Moje články

Od východu sem zavál studený vítr a vzdouval vysoké vlny. Někdo vykřikl, že na obzoru něco je, a hned se k němu seběhla celá pláž.
"Támhle!" ječel přes sebe chumel nahých zpovykaných postav. Jedni se vrhali do vody, druzí se modlili k zemi, jiní vzrušeně poskakovali na místě. Tečky na obzoru rostly a černaly.
Jen starou bábu Huhabo nevyvedlo z míry nic, tím méně takovýhle mravenčí shon.
"Abyste se nepotento," mávla přezíravě rukou. "Vždyť je to ten ňouma Kolumbus. Ten už tu snad jednou byl, ne?"
A klidně si dál strouhala maniok, zatímco druhá dobyvatelská výprava kotvila u břehů Hispanioly.

"Poslyš, Ro?"
Pravidlo první: Nikdy si nepořizuj mladšího bratra, který tvrdošíjně odmítá používat tvé celé jméno.
"Co je to za země tady dole?"
Pravidlo druhé: Nikdy si nepořizuj mladšího bratra, který nadevše miluje staré mapy.
...
"Ro? Proč jsi říkal, že už tam nemají krále? Vždycky se zatváříš tak smutně, když o tom začnu."
Pravidlo třetí: Nikdy si nepořizuj mladšího bratra, který klade ty nejsprávnější otázky.
"Všechno má svůj čas, Esteli."
"To se ti říká, Ro. Vy elfové máte na všechno tolik let!"
Pravidlo čtvrté: Nikdy si nepořizuj mladšího bratra člověka. Vědomí, že o něj jednou musíš přijít, totiž šíleně bolí.

Hromada bomb hnojůvek a Weasleyovských výbušných velerachejtlí. Žádné svíčky nebo tak. Kateřinská kola ve vylepšeném provedení, dokončil jsem je sotva před týdnem. Prskavky, zářící hipogryfové a drak, co fakticky chrlí oheň. Jakmile odbije dvanáctá, mávnu hůlkou a rozsvítím oblohu. Mluvil jsem o tom s taťkou, říkal, že to pak na Ministerstvu s mudly nějak vyřeší. A mamka? Znáš ji, asi mě přizabije, ale potom to pochopí.
A pak přijde hostina, pozvali jsme spoustu lidí - na každého vychází aspoň jeden kanáří piškot nebo omdlévací oplatka.
Dneska je to rok, Frede. Chci, abys tam nahoře viděl, že jsem to tady dole nevzdal.

Tři vlčí drabblata - každé svým způsobem, a já už jsem se tady myslím jednou zmiňovala, jaký jsem příšerný vlkomil:
~ Juliiny Osiky - jedno z vůbec nejatmosféričtějších drabblat, co jsem tu letos přečetla.
~ se.id a jeho Ke strojům?!, v němž se nachází nechutně sympatický vlk, kterému nikdo neubližuje.
~ A nezapomenutelný Vlkoveč od Scully, který je sice úžasný celý, ale když už mám něco vybrat, tak třeba Překvapení pro Ovečku.
Dvě poetické perly, abyste si nemysleli, že jsem až takový básnický negramot:
~ Ještě jednou Scully a její Nová doba, protože Seifert a poetismus u mě mají vždycky jasně vyhráno.
~ A nádherně procítěná a trochu, zdá se mi, nedoceněná, Teprve od Aplír.
Tři salvy smíchu - abych taky měla na co vzpomínat :)
~ Vpoua od Gwendolíny, tematizující lítý boj spisovatele se zákeřnou klávesnicí.
~ Anonymné psychotesty od Jany Vargy - protože u nich se vždycky znovu spolehlivě začnu chechtat.
~ Perfektní dárek od angie77, poněvadž tu představu Minervy nikdy po přečtení nemůžu vyhnat z hlavy. :)
A nakonec drabble, které mě letos - přes všechny ty úžasné historické a jiné věci - nakonec sebralo asi ze všech nejvíc: Wee-wees a její Ať všechna zloba zemře s námi. S tou hudbou. A s mou láskou k tomuhle fandomu. A se vším. Slz.

