Moje články

Fýleus vedl krčmu v Delfách léta, a za tu dobu vyslechl a zažil nejrůznější věci. Mezi jeho zákazníky patřili i kněží z Apollónova chrámu...
"Dneska nemíšené, Fýlee," zahlásil Axás hned u prahu.
"Ajaj, těžký den?"
"Slabé slovo. Přišel lýdský král, jestli má válčit s Peršany. Pýthie jen blábolila o krveprolití."
"Co jste mu řekli?"
"Že když zaútočí na Peršany, bude to masakr. Očividně mu to stačilo. Pýthie si pak prozpěvovala pastýřskou odrhovačku. 'Letí skopec z kopečka, za ním bečí ovečka.' A pak se zachechtala a vykřikla, 'Střez se id březnových!'"
"Hmm. Co jsou to idy?"
"Nevím. Co je to březen?"

Stojím tu před vámi všemi, a jen stěží dokáži potlačit pohnutí. Opustil nás jeden z největších velikánů našeho věku, a myslím, že bych mohl říci, i celé historie.
Jeho talent byl nezměrný, jeho obětavost neuvěřitelná, a jeho pracovitost a píle, se kterou tvořil svá díla, byla vskutku nekonečná. Jeho veliké dílo mluví, či ještě lépe zpívá, samo za sebe.
Považuji za obrovskou čest, že jsem mohl být jeho přítelem, a až do své smrti budu neskonale vděčný za to, že jsem mu mohl být nápomocen alespoň při jeho posledním díle, které, želbohu, nedokončil.
Dne 5. prosince 1791 zemřela hudba sama.

Ta Métida je ale kost. Nemá zájem, ale já mám podob na vybranou...
***
"Ó nesmrtný Die, jenž bohům vládneš na Olympu, poslyš sudbu svou. Métidu z rodu Titánů jsi obtěžkal, a plod chtíče tvého tvou bude zhoubou. Dcera se zrodí moudrá, ale pak syn, co proti tobě stane, vládu na Olympu uloupí ti stejně, jak tys učinil otci svému, a on otci svému předtím!"
***
"No potěš, co teď. Nezbývá mi, než se Métidy zbavit. Udělám to stejně jako můj otec."
Chramst
***
"Herme! Ta bolest hlavy je šílená! Udělej něco."
"Moment, skočím k Héfaistovi pro kladivo a majzlík."
Třísk!
"Ahoj tati!"

Generál Agregatis se disputací efébských filozofů zúčastňoval jen nerad. Byl to muž činu, uvyklý životu v armádě, a poslouchat výlevy vousatých starců bylo nudné až k uzoufání. Nicméně to byl také muž velice praktický a věděl, že být přítomen na takových debatách se může pro armádu občas...
"Lidé všechno, co konají, konají nutně ze sedmi příčin..."
"Láska je mocnější než jakákoli síla..."
"Co je pravda ve filozofii, nemusí být pravda v teologii..."
Agregatis už pomalu usínal, když najednou–
"Podívejte, kdybychom v katapultu místo zkroucených lan použili závaží a otočné rameno, byla by to nádherná demonstrace mechaniky nerovnoramenné páky..."
...velice vyplatit.

12. červen 1988
Dnešním dnem se mé snažení beze zbytku vyplnilo. Celý život strávený nezištnou a obětavou službou vládě Jejího Veličenstva byl dnes, pokud bych mohl být tak neskromný, zaslouženě odměněn. Pohříchu ovšem, jak už to tak bývá, v novinách se člověk dočte jen zlovolné články o přeplácených bývalých státních zaměstnancích, kteří dostávají jedno vyznamenání za druhým. Je smutné, že novináři nedokáží ocenit tu náročnou práci za skromný příjem, který lidé jako já pro Její Veličenstvo celý život vykonávali.
***
Sir Humphrey Appleby (čerstvě s hodností KT) si zálibně prohlédl zdobenou etuji s pozlacenou rytinou bodláku, a uložil ji k ostatním.

"Chlapi, dnes v noci jdeme na to. Srovnejte si čas."
"Hotovo šéfe!"
"Kowalski, zopakujte instrukce."
"Rico vyřadí zabezpečovací systém pomocí kolíčku na prádlo. Já budu hlídat a řeknu, až se k východu ze ZOO přiblíží auto s odpadky. Pomocí hřebíku protrhnu pneumatiku, a nastalého zmatku a opravy využijeme k tomu, abychom se gumičkou připevnili zespodu na podvozek."
"Výborně," Skipper se zdál být dobře naložený. Tenhle pokus by jim mohl vyjít.
"A proč vůbec čekat na auto? Máme vlastní bojové vozidlo."
"Rico, já si do růžového auta nesednu!"
"A nemohli bysme si prostě na ten odpadkový auťák vylézt?"
"Sklapněte, vojíne!" Plesk

