Moje články

"V meste je nová Escape room, pôjdeme?" ozvalo sa v kancli.
Odpoveďou bolo viac-menej povzbudivé mručanie a "Objednaj."
*
Téma hry je darcovská klinika.
Naozaj to vyzerá, že tu človek príde o orgány: stará továreň, špina, komparzisti zamaskovaní od hlavy po päty, všetko ako má byť.
Jeden z nich ma zobral preč, zviazal mi ruky a pripútal o nemocničný stôl. Škoda, budem musieť čakať na kolegov, než ma prídu vyslobodiť.
Dovliekol nemocničnú skrinku s nástrojmi a vyťahuje injekčnú striekačku. Pôsobí to realisticky, ale je to hra, nebojím sa.
Až do chvíle, než zacítim bodnutie do žily a vstreknutie niečoho studeného.

"Jen si dejte," ponoukala mě Susan ve své kuchyni.
Nabral jsem si další porci kari.
"Proč to děláte?" zeptal jsem se.
"Nemůžu nechat někoho bloudit na ulici."
Dojedl jsem, nebylo to nakonec tak špatné.
"Už si dopapal, Sevíku?" vypadlo z ní.
"Tak Sevíku. Nechutné."
Vstal jsem od stolu.
"Všiml jsem si, že máte pavouka. Možná byste tu svoji náklonnost mohla věnovat jemu, určitě ji bude opětovat víc než já."
Susan mě popadla za rukáv, ale vytrhl jsem se.
"Sbohem, v kurníku přespávat nebudu."
Zase jsem na ulici. V tomto podivném světe se všichni zbláznili. Co je horší, že do mne.

"Počuj, mne je to nejaké divné," vravel Štefan a dal si do úst kus mäsa.
"Mne tiež. Steaky a losos? Určite nás chce..." Cyril mu naznačil seknutie cez krk.
"V televízii to tak vždy býva!"
"Teraz je preč, rýchlo zdrhnime!"
Štefan sa obzrel na dvere.
"Nezamkol ich. Zatiaľ."
"Tak poďme."
Pán Zlojed sa vrátil s novou fľašou vína. Určite bude vzácnym hosťom zo šachového klubu chutiť.
"Už zase?"
Boli preč. Ani sa len nerozlúčili!
Sklesnuto sadol do kresla a ponoril hlavu do dlaní. Pripomenul si rodičovské ponaučenie: "Hosti svojich hostí!" a cítil sa ešte horšie.
Pán Zlojed nikdy nezapínal televízor.

"Dyť sem řek, že jsem tu slavný," zopakoval pro jistotu Noby svému bratranci Poklónkovi.
"Proto máš na skříňce napsáno Smraďoch?"
"To když jsem zabil draka, se to tak říkalo."
"Noby?" zeptal se Elánius.
"To je jen můj bratranec, pane."
"Velmi mě těší, pane veliteli," představil se. Noby se na bratrance ošklivě podíval.
Elánius na okamžik zaváhal. "Vy jste... Nobyho příbuzný?"
"Zajisté, pane. Doufám, že má přítomnost vám nevadí."
"Zajisté... doufám... přítomnost..." mrmlal Noby.
"Je něco v nepořádku, Noby?" zeptal se Elánius.
"Promiňte pane."
"Je poněkud neklidný," všiml si bratranec.
"Mluv už sakra normálně! Blbý uhlazenče!" vykřikl Noby a praštil dveřmi.

Rodičia už spali. Vstal z postele a vybral pastelky, ktoré dostal k sviatku. Zobral si čiernu a nad posteľ začal kresliť štvorec.
Ako dotiahol poslednú linku, stena sa zavlnila a zjavil sa obraz cudzieho kraja. Strčil do štvorca ruku, tá ľahko prešla cez stenu.
Vliezol tam celý a ocitol sa úplne inde. Nebol to prvý svet čo objavil, za stenou sa ich skrývalo tisíce.
Prebudil sa a sklamane položil ruku na biely múr.
*
O mnoho rokov neskôr sedel pred štvorcom monitora. Do svetov vytvorených a ukrytých za obrazovkou sa nedalo vojsť.
Možno by som mal znova skúsiť pastelky, pomyslel si.

Tlačenka na nejvyšších místech!
Podle našich informací kapitán Jean-Luc Picard (63 let), diplomat a vyjednavač, dostal loď Enterplise darem od doktorky Beverly Crusher (44 let). Tato souložnice svými vnady admiralitu přesvědčila, že Picard dostane kapitánské velení. Jak snadno zapomněli, že zničil loď Stargrázel, že byl souzen!
Doktorku si navíc zaměstnal přímo na lodi a není vyloučeno, že s ní spí!
Loď Enterplise je přitom nejmodernější technologický unikát, který by určitě neměl patřit do rukou takového chlípníka!
Federace, kam to kráčíš!
Zeptali jsme se veřejnosti:

Urgaar, Klingon, 43 let: "Uagragrarara!"
Gita Chlebová, člověk, 82 let: "Já bych všechny ty lodě zakázala!"