Nikde nemohly ohňostroje vypadat tak jako tady. Vysoko nade všemi, na střeše jejich činžáku, od které táta někde splašil klíč. Nikdo jiný ho neměl. Stáli tu jen oni tři.
Odbila dvanáctá, nad Hradem vybuchlo nebe. A jestli obloha nad Prahou už předtím zářila barevnými světly, tak teď se inkoustová čerň ztratila a barvy a hluk zaplnily až do poslední částečky praskající zimní vzduch.
Těch pár tátových rachejtlí vlastně sotva postřehla.
Stáli tam, na samém prahu třetího tisíciletí.
Ale stejně... dvacáté století. Bude se jí stýskat.
Zažila z něj jen pár let.
Pár let jejího dětství, co zatraceně stály za to.

Konec roku ji ničil. Smutek, strach, nejistota; realita dusící jako lepkavá lázeň.
Zkusmo udělala pár kroků zpátky. A zjistila, že na ni celou tu dobu čekali.
Vzali ji na procházku nočním hradem.
Nahlédla do zrcadla z Erisedu.
Naslouchala cizím rozhovorům, projela se Bradavickým expresem.
Dělala si legraci z jejich autorky i z Voldemortova nosu.
Smála se s nimi i plakala.
"Zváženo a sečteno," ušklíbl se pak jeden z nich, "myslím, že ten náš fandom není tak úplně po smrti."
Odpověděla mu úsměvem. I skutečný svět je snesitelnější, když se máte kam vracet.
"A co se mě týče, ještě dlouho nebude."

"Jsou tu všichni?" otázal se Vrchlický. Sněhobílý oblak přetékal posedávajícími postavami.
"Mácha chybí," houkl uštěpačně Mrštík.
"Ale ten tu chybět nesmí!" vyhrkl Šalda, organizátor celého setkání.
"Nejspíš zas někde hyzdí krásu popisného slova," rýpl si estét Čech.
"Kdoví, co ten hyzdí," zahučel temně Erben a všichni sebou trhli.
"Myslí si o sobě kdovíco!" zavyl zhnuseně Chmelenský. "Má se za pánaboha, jen proto -"
"... Že jeho si tam dole pamatují, zatímco po tobě nikdo neštěkne," kontroval Borovský s krutou upřímností.
"Přece byste se nehádali, chlapci," ozvala se jediná žena mezi nimi. Její melodický hlas uklidňoval.
"Tak začneme bez něj," navrhl Šalda zmámeně.

Bylo mu najednou strašně smutno.
Díval se na louku posetou hroudami hlíny. Ale která byla první? Netušil. A tak rád by se tam na chvilku vrátil - nevzpomínal si už, jak to uvnitř vypadalo, jen že mu bylo krásně, když ho maminka ještě držela v náručí. A na tu vůni. Tu by poznal, kdyby se dělo kdovíco.
Zeptal se sovy, která věděla vždycky všechno. Nasadila si cvikr a přečetla:
"Domov, to není tam, kde žiješ, ale tam, kde ti rozumějí."
Chvíli tam jen tak stál. A pak pochopil.
"Áha!" řekl, a zamířil k myšce domů.
Ve dveřích se zarazil.
Ucítil ji.

JAMES zoufale hledí do zrcadla : Vypadám jako blbec.
SIRIUS povzdechne si : Lily s róbou nenadělá tolik co ty s jedním hábitem -
JAMES: Jak ty to víš?!
SIRIUS: Chtěla, abych ti dal tohle. Prý tě to stoprocentně zkrášlí.
Slavnostní výraz. Vytahuje bílou růži.
JAMES: Co s tím?
SIRIUS: Předvedu. Zapichuje si růži do klopy.
REMUS, PETR sborem : Ó, Tichošlápku, opravdu vypadáš líp!
JAMES: Dej to sem. Opakuje předchozí. Vždyť vypadám úplně stejně!
REMUS konejšivě : To nic, Dvanácteráku. On prostě jen vypadá dobře i bez kytky -
JAMES zaboří hlavu do dlaní.
SIRIUS rozřehtá se : Tobě to týden před úplňkem nikdy nemyslelo, Moony...

