Moje články

Je-li palác, krajina, ulice, neb jiné místo jasně sluncem osvětleno, a ve stěně domu jiného, kdež světlo ztlumeno, a který na straně protivné stojí, malý otvor zbudován, pak vše sluncem ozářeno vyšle podobu svou otvorem oním a zjeví se uvnitř, za otvorem.
Komu se spatřit tyto obrazy zachce, stačí list papyru přidržet nedaleko otvoru onoho, a viděti bude lze vše, domy, paláce, ba i tvorové živí v barvách tak jasných a věrných, jak skuteční by byli. Čím jasněji slunce svítí, tím barvitější obrazy budou, však obrácené, neb paprsky sluneční, jež obraz nesou, otvorem proudící kříží se v něm a obrací.

Jsme v bezpečí, v našich peleších. Náš přítel není rád, ale musí nás naučit vyrábět přístřešky do deště. Potřebujeme...
Co? Ta zatracená černá kočka? Odvážila se až sem? Bijte ji, na ní. Nás je stokrát víc. To mládě hoďte do studny. Ať si pohraje s Jedovatým národem. Potom si ho najdeme.
A ten vypelichaný starý bručoun je tu taky? Zaženeme je oba! Trhejte! Kousejte! Škrábejte!
Podívejte, utíkají. Ta kočka skočila přímo do jezírka. Ať se vykoupe, třeba bude vonět. A tomu druhému pořádně vyprašte kožich. Vítězství bude naš-
UTÍKEJTE, zachraň se kdo můžeš, je tu náš pán, náš nelítostný Ká.

Na vrchovině zuřila zima. Větve stromů praskaly pod nánosy sněhu, potoky byly promrzlé skoro až na dno a zvířata musela dlouho hrabat, než se prohrabala ke zbytkům trávy. Ale v jeskyni bylo teplo a útulno a její stěny se leskly v mihotavé záři ohně.
Oheň, nejmocnější síla, největší dar, nejsilnější spojenec.
"Náčelníku! Ty vyprávět!" žadonily děti, jako vždy za takových dlouhých zimních večerů. Vždycky se chvíli nechal prosit, byl přece náčelník a ten se nemůže nechat dětmi tak snadno umluvit. Ale nakonec pokaždé podlehl.
"A co vyprávět?" zeptal se.
"Vyprávět, jak ty oheň ze dřeva!"
Kopčem se pousmál a začal.

Jako malý spatřil ty sošky tří opiček. Líbily se mu, a když mu vysvětlili, co mají představovat, byl unešený. Tohle byl přece návod na klidný, pokojný, dokonalý život. Vypadalo to tak jednoduše: nedívat se, neposlouchat, nemluvit, a žádné zlo už nebude. Nikdy.
Později poznal a pochopil, jak naivní jako malý byl. Že je potřeba poslouchat, dívat se, a mluvit, obviňovat, odhalovat každé zlo, to malé i to velké. A tak se rozhodl, že bude proti zlu bojovat, hlasem, zrakem, sluchem.
Ale to nejtěžší pochopil až nakonec. Že někdy musí být slepý a hluchý, právě proto, že je ten, kdo trestá.

"Budu muset odjet na náš statek, Same. Asi tak na týden. Nepochybuji, že to tu zvládneš."
***
Ten první den bylo všechno v pořádku, ale potom se objevil ten… pocit.
Ale jak to? Vždyť to přece není tak dávno, co jsem si žil sám. Jenže když si člověk v životě polepší, tak se tak snadno zapomíná…
"Šéfe, haló, slyšíte? Děje se něco?"
"Nic, Noby."
"Ani náhodou! Vidim to na vás. Už nejste zvyklej bejt sám, co? Možná byste si měl promluvit s Fredem."
"S Fredem? Ten je přece šťastně ženatý už třicet let."
"Jasně, protože je celou tu dobu slaměnej vdovec."

