztracené roky k něčemu užitečnému...“
„Nebyly ztracené!“
Matka se rozpláče.
„Takže?“ zeptá se papá a ona, zahnaná do kouta, s doktorátem, ale bez prostředků, přikývne.

„Lehni si a neřvi,“ sykl Navrátil na kamaráda. Pak se s petrolejkou pozpátku vyplížil ven. Alexandrova zatemněná mysl nabídku noclehu uvítala.
„Jdu na přednášku,“ zahalekal Navrátil do pokoje. „Ty asi nendeš. Poznámky ti přinesu, když hezky poprosíš.“
„Prosím,“ zamumlala peřina nadějného advokáta, mladého pana Sterna. Bez poznámek by byla mrtvý muž.
„Taky jsem poslal vzkaz k soudu, že máš nakažlivou chorobu!“ Bez omluvy v úřadě by peřina byla ještě mrtvější.
„Su doma,“ řekl a blahosklonně pohlédl na téměř lidsky vypadající bytost u stolu. „Přemýšlel jsem o tom vašem problému. Mohl bych tě seznámit s někým, kdo by pomohl. Co říkáš?“

Prošel dobrým paterem vrat a dveří, z paměti na vlasec lovil hesla. Z Bible i z Ovidia, slovíčka i korálky hexametrů. Po nejistém Odi et amo vstoupil do ráje svobody a sodomie.
Všechno se zrychlilo po první plné sklenici pelyňku, fenyklu a anýzu.
Odchází s mladíkem s modrýma očima. Líbá ho, je hrubý a chutná úplně jinak.
„Jdi si po svejch.“ Jeho partnera kdosi odtáhne stranou. Nad sebou zaslechne Navrátila. „Alexandře, neblázni. Litoval bys toho.“
Neprotestuje a před pomatenýma očima má jenom jeho. Svého muže. Rozpláče se jako malý kluk. V ráji svobody a sodomie. Uprostřed noci, v čase hesel.

Bylo pravé poledne a maličká se chystala na první spatření labutí na Dunaji.
„Je to snad i tvoje dcera!“
„Není. Jsem pro ni cizí a mělo by to tak i zůstat.“
Nevěděla nic o tom, co se děje dospělým, ale křik v salónu, kde se obvykle mluví tak měkce, ji polekal.
„Nemůžeme si hrát na rodinu mezi lidmi! Probuď se! Nejsi nedotknutelný!“
Prásknutí dveřmi. Ticho jako napětí před dopadem prstu na klávesu. Aneta nahlédla opatrně dovnitř – bála se, co uvidí. Byla bílá jako labutě na Dunaji. Její muž cítil to všechno, co se dělo. Pak kulisu doplnila kakofonie dětského pláče.

Nenápadným členem soudcovy domácnosti byla paní Kantůrková, hospodyně. Soudce ji získal spolu s kuchyňským vybavením – nedala se odbýt. Její talenty ležely ve vaření, pečení, uklízení a štupování ponožek. Také dokonale ovládla umění předstírat, že neumí německy, nevidí a neslyší. Pocházela od Zlína, kam posílala peníz, koláč i slovo třem nemanželským dětem, v hříchu byla tudíž zběhlá a nějaká ta chlapská líbačka ji vedla pouze k nápadu podělit se o tipy v oblasti techniky jazykohry.
Byla tak zásadní osobou, že se stala samozřejmou. A pak najednou odešla. Poslední hrdinka v oblasti péče o domácí krb.
Soudcova domácnost se ponořila do chaosu.

Svět se otřásl, když se otevřely dveře kavárny. Hraběnka vzhlédla od čokoládového dortu a udiveně nevložila zmiňovaný hřích do úst.
Po druhém otevření dveří vešla Aneta. „Wilhelm nedorazí. Nechala jsem ho doma.“
Usedla a v hraběnčině tváři zapátrala po odpovědi. Pak si odkašlala.
„S dítětem?“ Tón aristokratky naznačoval zákaz odklonu od tématu. „Neříkala jste, že má jmenovkyně právě začala korzovat po podlahách?“
„Všechny cesty okolo nábytku budou pokořeny,“ odvětila pyšně. „Alexandr jí říká regina viarum. Wilhelm ho v tom ještě podporuje!“
Povídání o maličké bylo snadné. Otázka z předhovoří se ale stále vznášela kdesi nad ornamentálními šálky. Kdo vstoupil první?

Přes svou roztěkanou osobnost shledávala neodolatelným řád daný čísly.
Nacházela zvráceně intelektuální zálibu v rozpočítávání, sčítání i násobení.
Bylo něco půvabného na dělení jednotek do dokonalých skupin.
Někdy to možná malinko přeháněla...
První batalion
Margareta, Wilhelmina, Beatrix. Všechny už skoro na vdávání a všechny naprosto paličaté.
Druhý batalion
Hedvika a Hugo (dvojčata), Frieda. Nevyzpytatelné jádro domácnosti.
Třetí batalion
Julius a August (dvojčata – Pane Bože, proč jsi mě opustil?! Za to je pojmenujeme podle pohanů!), Johana. Princezna a velcí bratříčci.
Když si uvědomila, že čeká další, modlila se o jedno nebo o tři. Protože ani dětská prvočísla se nijak dělit nedají.

Drožkou to hrklo a individuum uvnitř zamručelo. Je příliš brzy! Venku je příliš Vídeň!
Kočí otevřel dvířka, osoba se prosmýkla a vstoupila na známou půdu. Drožka odklusala.
Nora se rozhlédla po tiché ulici a zaškaredila se na karyatidu. Zírala na ni a potutelně se usmívala. Zatracení němí pozorovatelé. Sedla si na okopaný kufr a zapálila si cigaretu.
„Tohle je tvoje dílo, co?“ sykla na šklebící se ženu na fasádě. Zpoza rohu vyšla distinktivně mužská silueta. Mladík zaváhal, než kývnutím zastal svatý obřad pozdravu. Lepší němí lidé než kamení, pomyslela si a kývla na oplátku. Usmál se a pokračoval v cestě.

„Už zase odchází za tmy.“ Pátravě následoval obrys Alexandra mizícího mezi hranicemi noci a rána. „Něco se mu může stát.“
„Sám jsi vzhůru,“ odvětila jeho žena nejlaskavěji, jak bylo v danou hodinu možno.
„Jen protože už zase odchází za tmy.“ Aneta si povzdechla. „Copak by nestačilo časné ráno? Po společné snídani jako rodina?“
„Určitě se nic neděje,“ řekla v polospánku, vzala ho za ruku a položila mu hlavu na rameno.
Určitě se nic neděje, znělo místností a jako ozvěna se odráželo od stěn.
„Nic se neděje,“ zkoušel tu myšlenku v ústech. Chutnala trpce. Co když...
Všechno je příliš velké slovo.