V té zahradě začaly kvést růže.
Divoce, docela bez ptaní.
Rozlezly se do všech koutů, ale nepůsobilo to zanedbaně. Stromy rostly do všech stran. A rostliny tu byly podivné, jiné, než jsem vídal doma. Uprostřed zahrady jako bych občas slyšel hlasy - ne, slýchával jsem je pokaždé, když jsem tam na svých letních cestách zabloudil. Ale nikdy nebylo nic vidět. A z nějakého důvodu jsem nikdy nevešel dovnitř. Ani jsem to nezkusil. Nějak jsem cítil, že by to nešlo.
Jen jsem tu každé léto stál a pozoroval zástupy podivných stvořeníček podobných bramborám, jak se šinou k zahradě a vylétají zase zpět.

"Podívej," řekla Alice. Podávala mu pestrobarevný papírek. Se zájmem si ho vzal a přilepil na nos. Voněl po jahodách.
Žmoulal ho ještě po celou cestu z nemocnice. Doma mu ho babička chtěla vzít, ale nedovolil jí to.
Zeptal se jí, co se s nimi stalo. Řekla mu to a on to nepochopil. Byly mu čtyři.
~
Míval spousty slabých chvilek a ve všech myslel na to samé. Díval se na Harryho a ptal se sám sebe. Ale proč je nezabili?
A bál se, tolik se bál odpovědi, a tak ji ukryl hluboko v sobě.
Protože zabít je jim bylo málo, Neville.

V tom muzeu je dodneška loď plná hraček.
Stěna polepená fotografiemi dětí, kterým jiné - živé - děti ty hračky věnovaly.
Hodiny, které už sedmadvacet let ukazují jednu hodinu a dvacet tři minut.
Monitor zabírající poslední klidné večerní okamžiky, a pak už jen oheň a zkázu a hluk.
Fotografie lidí, kteří se vrátili, protože neměli kam jít. Ani smrti se nebáli tolik jako ztráty domova.
Rozbitá okna opuštěných, vyrabovaných domů, tichá a věčná země Nikoho.
A hlas ke konci expozice čte úryvek z knihy Kazatel:
Slunce vychází, slunce zapadá... v paměti nelze podržet věci minulé... nezůstane památka pro ty, kdo přijdou potom.

Když se na pozemky snese přikrývka tmy, když se jezero ztratí v inkoustových mlhách, obří sépie usne na hladině, les hrůzyplně ztichne a Hagrid v hájence zhasne svíčku. Pod rouškou noci se zdá, jako by nebylo nic.
Náhodný pozorovatel ale slyší pláč meluzíny nad Severní věží.
Slyší obrazy na chodbách mumlající ze spaní slova v jazycích dávno ztracených.
Slyší skřípot spících brnění v pableskující záři duchů.
Slyší tichý šustot tlapek madame Norrisové a zahne do vedlejší chodby.
Zjistí, že si zapomněl vzít neviditelný plášť, až když ho chytí Filch a nasolí mu školní trest.
Ale to už je riziko povolání.

Milý Ježíšku,
prý ti mám napsat, i když Vojta říká, že nejsi. Ale on ti stejně taky napíše, protože chce to nový lego. Mně se taky líbí. Ale hlavně bych chtěl, aby na sebe maminka s tatínkem přestali pořád tak křičet. Uměl bys nějak zařídit, aby se měli zase rádi? Děkuju!
Tvůj
Péťa
*
Slepila dopis z okenní tabulky. Připletl se jí za záda, a tak mu věnovala jediný chladný pohled a on jí ho oplatil.
Pak chvíli oba tiše četli.
Podívali se na sebe.
Stiskla psaní v dlani a otočila se k němu zády. Odešli spát, každý do jiné ložnice.

