Moje články

Co se na obzoru objevily stovky bílých plachet, celé město zachvátila panika. Jen starý král Priamos klečel uprostřed chrámu, přímo u sochy Pallas Athény, a modlil se o pomoc.

Náhle se městem rozezněl jasný zvuk trubek, a od hradeb se ozvaly obdivné výkřiky. Král se brzy dozvěděl důvod.

***

Penthesilea se svými družkami vpochodovala přímo do trůnního sálu, ostří kopí a mečů jen zářila. Před Priamem (nepatrně) sklonila hlavu, a oznámila mu svůj úmysl pomoci.

Priamos byl nadšený a zeptal se, co budou chtít na oplátku.

Odložila přilbu a spolu s ostatními Amazonkami obhlédla přítomné muže.

"Inu, králi, něco za něco."

Když nad tím později přemýšlel, napadlo ho, že to všechno začalo tím opilcem na královských vinohradech.

Ale já jsem ho jednak poznal, a jednak mi už od dětství vštěpovali úctu ke starším.

Ano, to přání bylo nesmyslné. Mohla ho napadnout podobně kouzelná hůlka, prsten, cokoliv.

Pozdě bycha honit. Naštěstí to nakonec dobře dopadlo.

Ale musel si přiznat, že ani tehdy se nepoučil. Ach, ten zkázonosný koncert! Už babička mu říkala "mluviti stříbro, mlčeti..." fuj, radši nemyslet.

Ale stejně, lyra hrála sice majestátněji, ale moc vyumělkovaně. Ta pastýřská písnička byla hezčí.

Podíval se do zrcadla, povzdychl si, a zastříhal oslíma ušima.

Afrodíté nikdy nebyla bojovnice. I teď na trojské bojiště shlížela jen s odporem.

Kdybych byla tušila, kam to povede, ani bych to jablko...

Tu se jí hrůzou zastavilo srdce. Její syn raněný! V tu chvíli jednala bez rozmyslu a vrhla se přímo k němu. Vzala ho do náruče a vzápětí pocítila strašlivou bolest, jak jí tělem projel Diomédův meč.

"Zbláznila ses!" ozval se jí u ucha hlas, jindy veselý a plný šprýmů. "Ty se máš starat o lásku a manželství. Tohle přenecháme jiným. O Aineia se neboj, přežije to."

Iris mávla rukou, a obě bohyně obklopilo sedm zářících, barevných pruhů.

Kyra seděla ve světle zapadajícího slunce na stupních heliopolského chrámu. Po celodenní práci měla záda bolavá, ale nestěžovala si. Být chrámovou služebnou bylo úctyhodné zaměstnání, které se v rodině dědilo z matky na dceru.

Kromě toho je tu ten druhý důvod.

Sedávala tu každý večer a čekala. Už několik týdnů byly západy slunce červenější, a ona věděla, co to znamená. Drahocennou myrhu měli v rodině připravenou dávno, pečlivě ukrytou spolu s nejcennějším rodinným dědictvím: malým zlatým pírkem, jehož špička věčně žhnula načervenalým světlem.

Slunce zapadlo, ale na obzoru tentokrát zůstala zářivá tečka, která se pomalu přibližovala.

Tedy dnes v noci.

Vládce veškerenstva právě hoduje, a jeho číšník hbitě přináší další a další chody. Stáda jehňat i kůzlat, hejna ryb, to všechno mizí v ohromném chřtánu, který se zdá být bezedný.
Jeho manželka na to zamyšleně hledí, a po očku pozoruje číšníka, který přináší ohromný medový koláč. Vládce se na něj zálibně usmívá.

"To už by snad mohlo stačit, manželi," odváží se namítnout.

"Nikdy!" ohradí se vládce hromovým hlasem, a se slovy "Já nikdy nenechám zbytky! Nikdy! Nech si to všici zapamätajú!" spořádá celý koláč.

Manželka si povzdechne, ale usmívá se.

Opět předstoupí číšník, v ruce malý talířek.

"Vafličku na zakousnutí?"

