43. část - Už je to tak, jsme špioni na baterky

Muže, který mi pod krkem držel nůž, jsem před tím nikdy neviděla.
Přitáhl si mě blíž, sjel po mně pohledem a jeho výraz se prudce změnil.
„Cože?“ Oči mu málem vypadly. „Sakra!“
Prudce mě odhodil a zmizel. Dopadla jsem zpátky do skříně, pozadím na ten pitomý nočník. Zaskřípal, ale vydržel. Ten, kdo ho vyráběl, by měl dostat pochvalu.
„Au,“ sykla jsem. Modřina bude přes celý zadek, je mi to jasné.
„Co to bylo? Byl pryč, než jsem stačil otevřít dveře!“ Gonny mi pomohl vyhrabat se z kabátů, usedl do skříně naproti mně a přivřel zevnitř dveře. Helebrantovi návštěvníci v obýváku naštěstí nic nezpozorovali, takže jsme už zase byli v ložnici sami.
Pokrčila jsem rameny a přitáhla nohy k tělu. Srdce mi bušilo a pořád jsem cítila silné prsty, svírající mou ruku. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Tedy – že mě odhalil, za to jsem si mohla sama, ale proč mě najednou odhodil, jako by se mě štítil? A jeho výraz… Jako bych ho vyděsila. Jako by potkal někoho, koho se bojí. Ale proč? V životě jsem ho neviděla… Čekala jsem cokoli, že ztropí poplach, že mě zabije, ale toto?

„Vy jste mi taky špioni,“ chytal se za hlavu Helebrant.
„Hele, nech si toho, jo?“ ohradil se Gonny. „Tobě taky dva lidi zmizeli ze zornýho pole a vůbec nevíš, který.“
„No jo, ale víš, kolik jich tu bylo? Vůbec nechápu, kde se tu vzali. Většinou chodí pět šest chlapů, a teď jich tu bylo třináct! Víš, co je to třináct lidí na tak malým prostoru? A ještě jsem je musel obsluhovat! Jak jsem to měl všechno asi zaznamenat, no?“
„Ten první byl voják, stoprocentně,“ řekla jsem a opatrně si přesedla. Pitomý nočník! Že já, nána hloupá, na takovou pitomost skočila!
„Takže buď Vilda, nebo Kopačka,“ odpověděl Helebrant. „Nikdo jiný z posádky tu nebyl.“
„Kopačka?“ vytáhla jsem obočí. „Ten sem taky chodí?“
„Málokdy,“ odvětil malíř. „Sem tam přijde s Vildou, vysloveně se prý na něj přilepí. Netuším proč, osobně se nějak neznáme a řeči, co tu vedeme, ho evidentně nebaví.“
„Tak to byl on,“ řekl s jistotou Gonny. „Sám prohlásil, že se vnutil.“
„A ten druhý?“ zeptala jsem se. „Vysoký. Tmavý sako, světlý vlasy. Víc nevím, viděla jsem ho jen chvíli.“
„Ruda Kerner. Šéf kulturáku. Jinej vysokej blonďák tu není.“
„Měl zprávy, že tu někde něco je,“ pronesla jsem zamyšleně. „Dokázal si spojit souřadnice z katalogu s Maříží. Kopačka ho evidentně poslouchá. Jak to?“
„Připusťme,“ řekl Gonny, „že Hvězdná kniha opravdu na zámku byla. Podle toho, co mi z vyprávění jejího dědečka reprodukovala paní Švecová, starý pan hrabě zemřel poměrně nečekaně. Je možné, že poslední úkryt znal opravdu jen on a než zemřel, nechal jeho souřadnice vyrýt na hodinky. Protože jinak si nedovedu vysvětlit, proč by Hledači okamžitě po jeho smrti knihu neodvezli jinam.“
Přikývla jsem. „A protože ji nenašli, nasadili tady svého pohůnky, kteří ji měli najít. Teď možná zrovna toho Kernera. Hledat jehlu v kupce sena… to bude ono. Hodinky totiž díky přičinlivému dědečkovi paní Švecové zmizely. Hm. Co krypta? Že by o tomhle prostupu Hledači nevěděli? Tam bych šla nejdřív…“
Helebrant pokrčil rameny. „Kdoví. Kdyby tam byli, určitě by skříňku našli. Našel ji až Kopačka na základě souřadnic, takže asi nevěděli. Třeba si hrabě zkoušel udělat podle návodu z knihy vlastní prostup, který před Hledači zatajil. Ostatně, moc se mu nepovedl, jak jste poznali na vlastní kůži, tak se s ním možná ani nechlubil.“
„Kerner tam sám nemohl, tak tam poslal Kopačku. Co na něj má, čím ho drží v šachu, to netušíme. Kopačka mu donesl knihu, skříňku tam nechal, tu jste našli vy.“ Helebrant seděl u stolu a lžičkou si ťukal na zuby. „Vojáci dnes při raportu řekli Kopačkovi, že jste se vrátili, lustrovali vás ve vlaku. Vnutil se sem, aby informaci předal kumpánovi. Ty se pak zavrtíš, takže teď oni ví, že my víme, že oni ví…“ Povzdechl si.
„Ale proč zareagoval tak podivně?“ zeptala jsem se.
„Není blbej, věděl, že někde poblíž je Gonny,“ odpověděl mi Helebrant. „To bych neřešil.“
„ Jako bych ho překvapila, jako by mě znal, přišlo mi, že se mě lekl.“
„Lekl? Tak špatně snad zas nevypadáš,“ zasmál se Helebrant. „To je dobrý. Spíš bych čekal, že řekne: Čest, soudružko, co ty tu?" Zvážněl. „Co říkali o zítřku?“
Odpověděla jsem: „Jen jestli to platí. Myslíte, že tu knihu má ještě někdo z nich u sebe, nebo už ji předali?“
Rozhostilo se mlčení. Po chvíli se ozval Gonny: „Nezbyde nám nic jiného, než se jich na to optat. A co co nejdřív. Počítám, že bychom to mohli zkusit hned zítra ráno.“
To jsme ještě netušili, že ráno už bude vše úplně jinak.