"Už jdou!"
"Mají vidličky!"
Výkřiky. Zmatek. Strach. Dívá se vyvalenýma očima.
"Ranění ke mně! Zásahy rajčetem sem! Opaření polévkou támhle! Crabbe, co tu
- ach bože, jak se vám tam ta lžíce dostala?"
"Co vlastně chtějí?"
"Platy! Dovolenou! Zaměstnanecké výhody! Kdo jim tohle nakukal?"
Nasucho polkla. A pak je spatřila: šiky drobných lidiček chřestících kuchyňským náčiním, a velkou vlajku sešitou ze zástěr. SMRT UTISKOVATELŮM! SKŘÍTKOVLÁDA NA VĚČNÉ ČASY!
"Hermiono!"
S výkřikem spadla z postele.
"To... to nic," vykoktala, když ji bral kolem ramen.
Nic mu neřekla. Považoval to za jeden z těch poválečných snů, které mívali všichni.
Příštího rána zrušila SPOŽÚS.

Kdesi v moři žil maličký pražabák. Nechybělo mu nic - snad jenom trocha pochopení pro jeden bláhový sen.
"Nahoru? Co bys z toho měl?" podivovali se mu.
"Když já bych chtěl vidět světlo," šeptával jim bezmocně.
"Nikam, doma zůstaneš," rozhodli.
Po nocích plakal a pozoroval světélkující plankton.
Jednoho dne však přišla vlna a než se nadál, seděl na kameni a shlížel na moře zvenčí.
Zpátky už se nevrátil. Vědci ho jako nesmrtelného strýčka všech suchozemských živočichů vystavili na čestném místě v muzeu a na nebi má svoji hvězdu.
Ne vždy a ne ve všem mají rodiče pravdu. A pražabák to věděl.

Smíškovo Město bylo jiné než to moje. Chodil jsem do něj čím dál raději - bylo to pořád naše Město, stejné ulice, řady špinavých paneláků a domy s oprýskanými omítkami. Ale lidé byli jiní. Stačilo rozhlédnout se kolem sebe v podzemce a mít Smíška u sebe. Co byla pro mě radost, byla pro něj faleš a šílenství. Co byl pro mě klid, byla pro něj bolest. Co pro mě přátelský rozhovor, pro něj skrytý boj na život a na smrt.
Nevěřil jsem mu, dokud mi neukázal, jak zatracenou pravdu má. Dokud nepřišel k prvnímu z těch lidí a nesundal mu masku.

Třásl se. Choulil se v dlouhém plášti, věděl ale, že to k ničemu nebude, poněvadž tenhle zimomřivý třas jímal teď jeho tělo prakticky pořád. Ulicí poletoval sníh...
A zničehonic se díval do očí koni, černému koni, odfrkujícímu, zjevně nemocnému; a v těch očích bylo tolik bolesti, že i on, soucitem nadevše opovrhující, zatoužil ulehčit zvířeti v jeho trápení.
Vyčerpaným zrakem zaregistroval vozku. Hněvivě na koně křičel, rozpřahoval se s bičíkem. A kůň se ani nehnul, trpěl tiše, jen ty jeho oči - ty oči...
Rozběhl se ke zvířeti, ale to už netušil, kým je.
Blik.
Přivítala jej krásná, neznámá krajina nevědění.

Schylovalo se k půlnoci, když se jí objevil ve dveřích. Vypadal mnohem starší než ty děti, co sem obvykle lezly, ale nabídla mu perníček. Bontón musí být.
"Simvás, perník," odbyl ji netrpělivě. "Krb tu máte, ženská?"
Potěšeně přikývla. Šlo to nějak rychleji než obvykle.
Sklonila se nad krbem a začala mumlat čarovná slova.
"Ježíš, ženská, vy jste fakt stará škola," utrhl se na ni, vytáhl z kapsy nějaký klacík a v krbu to zaplálo jasným plamenem. Vyjekla, když oheň ještě ke všemu zezelenal.
"Mějte se," ušklíbl se. Vstoupil do krbu.
"Bradavice!" a zmizel.
Ještě hodinu se pak zkoumala před zrcadlem.

