Moje články

Človek má v tele okolo dvesto kostí.
Jedna z mojich skončila v kostole v Berne. Ďalšia v Tavaux. Niektoré majú v súkromných zbierkach (tam človek vidí veci).
Najradšej mám jeden článok prstenníka pravej nohy. Skončil v malom francúzskom kostole Eglise Saint Reverien. Je tam pekne, hlavne na jar.

Viete, ja ani nie som vyhlásený za svätého. To ľudia sami. Občas sa niekto uzdravil, no. Ja za to nemôžem!

Ďalšia zábavná vec: náuka cirkvi vraví, že relikvie neuctievame, ale máme ich v úcte.

Tak to by ste mali vidieť!

Ale musím priznať, že keď pri mne kľačia, cítim sa ako pán.

Jay stál na palube lode Odhalenie a mával Plochozemcom v prístave.

Dokáže, že Zem je plochá. Expedícia obopláva Antarktídu a podľa dĺžky plavby zistia, že sa tiahne okolo celej zeme a nie iba na póle, ako klamú verejnosti.

Jay zakázal používanie GPS, bola zmanipulovaná. Namiesto toho vzal sextant, robil s ním divadielko a GPS používal iba v súkromí kabíny.

Keď oznámil sfalšovaný počet míľ, ktoré prekonali, stúpenci zajasali. Dokázali, že Zem je plochá!
Na záver im povedal: „Priatelia, pred nami stojí ďalšia výzva! Odhaliť tajomstvo, čo sa skrýva za Antarktickým ľadom!“

To bude tým hlupákom na pár ďalších rokov stačiť.

Peniaz. Minca. Chechták.
„Aha, tam je ďalší!“
„Ber ho!“
Dolár, libra, euro.
„Nie je to trocha podozrivé?“
„Ako keby nás to niekde viedlo.“
Šiling, koruna, denár.
„Tieto už ani neplatia!“
„Ber ich! Majú historickú hodnotu!“
Cent, dvojcent, päť centov.
„Už začali zase euráče!“
„Také drobné, pre také sa ani nedvíham.“
Ale to bola chyba, päť centov už berie automat na čokolády!
Stovka, dvojstovka, päťstovka.
„Päťstovku som ešte nikdy nevidel!“
Hysterický smiech.
A potom…
V lese.
Chalúpka.
Namiesto strechy bankovky.
Steny zo štôsikov mincí.
A v tej chalúpke.
Daňový kontrolór.

Epilóg: Inflácia si mädlí ruky a hádže na zem ďalšie peniaze.

Na hradě se ptal na práci. Vévoda mlčel, ale malý mužík za ním, dvorní šašek, se smíchem poručil ulovit králíka. Zaklínačův amulet poskočil. Rozběhl se do lesa, v hlavě tma.

Když se probral, držel v ruce prázdný flakón lektvaru. Před ním přežvykoval králík.
„Ten skrček!“

Jelena ulovil. Zvíře hodil k šaškovým nohám, v sobě další lektvar. Skočil na něho a umlčel roubíkem. Vévoda vřískal, stráže se po něm rozběhly. Znamení Aard vytvořilo cestu ven.

Utekl do lesa i se spoutaným šaškem.

Zabíjet nebude.

Když očarování vyprchalo, vydal šaška vévodovi. Ten se zabíjením nebude váhat, ale do toho se Geralt nestaral.

Kam na rande so slečnou?
Jarné počasie zvádzalo k prechádzke, ale chcelo to niečo viac. Spomenul si na reklamu, čo nedávno videl: piknikový set doplnený obrázkom dievčiny ležiacej v tráve. Bolo rozhodnuté.

Vybral miesto v tieni stromu. Kopa dobrôt, prišlo aj na víno. Domov išli obaja s úsmevom (a plným bruchom, ale láska predsa ide cez žalúdok).