Doktor s ním chtěl mluvit ve vedlejší místnosti. Slyšel kašel své dcerky i přes dveře.
"Má tak měsíc," doktorova slova zněla jako ortel. Zahleděl se oknem na les, o kterém se slýchalo tolik věcí.
V lese našel vědmu. Vyschlou, bezzubou, páchnoucí stařenu.
Udělal, jak pravila:
Na sever pošli tři: orla, medvěda a vlka.
Na jih pošli dva: rysa a divočáka.
Na východ jdi sám.
Dcerku uložil na nosítka do lesa, prý tam musí být. Kamínky se starobylými symboly položil na sever a na jih. Ze západu přišel, na východ odejde. Ještě se na ni naposledy podíval. Tušil, že se nevrátí...

"Už prichádza môj čas," vravela Zelka.
"Ako to myslíš?" nechápavo sa spýtala Agátka.
"Nevieš? Musíš ísť na tmavé miesto a tam..." zasnila sa, nedokončila vetu a odišla preč.
Agátka pokračovala v jedení.
Agátka to onedlho cítila tiež. Niečo prichádza. Túžila po chlade, po bezpečnej tme a nevedela prečo. Chcela sa zavŕtať do zeme, ale veď tam nič dobré nebolo. Nechcela byť inou, musela.
Prišiel čas nevedomosti, keď ticho rozjímala v tme, nehybná. Lúčila sa.
Po celej večnosti sa Agátka vyhrabala z kukly a roztiahla krídla. Svet bol iný.
Zelka na ňu čakala a veselo poletovala okolo.
"Poď, všetko ti ukážem!"

Nevím, jak jsem se zde octl. Jeden moment stojím ve třídě a druhý na travnaté pláni. Okamžitě jsem se chtěl přesunout, ale nešlo to. Alespoň jsem byl stále v Anglii. Dojel jsem do Londýna a zkoušel budky, všechny rozbité. Rezignovaně jsem se postavil do toalet. O dalších událostech se odmítám vyjádřit.
Chvíli jsem sušil nohy v parku a trpěl na sobě mudlovské pohledy.
"Alan Rickman! A dělá cosplay!" křičely na mne jakési dívky, jako kletbou postižené.
Když jsem mávl hůlkou Repello Mudletum, pištěly ještě víc, podávaly mi pero a papíry a některé vyhrnuly rukávy.
Jsem přesvědčen, že jsem v pekle.

“Kupte si džina v láhvi za padesát tolarů!” četl Noby plakátek.
“Džina, to jsem měl minulej tejden,” chlubil se Tračník.
“To určitě, džina, to je něco, co nemůžeš mít jen minulej tejden.”
Procházeli kolem Kolíkova stánku.
“Tenhle to měl taky,” ukazoval Tračník.
“Jo, tak co to tedy podle tebe je?” nevydržel to Noby.
“Ha, takže o tom nic nevíš!” vysmál se mu seržant.
Noby sebral špinavou potlučenou olejovou lampu pohozenou ve škarpě.
“Náhodou, mohlo by to být třeba tohle!”
“Vždyť to je jen lampa!” nedal se Tračník.
“Je tu něco napsaný,” všiml si Noby a utřel ji rukávem.
DOBRÝ DEN.

Homár sa skrýval na pláži v priehlbine.
John sa ešte raz pozrel, či v okolí niekto nie je a potom ho zobral, previazal a hodil do vreca.
Na polceste domov stretol škuľavého Peta.
"Čo to nesieš?" pýtal sa tým otravným južanským prízvukom.
"Zbieral som žihľavu," vysvetlil a schoval ruky, aby Pete nevidel, že nie sú popŕhlené.
Doma homára uvarili a zjedli.
"Zajtra sa zase popýtam vo fabrike na prácu," sľúbil žene po jedle.
John večer pred spaním vypil veľa vody, aby uprostred noci vstal. Zobral homárí pancier a zakopal ho na záhrade k ostatným, čím zakryl posledné stopy svojej chudoby.

Siréna, stále visíc na stromě, svým úpěním ďábelské ódy přivolala stádo... Co stádo, celou migraci divých prérijních koní! A na strašlivě žluťoučkém kopytníku seděl opičák Ap!
"Při vší drůbeži!" zaklel reverend.
To už se z koní formoval bojový šik.
Zen-kačismus však zachránil situaci. Mysl se uklidnila a řešení bylo tak jasné.
"Zachránit nás může jediné," pravil Butch.
Reverend i Patricia mu viseli na zobáku.
"Všechno odhoďte! Vrátíme se k naší prapůvodní kachnovitosti! Opičák může mít prsty, ale my máme..."
"Křídla!" dokončil reverend.
"Tak kde má být ten poklad?" ptal se Butch, notně povzbuzen kořalkou, kterou do sebe nalil, než vzlétli.