Když prošel přepážkou, všechny vedlejší koleje zmizely a zůstala jen jediná. Jeho vlastní.
Opřel si tvář o studené sklo.
Vděčně se ponořil do tmy za zavřenými víčky.
*
"Co ho budíš!"
"Jen zkouším, jestli žije."
Nejistě zvedl oči.
"Do háje," houkl rozčepýřený kluk s brýlemi a hodil po svém společníkovi balíčkem čokoládových žabek. Ten se vítězoslavně ušklíbl.
"Vsadili jsme se, jestli se do konce cesty probudíš," vysvětlil mu. Hodil mu jednu z žabek do klína. "Vezmi si, nevypadáš, že by ti ten spánek dvakrát pomohl."
Netušil, že na cestě zpět už pojede po hlavní koleji. Jako ten nejšťastnější vlkodlak na světě.

Ve frontě mezi oblaky se tísnily už tisíce lidí a jejich počet každou minutou vzrůstal. Atmosféra by se dala krájet.
Květoslav Kolínko čekal v téhle frontě tři dny. Fakt, že ho před těmi třemi dny přejelo auto, mu na náladě nepřidával.
"To snad nemyslíte vážně!" osopil se na drobného mužíka, který se ho pokusil předběhnout, a nemilosrdně jej odstrčil zpět.
Mužík se unaveně oprášil a zvedl k uchu vysílačku.
"Kde vězíš!" zaječela na něj. "Tři dny! Šéf už je z toho na prášky!"
Odevzdaně vzdychl.
"Promiň, Petře. Ještě chvilku se za mě modli, dneska už vám tu bránu snad opravím."

Pánovi zla
Vím, že budu mrtev dávno předtím, než si přečtete tato slova,
chci ale, abyste věděl, že jsem to byl já,
kdo vám ukradl ty svítící ponožky. A tenhle medailonek taky.
Ty ponožky hodlám nosit až do smrti smrťoucí, abyste věděl.
Ten medailonek mrsknu do nejbližšího kontejneru, poněvadž promerlina, tak nevkusnou cetku jsem teda hodně dlouho neviděl.
S úctou Váš
P.I.F.K.A.
(Petronius Ignatius Fellicita Kreoli Amadeus, kdybyste náhodou nevěděl)
V hrnečku zbýval jediný lok studeného kafe. Svítící ciferník budíku ukazoval 03:31.
Přečetla si po sobě poslední řádky a s povzdechem usoudila, že tuhle blbost bude muset asi nějak přepsat.

str. 31: Rubrika Inzeráty - Ztráty a nálezy - Seznamka
KŘUPE!!!! Hledám tě marně už třetí den! Teprve dneska jsem pochopil, co se stalo - byl tu Pepa, říkal, že se jim nějak porouchal bejvák, a všechno mi to vyprávěl... ale nesmíš si myslet, že jsem tě podvedl, u Pribináčka, to nikdy! S BeBe sušenkou jsme jenom zašli na kafe kvůli té pracovní smlouvě, jenže tys pak nepřišel domů, a já... od té chvíle se na mě pořád lepí, stíhačka jedna odporná, sladká, drolivá, a já vzpomínám na tvoji jemnou, křupavou chůzi... prosím, vrať se mi!
Sýr a Křup přece patří k sobě!

V Malém Visánku vládlo jaro a černovlasý mladík si to rázoval přímo k vile Raddleových. V zahradě plné květin se však zastavil. Mohutně kýchl.
Než došel ke dveřím, kýchl ještě sedmnáctkrát. Nakonec musel svému mrtvému otci ukrást kapesník, na což, jak se později ukázalo, policie nikdy nepřišla.
Kýchal po celý zbytek jara. A každé další jaro zas a zas...
Lord Voldemort by nikdy nikomu nepřiznal, že má tak pitomý mudlovský problém, jako je alergie na pyl. Jediným důkazem jeho nemoci se stal jeho nos, který si každé jaro utíral kapesníkem tak často, až si ho jednou z tváře definitivně setřel.