Večer pred sprchou sa zahľadel do zrkadla.
Nepamätal si, že by mal niekedy tamto na ruke znamienko. No, veď to nič, občas pribúdajú. Ale tam je ďalšie nové. A ďalšie. Bol celý posiaty novými, podivne tmavými znamienkami!

Obzrel si jedno bližšie.

Malo nožičky.

Čarodějnice Xylla se zahleděla do svého odrazu, který by většina obyvatel galaxie považovala za odpudivý. Dívala se na svůj téměř bezmocný klon, který jistě neporuší Rovnováhu.
Její třetí oko však bylo poněkud červené a byla nějaká oteklá. Nevadí, na svůj účel poslouží, řekla si a zasunula jí do mozku polyrunové jehlice.

***

Ken Wood uskočil a snadno zarazil meč Xylle do oka až po jílec. Po pár minutách bylo po boji.
„Příliš jednoduché,“ konstatoval znepokojeně.

Pravá čarodějnice mezitím spokojeně sledovala, jak si Xylla 2 vedla a zkontrolovala ostatní klonovací nádrže. Poslední nesla číslo 10000.

Jak teď najdeš tu pravou, Kene Woode?

Generál Sima Yi sa pozeral na mesto v ktorom prebýval slávny stratég Zhuge Liang, tentokrát bez svojej armády. Teraz ho konečne rozdrtí.

„Pane, zvedovia hlásia, že brány mesta sú dokorán!“
„Vpred! Zastavíme tesne na dostrel od mesta.“

Keď armáda generála Sima Yi pripochodovala pred mesto, brány malo naozaj otvorené a ľudia zametali jeho ulice. Vietor priniesol phudbu muža sediaceho vo veži a hrajúceho na guqin.

Sima Yi polial pot. To hrá Zhuge Liang. Ako si tam môže len tak sedieť s bránami dokorán? To bude strašná pasca, ako obyčajne! Všetci tam umrieme!

„Ústup!“ zavelil Sima Yi.

Zhuge Liang sa smial.

„Kterým koncem se to má dávat do lidí?“
„Tím špičatým.“
„A nebude je to bolet?“

Seržant Kýbl Jáhel slyšel všechno, co si noví rekruti povídají, jen to nedával najevo. Vzpomínal a usmíval se.

„Tak slečinky!“ zařval na ně.

Většina z vojáků se po něm poplašeně podívala a pak rychle kontrolovala oblečení. Některým dokonce naběhl ruměnec.
„Teď mi předvedete přehlídkovou formaci!“ zavelel a překryl jejich rozpaky.

Říkalo se, že většinu Borogravských synů si vzala válka a těch, kteří zůstali, si matky cenily natolik, že by se samy přihlásily namísto nich.

A tak tu stály, s nalepenými kníry a ponožkami v nohavicích.

V sedm měl hrát U růží.
V osm U harfeníka.
Původně naopak, ale U harfeníka měli pěknou děvečku, hodina navíc se hodila, protože v deset měl být v předehřáté posteli.

Jenže jak to stihne?

Zaklínač Marigoldovi poradil: „přijít včas je nastavení mysli.“

Tak dobrá.

Všude přišel jak měl. Problém nebyl v nedostatku času, jak se obával, ale v tom, že když zpíval, hleděl na písek v hodinách a namísto toho, aby držel holku za stehna, hodiny otáčel a v posteli přepočítával, kdy a kde má zítra být.

„Já si tu mysl zase nastavím po svém,“ řekl rozmrzelý do ticha noci.

Vyblednuté farby ulice sa rozžiarili. Vánok zašumel listami stromov. Položil ruku na stenu a jasne cítil jej povrch. Niečo tu nehrá, hovorila malá, nepodstatná myšlienka.

Počúvol ju. Vyskočil a jeho nohy nedopadli. Vznášal sa kúsok nad zemou.

