Moje články

Šichtuse si všiml už ráno. S malým rancem na zádech hned nastoupil směnu. Elániovi teď připadal jiný, ale nemohl přijít na to, proč. Držením těla, výrazem ve tváři? Pak si ale řekl, že je to koneckonců jeho věc, a pohroužil se do své vlastní práce.

Om přemýšlel mnohem déle. Ani ti nejstarší z bohů nepamatovali, že by se nějaký z nich sbalil a Dunmanifestin opustil. Na druhou stranu, on sám měl na život mezi smrtelníky spoustu vzpomínek. A rozhodně nebyly všechny špatné.

Smrť neměl důvod přemýšlet vůbec. Jen si všiml nových přesýpacích hodin se jménem "Policista Šichtus".

Byly plné písku.

To, co se odehrávalo potom, se vymykalo představivosti nejen lidské, ale i božské. Šichtus ztratil pojem o čase i prostoru, a probral se až ráno na kavalci ve Dvoře. Brzy nato se vytratil se slovy, že si musí něco zařídit. Hlava pořád ještě třeštila, ale měl v ní jasno. Nejen v hlavě, ale i sám v sobě.

V Dunmanifestinu si sbalil pár drobností. Co se týče ostatních bohů, s některými se rozloučil, některé ignoroval, a nepochyboval, že další budou rádi, že zmizel.

Pět minut před začátkem směny byl zase ve Dvoře. Nový život čeká.

Asi si bude muset najít podnájem.

Seděl s oběma u Bubnu a snažil se opít.

Nešlo to. Byl pořád bůh*.

Začali ankh-morporským pivem, levným, tmavým, hustým, a podezřelým. Když to se Šichtusem nic nedělalo, postupně se propracovali ke kořalkám. Samozřejmě že nezůstalo jen u pití, Noby s Fredem to prokládali svými nejlepšími radami ohledně života policisty, jejichž úroveň klesala úměrně tomu, jak v nich stoupala hladina alkoholu.

Hostinský pozoroval jejich snažení a rozhodl se pro experiment. Nalil Šichtusovi tu kořalku, co mu tu kdysi nechala ta veselá babka** v klobouku odněkud ze Středu.

Šichtus se napil.

A v tu chvíli se s ním otřásl celý vesmír.

Konec směny se obvykle nesl v úlevném veselí, ale tentokrát bylo ve Dvoře ticho. Každý věděl, co se stalo, a i kdyby nevěděl, ta rošáda Osudu byla cítit všude.

Doktor Mechorost dokázal té nešťasné ženě šipku vyoperovat a tvrdil, že se zotaví, ale Šichtusem lomcoval střídavě vztek, výčitky, a zoufalství. Kdyby nešlo o něj, tak by se do toho přece Osud nevkládal. Karotka se snažil přivést ho na jiné myšlenky, a i ta žena, když se probrala, mu děkovala, že ji odnesl sem a zachránil ji.

Nakonec to vyřešili Tračník s Nobym. Prostě Šichtuse sebrali a šli ho pořádně opít.

Ten výkřik slyšeli oba. Šichtus se bez váhání rozběhl uličkou, Fred vyrazil zpátky do Dvora pro posily.

Ulička vyústila na malý plácek, kde se u nízké zídky krčila žena, proti ní chlapík se samostřílem. Šichtusův výraz ztvrdl.

"Hej! Odhoď tu kuši a ukaž licenci!"

Chlapík se otočil. Jeden strážník? Jen s obuškem? Zamířil na něj.

"Tohle je moje licence," zavrčel a stiskl spoušť.

Šichtus viděl všechno zpomaleně. Mužův úšklebek, letící šipku, které se velice snadno vyhne...

***

V Dunmanifestinu, na rozměrném hracím plánu, bylo vidět všechno do nejmenšího detailu.

"Jsem na tahu."

Osud, se samolibým výrazem ve tváři, prohodil dvě figurky.

Osud se probral s rukama zkroucenýma za zády. Chtěl se pyšně rozkřiknout, ale Om ho usadil s tím, že má maximálně právo držet hubu, pokud nechce, aby se tohle doneslo Dámě. Osud rázem schlípl, a po téhle mezihře se Šichtus zase ocitl ve Dvoře.