"Otče opate! Hrozné zprávy! Poslové se vrátili, otec biskup prý rozhodl, že újezd patří Rajhradským!"
"Uklidni se, synu. Přiveď je sem."
***
"Jak to myslíte? Poustevník Jurika? Vždyť je to báchorka! Nikdo takový nežil!"
"Jeho Excelence Bruno, biskup olomoucký, je jiného názoru. Rajhradští předložili listiny, které to dokazují."
"A jeho Excelence byla více než ochotná jim uvěřit. To si dokážu představit! Zpravím o tom našeho krále."
"Král Václav ti těžko popřeje sluchu. Má teď starosti se svým odbojným synem. Jestli ti mohu radit, zanech těch malicherných sporů."
***
Prý malicherné spory. No, však uvidíme.
"Zavolej bratra Prokopa."
Je to náš nejlepší opisovač.

"To je ale zvláštní kytka," povídá Emanuel. I když bylo už dávno odpoledne, na listech se jí nasládle třpytily kapičky rosy. A Emanuel hned, že se napije.
"Mně se to nechce líbit," řekla Maková panenka, ale kampak na motejla, když vidí sladkou rosu.
Kapičky lepily, a Emanuel zjistil, že se nemůže pohnout.
"Mám tě," ozvala se kytka.
Lekli se, až panence vadla makokvítková sukýnka. Chtěla Emanuela odtrhnout.
"Kdepak, kdepak. Tahle rosička je patentovaná. Teď už tě nepustím. A ty se mi tu nemotej, panenky já nerada."
"Vydrž, Emanueli. Doběhnu pro pomoc."
Stará makovice na kraji pole vždycky ví, co dělat.

Nejste s Vaším životem spokojeni?
Trpíte předsudky ostatních??
Ničí Vás Vaše špatné vlastnosti???
NYNÍ MÁTE JEDINEČNOU PŘÍLEŽITOST!!!!
Svěřte se do rukou ověřené, moderní vědecké metody! Navštivte náš salón, a za pouhých 25 AMT od nás odejdete jako nový člověk!!!!!*
*Možné vedlejší účinky: bolest hlavy, otřes mozku, případně fraktura lebečních kostí.

Po celý svůj život se snažil rozdávat smích. Procestoval svět, a všude, kam přišel, se lidé bavili a byli šťastní. Ale v tomhle městě bylo všechno jiné. Snažil se, seč mohl, ale všichni se od něj odvraceli. Všechny kousky, i ty nejlepší, zůstaly bez odezvy.
Přišli si pro něj druhý den. Ptal se po důvodech, ale mlčeli. Odvedli ho do podzemí a hodili do jámy. Byla plná vybělených kostí a rozdrcených krunýřků nějakého hmyzu. Volal, prosil, marně.
Jeho zoufalý křik náhle přerušil hlas:
"Pssst! Neruš tu jedinečnou chvíli. Ty sis přece vždycky vystačil beze slov. Tak teď ukaž, co umíš."

Angua se cítila nesvá. Tou tíhou milionů tun skal. Ale přemohla to. Kvůli němu.
Vždycky nadšeně mluvil o Technickém muzeu pod Ploskolebčí horou, a teď Angue všechno ukazoval. Najednou se zarazil, a do očí mu vhrkly slzy.
Angua se podívala tím směrem, a uvědomila si, že to, co považovala za jeskynní stěnu, je ve skutečnosti obrovský stroj. Pak už jakoby zdálky slyšela "křemenný válec", "živcové rošty", "slídový fukar".
"Počkej," přerušila ho nakonec. "Já... Chápu, že je to něco úžasného. Ale, na co to je?"
"Přece na žulu."
"Na žulu?"
"Vždyť jsem ti říkal, že žula do chleba musí být vymlácená."

Když se ozval křik, všichni přítomní sebou trhli. Křik? Tady? Ale zvědavost je věčná, a tak, když dorazila Michaelova elitní jednotka, musela se prodírat davem. Po delší době se jim podařilo oba aktéry zpacifikovat.
Soudce Yvo držel řeč, ve které zdůraznil potřebu porozumění, úcty, a tolerance. Na obviněné to ovšem nemělo účinek - dívali se na sebe opovržlivě, a překřikovali se i zde.
Yvovi nakonec došla trpělivost.
"Žádný z národů neměl problém! Goethe! Shakespeare! Dumas! Všechy volby proběhly v klidu. Jenom Češi ne! Takže se laskavě Palacký a Jirásek dohodněte, jinak půjdete přímo před Václava. Ten si už s vámi poradí."