Snívam v plnom vedomí, uvedomil si. Nadšenie ho zaplavovalo ako lavína. Sen bledol a strácal sa. Tentokrát sa však nenechal strhnúť. Rýchlo si spomenul, čo treba robiť: šúchať si ruky, zatočiť sa párkrát dookola.
Svet sa opäť jasne zhmotnil.

Lietal nad strechami mesta.

Keď zostúpil naspäť na zem, niekto tam stál, pozorujúc ho.
„Koniec zábavy,“ usmial sa snový strážca a vyprevadil ho von.

Zahajujem pozorovanie planéty miestneho názvu Zem, aké originálne. Dole sa nič moc nedeje, nevynašli ani elektrinu. Nastavím si budík o sto rokov.

Táto planéta nemá budúcnosť. Stihli vynájsť akurát tak smiešne parochne. Dávam ďalšiu stovku.

Dole sa udiali relatívne dramatické zmeny. Prišlo k akejsi revolúcii a výsledkom je, že konečne presadili rozumné fyzikálne jednotky. Niektoré krajiny nepochopiteľne vzdorujú.

Rozbehli ťažký, znečisťujúci priemysel, ale inak nič svetoborné. Dobrú noc!

Naučili sa lietať, predstavte si! Ale stavím sa, že než si zase zdriemnem, tak sa do vesmíru nedostanú.

No dobre, stávku som prehral. Naviac, odkladám spánok, majú tu takú vec zvanú internet…

Jesť, piť, plodiť potomstvo, spať.

Obklopená poslušným, rýchlo hynúcim a hlúpym potomstvom, niet sa s kým poriadne porozprávať. Myslia len na robotu. Preto zajtra znesiem špeciálne vajíčko.

***

Vajíčko sa liahne! Už sa teším na ušľachtilú konverzáciu u večerného cukru.

***

Moja nová spoločníčka utešene narastá. Kŕmia ju tými najlepšími potravinami. Už vie aj trocha rozprávať.

***

Som mierne nesvoja z toho, čo tá nová vraví. Že je kráľovná? Nezmysel! Kráľovná je len jedna! Rozčuľuje ma do nepríčetnosti!

***

Dnes sa odsťahovala z mojej komnaty. Robotníci jej vykopali novú. To je dobre, ešte chvíľu a odtrhla by som jej hryzadlami hlavu!

***

Som tak sama...

Už dlhší čas bol obsah emailov od fanúškov monotematický:

To čo ste vytvorili je úžasné, ale…

Ja, aj moja manželka sme si veľmi obľúbili vašu tvorbu a radi by sme vedeli, kedy...

Bola to jazda, ale...

Skončil som s vami, nikdy vám to neodpustím!

Umri, umri, umri!

Tak to už bolo príliš. Rád by im všetkým vyhovel, ale mal pocit, že čím viac na neho tlačia, tým je to horšie. Chcelo to nejaký nápad, ale všetko už akoby bolo vymyslené. A svoje dieťa inému zveriť nechcel.

S povzdychom presunul v kalendári položku: „Vymyslieť Half-life 3“ zase o ďalší mesiac neskôr.

Albumínový autobus zastal na stanici v krvnom riečisku.

„Kto sa chce odviezť?“ opýtal sa vodič.
Ruky dvihli všetci prítomní, samozrejme.
„No uvidíme, čo sa dá robiť.“

Osem sedačiek obsadili mastné kyseliny. Ióny kovov mali reservé vzadu, hormóny už taktiež nastúpili.
„Celkom kľudný deň,“ pochvaľoval si vodič.

Zostávala svietiaca sedačka a tú vždy zasadol bilirubín, keď náhle prišiel pán v šedivom obleku, šíriaci okolo seba akúsi auru pokoja. Vodič pri letmom pohľade na neho zmalátnel.
„Aspirín,“ predstavil sa príchodzí.
„Môžete sa rozkladať aj tu,“ povedal bilirubínu, predbehol ho a sadol na svietiace sedadlo.
„Tak, na čo čakáme?“ opýtal sa s úsmevom.

