40. část - Celé je to jakési podivné

„Neděláte si ze mě srandu, náhodou?“ Malíř těkal nedůvěřivým pohledem ode mne ke Gonnymu a zpět.
Zavrtěli jsme svorně hlavami.
Helebrant vstal a začal rázovat po pokoji. Přitom na nás pořád podezřívavě zahlížel. „Kniha? Hvězdná kniha? Tady? V Maříži? To je blbost. To není možné. Kdo by sem ukrýval takovou cennost? Fakt si ze mě neděláte srandu?“
Znovu jsme zavrtěli hlavami.
Ztěžka usedl vedle nás. „Proč jste mi to neřekli hned?“
Gonny pokrčil rameny. „Nevím. Nebyl jsem si jistý, jestli mám pravdu. Teda… stále si nejsem jistý.“
„Vy jste mě podezřívali, že jsem tu knihu našel já, že jo?“ došlo konečně malíři.
Zatvářili jsme se zkroušeně, ale on jen mávl rukou. „Pitomci. Jsem strážce, to jste zapomněli, nebo co? Co bych z toho měl, asi tak?“
„No právě,“ odpověděl Gonny. „To nám tady nebylo jasný. Jenže…“ Stiskl rty, ale pak mávl rukou. „Radši k věci. Kdo si od tebe vzal ty katalogy z výstavy toho Kurv…kruci, to je fakt nakažlivý, toho Kundráta?“
„To kdybych si vzpomněl… Fakt nevím.“
„Kdo ti sem běžně chodívá?“
„ Pavel Pokorný, to je ředitel zdejší školy. Jirka Nováček, velitel SNB. Vilda Končák, toho znáte, velitel pohraničníků. Občas taky přijde ředitel lesního závodu, většinou taky chodí Ruda, to je šéf kulturáku a jednou za čas vrchní hasič,“ vypočítával Helebrant na prstech. „To je asi tak všechno. Sem tam si hoši někoho přivedou, kolegu, kamaráda… jak kdy. Ale ti nechodí pravidelně.“
„Hm, místní smetánka,“ pokýval hlavou Gonny. „Kdo si od tebe běžně brává katalogy s nahotinkama?“
„Šéf kulturáku. Ten vždycky. Že jako umění a tak, ale víme své. Občas si něco vezme Jirka, občas Vilda. Pavel Pokorný ne, ten má bigotní manželku, kdyby na to přišla, utrhla by mu prvně hlavu a pak…“ ohlédl se na mě a nedořekl. „ Nebo naopak,“ zasmál se.
„A ten lesák? A hasič?“ vzpomínala jsem na ostatní jmenované.
„Ne, ti ne,“ zavrtěl malíř hlavou. „Ti tak kdybych přivezl flašku vizoura, to by si dali. Ale tohle je nezajímá. Nebo aspoň ode mě nikdy nic nekupovali.“
„Kdo z nich by na první pohled poznal, co znamenají čísla na hodinkách?“ ptala jsem se dál.
„Určitě ředitel školy, má aprobaci zeměpis a přírodopis. Možná lesák. No a pak velitel vojáků, a esenbák, že jo, ale to je jasný jak facka.“
Podívali jsme se s Gonnym na sebe. Přikývla jsem. Potvrdil mi myšlenku, co mi vrtala hlavou už v Brně. Velitel vojáků, přesně!
„Kdo z nich by se mohl dostat bez problémů do Maříže?“ zeptal se Gonny, ale bylo nám oběma zřejmé, jaká odpověď zazní.
„To myslíš vážně?“ opáčil malíř. „Uniklo ti, že je to pohraniční pásmo? Samozřejmě, že Vilda. Je to jeho rajón, proboha. Možná ještě Jirka, ten esenbák. S každým ostatním by musela jít hlídka. A to bych se dozvěděl, to si piš.“
Skousla jsem si ret a přemýšlela. Velitel, jak jsem ho měla čest poznat, mi přišel jako naprostá nicka, nula, zbabělá, hloupá, s nabubřelým egem. I kdyby nakrásně dokázal na fotce rozeznat souřadnice, došlo by mu, že se týkají míst, která leží v jeho pravomoci? Zvedl by zadek a šel by se podívat, co tam je? Nějak mi to celé nesedělo. I kdybych připustila, že do kaple šel, knihu objevil, proč by ji bral?
„Umí ten váš Vilda anglicky?“ obrátila jsem se na Helebranta.
„Není to můj Vilda!“ rozčílil se malíř. „A nevykej mi pořád, kruci. Rozčiluje mě to. Nerad lidem, který mám rád, vykám.“ Koukl na mě, co já na to. Usmála jsem se a podala mu ruku.
„Sheila.“
„Alex.“ Důkladně mi zapumpoval paží a pokračoval: „Takže, milá Sheilo, kdybys žila tady ty, taky by sis musela najít a udržovat kontakty. Ale to se vám z terénu těžko vysvětluje!“ Mávl rezignovaně rukou a svraštil obočí. „Anglicky. Hm. Pochybuju. Možná trochu německy, nebo rusky, ale anglicky těžko. Nevím, nikdy jsme se o tom nebavili. Ale jestli chceš, můžu se ho zeptat. Však je pátek, za chvíli tu budou všichni jak na koni.“