Ten hluk ho probudil ještě za tmy. Bázlivě vykoukl z doupěte.
Hustě sněžilo, ale i tak poznal, že se někdo nebo něco hýbe uprostřed zahrádky. Dostal strach, ale ten se brzy změnil ve zlost. Je to přece jeho zahrádka! Hodil na sebe čepici, kožich, popadl koště, a za hrozivého křiku vyrazil.
*****
"A pak se objevila ta huňatá příšera. Hrozně křičela, a měla dlouhý pařát. Báli jsme se, a utekli."
"Ale co jste tam dělali?"
"Chtěli jsme králíka překvapit a zasadit zimní mrkev. Přece když máme zimní a letní dub, musí být zimní i letní mrkev."
"Ty jsi ale hloupoučký medvídek!"

Dobrá, buďme spravedliví, na univerzitě v Salamance se toho učí dost, ale tohle je něco úplně jiného, úplně nový přístup. Tím se dá popsat všechno. Ještě štěstí, že náš král je skutečně Moudrý. Tyhle spisy jsou učiněný poklad.
Jen kdyby to nebylo tak těžké na překlad. Ti Maurové všechno dokázali popsat jedním slovem: "al-džabr", ale my...
A tenhle znak je tu pořád - ten nejdůležitější. A já ho nedokážu vyslovit. Nikdo z nás. Ksh.. sksh... Má to být "to, co se mění, a není známé".
Budu to muset nahradit. Možná řečtinou... co by jen... kch.. ch.. Mám to!
Bude to chí.

Když vyslovil svou žádost, nastalo ticho, které božský hlas po chvíli přerušil.
"Od samého počátku času se nestalo nic podobného. Ale ty jsi dokázal přijít až sem. A přinesl jsi s sebou moc, která přemohla vše v mé říši," bůh se ohlédl po stále ještě vzlykající Tísifoné, "a dokonce vehnala slzy do očí těm, které je nikdy předtím nepoznaly. Dnes tedy učiním výjimku i já."
"To znamená, že mohu-"
"Ano. Ale varuji tě: od teď máš vše ve svých rukou. Je to tvá jediná příležitost."
"Ó díky pane. Tisíceré díky. Já-"
"Neraduj se předčasně, smrtelníče. Ještě neznáš mou poslední podmínku."

Začalo to, ostatně jako mnoho jiných věcí, pohřbem.
Hranice ještě nevychladla, a objevily se uštěpačné poznámky. Netrvalo dlouho, a vzplanula válka.
Bohové se přidali. Přímo do boje ne, jen pozorovali, a sem tam "zasáhli".
A pochopitelně se sázeli.
"Ještě pořád doufáš, že jí to nevyjde? Podívej se na ně, jsou všichni zpití do němoty."
"On má pořád čistou hlavu."
"Medovina mu jí nepopletla, pravda, ale ta holka ano. A to tvoje zakrákání ani nevnímal."
"Nerad ti kazím radost, ale podíval by ses na tu malou cedulku, co visí na tom rohu?"
"JEN NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ? Tak tohle ti nesežeru, Černý!"

Na dětství žádné vzpomínky nemám. Odjakživa jsem žila na ulici. Bylo to těžké, ale přežít se to dalo. Jednoho dne mě chytili dvounožci, ale neublížili mi. Nakrmili mě, umyli, a pak mě začali cvičit. Bylo to všechno divné, hlavně to točení v kolotoči. Vůbec nechápu, k čemu tohle může být dobré.
Dneska je tu rušno, mnohem víc dvounožců než jindy. Venku stojí ta divná plechová věc, do které mě zase zavřou, abych tam vydržela. Sice pořád nevím, proč, ale už jsem zvyklá. Dám jim pac a pusu, a nějak to tu zase přežiju. Jídla tu mám dost.
„Deset… devět… osm…“

Celý svůj život proti ní bojoval. Proti té obrovské říši, která se roztahovala po celém světě. Dobýt, obsadit, udržet. A pak pronikat dál, dokud nebude celý svět její součástí.
Všichni tehdy bojovali hrdinně, ale marně. Po roce tuhých bojů byli poraženi. Ale on jediný zůstal nezlomený. Sebral několik svých věrných, a dnes s nimi konečně dokončil loď, která mu otevře cestu do nové říše, tak rozlehlé, že by v ní všechny ostatní zmizely beze stopy. Tam se usadí, a budou pokračovat v boji, dokud se ten nenáviděný Albion neobrátí v prach!
„Spusťte motory, a připravte se na první ponoření. Vyplouváme.“