Svítalo. Šichtus procházel okolo cel, kde zrovna Navážka zadrženým zdůrazňoval, že vždycky mají právo mlčet, ale pokud ho využijí, tak Hlídka bude nucená domyslet si všechno sama. A pokud jejich případ dostane na starost on, Navážka, tak budou až po krk v problémech, protože on teď, v létě, žádným myslitelem není.

Šichtus se usmál. Byl doma.

Šichtus se ani nestačil vzpamatovat, když náhle svět potemněl. Stál před trůnem podpíraným želvami, na kterém seděl Osud. Před ním ležela desetistěnná kostka s padlou sedmičkou. 

"Tvoje zahrávání si se mnou skončilo!" upíral na něj bezedné hlubiny svých temných očí. "Bůh, který stojí na straně smrtelníků, je zrádce! Za to zaplatíš, Šichtusi!" vyprskl jeho jméno s odporem. "Tvůj trest bude tak strašlivý, že i bohové se budou třást hrůzou, protože-"

Nahle se zablesklo, a sedmička na kostce se změnila na desítku. Pak už Šichtus jen zíral, jak se jedna z želv proměnila v Oma, který Osud přetáhl palicí po hlavě. 

Šichtus byl zamlklý celý večer. Už bylo po půlnoci, když se vytratil ze Dvora. Za rohem, na okenní římse, seděla želva.

"Jsi si jistý tím, co děláš?" upřela želva pohled na jeho ovázanou ruku.

"Kéž by, " přiznal Šichtus upřímně. "Ale to, co mě čeká, může být mnohem lepší."

"Ale cenu znáš, předpokládám. Jsi jako ten pověstný korál, co z mělčiny spatřil růži, a zatoužil vonět a kvést jako ona."

"Jsem," přiznal nakonec Šichtus. "Proto, abych rozkvetl, budu muset opustit moře. A neudělám to pro sebe, ale pro Hlídku."

"Vlastně ti trochu závidím. Já neměl odvahu takhle rozkvést," řekl nakonec Om.

Zátah na zlodějíčky se nakonec ukázal jako dost nebezpečný.

Volavka zabrala, jenže z bandy se vyklubali nebezpeční grázlové, a než ostatní stačili zasáhnout, Šichtus skončil s probodnutým předloktím. 

V nastalém zmatku jeden vyklouzl a utíkal pryč, želbohům přímo směrem, kde seržant Tračník hlídal, aby se k místu zátahu nepřiblížili civilisté. Schytal ránu do hlavy, ale naštěstí posloužil jako příhodné zdržení.

Ve Dvoře bandu s mírným zadostiučiněním předali Karotkovi s Navážkou.

Elániovi i ostatním vrtalo hlavou, proč. Proč Šichtus neudělal... zázrak. Šichtus vypadal schlíple, zdálo se, že chce něco říct, ale nakonec jen povzdechl.

A před každým se zhmotnil hrnek kafe.

Šichtus procházel nejistým krokem ulicí Mazaných řemeslníků a snažil se potlačit nutkání rozhlížet se. Věděl, že ostatní jsou schovaní poblíž a maskují se nejrůznějšími způsoby*.

Ten pocit, který pocítil už ráno, se stále vracel, a Šichtus si nakonec uvědomil, že je to strach. Ale to by u něj přece nemělo být možné. Jako bůh strach nezná.

Koutkem oka si všiml pohybu ve stínu. Vylouply se z něj postavy a pustily se za ním. Celé mu to přišlo padlé na hlavu, stačí přece lusknout prstem, a promění je v prach, nebo něco horšího.

Pak se zarazil. Tohle nemůžu.

Protože jsem policajt.

Když je Samuel našel v dračinci, zrovna přehazovali poslední kousky.

"Šichtusi, změna plánu. Na obchůzku nepůjdeme, vrátíme se do Pseudopolského dvora připravit tu večerní akci."

"Myslíte ten zátah na tu bandu zlodějíčků v ulici Mazaných řemeslníků?"

"Přesně tak," souhlasil Elánius. "Včera jsem to ještě probíral s kapitánem Karotkou a rozhodli jsme se pro standardní akci volavka."