Země se povážlivě houpala pod nohama, a puch bažiny byl nesnesitelný.

Už to nebude daleko.

Konečně dorazili ke sluji. Hořícím šípem střelil přímo do ústí jeskyně. Vzápětí se ozval strašlivý řev, a nestvůra se vyhrnula ven. Devět hlav, jedna strašlivější než druhá.

Která z nich je ta nesmrtelná? napadlo ho. Nezbývá než to vyzkoušet.

Ohnal se kyjem po jedné z hlav, a přímý zásah ji rozdrtil na kaši.

Tahle to nebude usmál se, ale úsměv mu hned zamrzl na rtech.

Zkrvavený pahýl hlavy se rozzářil, tkáň začala bobtnat, kynout, a vzápětí tu místo rozdrcené hlavy syčely dvě nové.

No potěš...

Ty uši jsou dobré na pohled první,
ale jejich tvar nevypadá jako uši – to každý čubrní.
Jsou to uši z Moravskoslezska,
tam je každá holka hezká.
Ty uši splývají na jazyku,
každý pozná, co je to, v mžiku.
Každý ví, co to je,
a není to z oleje.
Je v tom mouka, cukr, a koření,
nikde jinde na světě nic takového není.
Že jsou sladké od medu, to není žádná věda,
můžete se na to zeptat každého medvěda.
Kdo k nim přistrčí nos, náramnou vůni ucítí,
a ten, kdo má rýmu, nic neucítí, ten jen kouká.
JSOU TO UŠI ZE ...

Láva ze soptícího vulkánu se řinula proudem, a země se otřásala. Moře pěnilo a klokotalo, jako by se vařilo, a na obloze blesk stíhal blesk.

Matka se čtyři dětmi stála na vysoké skále a pozorovala obzor, kde zuřila nadpřirozená bitva.

"Je čas, mé děti."

"Jsi si jistá, že činíme dobře, matko?" ozvala se ta okřídlená z dcer. "Postavíme se proti vlastnímu rodu, proti vlastnímu otci! A jestli ten boj nakonec prohrajeme, můžeme rovnou počítat se smrtí."

"Ale pokud zvítězíme, Kronos zemře a jeho tyranie skončí, mé děti."

Váhání trvalo jen okamžik, a pak pětice vyrazila do boje.

Diovi na pomoc.

Na obzoru se objevil pruh země. Naposledy se rozhlédl po ostatních. Seděli u vesel, voskem zalité uši jim splývaly s vlasy. Byli to zkušení lodníci, a k práci jim stačil zrak.

Pak uslyšel první tóny, a celá mysl se mu rozhořela touhou skočit do vln a plavat blíž a blíž. Křičel, aby ho rozvázali.

Neslyšeli ho, naštěstí.

Ale to nejhorší nastalo, když se vzdalovali. Jak píseň slábla, zdálo se mu, že mu vysává život z těla, že zemře, pokud píseň utichne. Zoufale škubal provazy, ruce a nohy rozedřené do krve...

***

Jizvy na rukou a nohou mu zůstaly až do smrti.

Zoufalý Tyndareós měl hlavu v dlaních. Heleniny námluvy se strašlivě zvrhly. Nápadníci se hádali tak, že vše hrozilo přerůst ve válku.

Jakmile mají v něčem prsty bohové, nevzejde z toho nic dobrého.

Když ohlásili mladého ithackého krále, Tyndareós vzhlédl.

"Jestlis přišel prosit o Helenu pro sebe, nedokážu ti vyhovět. Pokud dám Helenu tobě, ostatní nápadníci se spojí proti mě."

"Naopak, přináším řešení problému," rozvinul Odysseus hustě popsaný pergamen. "Zde je smlouva, kterou podepíší všichni. Helena si vybere ženicha jen a pouze podle své vůle, a ostatní odpřísáhnou stát společně na jeho straně, pokud mu bude v budoucnu učiněno jakékoli příkoří."

Dny jsou stále kratší.