Elias je zkušený houbař. Má svoje spolehlivá místa, dokonale zná prostředí a ví, co dělat, pokud se změní počasí.
Dnešní sběr začíná jako obvykle. Kamarádi ho odvážejí na místo, Elias si bere košík, a ladným skokem mizí v mořských hlubinách. Stačí malá chvilka a je ve čtyřiceti metrech, až u dna.
Úrody je tu vrchovatě, jedna houba, druhá... Náhle spatří lidskou postavu. Vyděsí se. Chce se po přeludu ohnat, nahmatá něco studeného, zpanikaří a zatahá za záchranné lano.
Když ho kamarádi vytáhnou, smějí se mu, že blouznil. Jeden z nich si ale v jeho košíku všimne kusu ruky. Bronzové ruky.

Kráčel voňavou letní krajinou, uniformu měl bez poskvrnky, hlavu plnou odhodlání a nadšení.
Když před měsícem dokončil studia, všichni mu gratulovali. Absolvovat Akademii s vyznamenáním nebylo jen tak. A pak mu Doktor oznámil jeho první samostatný úkol. Konečně se dočkal!
Vytáhl z kapsy lísteček z adresou. Zákazník zatím žádný záznam neměl, ale nebude složité ho zpracovat. Může začít jídlem, to nikdy a nikde nezklamalo, ale kdyby náhodou, má k dispozici nepřeberné množství různých pokušení. Akademie měla velmi obsáhlou knihovnu. Ironií bylo, že to byly většinou církevní spisy.
Bude to směšně snadné, starý poustevník, nějaký Školastykus. Za pár dní bude jejich.

[šplouchání vody, skřípot dřevěné lodi, hekání veslařů]
RE: [pateticky]"Hle, již skončil den, a zář má pohasíná. Však zanedlouho se zas znovuzrodí. Jen vpřed, mí věrní, vpřed, do nejtemnějších temnot!"
PRVNÍ VESLAŘ: [šeptem k druhému]"Už je to tu zas. Motivační proslov."
DRUHÝ VESLAŘ: [šeptem]"Nech toho. Víš, jak jsi dopadl včera. Málem tě sežral jeden z těch démonů."
RE: [stále pateticky]"Tma tmoucí zde je nekonečná, ni moje spalující zář ji zahnat nesvede, však v hlavě bystrý rozum mám a v pažích božskou sílu."
PRVNÍ VESLAŘ: [šeptem]"Napadlo ho někdy, že kdyby mlčel, tak si nás možná Apop nevšimne?"

Než zaklepal na dveře městské rady, naposledy pohlédl na své dílo: několik svazků dokumentů, pečlivě kolorovaných kreseb, návrhů na rozpočty na veškeré stavební práce.
Když byl před časem v Paříži, nadchla ho velkorysost a ohromnost metropole. Toužil své město přetvořit v podobném stylu, ale na co se zmohli ti úzkoprsí konšelé? Na pětkrát zmenšenou Eiffelovu věž. K smíchu!
Jeho dílo bude ohromné. Přímé spojení ze Starého města na okraj Prahy. Výkladní skříň města a celého království. Velkoryse navržené prostory, architektonická výzdoba, letenská stráň prokopaná s přemostěním, tvořícím bránu vnitřního města.
Bude to první třída v Praze, po vzoru pařížských bulvárů.

Očekávali, že město bude vzdorovat minimálně několik měsíců. Napřed tedy systematicky vyplenili okolní vesnice a pole, na kterých se zelenala úroda. Kořist byla bohatá, a jeden každý voják se po dlouhé době mohl dosyta najíst. Během několika dnů se ovšem ukázalo, že vypleněná strava je poněkud jednotvárná.
Morálka vojáků začala upadat, a velitelé se raději rozhodli ukončit obléhání masivním útokem. K jejich překvapení se před nimi městské brány otevřely dokořán, a obyvatelstvo je přivítalo jako osvoboditele.
Trvalo několik dalších dnů, než dobyvatelé pochopili osudná slova městské písně, a jejich vítězství zkyslo přesně tak, jako úroda z okolních polí.
Mórpórkiá, Móóórpóóórkiááá...

Ono se řekne vládce hor, ale tý práce! Před zimou lesy a louky pořádně poklidit, v zimě se postarat, aby se zvířátka dostala ke krmelcům, na jaře dávat pozor na rozvodněné potoky a říčky, a v létě zařídit sluníčko i déšť tak akorát, aby správně vyrostlo a uzrálo všecko, od borůvek až po brambory.
Samo sebou, Krakonoš měl pomocníky a taky kouzla, ale u jedné věci v roce byl vždycky sám.
Když nastalo předjaří, zaposlouchal se do kapek tajících rampouchů, které mu řekly, na který palouk jít. Tam se Krakonoš usadil, odhrnul sníh a díval se, jak raší první sněženka.