Všechny knížky v knihovně se chlubí, že na jejich poslední straně se toho tolik stane, a že za poslední stranou jsou jejich nejtajemnější tajemství. Čím tlustší jsou, tím více se chlubí, a tím úžasnější zvraty a překvapení na posledních stránkách mají. Já se ničím takovým chlubit nemůžu. A proto na mě koukají spatra. Včera si mě prosím dobíral leták! Prachobyčejný leták ze supermarketu. Že i on je lepší, že i na něm jsou zajímavé věci. A úplně na konci dokonce napsané tím nejmenším písmem. Je mi z toho do pláče, ale co na to můžu říct já, obyčejná Möbiova páska?

Byla to jeho první samostatná hlídková mise. Za tu hodinu se toho zatím moc nedělo, všechno se zdálo v pořádku. Jedině snad, tam za tou stěnou to nevypadá zrovna dvakrát... Protáhl se skrz, a strnul. Tady se to nepřáteli jen hemžilo, byly jich celé houfy. Potřeboval posily, ale nebyl si jistý, jestli někoho z divize B, nebo T.
Zkusil na ně na dálku zaútočit, ale příliš úspěšný nebyl. Ještě se mu pošklebovali, že s jejich počtem nic nezmůže.
Pak si konečně vzpomněl na školení při výcviku, a okamžitě zavolal na ústředí: "Tady poručík Psí, potřebuji makrofágy do sektoru 541A, urgentně."

Cestu do Oválné kanceláře si zkrátili zahradami. Karotka to tu znal, a tak nováčka, kterého šel oficiálně Patriciovi představit, cestou upozorňoval na zajímavosti, které tu byly. Nováček mlčel, a bedlivě poslouchal Karotkův výklad.
Když dorazili k brance do paláce, Karotka se ještě jednou rozhlédl po pozemcích, a chystal se pronést něco vzletného o vhodném skloubení sociálních, užitkových, a estetických atributů, když tu se nováček nesměle ozval.
"U všech bohů, co má být tohle?"
"To je zahradní pumpa."
"A proč stojí uprostřed jezírka, potopená až po vršek?"
"Aha, na to nejdůležitější jsem zapomněl. Všechno tady je dílem slavného Bergholta Stuttley Johnsona."

Aby to všici čérti sprali. Célý boží den je jako umučení. Vlídnýho slova od ni neuslyšim.
Ale šak teď vim, že si to zaslóžim. I pan farář tenkrát říkal, že takový manželství je proti Pánubohu. Teďka už vim, že něl pravdu.
A život se mnó dobrý nemá. O grunt sa starat, o děcka. A já jen do hospody chodil, a ju ešče bil, a to ně mrzí ze všeho najvíc. Není tu ščasná, a možná by bylo lepší, kdybych si ju nikdá nevzál.
Ale nejčko bude jinak. Co si bude žádat, to jí neodepřu. Všechno na světě pro ni udělám.

Život ji nebavil. Pořád jen jezdit a jezdit po kolejích, vozit lidi z práce a do práce. Pracovat o sobotách, o nedělích. Kdo to má vydržet?
Jednou, na okraji města, zaslechla ten hlas. Byl příjemný, zpíval o modrém nebi, o vonících lukách a polích, o šumící řece. Lákal ji ven, ven z toho šedivého, zašmouraného města.
Jednoho dne ho poslechla a odešla. Putovala dlouho, až dorazila do jednoho lesa poblíž Sázavy. Odtud slyšela to volání, to místo vonělo jehličím a malinami. Jen je možná trochu tiché... ale ne, není! Už přicházejí děti, nebude tu sama, budou si s ní hrát.