Stromy shazují listí, zvířata mají hustší kožešinu, za chladných rán se objevuje jinovatka. Studený vítr prohání po nebi mraky, pastýři u ohňů se choulí do plášťů, a každý se stará, aby měl dřevo na zátop.

Smrtelníci to neslyší ani nevidí, jen cítí. Celá zem je smutnější, kapky deště jsou jako slzy, ve větru zní pláč a nářek bohyně nad znovu ztracenou dcerou.

Ani paprsky Héliova vozu už nezáří jako za horkého léta, nedokáží prohřát ranní mlhy.

Ale kdyby dosáhly až do Podsvětí, do Hádova trůnního sálu, ozářily by dvě postavy, stojící tu opět v láskyplném objetí.

Když propluli Symplégadami, všem se ulevilo. Tohle měla být poslední větší útrapa na jejich dlouhé cestě. Pomalu se blížili ke svému cíli. Iásónovi ale Fíneova věštecká slova stále zněla v hlavě.

Král Aiétés je proradný a krutý. Dobrovolně vám zlaté rouno nevydá. A získat ho násilím je nemožné. Spoléhejte na svou chytrost a doufejte v přízeň bohů.

Zakotvili v ústí řeky Fásidy, na dohled od města, a brzy se objevilo poselstvo s pozváním do paláce. Iásón ale stále neměl promyšlený plán.

Tehdy je zachránil Asklépios. Poselstvu oznámil, že je třeba vyčkat, než bude jisté, že na lodi jsou všichni zdrávi.

Na Olympu se zase konala slavná hostina, stoly se prohýbaly pod talíři s ambrózií, a Ganymédés se činil, co mohl, aby stačil nosit sklenky s nektarem. Celou tu dobu ovšem pečlivě dohlížel na krabičku slámek (to si s Hébé ještě vyřídím).

Náhle se ozvalo práskání dveří, a do hodovní síně vtrhla Héra jako velká voda. Zeus vykulil oči, lžičku s ambrózií v ústech. Ostatní bohové se zarazili.

Héra pohlédla úkosem na Ganyméda, naklonila hlavu a dala si ruce v bok.

"Dlouho jsem mlčela, ale nestrpím, aby si někdo zahrával s tvým zdravím! Přinesla jsem ti kompot, ten ti bude chutnat!"

Hergot já bych jedla. Ten pastýř včera byl vychrtlý, maso žádné, ostatně v hlavě toho taky moc neměl.

Není to dlouho, co ke mně chodily tucty zvědavců, jeden hezčí než druhý, to byla, panečku, strava! Všichni mladí, zdraví, radost pohledět (a po kratší konverzaci i pojíst). Ale teď? Za poslední týden jen ten pastýř. Jestli to takhle půjde dál, nakonec abych se pásla...

A upřímně, ta konverzace je taky jednotvárná. Mluvím já, oni vyjeveně mlčí. A pak mlčím i já, protože... protože při jídle se nemluví.

Možná by to chtělo jinou hádanku... muahaha, co třeba "Proč bych tě neměla sežrat?"

Jestli to byl oharek od ohně neopatrných pastýřů, to už dnes nikdo neví. Jisté bylo jen to, že nádherný les na úbočích Ídy zachvátil strašlivý požár. Prastaré stromy se jeden po druhém řítily k zemi, a černý kouř by byl málem vidět až z Olympu, kdyby byla Dióné neseslala hustý a vytrvalý déšť.

Smutně bylo všem, co se pomalu a váhavě vraceli do lesa změněného k nepoznání, ale nejsmutnější byli muži a ženy z prstů Rhei zrození, jimž byl les domovem.

Ale právě oni tehdy ve spálených zbytcích lesa objevili rozteklé loužičky podivného kovu, mnohem tvrdšího než ten nejlepší bronz.

Na větvi vzrostlého dubu seděla sova. Nakláněla hlavu, jak to jen sovy dovedou, a rozhlížela se zaujatě po okolí.

Byl to zajímavý pohled. Všude okolo nedotčená příroda, lesy se zvěří, řeky plné ryb... ale tady jako by někdo schválně nechal hromádku hlíny.

