33. část - Jsme v troubě, ještě víc než prve

Byli jsme v troubě. Nadějná stopa skončila u chamtivého vedoucího autobazaru a další jsme neměli.
„Co ti na tom seznamu?“ napadlo mě.
Gonny zavrtěl hlavou. „Kdyby to byli oni, nenechali by tam skříňku. Nebo skříňku možná ano, ale ne seznam.“
Přikývla jsem. „Proč zmizela jen kniha, viď? To vypadá, jako by náš lupič neměl o tajné schránce ani ponětí. Knihu proneseš pod trikem nebo bundou líp, než skříňku deset centimetrů vysokou, tak třicet na dvacet centimetrů velkou,“ odhadla jsem.
„Něco jsme přehlídli,“ řekl Gonny. „Museli jsme něco přehlídnout.“
„Jenže co?“
Pokrčil rameny. Zvedla jsem k ústům šálek s voňavou kávou a upila horkého nápoje. U Stančíka jsem žádnou nedostala, tak jsem si to vynahradila hned, jak jsme dorazili domů.
„Kdo všechno věděl, co jdeš hledat?“ zeptala jsem se po chvíli.
„Nikdo,“ rezolutně odvětil Gonny.
„Ani v práci jsi nic neřekl? Kamarádi? Známí?“
Zavrtěl hlavou.
„Tak to jsme v pytli,“ připustila jsem. „Paní Švecová dostala hodinky od svého dědy. Nebo pradědy, to je jedno. Celou dobu byl klid, až když je její synovec nafotil do katalogu, začal se o ně zajímat Stančík. Ten je ale chtěl proto, že poznal podle punců, z čeho jsou vyrobeny a dokázal si odvodit, jakou hodnotu mají. Kdyby se mu je podařilo za pár babek koupit, byl by to kup století. Čísla mu nic neříkala, to jsem si ověřila. O Maříži opravdu neví zhola nic. Nelhal, vysypal to ze sebe od srdce. Tady jsme prostě vedle jak ta jedle.“
„Kup století to v každém případě byl,“ připustil Gonny. „Jenže my ani nevíme, kdy ta kniha zmizela. Může být pryč už léta.“
Seděli jsme tiše, slyšet bylo jen slabé cinkání lžičky, narážející na porcelánový šálek.
„Nech toho, prosím tě, znervózňuješ mě,“ rozčílil se po chvíli Gonny. „To kafe nebude k pití, když v něm furt tak kvedláš!“ Vyskočil, rázoval po pokoji a krčil čelo, jak usilovně přemýšlel.
Nedbala jsem a míchala dál. Mně, na rozdíl od něj, jemný zvuk uklidňoval. Někde v hlavě mi totiž vrtala jakási myšlenka. Taková ta neodbytná, naléhající, kdy víte, že tam někde v hlubinách mozku je cosi uschovaného, důležitá věta, údaj, informace, ale ne a ne se prodrat na povrch. Lžička cinkala čím dál tím rychleji, jak jsem nebyla s to ideu zachytit, avšak po chvíli usilovného přemýšlení jakoby vše do sebe zapadlo. Strnula jsem. Prchající myšlenka se zhmotnila v jednu větu, kterou jsem zaslechla dole v České Kanadě. Přestala jsem míchat a stiskla rty. Přece to nemůže být tak, jak si myslím. Určitě jsem se spletla, ujišťovala jsem sama sebe.
Určitě.
„Ty, Gonny,“ olízla jsem lžičku, „komu jinému by ještě ta čísla něco řekla? Představ si, že jdeš na výstavu, tam uvidíš fotku, na které jsou tahle čísla… komu by došlo, co znamenají?“
„Zeměměřičům,“ odpověděl obratem. „Učitelům zeměpisu. Všem, co umí s mapou.“
„Kdo taky umí s mapou?“
„Kam směřuješ, Šej?“ zamračil se Gonny.
„Předtím jsi dělal tajnosti ty, teď je budu dělat já,“ odpověděla jsem mu se zadostiučiněním. „Mám nápad. Půjdeme navštívit malíře, co maluje protáhlé hlavy a šišatá těla. Třeba nám poví něco zajímavého o tom, kdo všechno navštívil jeho výstavu.“
Gonnymu zajiskřilo v očích.
„Dobrý nápad! Ale… ty víš, kde bydlí? Na to jsme se nezeptali.“
„Vím,“ řekla jsem hrdě. „V Brně.“
Gonny se rozesmál. „Děvče, tys mě pobavila! Brno je docela velký, jestli sis náhodou neráčila všimnout! Musíme zpátky za Švecem, ať nám řekne jeho adresu.“
„Nemusíme,“ zavrtěla jsem hlavou. „Říká ti něco Kamenná kolonie? Ten malíř tam má ateliér.“
„No jistě,“ přikývl Gonny a zamyslel se. „Bývalá dělnická kolonka. Domky jak dlaň, natlačené jeden na druhém. Je fakt, že jsem zaslechl, že se tam stahujou různý podivný existence, malíři, sochaři a tak. Jak jsi na to přišla?“
Pokrčila jsem rameny. „Taky umím pátrat, dokonce i samostatně, abys věděl.“
„Ty jsi moje chytrá holka, viď? Já věděl, že tě něco napadne!“
Potěšeně jsem se usmála. Určitě mu budu vykládat, že jak rozčileně dusal po pokoji, zavadil o stolek, z kterého mi do klína sklouzl odložený Švecův katalog. Že se otevřel zrovna na poslední stránce, kde se vedle jména Pavel Kilián, výtvarník, krčilo drobným písmem: Ateliér KILIA, Kamenná kolonie, Brno, byla náhoda jak hrom. Pak, že neexistují!