Šichtus se zatvářil zmateně. "Myslíte toho ptáka, veliteli?"

"Ne, Šichtusi, myslím někoho, kdo vypadá dostatečně bezradně a nevinně. Někoho, po kom ti zlodějíčkové skočí jak slepice po flusu."

Šichtusovi to začalo docházet. A zmocnil se ho podivný pocit, jaký nikdy předtím nezažil.

Naprázdno polkl.

Když Šichtus přišel k paláci Berankinových, aby s Elániem vyrazili na ranní obchůzku, Jeefes oznámil, ať počká venku, a zabouchl mu dveře před nosem.

Šichtus chvíli čekal, ale pak jeho pozornost upoutal rachot v dračinci. Jen nakoukl, tak se ozvalo: "Dobře, že jste tady, mladíku!" a žena, ve které s úžasem poznal lady Sibylu, mu vrazila do rukou druhé vidle. Než si uvědomil, co dělá, už měli polovinu hnoje odházenou.

Šichtus by si nikdy nepomyslel, že by žena jako Sibyla mohla dělat takhle obyčejnou práci. Když se jí odvážil zeptat, jen se zasmála, že její otec kdysi tvrdil to samé.

Cesta zpátky byla tak rychlá, že Šichtus ani neměl čas přemýšlet. V Ankh-Morporku se ocitl během chvíle, a rychlý pohled ho uklidnil. Stál na dohled od Pseudopolského dvora.

Opřel se o zeď a zavřel oči. V hlavě mu třeštilo, jako by mu do ní všechno nóbl božstvo vymluvilo díru. Možná to byla pravda, Osud na něj ječel tak, že se celý Dunmanifestin otřásal, a označil ho za ostudu panteonu. Po přímluvě od Oma to nakonec skončilo plichtou a nechali ho jít.

Vešel do strážnice. Na forenzním našel jen Pleskot. Usmála se na něj, a beze slova mu podala hrnek kafe.

A potom to přišlo. Nečekané plesknutí o čelní sklo. I v husté chumelenici vyděsilo Lucy tak, že zběsile dupla na brzdu a zastavila u krajnice.

Chvíli jen vydýchávala leknutí a mlčky pozorovala černou ponožku, zachycenou za běžící stěrač. Po chvilce se uklidnila a vylezla, aby ponožku sundala, ale sklo bylo prázdné.

Nevěřícně zamrkala, a pak s pokrčením ramen nastoupila a rozjela se. 

O půl míle dál zjistila, že přes silnici leží zával kamení. 

***

"Kdyby Lucy nezdržela ta ponožka, nepřežila by. Ale kam ta ponožka zmizela? A byla tam vůbec? Je tenhle příběh pravdivý, nebo vás jen scénárista tahal za fusekli?"

A potom byla zima. A to byla zlá zima, všechno bylo bílé a studené, a slunce svítilo jen slabounce.

Ale pod sněhem, v chaloupce pod strání, bylo krásně a příjemně. Ta černá velká věc, co broučkové našli před zimou pohozenou v lese, a co ji vzali do chaloupky a zacpali všechny škvíry, hřála a hřála, mnohem lépe než celá kupka dříví do kamen.

A potom bylo jaro, sluníčko svítilo a hřálo víc a víc. Sníh mizel, a u chaloupky pod strání kvetlo devatero kvítí. Byly tu sněženky, bledulky, i petrklíče, byly tu sasanky i devětsil.

Jen chudobičky nevykvetly. Ani jediná.

Samozřejmě tak nějak tušil, že si ho bohové předvolají. Nečekal to ovšem tak brzy.

Šichtus stál v sále Dunmanifestinu, před shromážděním nejznámějších a nejmocnějších, a s úžasem si uvědomil, že není ani zdaleka tak nervózní. Oči Slepého Io ho sice obletovaly ze všech stran, ale nebylo to nic v porovnání s těmi, které ho pozorovaly přes sepnuté prsty v Oválné kanceláři.

A co se výslechu týče, to se zase nedalo srovnat s Elániem. Slepý Io, Osud, Offler, ti všichni se překřikovali, jak každý poslouchal jen sebe. Připadal si jako v kurníku.

Napadlo ho, jestli už není spíš policista než bůh.