Včera jsme přijali Vlka. Vypadal chudák nějakej sešitej a zmáčel nám celou předsíň. Zavrčel, že sežere prvního, kdo si na sebe vezme něco červenýho, a posadil se do rohu. Pořád byl sympatičtější než ta ježibaba před týdnem, která mi nabízenej perník vyházela z okna. Santer na ni namířil pistoli, ale dostal lopatou, tak se radši vrátil k trhání cizích závětí.
Vůbec je tu nanic atmosféra. Voldemort se včera zhádal se Sauronem, že prej vyslovil jeho jméno, či co.
Ale stejně, víte, něco vám řeknu. Myslete si, co chcete. Oni nejsou mrtví. Sbírají síly. Brousí kosy, leští kudly.
A chystají revoluci.

Natrhal jí sedmikrásky.
Řekla, že je nechce.
Hodil klíče do kanálu.
Řekla, že u ní spát teda nebude.
Sjel po zadku holou skálu.
Řekla, že je idiot.
Hodil na sebe prostěradlo, vydal se ke zřícenině, celou noc tam chodil po cimbuří, nechal se u toho natočit a pak jí to video věnoval.
Řekla, že tam vypadá jak šašek.
Zahrál si na kuráž na housle a s citem pro věc - jako vždycky - ji zamkl do skříně na sedm západů.
Zažalovala ho.
Odškrtl si poslední verš na seznamu, vykašlal se na ni a složil píseň o tom, jaká je Olympic blbá kapela.

Vždycky měl smůlu na krásné ženy s krásnými jmény. Nazýval by to štěstím - kdyby ovšem neměl taky strýčka, který každou jeho známost stačil několika slovy rozvrátit.
Půl roku chodil s okouzlující Suzanne Brouskovou, než se odvážil představit ji doma. Stačila půlhodina a Suzanne z jejich domu utíkala s pláčem, doprovázena strýčkovým nelítostným zpěvem: "Zuzanóóó, chtěl bych míti tvoje jméno na prdeli vypáleno autogééénem..."
Oplakal to, málem strýčka uškrtil, Suzanne nebyla první - ale pak si řekl, hlavu vzhůru, příteli.
Jakmile hlavu skutečně zvedl, spatřil ji. Byla vyšší než on.
Když o měsíc později doma představoval Walburgu Blackovou, strýček mlčel jako zařezaný.

"... No, a tohle je souhvězdí Raka."
"Tohle, jo? Takových pět teček? Jak mohlo někoho napadnout, že tohle je rak?"
"Rone... úplně stejně ses ptal už u Velké medvědice, Velkého psa, Malého vozu, Býka, o Panně ani nemluvě. Odpověď je pořád stejná, prostě to tak je."
"Tak já se zeptám jinak, jo? Kde má tohle podle tebe klepeta?"
"Tyhle dvě hvězdy tady, vidíš je?"
"Ty taky musíš mít na všechno odpověď."
"Rone... upřímně, nemyslela jsem si, že když mě o půlnoci vytáhneš na Nejvyšší věž, budeme se tu učit astronomii."
"A co sis myslela, že tu budeme dělat?"
"..."
"Hermiono?"
"Ale nic."

Otevřel dveře, za nimiž před okamžikem zaslechl podezřelý zvuk.
Osoba v místnosti stála skrytá ve stínech, přesto si všiml, jak sebou nepatrně trhla.
"Brumbále? Co tady děláte?" nenamáhal se zjemnit chlad v hlase, poněvadž ředitele celý večer neúspěšně hledal. Potřeboval mu podat hlášení o tom, jaký je Potter malý-zatracený-arogantní...
"Jen jsem se chvíli věnoval tomuhle starému zrcadlu," vysvětlil s letmým úsměvem. "Pokaždé je příjemné vidět, jak dostáváte k Vánocům ponožky."
Severus přistoupil k zrcadlu.
Nespatřil nic, vybral si záměrně špatný úhel. Jen kousek pod úrovní očí zahlédl otisk ruky, jíž Brumbál ještě před chvílí hladil Arianu po vlasech.