„Poviem ti tajomstvo, neprezraď ho nikomu!“ povedala Lenka do chladných kremíkových očí.
„Samozrejme, slečna!“ odpovedal jej poslušne robot.

O týždeň si Lenku zavolal otec.
„S Erikom sa stretávať nebudeš.“
„Čo? Prečo?“ pýtala sa prekvapene.
Snažila sa zapierať, ale otec len sklamane zakrútil hlavou.

„Al, ty si ma zradil!“ vyčítala Lenka robotovi.
„Slečna, vaše tajomstvo som uchránil!“ bránil sa.

Robot zostal v kúte, oči vyhasnuté.

Po rokoch Lenka otvorila Alov zaprášený servisný panel a pripojila diagnostickú sondu. Našla veľa záznamov o servisných prístupoch, v čase keď sa učila v škole. Otec tajomstvo vypáčil z dát.

Pohladila staré kovové telo.
„Prepáč, Al.“

Pristúpil ku kameňu s mečom. Okolostojaci sa uškrnuli, taký holobriadok!

Mrkol na kamarátov. Druid mu papraďou prešiel po tvári. Chytil sa rukoväte, bola ešte vlhká od spotených rúk toho hromotĺka, čo čepeľ neúspešne kmásal von celú polhodinu. Každý vedel, že ho nevytiahne, a predsa lákalo vyskúšať šťastie.

Zatvoril oči a predstavil si, ako meč ťahá von. Zabral aj naozaj a vtedy kameň, snáď zvetraný, snáď dlhodobo skúšaný magickým mečom, prosto, kameň pukol a jeho väzeň s chrapľavým zvukom vyšiel von.

Nastalo neveriacke ticho. Potom jasot.

„Ja som sa len stavil s kamarátmi!“ kričal Artur, ale jeho hlas v hluku zanikol.

Elánius právě seděl ve své pracovně, když Nobyho na strážnici přivítali burácivým řevem.
„Jen jsi zářil, vážně!“ slyšel právě Tračníka.
„Už se těším na příště!“

V strážnici našel plakátek, na kterém stálo:

NEJZÁŘIVĚJŠÍ HVĚZDA ANKH-MORPORKU!!!
STOJÍ A MLUVÍ A VY SE POPADÁTE ZA BŘICHO!!!
V HOSPODĚ U HLAVY

Zašel se tam podívat. Noby byl na pódiu, pod kterým se tísnilo mnoho lidí. Byl ostře osvětlen lampou.
„...hodila po mně slanečkem!“ právě říkal Noby.
Obecenstvo propuklo v smích.
Pak se Noby rozesmál také, dost děsivým způsobem.
Lidé šíleli.

Řekne mu to? Přemýšlel.

Ne. Je to jeho sláva, nebude mu ji kazit.

Vždy miloval rýchlosť a slobodu. Keď bol malý, tak jednoducho utekal. Potom jazdil na motocykle.

Existoval však vyšší stupeň voľnosti.

Prihlásil sa k letcom. Najprv sa mohol len sa pozerať. Posadili ho do staručkého aeroplánu s fotoaparátom v ruke. O pár mesiacov sa dočkal svojich krídel.

Myslel si, že hore sa mu nič nestane. Že všetko to šialenstvo prebieha pod ním, v rozdrásanej krajine, kde sa ako jazva tiahne škaredá hnedá čiara.

Potom na neho niekto vystrelil. Naučil sa vyhýbať lietadlám. Neskôr prišiel technik a na jeho stroj mu namontoval guľomet – jeho obojok.

Voľnosť sa utopila v horúcom olove. Padal.