"Já jsem nevěděl, že je to napuštěné tím sajrajtem a musí se to napřed umýt." (Strana 3, druhý odstavec, první věta.)

"Ty hodinky mají úplně poškrábané sklíčko!" (Nemají, je to ochranná fólie, kterou je nutno sejmout. Strana 1, druhá věta, dokonce s obrázkem.)

"Ta krásná výšivka se spálila na uhel!" ("Žehlete naruby" je věta holá, a očividně také zhola zbytečná.)

"Ty hřebíčky úplně zničily dýhu na čelní straně." (Tohle už není ani věta, jen zvětšený detail obrázku s všeříkajícím piktogramem - špatně: mračící se panáček, správně: smějící se panáček.)

Takových vět jsou plné návody, však marnost nad marnost, všechno je marnost.

Byla to svatba vskutku nevídaná. Nebylo divu, jako sultanův defterdar* si mohl Rüstem Paša dovolit být okázalý. O hostinu a posvatební veselici se postarala ženichova rodina, ale na samotný obřad dohlížela Rüstemova budoucí tchyně. Obcházela všechno a všechny, aby se ujistila o naprosté bezchybnosti.

Obřad probíhal, jak měl, a při čtení súr o lásce měla slzy na krajíčku. Nakonec ovšem došlo na to nejdůležitější: svatební sliby. Teď se ukáže, jestli to ženich myslí skutečně vážně. Protože když by slib nesplnil... čeká ho rozvod. 

"Já, Rüstem Paša, slavnostně přísahám při Alláhovi (On je vznešený), že nikdy nenechám svou ženu bez kávy." 

Novopečený svobodník Šichtus se u velitele Elánia zapsal rychle. Definitivně ho přesvědčil tím, že tu potíž v ulici Broskvové bublaniny dokázal u Patricije vysvětlit bez jakýchkoli následků. Nicméně Hlídka představovala spektrum skutečně široké, a některé elementy spolu mohly reagovat... nepředvídatelně.

Strážník Postihnout nejdřív odmítal přijmout samotnou existenci policejního boha. Do chvíle, než mu ona existence zachránila zdraví při zásahu v hostinci U Zašitého bubnu.

Takže se rozhodl vyvrátit onu existenci osvědčeným způsobem, a zahrnul Šichtuse hromadou brožurek ohledně omské víry.

K Postihnoutově úžasu si je Šichtus nadšeně vzal a strávil s nimi celé nedělní volno.

Vrátil mu je bohatě oglosované.

Havelock Vetinari, patricij Ankh-Morporku, seděl za stolem a pracoval, navzdory pozdní hodině. Važuzel průběžně odnášel dokumenty z hromádky "vyřízeno", a přinášel nové. Právě odbíjela půlnoc, když donesl poslední.

"Tohle je od velitele Elánia, pane. Seznam nováčků s ukončenou zkušební lhůtou."

Vetinari si list vzal a začetl se. Po chvilce se mu na rtech usadil úsměv. Važuzlovi to neušlo.

"Pane?"

"Ale nic. Jen jsem rád, že Hlídka pořád odráží etnické spektrum města. Které se očividně rozšiřuje."

"Pane?"

"Tady," ukázal prstem na jedno z jmen. "Šichtus. Před časem tu byl žehlit tu nepříjemnost, co Hlídka způsobila. Myslím, že je to slibný mladík."

Muzeum bylo vzhůru nohama. Nejcennější věc, co tu byla, sprostě ukradena. Naštěstí šéf neponechal nic náhodě a přes mezinárodní kontakty si vyžádal toho nejlepšího.

Alí byl obyčejný seržant a kriminalistické embryo, ale naštěstí teď hlídal na místě činu. A každou chvíli sem přijde On. Nejslavnější z pařížské Sûreté. Pustí se do vyšetřování, a Alí bude u toho! Čeká ho životní lekce v blízkosti největšího kriminalistického mozku světa!

Vešel, v nóbl klobouku a kabátu, elegance sama. Odmítl jakoukoli pomoc a ihned zkoumal místo činu.

Spustil poplašné zařízení. Dvakrát.

Vysypal celý pytlík daktyloskopického prášku.

Ztratil sklíčko lupy.