Noby zamával věštkyni před očima.
"Vždyť vy ani nevidíte," nezapomněl okomentovat.
"Noby, na to, jak smrdíš, nepotřebuji zrak. Teď pěkně tiše seď."
Žena vyhodila malé kamínky, které dopadly na krajkovaný ubrousek. Prsty je ohmatala.
"Takže co tu máme. Dnes potkáš ženu, co ti změní život," vyřkla věštbu.
Noby se vrátil do cimry, tam chvíli rozjímal. Mohl zajít do cechu šiček, ale pak to zavrhl a šel do služby na strážnici.
"Anguo, tu je rozpis hlídek," vysvětloval právě Elánius nové člence hlídky.
Nové?
Člence?!
"Jen jedna věc, pane," promluvila a podívala se na Nobyho.
"Tenhle ať se vykoupe."
Polil ho pot.

Ranný trolejbus. Záblesk odrazeného svetla.
A kamarátova hlava vydala zvláštny kovový zvuk. Stihol sa na neho pozrieť, než mu padol do náručia. Krv sa valila spod prilby.
Zovrel látku nohavíc, až sa skrčila. Trolejbus sa triasol.
Smiali sa tomu traseniu so seržantom v zatuchnutej, tmavej, železnej kobke transportéra. Všetko vybuchlo a okolie zaplnilo svetlo a krásne ticho. Chcelo sa mu zatvoriť oči, ale dusivý dym to nedovolil.
Studený pramienok potu mu stekal po krku. Do trolejbusu nastúpil chlapec.
Tie oči videl každú noc. Tie vystrašené chlapčenské oči sa na neho pozerali celé veky.
Vystrelil do nich.
Trolejbus zastavil na konečnej.

Vzduch v předváděcí místnosti byl sladký a těžký.
"Páni kolegové, zde je můj letošní příspěvek!" zpěvavým hlasem představil svůj výtvor Zdiplíž z botaniky.
"Zase kytka?" ozval se posměšný hlas.
Na pódiu stála rostlina v květináči, větší než mág.
"Zdržte se prosím komentářů, je citlivá!"
Na to se rostlina zatřásla a obtočila kolem Zdiplíže. Pak se vykořenila a s mágem utíkala pryč. Z květu vysunula žihadlo, kterým mávala kolem sebe.
Knihovník hodil banánovou slupku pod boubelaté kořeny. Kytka spadla a mágové seslali zmatené kouzlo. Zmizela rostlina i Zdiplíž.
Kvestor si něco zapsal a všichni se zase posadili.
"Další," zavelel Výsměšek znuděně.

"Nechoď tam, Marigolde!" varoval ho Geralt.
Marigold vstoupil do muchomůrkového kruhu. Zaklínač si povzdechl.
O hodinu později bard stále ještě tancoval s nahou vílou.
"Je k zulíbání, ale už mě to přestává bavit! Udělej něco," křičel udýchaně Marigold.
Rozbiju ochranu kruhu a vytáhnu ho, uvažoval zaklínač. Zkusím znamení Aard, to většinou pomůže.
Znamení se odrazilo. Ani stříbrem se do kruhu nijak nemohl dostat.
"Musíš si zatím poradit sám. Snad mě ještě něco napadne."
Marigold ještě chvíli tancoval a pak vílu chytil za prsa. Ta mu dala facku, vyhodila ho z kruhu a zmizela.
"No jo, tohle vždycky funguje," poznamenal smutně.

Chorý otrok ležal v prachu na jarmoku v Aténach. Na svojho nového pána sa nevládal ani pozrieť, na majiteľovu loď ho museli preniesť.
O tri dni strhli plachtu z veci uprostred lode. Majiteľ si pyšne prezeral veľký zvon. Nadvihli ho nad palubu a otroka pripútali k lavičke vnútri zvonu.
Keď ho spustili do mora, mužov krik pohltili chladné steny. Voda mu siahala po kolená a zotmelo sa. Dýchalo sa mu ťažko a tma sa zmenila na zmes farebných obrazcov.
Po chvíli zvon vytiahli naspäť na loď. Otrokov pán sa nedočkavo pozrel dovnútra a chytil omdletého za zápästie. Tep. Rozosmial sa.