Sova nečekala dlouho, dotyčný se brzy objevil s měchem vody. Pohlédl na sovu a pousmál se.

"Vítám tě." pozdravil.

Sova se trochu načepýřila – a zmizela. Místo ní tu stála žena jiskrných zraků, s přilbicí na hlavě. Muž se znovu pousmál.

"Asi už víš, na co tu hlínu mám, Jasnooká."

"Vím Prométhee, proto jsem tu. Budeš potřebovat mou pomoc."

Ve směr půlnoční se dívej, kde v mlhách časů příštích jméno věštkyně se zjeví, jinými bohy obdařené.

Vše začne věštcem velikým, co u bran města svého hady zardoušen.

Pak s hrdinou se vydej, na kouzelné lodi na východ, za zlatou září.

Spatříš tam ženu překrásnou, lyrnésského krále dceru, co milenkou byla největšího z reků.

Vzhlédni, a vysoko nad ní múzu "nebešťanku" zříš, s kružidlem v ruce, a spolu s ní lstivého krále korintského, jehož v Podsvětí za pýchu věčný balvan tíží.

Nakonec poslední ti oreáda zbývá, co z trestu vlastní hlas ztratila, milujíc pyšného mladíka, co měl jen sebe rád.

Smutno bylo po celé zemi, ptáci zpěvavě naříkali, zvířata žalostně kvílela. I stromy shazovaly své listí. V řekách stoupla voda ze všech slz, prolitých nad krvavou smrtí největšího z pěvců.

Kruté, zdivočelé ženy neunikly trestu: bůh Dionýsos se rozlítil spravedlivým hněvem, a všechny lítice proměnil v stromy.

Ale nic na světě nemohlo napravit ten ohavný čin...

***

Netruchlete však, neboť písně Orfeovy neutichnou. Jeho stín letí do Podsvětí, které už jednou prošel, a míří přímo k Elysiu. Zde, na kvetoucích nivách, se shledá s Eurydiké a sevře ji konečně v náručí. A jeho písně budou znít dál, celým Podsvětím, už napořád.

Mladý muž sedí v sedle koně, zlatou uzdu pevně v rukou, mysl zahalenou do temnící pavučiny pýchy. Kůň uhání, vítr sviští okolo uší.

Nadarmo nejsem vnukem slavného Sisyfa, nejchytřejšího ze smrtelníků! Překonal jsem mnohá příkoří, vyvrátil falešná obvinění.

Kdyby byl mladík všímavější, pocítil by, že je kůň neklidný.

Bohové mi projevili svou přízeň. To já zahubil strašlivou Chiméru. Nejsem jen obyčejný smrtelník. Jsem víc než ostatní.

Nepokojné potřesení hřívou...

Kdo mi může zabránit navštívit palác bohů? Vždyť jsem jejich oblíbenec? Mám na to právo. Zasloužím si to...

"Leť, pegasi, leť! Výš! Až na Olymp!"

***

Oblohu proťalo zaržání. Vzdorné a odmítavé.

Apollón zuřil. Jako bůh byl vševědoucí, ale i kdyby nebyl, bylo to na první pohled zřejmé. Ale ať vyhrožoval jak chtěl, ten fracek ležel v kolíbce a tvářil se jako neviňátko.

Nakonec mu došla trpělivost, chlapce popadnul a odnesl ho před samotného Dia.

Teprve před vládcem bohů chlapec přestal zapírat. Apollónovi padala brada, jak se postupně ukazovalo, co všechno chlapec dokázal, a Zeus se naopak čím dál víc usmíval. Chlapci přikázal všechno vrátit, ale rozhodl i o jeho odměně.

"Uděláme z tebe posla bohů, chlapče. Dostaneš rychlé boty, klobouk proti dešti, ale hlavně caduceus, aby tě každý poznal a ctil."

Nenesitelné horko, hlasité bušení kladiva, a v mysli Thetis víří myšlenky...

