49. část - Jako kobra králíka

„Vůbec nechápu, proč jel rovnou na další prostup,“ pronesla jsem, když jsme vystoupili z auta a vydali se cestičkou směrem ke kapli.
„Možná si to tu chce prozkoumat, aby věděl, kam pozvat další zájemce,“ odvětil Helebrant.
„Že se ani nezajímal, kam zmizel Kopačka,“ řekl Gonny. „Jak jsem ho viděl, tak jsem měl pocit, že mu snad přeskočilo nebo co.“
„Víš, že bych se ani nedivila?“ řekla jsem. „Neříkej mi, že to na něm nenechává následky. Kdoví kolik lidí už takhle připravil o život. To přece normální člověk neudělá, ani kvůli penězům…“
„Těžko soudit,“ přikývl Helebrant. „Ale to není naše věc. Naše věc je najít ho, sebrat mu tu prokletou knihu, a pokud tu bude další prostup, tak ho zapečetit. Finito. Konec. Sheila nejlíp ví, jak to dopadá, když se pleteš do lidských věcí.“
Měl pravdu. Ten člověk tehdy byl taky vrah, navíc sadista. Nezabila jsem ho přímo, ale svým způsobem mu do pekla pomohla. Proto hniju v muzeu a ne, nebudu znova opakovat, jak mě nebaví střepy z Toušeně.
„Nehodlám mu ubližovat,“ řekl Gonny. „Ať si s tím žije sám dál. Ono ho to svědomí stejně dožene, jestli se tak už nestalo.“
V té chvíli Helebrant přiložil prst na ústa. Zmlkli jsme. Zřejmě jsme se blížili ke kapli a bylo by zbytečné na sebe předem upozorňovat.
Kaple měla opravdu nezvyklý osmiboký tvar a běžný vchod měl vedle sebe po stranách ještě dva o něco menší. Malá věžička nad vchodem a zvonička nad kaplí, na zkosených stranách okna. Žlutavá záře se z nich zatím nelinula, což bylo dobré znamení.
„Co ty dveře?“ sykla jsem. „Proč tolik?“
„Ty postranní menší vedou dolů, do jámy, prostřední do kaple,“ odpověděl tiše Helebrant.
„Kdo půjde kam?“
„Ty nahoru, my každý z jedné strany dolů,“ sykl Gonny.
No jistě. Předpokládají, že prostup bude dole, tak já musím nahoru. Trhla jsem vztekle ramenem, ale to je asi tak vše, co jsem mohla udělat. Protesty se u strážců neberou a Gonny je tu velitel, byť silně pofiderní, neboť jsme oba vlastně na dovolené a vůbec bychom si s podobnými věcmi neměli zahrávat. Vzdychla jsem, vzala do ruky wigitor – spíš ze zvyku než z nutnosti, počkala, až se oba mí společníci připraví a pak jsme společně, i když vlastně každý jinam, vstoupili dovnitř.
Kaple byla malá, světlá a tichá, jak se na kapli sluší.
Nikoli však prázdná.
Před oltářem klečel muž. Vysoký blonďák. Kerner.
Zůstala jsem nehybně stát, ale už bylo pozdě.
„Tak už jste mě vyčmuchali.“ Stále klečel zády ke mně, hlavu sklopenou před malým jednoduchým oltářem.
„Nedáte mi ani chvíli odpočinku, jste jako supi, jako hyeny,“ pokračoval. „Lituju, že jsem to vaše společenství kdy potkal. Přineslo mi jen problémy.“
Údivem jsem pootevřela ústa. On zná strážce? Už s námi měl co do činění?
„Brzo jsem zjistil, že jen berete a nedáváte. Cestujete po světě. Máte, na co si vzpomenete. A mně jste házeli jen drobný. Tak to teda ne. Půjdu vlastní cestou. A ne, knihu vám nedám. Je moje.“
Až teď jsem si všimla, že před oltářem leží rozevřená velká kniha. Nemodlil se, otvíral prostup! Udělala jsem krok dopředu, ale to už byl vztyčený, levou rukou tiskl knihu k tělu a pravou, ve které třímal revolver, mířil na mne.
„Už ani krok! Ruce nahoru! Hned!“
Poslechla jsem ho, neměla jsem jinou možnost.
„Zamkni.“
Stála jsem nehybně. Pistole se zachvěla.
„Zamkni, povídám!“ rozkřičel se.
Pomalu jsem jednou rukou otočila velkým klíčem v kovaném zámku. Cvakl. Byla jsem zamčená v kapli s šílencem, bez možnosti obrany. Stáhl se mi žaludek i krk, srdce mi bušilo jak zběsilé.
„Zabiju tě,“ řekl Kerner, teď už naprosto klidně. „Teď tebe a pak možná i toho tvýho kumpána. Potom zmizím.“ Poklepal na knihu. „Našel jsem si lepší místo k životu.“
„To nás ale pak nemusíš zabíjet,“ odvážila jsem se říct. „Jestli se skryješ za rozhraním, nemusíš tížit svou mysl dalšími vraždami, budou zbytečné.“
„Nebudou.“
Polkla jsem. Nervózně si olizoval rty, na čele mu vystupoval pot. Podívala jsem se mu do tváře a spatřila oči šílence.
„Daruju vaše duše Pánu. Jako všechny ty minulé. Je to můj vstupní dar, dar mé nové zemi. Duše těch, které jsem zabil, budou sloužit lidu mé nové země. A já, já obdržím území a titul.“ Podíval se na mne a zamračil se.
„Nevěříš?“ Poklepal na knihu. „Tak je tady psáno. Sama uvidíš, už brzo.“
Namířil mi na hrudník, černý otvor zbraně se chvěl. Zírala jsem na hlaveň, otvor ústí mě fascinoval stejně, jako pohyb kobry fascinuje králíka. Nedokázala jsem se pohnout, uskočit, nic. Chtěla jsem křičet, že je to hloupost, že žádný takový svět za rozhraním neexistuje, že dělá hroznou chybu, ale než jsem ze sebe vypravila slovo, Kerner se divoce zašklebil a zblízka namířil na mou hruď.
„Chcípni, Hledačko. A koukej pořádně sloužit.“
Pak stiskl spoušť a já ucítila bolest na hrudní kosti.
Svět potemněl a před očima se mi roztančila fialová kola.