***

Alí přišel o iluze rychle.

Kráčeli chodbami Paláce a snažili se ho přesvědčit.

"Hele, Šichtusi, tohle k policejní práci taky patří," hučel vemlouvavě Noby. Fred mlčel.

"Takže mám jít za Patricijem a vysvětlit mu, že ten včerejší nepořádek v ulici Broskvové bublaniny byl normální policejní zásah."

"Přesně tak, je vidět, že už se do toho vpravuješ," pochválil ho Noby.

"Ale velitel z toho nadšený nebyl," namítl novopečený svobodník.

"Taky jsme si to slízli," pokrčil rameny Noby. "Prostě jen zaklepeš na dveře, a vysvětlíš mu to."

Šichtus náhle zjistil, že u dveří stojí sám. Fred i Noby se nějak ocitli deset kroků za ním.

Zaklepal.

"Ano?"

Samozřejmě mu nevěřili, nikdo. Velitel Elánius z podstaty věci, seržant Tračník z opatrnosti, a dokonce i Karotka (ke své upřímné lítosti) zjistil, že i u něj existuje něco jako pochybnost.

Nicméně nováček se činil. Neutekl po dvou týdnech čištění latrín, ani po zkušenosti se Stínovem. Všem pomáhal v dobré víře a s upřímnou snahou. Jen jméno neměl. Řekl, že pojmenovat ho musí sami.

Ne že by se nesnažili, ale Nobyho návrh Šlapala, coby boha prošlapaných policejních bot, se s pochopením nesetkal.

Svoje skutečné jméno získal jednoho rána, když ho Elánius našel, jak po dvanáctihodinové směně pomáhá s papírováním těm dalším.

Když tisíc nocí spočteno už bylo,

král štastně usnul brzy nad ránem.

Pak nebe červánky se obarvilo

a zpěv slavíků zazněl altánem.

Zbytky noci když se do dne vytratily,

Šahrazád s králem čeká probuzení

od synů, pro něž spánek dlouhý není,

co za tisíc nocí se jim narodili.

Ať život dlouhý osud jim dopřeje

to každý by si přece přál,

ať strast a smutek málokdy k nim spěje,

jen růže s jasmínem jim voní v dál.

A večer, když se slunce dolů skloní,

vyprávět zas a znovu bude Šahrazád

pohádek jiných, nových, celý řad, 

co děti pořád chtějí po ní.

Gaius Julius byl celoživotní realista, nicméně realita ho nakonec donutila přijít až sem, do jeskyně...

***

Kučeravý prosebníku! Slyš hlas časů budoucích!

Kostky jsi vrhl a zvítězil, sever i jih jsi porazil, však vítězství tvé celé není a nebude. Nikdo se nestane pánem světa, a ani ty ten poslední, malý kousek nezískáš.

Nevzpírej se osudu! Smiř se a hlavu skloň, neb časy tvé největší nadejdou, až uplynou dva tisíce let. Poté, co krutý boj zachvátí svět a bude vybojován mír, příběhy tvé budou vyprávět sami Galové, a rozšíří je dál, než tušíš. Tehdy nastane sláva tvá největší, mezi dětmi i dospělými.

Samozřejmě od začátku věděl, že je to nelegální. Ale představa zeleného lesku byla tak lákavá.

Strach neměl, a tohle místo vypadalo slibně. Rozkopané jámy, podhrabané kořeny, hromady přehrabané hlíny, to všechno svědčilo o tom, že tu není první ani poslední. Pustil se do práce.

Všechno šlo hladce, byla bezměsíčná noc, a světlo, kterým si svítil, měl upravené tak, aby nebylo zdálky vidět. Úroda se zdála bohatá, hromádka bledězelených kousků utěšeně rostla.

S náhodou ovšem nepočítal (nebo to byla samotná Vesna, kdo ví). Jeden ze stromů vedle jámy se vyvrátil a uvěznil ho uvnitř.

Teď musí jen doufat, že ho najdou.

Příprava, kontrola, a seřizování senzorů proběhlo v rámci možností dobře. Sice se to neobešlo bez mírně nespokojeného mlasknutí, ale k ničemu závažnému naštěstí nedošlo.