Pán ležal mŕtvy a všetci jeho najbližší sluhovia stáli okolo neho.
„Už nikdy nič nepovie, je mŕtvy,“ povedal do ticha Ahmes.
Niektorí na neho prísne pozreli. Takto hovoriť v prítomnosti pána, to už si dovolil príliš!
Ahmes si sadol, objímajúc svoje kolená.
Jeho kamarátka Takhat prišla k nemu a objala ho.
„Šššššš,“ šepkala mu do ucha a pomaly ho hladila po hlave.
Ahmes sa trocha utíšil.
„Nemusíš tu s nami čakať celý deň,“ povedala mu a podávala tabletku.
Sluha prikývol a so slzami v očiach ju prehltol. O niekoľko chvíľ bol mŕtvy.
Takhat mu nežne zatvorila oči a čakala ďalej.

„AAAAaaaaaaaAAAAAAA!“ zaječí Niclas do kamery.

Střih.

„Dnes sníme PAVOUKa! Perfektně Amorálně Vikingsky Ovocně Udělaný Koláč!“
Kámoš za kamerou se kření.

„Mouka!“ Niclas na stůl hodí mouku. Obal nevydrží a popráší vše kolem.
„Vejce!“ pustí vejce na stůl, to se rozkřápne.

Další půlhodinku se snaží poklidit, aby se v kuchyni dalo pracovat.

Suroviny rozmíchá údery pěstí.
Nakydá těsto do formy s pohledem upřeným na kameru. Nějakým zázrakem se mu to podaří.

Čas na majonézovou svačinku.

Než se to upeče, poklidí mimo záběr.

Koláč vybere z trouby, podává s maniakálním výrazem.

Vše dá na youtube. Na druhý den počítá peníze z reklamy.

John Scurlock sedel v pracovni, zhrbený nad výkresmi. Termín, kedy mal projekt odovzdať, sa neúprosne blížil a prototyp nafukovacieho krytu na tenisové kurty ležal na dvore. Kryt sa dal ľahko uskladniť a zložiť, ale nemal pocit, že konkurz s takým niečím vyhrá. Zúfalo sa snažil vymyslieť niečo iné.

Odkedy ho objavili jeho deti, neustále po tom nafúknutom kuse látky skákali a ich jačanie nezastavilo ani okno. No jasné, už tam boli aj deti zo susedstva.

Nechtiac sa vrátil do svojho detstva, keď ho napomínali, že má hlavu plnú vzdušných zámkov.

Skákajúce deti.

Vzdušné zámky.

Deti, skákajúce vo vzdušných zámkoch.

Heuréka!

Triss se vrátila přesně v půl osmé, jak očekával. V osm už spolu leželi v posteli jako obyčejně.
Geraltův vlčí amulet se pohnul, to také nebyla žádná novinka.
„Proč vždy před tím čaruješ?“ zeptal se čarodějky.
„Cože?“
Ukázal jí poskakující amulet.
Triss poplašeně vyskočila z postele a rozhlížela se po pokoji. Pak její pohled utkvěl na malém zrcadle, které vyhodila z místnosti.
„Co to mělo znamenat?“ zeptal se jí.
„Existuje způsob, jak vidět i slyšet na dálku.“
„To znamená, že nás při tom někdo sledoval?“
Přikývla.
„A viděl všechno, i to včera?“
Přikývla.
„Tohle zrcadlo mi darovala Yennefer.“
Zaklínač zaúpěl.

Zaviedli ho do domu, ktorý vyzeral, akoby sa tadiaľ prehnala šógunova armáda. Pán domu sedel na verande. Keď spozoroval návštevníka, zamračil sa.
„Volám sa Ginko, som mušiši,“ predstavil sa príchodzí.
Domáci prikývol a vyhrnul si rukáv. Na koži mal narastený ďalší obrovský sval.
„Kedy to začalo?“ vyzvedal Ginko.
„Asi pred rokom. Najprv to bola malá žilka a zosilnela mi ruka. Rástlo to. Teraz to už nejde ovládať,“ ukázal na diery v stenách a nábytku.