„Tak už je to definitivní“, oznámil mi vedoucí práce. „Seznam oponentů je vyvěšený na katedře.“
„Hmm, tak schválně. Teda, ne že bych snad někoho znal, ale třeba– COŽE!!! On? Ale vždyť přece... je to úplně mimo jeho obor...“
***
„Tak, a to by tedy bylo k morfologii zpracování obrazu zhruba všechno.“
„Děkuji vám, pane kolego.“
„Má někdo nějaké otázky? Kolego Divjakove?“
„Měl bych jen takový skromný dotaz. Není mi úplně jasné, jak při praktickém použití zohledníte nesouměrnost strukturního elementu. Mohl byste nám odvodit Minkowského rozdíl, řekněme třeba pro dva do sebe vnořené rotační elipsoidy? A nemusí to být úplně pro laika.“

Pečlivě pročítal spis. Další udání. A přitom před necelým rokem bylo vše v opačném gardu. A navíc anonym, „přítel trůnu“. Ty přímo nesnášel. Ovšem obvinění to bylo vážné, měl by postupovat s nejvyšší přísností. Jeho kolegové v takových případech porušovali i to nejposvátnější pravidlo – o presumpci neviny. Ale on je vždy ctil. Na každého se musí pohlížet jako na nevinného, dokonce i na tu příšeru z Korsiky. Když četl, že toho „agenta“ odvedli přímo ze zásnubní hostiny, vzpomněl na svou laskavou, milou Renée...
Ne, utvrdil se. Nezpronevěří se svým zásadám. Ani dnes.
Gérard de Villefort zazvonil na zvonek. „Přiveďte ho.“

Ten vnitřní hlas k němu promlouval stále častěji...
Nedokážeš to. Už to nezvládneš. Jsi slaboch.
Ne! To není pravda! Pořád jsem ještě někdo. Mé jméno každý zná. A pořád to můžu každýmu dokázat.
Opravdu? Jak dlouho potrvá, než se najde někdo rychlejší? Moc dobře to víš.
Ne! Nebudu tě poslouchat.
Snažíš se jenom přežívat. Vzal si s ostatními tu práci, slíbils to Chrisovi, a jen se tu schováváš. Jsi ubohej, podělanej přizdisráč!
Mlč! Dokážu každýmu–
Náhle si uvědomil, že nikomu nemusí nic dokazovat, jen sám sobě. V tu chvíli hlas ztichl, a on se rozhodl.
Lee rozrazil dveře, a vystřelil.

"Prosimtě, co s tím budem dělat? Válí se to tady už půl roku."
"Nech to. Bude se to hodit."
"Na co, proboha. Použil si to všehovšudy jednou. Od tý doby na to jen padá prach."
"No dobře, uklidím to na půdu."
"Jestli se to tam vejde. Barák není nafukovací, a ta půda už přetejká. Nic nevyhodíš, všechno schováváš. Každou hloupost, každej krám."
"Je to všechno pro strejčka. Jednou přijde, bude to potřebovat, a pak budeš ráda, že to máme."
"Vážně, no to jsem zvědavá. Všechno pro něj schováváš, ale pokaždý, vždycky když strejček Příhoda přijde, nic z toho nemůžeš najít."

Jsem vládkyně celého kraje. Žiji v přepychovém paláci, ale jako královna se necítím, spíše stále více jako vězeň. Nejdřív mi radili jen šeptem. Vdát se, zachránit království. Pak jejich hlasy sílily a sílily. Teď už na mě kromě mých nejvěrnějších jen všichni vyčítavě hledí. A nápadníci stále přicházejí.
Má malá lest nevyšla. Od té doby, co na ni přišli, jsem zavřená doopravdy. A co odešel můj syn, je vše horší. Modlím se k Jasnooké, aby mi dala sílu vytrvat, zachovat se jako pravá žena. A já vytrvám, nezlomím se, i když to bude skoro dvacet let, co odplul můj Odysseus.

Dostat se dovnitř mu dalo pořádně zabrat. Jen příprava na průnik byla náročná. A ten ustavičký strach, že ho někdo objeví. Ale teď už byl relativně v bezpečí, schovaný před jejich slídivým zrakem. Teď ho ovšem čeká ten nejnáročnější úkol. Dostat se až do Centra a provést tu transakci, nedůležitější v jeho životě. Času měl zoufale málo a pokus jen jeden. Pokud se vše nepovede hned napoprvé, znamená to okamžitý konec.
Ještě kousek... Konečně!
Je v Centru. Teď už jen připravit data, velice opatrně je zadat a ještě opatrněji celou tranakci odeslat. A pak už se jen a jen... Množit.