Startovací sekvence byla úspěšná. Motor zařval a rozeběhl se s pravidelným, klidným hukotem, ustáleným na volnoběžných otáčkách. Ukazatele byly v normě, povolení ke startu bylo uděleno, dráha se zdála volná.

Provedl odbrždění a nastavil směr (nezapomněl zapnout směrové senzory), a pomalu zvyšoval tah. Stroj se pohyboval rychleji, ale v normě. Snažil se sledovat okolí, když náhle stroj sám od sebe prudce zastavil. Setrvačná síla mu zařízla pás do těla.

"Vy jste neviděl tu stopku, pane kolego?"

Přemýšlel, jestli ho matka vůbec kdy měla ráda.

Když se narodil, nesnesla ani pohled na něj, a raději ho shodila dolů na smrtelný svět. Padal dlouho. Naštěstí ho z mořských vln zachránily Ókeanovny.

Tisíckrát prokázal své schopnosti. Nehnula ani brvou.

Když pro svého otce vykoval jeho symbol a zbraň, ani se na ně nepodívala. Když sestrojil pohyblivé zlaté služebné, ignorovala je a raději se nechala obsluhovat nesmrtelnými.

Byl zvědavý, jestli její pohrdání obměkčí dar přímo pro ni. Nádherný, velkolepý, dokonalý zlatý trůn. Trůn vpravdě pro paní všech olympanů.

A jestli ne, tak ji o tom zabudovaném vystřelovacím mechanismu prostě neřekne.

Americký prezident Richard Nixon a jeho sovětský protějšek Leonid Iljič Brežněv se rozhodli změřit své síly v běhu na 100 metrů. Utkali se na neutrální půdě v sídle OSN v Donaustadt ve Vídni. Závod byl mírně řečeno jednostranný, nicméně o události nadšeně informovaly přední listy zemí obou účastníků.

The New York Times referoval, že americký prezident Nixon ve sprintu na 100 metrů drtivě porazil generálního tajemníka Sovětského svazu, a do cíle dorazil s velkým náskokem.

Komsomolskaja Pravda ovšem výsledek závodu popsala následovně: Soudruh generální tajemník do cíle dorazil na velmi pěkném druhém místě, zatímco americký prezident doběhl ostudně až předposlední.

Zvláštní čas nám teď nastává, na tom dalekém severu,

teď Slunce záře zlatavá jen zvolna klesá k obzoru.

Den měl skončit už před časem, proč světla dost je na nebi,

Když půlnoc zvonů ohlasem právě svou vládu velebí?

Říká se totiž, že Noci paní od vlády své si teď oddech dává.

Daleko, prý až do jižních plání na cesty dlouhé se vydává.

V ten čas tu vládne pouze Den, hodiny všechny teple hřejí,

když Slunce na obloze jen putuje od severu na jih.

Od jihu potom zamířit k severu musí zase zpátky

o slunovratu políbit severní obzor na čas krátký.

Konečně. Okolí nory bylo vyčištěné a upravené. Nejvyšší čas se do toho pustit. Však už slunce pomalu zapadalo. Z občasného cizího zaskřípání ho sice brněla kolena, ale dalo se to vydržet. Vždycky to ale bylo zdálky, tady v okolí bude určitě nejhlasitější.

Pečlivě si uhladil křídla, přiložil k sobě, a spustil.

Vibrace mu šly přímo do kolen. Kam se ti ostatní hrabou! Je jasno, a teď večer se to ponese pěkně daleko.

***

Napjatě poslouchala. Občas zaslechla nějaké osamělé zavrzání, ale jednak bylo daleko, a druhak, nic moc. Až najednou - z toho sóla se jí podlomila kolena.

Takový virtuos! Za ním!

Už zase ho bolela hlava. Tahle třída byla plná protikladů. Byly tu děti klidné i hlasité, soustředěné i rozjívené. On sám si připadal jako otrok na galejích. U těch nejhorších často nepomáhala ani rákoska. Jenže tu byli i jiní. Například Karlík.

Sčítání už měli dávno probrané, takže se rozhodl, že si zařídí chvilku klidu. Oznámil početní úkol.

"Čísla od 1 do 100 se rozhodla, že se všechna sečtou. Kolik jim vyšlo?"