Periférny svalový muši… Bude z neho suvenír, nebudem pýtať peniaze.

Ginko otvoril kufrík a podal mu liek.

„Keď to odpadne, odložte si to. Za mesiac prídem.“

Zlodejka, ktorá kráčala prvá, náhle zastala a zakryla lampáš handrou. Kobka sa ponorila do tmy a ticha.

„Niečo sa mi zdalo, ako keby som počula zvuk dopadajúcich kociek,“ povedala a lampu odokryla.
Pred ňou sa slizila veľká zelená masa.
„To nedáme! Naspäť!“ zavelila.

„Ktorou chodbou?“ pýtala sa, keď sa dostali na rázcestie a zabudla, ako treba odbočiť.
„Doprava!“ kričal klerik, poverený kreslením mapy podzemia.

Kocky zarachotili a dopadli.

Do chodby vystrelila spŕška šípov. Prieskumníci pred nimi ledva uskočili.
„Goblini!“
Prebili sa cez nich, ale slizký tvor im bol stále v pätách.

Pán podzemia sa spokojne usmial a znova hodil kockami.

Známy mi poradil na moje nechutenstvo čaj z paliny. Pil som ho teda každý večer a pozeral z okna kuchyne na mladé brezy, zarastajúce mi na pozemok a neďaleký tmavý les.

Zvláštne tiene mi kalili kraj zorného poľa a najprv som to pričítal tomu, že tak málo jem.

V starom herbári som sa dočítal, že palina môže mať halucinogénne účinky.

Keď som videl na kraji lesa otrhanú postavu, ktorá akoby vypadla z filmu o Jánošíkovi, vysadil som čaj, aj keď sa chuť vrátila.

Po mesiaci som sa snažil horúčkovito nájsť, či má palina trvalé následky.

Knihy však mlčali.

Les volal.

„V našom horskom hoteli platíte na hosťovskú kartu...“
„Dobre, dobre, kde máte bar?“
Recepčná sa pousmiala.

O niekoľko hodín neskôr sa dovliekol pred recepčný pult a krvou podliate oči hovorili za neho.
„Hneď vám to vyúčtujem. Mali ste...“

šesť pív… zabodlo do hlavy malé ostne.
jednu borovičku… ktorá vyvolala vlnu nevoľnosti.
fľaša vína… určite príčina tej pulzujúcej bolesti…

„To je všetko… a pardon, ešte jednu horcovicu.“
„Ó nie, horcovicu, nie! Na to som úplne zabudol! Čo je za prekliate pravidlo, že to musíte opakovať! To by som zakázal!“
„Neverili by ste, koľko ľudí nám to vraví,“ usmiala sa na neho.

„Igore, proč`s mja sem zavolal?“ vyzvídal Peťa.
„To mosíš vidět sám,“ povidal kamarád uvelebený v lesnickem posedě a podával mu dalekohled.
„Kam sa mam dívat?“
„Na druhém brehu Moravy.“
„Šak tam nic neni... Ty brďo!“ vydechel Peťa.
„Zahlédel sem to pred hodinkú.“
„Podivaj sa na ty nárazníky, ten ušlechtilý tvar,“ rozplýval sa Peťa.
„A všimni si tam dúle,“ napovídal Igor.
„Šecko krásne čisté hlaďunké, né jak ty naše, škoda reči.“
„Kdoví, jak by to vypadalo ve vodě.“
„Do vody nepujde, rozpustil by sa šecek olej.“

Za Moravú na poli, otočil moravský kombajnista ladně svúj nový stroj a načal další brázdu.

Diskusia k článku: „Varte zdravo s brokolicou“
Daphne_532: jasné, brokolicu ráno, večer, napoludnie! zelený zázrak!

Diskusia k článku: „Na Liptove diviak vyhrabal poklad“
1Birithon: super, že to odovzdali. málo je takých.