Rada sa prechádzala v záhradách pri veži. Ležala v tráve a kvety voňali. Niekedy spala pod holým nebom, niekedy u Ezuna v jeho domčeku.
Dnes spala, než sa ozval Ezunov výkrik. Stál vonku a jeho roztrasená ruka ukazovala na stĺpy dymu a postavy v diaľke. Stromy padali.
"Schovaj sa." povedala temne. Videla niečo podobné, ďaleko na východe. Nemohlo sa to stať, nie tu!
Vybehla do veže, schody brala po troch. Stála pred čarodejom.
"Pane, čo to má znamenať?" opýtala sa drzo.
"Neboj sa, Tiléviel. To len Isengard je konečne hoden svojho mena," povedal Saruman a poklepal si spokojne po bedrách.

"Tak stromček, ty si tu takýto osamelý," povedal Finglas a prezeral si statný gaštan uprostred lúky.
"Poďme ho do lesa k ostatným!" prikázal netrpezlivo, ale potom sa zarazil.
Pôda je tu dobrá. Strom má silu a mladú miazgu. Áno, tu to pôjde.
"Prepáč braček, musím ísť," rozlúčil sa pastier.
O rok sa vrátil.
"Tu som ti toto priniesol. Pozri sa, či sa ti niečo z toho pozdáva."
Finglas nad strom roztriasol uschnuté gaštanové kvety.
Tento môže byť? Aj tento? Tento najlepší? Výborne, hneď som späť.
O dva roky stáli na lúke gaštany dva. O sto rokov lúka nebola, len les.

Modráčik zložil poslednú súčiastku nového robota a zapol ho. Zvyšok dňa strávil programovaním základných inštrukcií chodu domácnosti pána Bordoja.
"Pán nemá rád, keď ho rušíme pri jeho činnostiach," vysvetľoval.
"Ako poznám, že sa venuje jeho činnosti?" vyzvedal nový.
"Jeho tepová frekvencia je iná, takáto," poslal mu jej vzorku. "Väčšinou ich vykonáva v lese náhod."
"Les náhod?"
"Miestnosť s obrázkami stromov po stenách, kde sa dejú zvláštne veci."
Nový vyčkával na ďalšie informácie. Povzbudil Modráčika opytovacím príznakom.
"Pán sa chová... nanajvýš nelogicky. A to aj na človeka. Robí zvláštne veci. Farby striekajú všade," ukázal na svoju modrú schránku.
"Je totiž umelec."

Auto nechal odemčené, klíč v zapalování. V křoví našel dubovou hůl, na opírání. Zakašlal a vyplivl krvavou slinu. Možná to ještě stihne, naposledy. Po tolika letech se vrátí do lesa.
Na druhý den viděl stíny. Usmíval se.
Na páty den potkal plesnivého starce s páskou přes oko a s havranem. Srdce mu nepříjemně tepalo v krku.
Stařec se po něm ohnal, ale byl zoufale pomalý a upadl. Bylo mu ho líto, nebylo to jako kdysi, v době síly a života.
Uslyšel podivný zvuk.
Mytágo plakalo!
Chvíli na něj civěl a pak klesl na kolena do vlhké hlíny. Neměl sem chodit.

Niekde v hlbinách pod horou Sitno...
Musíš konať! Zachrániť Slovensko! Prišiel čas!
Otvoril oči. Svojich verných rytierov mal okolo seba, tak ako pred vekmi.
Všetci na neho pozerali. Napriamil sa a otriasol tisícročný prach. Jednou nohou v strmeni nasadol na koňa. Cítil ich nedočkavosť.
"Ste pripravení?" spýtal sa najbližších.
Prikývli, avšak trocha nesmelo. Všetci mali nohy v strmeňoch, len zaveliť.
Kapitán napriahol meč a nadýchol sa k povelu.
"Teraz!" chcel vykríknuť, ale hlas sa mu uprostred slova zlomil. Zvyšok zachrapčal.
Odpoveďou mu bolo rozpačité zakašlanie.
"To nevadí, skúste to ešte raz, pán veliteľ."
Kapitán zakrútil hlavou.
"Čakali sme príliš dlho..."

Dávid sa prechádzal v opustenom kostole.
Teda, už nebol opustený, mal už predsa svojho farára. Jeho predchodca umrel na starý vek, ale na kazateľnici bolo toľko pavučín, že musel byť mŕtvy pol storočia. Miestni ani nevedeli, že nejaký kostol majú.
Zazvonil telefón.
Už ich priviezli!
V malom mestečku, v údolí medzi vysokými horskými štítmi, to dunelo.
Ľudia povychádzali zo svojich domovov a pozerali sa, ako sa helikoptéra vznáša nad starým kostolom. Niesla veľkú krabicu.
Na druhý deň sa dohadovali, čo si také nový farár objednal.
O týždeň sa údolie zaplnilo zvukom zvonov.
Tak predstavenie mám za sebou, pomyslel si Dávid.