Chtěla jsem pro něj to nejlepší.

Ostatní říkají, že jeho nit byla vetkána v Osud dřív, než byl zrozen.

Ale není to jejich syn!

Roztřesenou rukou si od boha výhně bere zbroj. Vše se leskne, až oči přecházejí. Héfaistos chtěl něco říct, ale nakonec jen mozolnatými prsty otře Thetis slzu.

***

"Vybral sis sám, synu," podává mu matka zbroj. "Ale poslyš alespoň mé rady. Bojuj s chladnou hlavou, natírej se koprem, a v bitvě nevyhledávej Hektora, neboť v Osudu je psáno, že pokud zemře jeden z vás, zemře i druhý."

Vyhublý, špinavý, a zubožený stařec rozhodně nevypadal důvěryhodně, a Iásón se docela zdráhal mu pomoci, ale na Asklépiovu přímluvu (podpořenou delším proslovem o pomoci potřebným) nakonec svolil. Vůně jídla nestvůry přilákala okamžitě, ale stejně rychle je zahnaly i šípy a oštěpy.

Fíneus, který mezi sousty všem blahořečil, se nakonec rozpovídal. Poté, co zahanbeně přiznal skutečnou příčinu svého stavu, měl Iásón sto chutí odplout, ale věštec svatosvatě sliboval, že se polepšil.

Na rozloučenou jim dal několik rad ohledně další cesty.

***

Když se přiblížili ke skalám, vlasy jim vstávaly hrůzou, ale holubici vypustili.

Iásón jen mlčky doufal, že Fíneus tentokrát radil dobře.

Přinášíme exkluzivní zprávy o nových skutečnostech v Messinské úžině!

Po dlouhá léta se všichni obávali zbytečně. Jak se podařilo vypátrat, skutečným nebezpečím je jen a pouze Skylla, podlá mnohohlavá stvůra sídlící ve větší jeskyni, a prokazatelně lidožravá.

Naproti tomu, Charybdis je jen mírumilovný tvor. V dějinách jsou zaznamenány pouze dva případy setkání, a v obou případech nedošlo ze strany Charybdis k žádné újmě na životech ani na zdraví. Navíc je zdokumentováno, že její mořský vír, kterým čistí místní vody (což je samo o sobě záslužná činnost), tvoří pouze třikrát denně. Mimo tuto provozní dobu je tedy Messinská úžina naprosto bezpečná.

Předepsaný čas smutku skončil nejveseleji, jak mohl. Celá Písa byla zasypaná květinami, a šťastná nevěsta zářila po boku svého manžela a následníka trůnu.

O několik dní později našel král lístek se vzkazem. Neznámý ho žádal o tajnou schůzku na skále nad hradem.

***

Minula půlnoc, a král se štrachal po zaprášené cestě na vrchol, přímo nad moře. Tajemný neznámý už na něj čekal.

"Kdo jsi?" zeptal se opatrně král. "Co mi chceš?"

"Nepoznáváš mne?" odhalil neznámý tvář.

"Myrtilos?" vydechl král.

"Správně. Snad sis nemyslel, žes Hyppodameiu získal tak levně. Moje cena bude vyšší, mnohem vyšší."

Král shlédl dolů.

Skála byla vysoká.

Jasná noc. Obloha plná hvězd. Ticho tu není, z hodovní síně až sem proniká přiopilý halas.

Nabídka, co se nedá odmítnout? Taková opovážlivost!

Mihotavý plamen svíčky ozařuje osnovu. Na větvi u osvětleného okna se neslyšně usadila sova.

Je to prý má povinnost! Povinnost k zemi a k lidu. Vybrat si! Jako vybrat na setbu ty nejkrásnější plevy? Jako zvolit si, ze které amfory octa naplnit pohár?

Malý háček hbitě koná svou práci. Nitku po nitce, celodenní práce pomalu mizí v chladivé náruči noci.

Prý ženský úděl! No, však uvidí, co dokáže žena!

Sova jasným zrakem pohlédne na tkadlenu. Téměř laskavě.