Hleďte, zde slavné příběhy se dějí, znovu a znovu. Už od dob nejdávnějších je prostor ten všemi provířen.
Hle, zde lovecký pes statný, jenž souzeno měl kořist všecku lapit, navždy se honí za liškou z hvozdů teumenských, jež uniká mu zas a zas.
Zde komoň bájeslovný, jenž ze stvůry zrozen, bohy nesmrtelnými milován, na křídlech větru letí.
Zde bojovník božské krve stojí, plášť jeho krví v nach je zbrocen, na hrůznou stvůru mořskou dotírá a z ruky jeho, jak zbraň nejstrašnější, Gorgó mračnooká pohled upírá...
To vše je tam a mnohem víc. Stačí jen pohlédnout svým zrakem výš... ke hvězdám...

Stála tu od nepaměti. Občas k ní přišel člověk, pronesl Slova, a ona ho obdarovala. Dnes přišli čtyři najednou. Muž pronesl Slova, ale v jeho hlase byla lakota a pýcha. Takové obdarovat nesměla. Pak Slova vyslovila žena. Mírně, pokorně.
Pustila je dovnitř. Jejich hemžení v břiše ji lechtalo, ale musí to vydržet, alespoň chvíli.
Zavřela se. Okamžitě poznala, že uvnitř někdo zůstal. Ale teď otevřít nesmí, musí dodržovat Zákony.
Po nějaké době k ní přišli znovu. Poznala muže a ženu od minula. Žena opět pronesla Slova:
"Horo, horo! Otevři se pro člověka poctivýho, a vydej mu málo z bohatství svýho."

Zpráva se Městem šířila jako lavina. NEBEZPEČÍ, neznámý objekt na hradbách. Královna po krátké poradě vyslala průzkumnou četu.
Když se velitel s ostatními prodral davy čumilů, strnul. Bylo to gigantické, zabořené doprostřed hradeb. Koule, z neznámého materiálu, s drsným, jasně barevným povrchem.
Velitel se rozhodl pro průzkum bojem. Obklopili kouli ze všech stran, a zaútočili.
Po nějaké době se vyčerpaně stáhli. Velitel viděl, že dokázali částečně narušit povrch koule, ale potrvá ještě dlouho, než... Náhle se koule otřásla, vznesla se, a zmizela. Bylo po boji.
...
Chvíli jsem pozoroval hemžení mravenců, a pak sáhl pro vajíčko. Vzorek vyleptaný kyselinou byl nádherný.

Už si nevěděli rady. Zkusili všechno možné: antracitové pilulky, grafitové mazání, dokonce i živočišné uhlí od pana lékárníka. Ale té chudince bylo pořád hůř a hůř. Alespoň ji tedy pořádně zachumlali do slamníků.
Pak někoho napadlo zkusit studený zábal. Poslali tedy do Podolí pro ledaře, a ti jim dovezli plný vozík. Nasekali led na malé kousky a obsypali ji ze všech stran. Už už to vypadalo, že to pomůže, když tu najednou lup, hvízd, vyprsklo z olovníku, a na zem dopadla roztavená kovová sprška.
Pan Blahoš jen smutně pokýval hlavou. Tady už pomůže jedině kouzelník, ale úplněk je až zítra.

Tak už tam zase někdo sedí. Chodí jich sem teď tolik. A někteří z nich každý den. Pravda, jejich hříchy nejsou smrtelné, ale oni jsou z nich pokaždé tak upřímně nešťastní…
„Zhřešil jsem, otče.“
„Ublížila jsem, otče.“
„Bojím, se, otče. Nic mě nenapadá, dneska to nedokážu.“
Trvalo to pokaždé jen několik týdnů. Pak byl celý rok klid, a kostel osiřel. V tu dobu si bolestně uvědomoval, jak moc mu to všechno chybí…
Vešel do zpovědnice a odsunul okénko.
...
Nakonec padla nevyhnutelná otázka: „Jaké mi dáte rozhřešení, otče?“
„Čtyřicetkrát Zdrávas,“ snažil se udržet vážnou tvář. „Takové věci se nedělají, ani květinám.“