Když se dozvěděl, že bývalý majitel se rozhodl skončit s živností, okamžitě po příležitosti skočil. Byl ovšem ve městě relativně nový, takže i když tušil, že ho nečeká snadná práce, skutečnost předčila jeho nejhorší představy.
Vymlácená okna (pozeptá se u alchymistů, jestli nepřijdou na něco trvanlivějšího*), vyvrácené dveře (stále se zabodnutým nožem), veškeré zařízení naprosto zdemolované, prkna z podlahy vytrhaná (zatím tam nastele slámu, pak se uvidí).
Na protější straně ulice si všiml utrženého vývěsního štítu. Chvilku přemýšlel, a pak se rozhodl pro drobnou změnu.
Po dvou týdnech prací otevřel zbrusu nový podnik. Buben zůstal, ale od teď byl Zašitý.

Tabulka se plnila, zvětšovala, utěšeně rostla, ale na celé té kráse byl jeden malý kaz. Prázdné místo.
Tedy, abychom to upřesnili, nebylo to žádné bílé místo na mapě, do kterého se z nouze nakreslí větrná růžice. Tohle místo bylo vyhrazené už šestašedesát let, a přesně se vědělo, pro koho. Jenže těch šestašedesát let to nikdo nikde nenašel. Bylo to frustrující.
Nakonec se, i když to pro některé puristy jistě nebylo stoprocentní, vědci odhodlali místo nekonečného hledání použít poněkud jiné metody.
***
"Tak co?" zeptal se Emilio netrpělivě kolegy, který už půl hodiny zkoumal ozářenou molybdenovou desku.
"Máme ho!" Vyhrkl šťastně Carlo.

Už skoro půl hodiny se v něm tříštily pocity strachu a studu. Ale přece ještě seděl a nepromluvil. Nebyl si jistý, snad se i bál. Ostatní se pořád dohadovali o tom, co a jak se mohlo stát, ale on to přece věděl.
Teď se slova ujala máti. Nejdřív se mu ulevilo. Napadlo ho, že se tím vše vysvětlí, že to dopadne dobře, jako vždycky předtím. Ale máti tentokrát nic nevysvětlovala, jen křičela, obviňovala jiné, a nakonec uraženě odkráčela.
Bylo mu náhle stydno. Při pohledu na udivené a zklamané tváře ostatních pochopil, co musí udělat. Přiznat se a omluvit.
Jako dospělý.

To království si prohlížel tak, jak byl zvyklý. Z koňského sedla. Tentokrát nebyl na dobyvačném tažení, ale výsledek bude stejný. V duchu si maloval růžovou budoucnost.
Zem velká není, však podobná je ráji. Tak bohatá a úrodná je dost.
Když zdejší princeznu mi za manželku dají, pak z mojí říše stane se vskutku skvost.
Přelétl zrakem svůj bohatý doprovod, houfy otroků, nesoucích vzácné dary, a pyšně se usmál.
Princezna mě jistě za muže si zvolí. Vždyť dary, co přináším já, by jiný sotva dal.
Tím spíš, že hrdina jsem na válečném poli, a k tomu také z Boží vůle král!

90 dní je dlouhá doba. Dostatečně dlouhá na to, aby lidé zapomněli...
Máme to s kolegou pěkně nastavené. Upozornění začnou chodit dva týdny předem, většině lidí zhruba ve stejnou dobu. Někteří poslechnou hned. Jiní to nechávají na poslední chvíli. Ale v každém stádu se najde černá ovce.
"Haló, mně vypršelo heslo."
"Aha. Budeme to muset změnit od nás. A maily o změně nechodily?"
"Nóóóó... chodily denně, ale já jsem to nechávala, až tam bude jen jeden den, a on byl pak víkend, a dneska už mě to nepustí..."
Minimálně jedna černá ovce, každé tři měsíce, když opět nastane čas hesel...

Velmi dlouho trvalo, než se k tomu činu odhodlali. Ale časy byly stále horší a horší, a spravedlnost a pravda spaly hlubokým spánkem. Nebylo možné je probudit. Jeho lid se začal bát. Potřebují ochránce.
Teď stáli na břehu Vltavy, vyčerpaní a zemdlení těžkou prací. Bylo po dešti, a nasáklá, mazlavá hlína s bahnem se jim lepila na šaty. Mlčky hleděli na své dílo, které jim pohled oplácelo mrtvýma očima.
Všechna potřebná zaklínadla už byla pronesena, a zbývalo jen poslední slovo. Slovo všech slov.
Roztřesenými prsty vyrýval do hlíny tři písmena slova, které probouzí.
Emet. Pravda.
V golemových očích zajiskřil život.