Nakonec se Iásón nechal přesvědčit. Výprava to bude nebezpečná, a bude lepší vědět, do čeho jdou.

Po zaplacení nehorázné sumy ho zavedli přímo do jeskyně. Přítomný kněz si připravil tabulku.

V chuchvalcích mlhy bylo lze tušit rozcuchanou postavu. Kněz položil otázku a čekal. Po chvíli se z hustých výparů ozvala odpověď.

Smrk ztepilý, a na něm rouno zlaté! A drak, co nespí. Ani nemrkne! Ale bude. Erós ti pomůže. Hehehe, až drak mrk mrk, ty sáhni v smrk. Rouno bude tvé.

Iásón se vyděšeně obrátil na kněze, který si ho změřil s výrazem dokonalého profesionála.

"Copak to není naprosto zřejmé?"

Pro Hébé byla práce náplní života. Všechno načasovat, vyměřit, rozdělit, a naservírovat, aby měl každý stejnou porci. Nikdy se s váhami neodchýlila ani o dvanáctinu vlasu!

Teď ale byla vzteky bez sebe. Pracovala tu celý život, a jak se jí odvděčili? Jeden den se ten chlípník Zeus zakouká do toho hezounka, a druhý den ho prohlásí číšníkem?!

Hébé rozzlobeně odcházela z kuchyně, když její zrak padl na sklenky z úzkým hrdlem, plné hustého nektaru. Vedle nich ležela ozdobná krabička plná slámek. Hébé se ošklivě usmála.

Jestli máte chuť, budete si muset pořídit sosáky, pomyslela si, když slámky dohořívaly v krbu.

Jemu samotnému bylo nejlépe uprostřed přírody. Klidná krajina Arkádie, vonící louky, pasoucí se stáda ovcí i koz. To všechno ho uklidňovalo a také inspirovalo - většina jeho písniček v sobě měla zurčení vody, ševelení listoví, bzučení včel.

Když ho ovšem někdo rozzlobil, stačilo nechat působit svou moc: křik, který ostatní neslyšeli, ale který jim i tak zachvátil mysl příslovečným strachem.

Vždycky se stranil davů. Dnešek byl ovšem výjimečný. Požádali ho ONI, a kupodivu zdvořile. Vyhověl jim.

Hradby byly probořené, město zachvátily plameny, a bůh lesů a pastvin, usazený na hřbetě velkého dřevěného koně, pozoroval napůl pyšně, napůl zděšeně své mistrovské dílo.

Tentokrát to vypadalo skutečně na výbornou. Počasí vyhovující. Na nic důležitého nezapomněl.

Dnes se to podaří.

První úseky pokořil výjimečně rychle, zdálo se to spíš jako procházka. Postupoval stále vzhůru, a ještě výš, metr za metrem, sice stále trochu pomaleji, jak byl terén čím dál tím těžší, ale pořád v dobrém tempu. Předposlední a poslední část bude nejtěžší.

Po krátkém odpočinku se pustil vzhůru. Každý krok řádně zabezpečený, každý úchyt pevný a stabilní. Po namáhavé půlhodině na něj čekal poslední, kolmý dvoumetrový úsek. Poslední úchyt. Zkušenýma očima prohlédl stěnu a vybral vhodnou spáru.

Sáhl do kapsy pro kolík...

Byla prázdná.

Kdybych měl vypsat všechno, co se mi líbí, zahltil bych server :-) Takže následující ve mně opravdu zanechalo silné dojmy.

Faustovy skleněné hodiny od Danae, protože od dětství miluju V+W.

Witch psala opět krásný seriál o galské dvojce, vypíchnul bych Soukromé věnování.

Na téma periferního bicáčku se napsalo o spoustě periferních bicáčků, ale mě utkvěla Opička od Keneu.

Regi psala opět o Hagridovi, hlavně vesele, ale já vzpomínám na hořké Rozloučení s Frídwulfou.