Třídou zašumělo nespokojené mumlání. Jen Karlík mlčel. Zdálo se, že přemýšlí.

Nastalo ticho, přerušované jen skřípáním per. Vychutnával si ten klid, když najednou...

"Mám to. 5050," ozval se Karlík.

I když byli uprchlíci, místní lidé byli přátelští a pohostinní. A najít si práci nebyl pro jejího muže naštěstí žádný problém (dobrých tesařů není nikdy dost).

S místními zvyky se ale občas těžko smiřovali. Třeba dnes za slunovratu. Vytáhli je ke chrámu, kde všichni nadšeně pozorovali východ slunce. Prý je to svátek znovuzrození světla.

Když se podřekla, že je to dnes rok, co se syn narodil, bylo to, jako když uhodí blesk. Všichni začali brebentit o tom, že musí být požehnaný Maat, a večer měli v chýši hromadů dárků, většinou amuletů s pírkem.

Jen doufala, že tohle se zvykem nestane. 

Život si užíval plnými doušky, a nezastavil se před ničím.

Prozrazování božských tajemství? Pozorovat, jak se všemocný Zeus málem utopil, když se bránil rozzuřenému Asópovi? Zábava k popukání.

Podvést smrt? Toho naivního mladíčka, který se nechal napálit a zavřít do sklepení, odkud ho musel vylámat Arés. Smíchy se neudržel na nohou.

A hned potom útěk z Podsvětí pod tou nejtroufalejší lží, na kterou mu Persefona naletěla. Jak je možné, že jsou bohové tak hloupí.

Až teď, při pohledu na Herma, který se tvářil tak strašlivě, že mu přeběhl mráz po zádech, si Sisyfos uvědomil, že je konec.

Tentokrát zemře doopravdy.

Lodě se blížily ke břehům. Štíhlé siluety ladně prorážely vlny, poháněny plachtami i potem veslařů. Odysseus zachmuřeně pozoroval blížící se pobřeží. Musí se vylodit co nejrychleji.

Hektor zachmuřeně pozoroval blížící se lodě. Obránci stáli připraveni na břehu, odhodlaní zabránit vylodění, nebo ho alespoň oddálit. Neusnadní jim to.

Vysoko nad nimi bohové napjatě čekali. Zeus na okamžik zvedl zrak z bojiště a pohlédl na protější stěnu olympské síně. Od podlahy po strop byla plná poliček, v každé z nich hliněná figurka.

Ve chvíli, kdy byla na trojském pobřeží prolita první krev, jedna z figurek se roztříštila na střepy.

Brzy následovaly další.

Za ta léta dospěla k názoru, že on na kralování nejspíš doopravdy nemá povahu. S tím se ovšem nedalo nic dělat. Byl nejstarší.

Teď do sebe hodil další pohár vína, oznámil, že toho má pro dnešek dost, a odkráčel. Zase převlek, zase do města zjišťovat "jak lid smýšlí", což spíš znamenalo zpít se do němoty. Přemýšlela, kolikrát už takhle šel, a pak se divil. Oba jeho bratříčkové se neštítili únosů.

Žofie si povzdechla a obrátila se ke kouzelníkovi, co zamyšleně seděl u trůnu. Podívali se na sebe. Po těch letech si rozuměli beze slov.

Žito vstal a vyrazil za králem.

Koncertní pedálová harfa musí být úžasný nástroj. Velká, težká, struny vydají za osm kytar...

Je dvacet minut před začátkem, diváci se trousí dovnitř, a harfenistka se zabývá laděním. Hned na začátku má důležité sólo, a naladit, nebo alespoň zkontrolovat, musí každou strunu. Naštěstí doba pokročila - má k tomu elektroniku.

Dívám se, jak harfenistka zkušeně postupuje od těch nejhlubších strun k nejvyšším, brnkne, a na displeji se zobrazí frekvenční odchylka, v ideálním případě 0.

Konec je ovšem nervydrásající. Nejkratší struny jsou nejhorší...

Brnk 

"Odchylka -5 Hz"

Malý šroubováček pohne kolíčkem snad o setinu milimetru.

Brnk

"Odchylka +5 Hz"

"DO PRČIC UŽ!"