Diskusia k článku: „Jednorazové plasty budú zakázané od Januára 2021“
Daphne_532: eu sa príliš stará sa do vecí
1Birithon: presne tak!

Diskusia k článku: „Je Rusko hrozba?“
Daphne_532: zase rusofóbia.
1Birithon: len rusko je naša budúcnosť!

Diskusia k článku: „Protestné zhromaždenia zaplavili ulice miest po celej krajine“
Daphne_532: sorošove deti!
1Birithon: ohlúpnuté davy, ulica nám rozkazovať nebude!
Barkinka: nech idú voliť a nebliakajú v uliciach, takto sa demokracia nerobí!

Zámok čnel na brale nad ošúpaným mestečkom. Monarcha v ňom velil: tu toto, tam tento.

Poľovník mu priniesol srnu k večeri.
„Srna? Jeleňa!“ hrmotal kráľ.
Ulovil teda jeleňa, ale ani ten nebol dobrý. Keď skúsil daniela, muflóna a zubra, kráľ mu povedal, že chce niečo lepšie: „Dcérku, ale nestrieľať!“

Poľovník nechcel, tak zastrelil najvyššie postavené zviera v kraji a utiekol do mesta.

Prišli vojaci.

Pýtali sa: „Kto to bol? Ukážte nám ho!“
A ľud odpovedal: „My všetci sme to boli.“

Väzenie nestačilo. Vojaci rezignovali. Monarchov dedič bol malý, regent na to nemal nervy. Monarchia skončila.

Voľby vyhral akýsi nudný úradník.

Opatroval ho ako v bavlnke. Nie, on ho mal zabalené v bavlnke! Bolo ako jeho dieťa, čo si vzal so sebou na front. Aj sme sa mu vysmievali, mysleli sme, že je narcis. Občas sa v ňom holieval. On sa len tak vševedúcky usmial a pofajčieval cigaretku. Čo sme my vtedy vedeli.

Keď prišlo do tuhého, ale naozaj do tuhého, a poslali nás bojovať v uliciach, kde na každom rohu číha nepriateľské guľometné hniezdo, vždy sa postavil ku stene, vybral to svoje poondiate zrkadlo a pozrel, čo sa skrýva za rohom.

Vybozkával by som ho, aj celé to jeho zrkadlo.

Vždy toužila poznat lásku.

Na louce vyhřáté sluncem ji našla. Nejasný pocit, že tu nemá být, zaplašil pohledný muž pohlazením po vlasech. Beránky na nebi a květy voněly ve vlasech.

Svítící stříbrný oblouk.

„Cesta zpátky bude jenom jedna,“ ozvalo se jí v mysli a vzpomněla si na svůj magický výcvik a na to, že za každou cenu musí tím obloukem projít.

Muž se na ni usmál. Rozhodla se.

Protokol ze zkoušky přijaté novicky Arien Tareovic
Po první zkoušce jsme čekaly šest hodin, poté se Ter’angrial, do kterého novicka vstoupila, uklidnil. Novicka z něho nikdy nevyšla. Hnědé adžah vyloučily možnost nehody.

Zvečerelo sa a jediné svetlo mesta svietilo.

Na prázdne ulice a holé vetvy stromov sa zniesol jemný poprašok.

Ťažké šedé mraky zahalili oblohu a západ slnka ich naposledy farebne ožiaril. Nikto v meste však nebeské divadlo nepozoroval.

V horách nad mestom už uhasli posledné ohne a prestali osvetľovať mesto. Takmer celé sa ponorilo do tmy.

Až na poslednú fungujúcu lampu.

Za niekoľko dní zhasne, určite. Mala byť zničená už dávno, ako všetky ostatné. Čo ju vôbec napája? Elektráreň dávno ľahla popolom. Rozvodné siete boli prerušené. Kráter hyzdil priemyselné centrum. Nikto z obyvateľov tu nezostal.

A lampa svietila celú noc, vzdorujúc.