Co by to bylo za ročník, kdyby si v něm Rebelka neudělala minimálně jednou legraci z Rychlých šípů: Jak to bylo po dvaceti letech

Následují dva seriály, které jsem si v duchu automaticky zařadil do šedesátých let, ale později jsem byl vyveden z omylu: první je Nathanelův Mozzarela boy, a v něm intermezzo Nečekaná návštěva, protože jsem to prostě okamžitě viděl.
Druhý je Vinpikův Kolárek za volantem, který má naštěstí chápavého nadřízeného. Jí a pije, žrout a pijan.

Co se týče Zeměplochy, Mistr neúniků od Birute je naprosto "žobí".

KattyV psala letos detektivní sérii z Ostravy, který se opravdu odehrává v padesátých letech :-) Mě osobně to trklo ve Zmatku v matkách.

A nakonec Tess. Její nádherné Království ostrovů je sázka na jistotu, ovšem tentokrát musím vybrat vizuální vjem, protože Jedinečnost je relativní.

Nosná část:
Použít předpjatou směs. Lana z oceli a bronzu. Býmetal. V létě chladí v zimě hřeje. Pořád se kroutí. Lechtá. Chechtá. Jako had. Hadice. Zalít vodou (horkou - použít dráčky, pozor, jsou výbušní) a pískem (z Klače). Nezapomenout zkroutit v prostoru (a čase) - velmi důležité! π je přesně 3. Hlavní lana napnout a zajistit špejlí nebo sponkou. Sponou. S přísudkem. Se sudem. Klačské medoviny. Včelí. Čmelí. Nezapomenout na čmeláky. Minimálně třímetrové.

Mechanická část:
Sklápěcí mechanismus. Pohyblivý. Ramena a kolena. Šrouby. Matky. Babky. Chechtáky.

Ozdobná část:
Na předmostí zasít pampelišky. Nebeské dukáty. Chechtáky. Racky. Hnízdo pro ně uprostřed. Zlaté. Pozlacené. Kočičí.

Marcel s diplomem v ruce mířil domů, přijít na kloub té záhadě. Dvou mužů, co ho z nejvyššího okna Paláce sledovali, si nevšiml...

"Přiznám se, že jsem zcela zmaten, sire. Víte, to co se říká o vás a mimech..."

"Nenechte se mýlit, Leonardo. Jediná chybička, a skončil by jako ostatní. Na druhou stranu, před mistrem se skloním i já."

"A nemyslíte, že by mohl něco prozradit?"

"Jsem si naprosto jistý, že nic neprozradí. Ale děkuji, připomněl jste mi, že mám dnes večer opět vypustit jednu tajnou informaci," usmál se Vetinari. "Koneckonců, jaký bych to byl tyran bez alespoň maličké rozmařilosti."

Zhluboka se nadechl a zazvonil na zvonek. Pochopitelně se neozval žádný zvuk, a nedělo se ani nic jiného. Už se začal bát, že zvolil špatně, ale v tu chvíli se vlčí portál odsunul a odhalil cestu ven, přímo ze zadního traktu paláce na ulici. Marcel prošel, ale venku se zastavil a otočil se. Na vnější straně dveří byl připevněný další pergamen, ovšem tentokrát s vlčí pečetí Školy umění mlčenlivého. Podíval se blíž. Byl to velmistrovský diplom s jeho jménem. Nemožné. Nesmyslné. Na škole přece žádní velmistři nejsou a ani nikdy nebyli. Nejvyšší hodnost byl odedávna mistr.

Ale pečeť byla pravá.

Nad krajinou zapadalo slunce, a protoceratops pomalu kráčel podél vysoké duny k chomáčům trávy, které po nedávném dešti slibovaly ucházející večeři.

Náhle za sebou zaslechl šramot. Otočil se a spatřil kradoucího se velociraptora s ohromnými spáry na nohou. Teď už neuteče, má jen jednu šanci.