Bojíte se, když jste doma sami? Nebo jste naopak sami rádi?
Já si myslím, že spíš to první. Většina lidí se samoty bojí, a ani to nemusí být přímo kvůli strachu. Ono stačí mít jen nepříjemný pocit.
A není divu. Člověk je přece tvor společenský. Už odpradávna. O tom už bylo napsáno až až, a napíše se ještě víc.
Ale i tak, dokážete si představit být sami? Sami s velkým S?
Co byste dělali, na co byste mysleli...
...jako obyvatelé posledního města uprostřed mrtvého světa?
...jako rodina, obývající poslední dům uprostřed mrtvého města?
...jako hrdý bílý rytíř, poslední svého druhu?

První vznikla dávno za císaře pána, ale další brzy následovaly. V těch dávných letech ovšem měly příchuť zakázaného ovoce, díky jistému panu Bachovi, pro kterého byli více než tři lidé nebezpečný dav.
Později, když už si lidé nemuseli dávat bacha, přibývalo jich víc a víc. A lidí, co je měli rádi, také. A tak se postupně organizovalo, zjednodušovalo, sjednocovalo, až se utvořil možná ten nejdokonalejší čtyřbarevný systém.
Ještě později sice přišly války, horké i studené, ale jejich počet stále rostl. A roste i teď.
Česká republika je s více než osmdesáti tisíci kilometry královnou všech cest.
Tedy těch značených, turistických.

Napětí, nervozita. Diváci jsou sice tiší, aby se mohli všichni soutěžící soustředit, ale stejně má srdce až v krku.
Zavře oči, aby se uklidnil.
Přichází rozhodčí a podává mu to nejdůležitější.
První a jediný pohled. Má na něj patnáct sekund.
Vidí...
Dvanáct hran.
Osm vrcholů.
Šest rozházených barev.
Snaží se rozpoznat vzor. V hlavě se mu míhají všechny možné kombinace.
Pokládá důvěrně známý tvar zpět na podložku.
Teď.
Vlevo vpravo vzhůru
Otočit
Vlevo vlevo dolů
Přetočit
Vlevo vlevo dolů vpravo vpravo vzhůru vzhůru
Otočit
A dolů
Zvedá ruce.
Displej ukazuje 4,693 sekundy. Nevěří vlastním očím.
"Mám rekord?" zeptá se nesměle.

Dokážeme zaznamenat spoustu věcí. Náš tvar, síla, barva, to všechno je proměnlivé, ale přesně odpovídá tomu, co právě prožíváme. Je v nás uložena minulost, od okamžiku smrti zpět až k samému počátku. I staletí poté může být vše, co zaznamenáme, čitelné.
Naše záznamy nelžou, a i když můžeme být různého druhu, náš jazyk je stejný, protože jej tvoří samotný čas, vepsaný do našeho těla.
Nemluvíme, ale ti, kdo nám umějí naslouchat, nás slyší...
***
"Hele, ta korelace střední křivky. Suché jaro, dva roky potom mírné zimy, a pak tři deštivá léta."
"Přesně. Takže ten strom na trám museli porazit roku 1561."

Horatio si zamyšleně prohlížel shromážděné kapitány. Nebyl si jistý, co na jeho strategii řeknou. Všichni z přítomných sice uznávali vrchní velení, ale na svých lodích byli první po Bohu a byli si toho vědomi.
Snažil se vysvětlit výhody taktiky: moment překvapení a zdrcující palebnou sílu dvou sledů. Když rozrazí spojenou flotilu, budou moci pálit plné boční salvy, a nepřátelské lodě, které budou kolmo na ně, se nebudou moci bránit.
Nakonec se ozval Couthbert.
"Ten příčný úder je efektivní, ale má jednu vadu. Než jejich řadu rozrazíme, naše postavení bude přesně opačné."
"Budeme se muset modlit o silný vítr," přiznal Horatio.

Bylo po všem. Všechny problémy vyřešeny, zlo potrestáno, a ten nejdůležitější život zachráněn. Co se týče jeho ženy, no, řekněme, že si sama vybrala svůj další život, a i to, s kým ho stráví. Nemohl říct, že by mu to vadilo.
Vychutnával si to ticho, ten klid. Klid umocněný mlčením, mlčením s bublinami. Ale nebyl tu sám. Byla tu ona. Objala ho a lehla si na postel. Její pohled byl pohledem laně. Další mlčení, další bublina.
Takhle to přece dál nejde.
"No jo, ale teďka už přece nejsi sen. Musíš se naučit normálně mluvit. Zkusíš to? Opakuj po mně: Miláčku..."