Je úplně sám. Nepřátelská armáda, žlutá odshora až dolů, se po vodě blíží ze všech stran a není úniku; ale on má v rukávu ještě jeden, poslední trumf. Teď, nebo nikdy! Ustoupí před nimi ještě o krok a zašeptá pár magických slov.
Pak už stačí jen vítězoslavně sledovat obrovský žlutý hřbet, kterak se vynořuje na hladinu a splachuje nepřátelskou masu tlakovou vlnou.
"Jedna kachna vládne všem,
jedna jim všem káže..."
A pak - šplouchnutí. Lekl se, uklouzl a upadl, když se ve dveřích ozval jekot.
"Koukej už vylézt ven, Gandalfe! Kolikrát ti mám říkat, ať tu kouzelnickou hůl do vany netaháš!"

Hromada bomb hnojůvek a Weasleyovských výbušných velerachejtlí. Žádné svíčky nebo tak. Kateřinská kola ve vylepšeném provedení, dokončil jsem je sotva před týdnem. Prskavky, zářící hipogryfové a drak, co fakticky chrlí oheň. Jakmile odbije dvanáctá, mávnu hůlkou a rozsvítím oblohu. Mluvil jsem o tom s taťkou, říkal, že to pak na Ministerstvu s mudly nějak vyřeší. A mamka? Znáš ji, asi mě přizabije, ale potom to pochopí.
A pak přijde hostina, pozvali jsme spoustu lidí - na každého vychází aspoň jeden kanáří piškot nebo omdlévací oplatka.
Dneska je to rok, Frede. Chci, abys tam nahoře viděl, že jsem to tady dole nevzdal.

Zaskřípění. Obraz se vyklonil a Buclatá dáma zničehonic mžourala do prázdné chodby.
"Vržou vám panty, ženská!" ozvalo se ze tmy podrážděné odfrknutí.
"Co prosím?" naježila se a pohled jí padl na rytíře na protějším obraze, který spokojeně podřimoval, poněvadž nikdo jiný nebyl v dohledu.
"A nedělejte, že spíte!" vyštěkla.
Rytíř se probudil, promnul si oči, sundal si přilbu, promnul si oči znovu a překvapeně zamrkal.
"Promiňte, dámo?"
"Právě jste mě smrtelně urazil!"
"Pardon?"
"A teď se pán bude ošívat! To si říkáte rytíř?!"
V chodbě o kus dál zazněl trojhlasný přidušený smích.
"Že ty jsi vždycky tak strašně taktní, Tichošlápku!"

"Zahajuji osmistou devětadvacátou schůzi Rychlých šípů," pronesl Mirek. "A kamarádi, musím vám něco říct."
Tvářil se u toho tak slavnostně, že to zaujalo i Bohouše tradičně šmírujícího za oknem.
"Já... budu se ženit!" rozzářil se jako žárovička. Nenechal nikoho z šokovaných přátel říct ani ň a dál si mlel svou.
"... Je tak krásná, tak úžasná, tak nádherně voní - její vlasy, má vlasy jako bohyně! Nejžhavější polibek, jaký jsem kdy dostal - ne že by nebyl první, ale to nic nemění - podívejte, prstýnek! Jarko, kamaráde, půjdeš mi za svědka?"
Toho večera Rychlé šípy rozpustily klub. Rychlonožka si napsal epitaf a šel se utopit.

Usínal. Propadal se čím dál tím hlouběji do polštáře, až se mu zdálo, že už to není polštář, ale sametová hladina, kterou se...
"Tys mě kopl," ozvalo se vedle něj a znělo to z nějakého důvodu láskyplně, což ho okamžitě probralo. Udiveně vzhlédl a otočil se k ní.
"A tobě to nevadí?"
Úsměv. "Co?"
Vážně je něco shnilého ve státě dánském, pomyslel si. Jindy by ho přece klidně nakopla nazpátek, tak na co si teď hraje?
"Že jsem tě kopl!"
Rozjasnily se jí ve tmě oči, když se rozesmála.
"Ale to ne ty, on!"
Výmluvně stočila pohled směrem dolů.
"Harry..."