Skočili oba naráz. Strašný spár se zabořil do hrdla protoceratopse, ale ten zároveň svou ostrou, zobáku podobnou tlamou sevřel přední nohu útočníka, který překvapeně zakrákal a ztratil rovnováhu. Oba dva, ležíce propleteni na zemi, se na okamžik zarazili, na okamžik, který bude trvat věčně. Vzápětí je oba zavalila vlna vlhkého písku, sesunuvší se z duny.

"Všeobecné volby dopadly očekávaným vítězstvím opozice, a my jsme se postupně dozvídali jména ministrů. Jako poslední byl oznámen ministr pro administrativní záležitosti, pan James Hacker."

U okna budovy ministerstva stáli dva muži a pozorovali dění na ulici. Právě přijel vládní vůz, z něhož vystoupil nový ministr a nadšeně mával a kynul okolostojícím lidem.

"Tak co si myslíte o novém ministrovi, Bernarde," zeptal se starší z nich.

"Nejsem si jistý, sire Humphrey. Jako řadový poslanec zkušeností moc mít nebude, ale momentálně se chová jako znovuzvolený premiér."

"Takové chování je pro řadové poslance typické, Bernarde. Jsou to většinou burani s nezdravým sebevědomím."

Vzpomínám si na dětství a mládí pod spalujícím sluncem. Bylo to nádherné, ale zlo, zabíjející všechny, bylo čím dál horší. S ostatními mě odvezli daleko na sever, do jiné země. Mnohem zelenější, vlhčí, chladnější. Slunce tu bylo slabé a neduživé, a někdy bylo tak chladno, že voda, co pršela z nebe, byla zmrzlá. Strávil jsem tam čtyřiatřicet let, dal život dvěma krásným dcerám, ale stále vzpomínal na domov.
Nakonec jsem se vrátil zpátky. Jak jsem byl šťastný! Zase doma, pod stejně žhavým sluncem, co jsem si pamatoval.

Ale čas, co mě byl vyměřený, vypršel. Myslíte si, že jsem chtěl odejít?

Marcel pohlédl na pergamen:

Vybrat zvíře, zavěsit zvon a zazvonit. Jednoduché. Ale které zvíře vybrat? Se kterým z nich odejít? Ve znaku Školy umění mlčenlivého byl skutečně vlk, je možné, že to bude ta pravá cesta? Ale proč by tu tohle všechno bylo? Jen kvůli němu?

Rozhodl se a zavěsil zvonek do vlčí tlamy. Už už chtěl zazvonit, když mu myslí proběhl druhý verš z pergamenu.

Takže nejdřív opatrně vyndal ze zvonku srdce.

Marcel hbitě seskočil do otvoru. Jediný východ byla chodba, táhnoucí se do dáli. Chvíli přemýšlel, ale nakonec usoudil, že mu nic jiného nezbývá, a vydal se přímou cestou.

Nejdřív postupoval opatrně, ale chodba se zdála obyčejná. Trochu zrychlil, ale stále si dával pozor, aby nevydal ani nejmenší hluk. Chodba se točila a klesala, už musel být na úrovni přízemí. Náhle chodba skončila, a Marcel se ocitl v malé mistnosti. Po stranách byly tři portály, zpodobňující vlka, slona, a krokodýla, a každý z nich měl v tlamě očko na zvonek. Jeden zvonek ležel na stolku uprostřed místnosti, spolu s kouskem pergamenu.

Všechny škorpionky se po počátečním zmatku vrátily do beden ke svým mladým, bedny samy poté opět zmizely v podlaze. Otvor se ovšem neuzavřel, zel uprostřed arény jako tlama nějakého zvířete.

"Představení skončilo, mladý muži. Můžete odejít, cesta ven je přímo tam," pokynul Vetinari k otvoru v podlaze.

Marcel se obratně protáhl otvorem. Na ochozu se mezitím objevil další divák.

"Přišel jste o výjimečné představení, Leonardo," oslovil ho Vetinari. "Náš umělec se ukázal být, na rozdíl od svých předešlých kolegů, hodným své školy."

"Víte dobře, že nesdílím vaši zálibu v těchto... věcech, vaše milosti. Doufám, že tímto vše skončilo."

"Ještě ne."