POZOR, POZOR!
Dnes v pět hodin odpoledne se ve Velké síni uskuteční
FOTOGRAFOVÁNÍ BRADAVICKÝCH DUCHŮ
Všichni zúčastnění jsou povinováni přijít náležitě upraveni, dámy v šatech, pánové ve společenských hábitech.
Akci zajišťuje Colin Creevey, nebelvírská společenská místnost.
A nastal nadšený shon. Krvavý baron projednou odložil svůj starý hábit, aby si vybral jiný, ještě zakrvácenější. Uršula se celé dopoledne zhlížela v odrazu záchodové mísy a skončilo to pláčem. Skoro bezhlavý Nick se neúspěšně pokusil přelstít svou přezdívku pudrem Levandule Brownové; Protiva v půl páté začal všechny přesvědčovat, že je taky duch.
Na fotografii pak kromě umně naaranžovaného stolu nebylo vidět vůbec nic.

Nastala obleva. Což je průšvih pro všechny od prvního do posledního patra; neboť v ledničce, jak známo, když to teče, tak to teče. Teplota nebezpečně stoupá, jogurty vylézají z kelímků a dávají si pac. Poloshnilé banány to kvitují znechuceným syčením, k tomu, co bývalo šunkou, se nikdo neodvažuje přiblížit. Máslo tiše trpí v rohu a mlčí, nebo ho minimálně přes obal není slyšet. Kdysi tak příjemně chladivým světem se prohánějí čtyři jezdci apokalypsy.
Jen jeden z obyvatelů neztrácí barvu ani tvar - naopak, zdá se, jako by mu změna náramně prospívala.
"Pepo, jak ty to děláš?" ptá se nešťastný zbytek okurky.

Zaklepání. Těhotná žena v županu otevírá dveře.
Na prahu stojí mladý muž, pod černými vlasy zasychající krev.
"Vy jste Molly Weasleyová."
Přikývla.
"Já... musím vám říct - vaši bratři, Fabián a Gideon, jsou... zabili je."
Zapotácela se. Chytil ji za ramena.
"Byla... udělala to moje sestřenice," zašeptal; stálo ho zřejmě dost přemáhání neuhnout očima. "Ona vyslala tu kletbu, shodila ochoz a... chtěl jsem - nemohl jsem nic..."
Zavrtěl hlavou. Neřekl už nic, jen jí roztřesenou rukou vtiskl do dlaně zlaté hodinky.
~
Když o devatenáct let později Belatrix konečně dostala, nevzpomněla si na ně. V hlavě měla jen Freda. A strašně, strašně prázdno.

"Camrál má Nebelvír, Angelina Johnsonová z Nebelvíru se řítí přímo k brankovým obručím..."
Au! Au!
"Cestu jí přehradil jeden ze zmijozelských odrážečů, neohlížej se na něj, Angelino, sraž ho z koštěte! Ah, promiňte, paní profesorko..."
Auuuuu!
"A je to góóól! Třicet nula pro Nebelvír!"
Proboha...
"Ale podívejme se, vypadá to, že zmijozelský chytač má potíže!"
Že jste si konečně všimli!
"Draco Malfoy poskakuje na koštěti sem a tam, jako by nám chtěl předvést nějakou vlastní variaci tance hula hula! Nebo snad..."
Sklapni, ty pitomče! Který idiot mi přimontoval ke koštěti zubatou násadu?!
Dvojčata Weasleyova na sebe ve vzduchu nevinně pohlédla.

Horror o jednom dějství.
Obsazení:
Dvojka vpravo dole
Levý horní špičák
2PD: Nějak tu fouká. Ale co je tohle za hadičku?
LHŠ (posmutněle): Ah.
2PD: A proč sem cpou tu vatu?
LHŠ (tiše): Jsme u zubaře, příteli.
2PD: Co je ti? Vypadáš, jako by ti něco přelítlo přes sklovinu.
LHŠ: Obávám se, že jsem další na řadě.
2PD: Co říkáš? Nerozumím ti přes ten vítr...
Na scénu vjíždí podivný kovový přístroj. Pro brutalitu scény ji detailněji nepopisujeme.
LHŠ (z posledních sil vydechne): Sbohem, příteli. Šetři své kořenové kanálky...
2PD: Počkej, kam tě to vlečou?
Ticho.
2PD: Vítr ustal... Příteli?
Ticho.