Moje články

„Za koľko je táto?“ spýtal sa v antikvariáte.
Nebolo to lacné, ale zobral si knihu domov. Staré obrázky, symboly, samizdat z temných dôb. Neodolatelne pútala.
O týždeň vedel prvé stránky naspamäť. V práci si bezmyšlienkovito kreslil čudné obrazce.
Prebudil sa uprostred noci. Vo vzduchu sa vznáša sinavé svetlo, pri posteli... Žena? S krídlami? Z novinových listov?!
„Ahoj fešák!“
Zistil, že nie je oblečený.
„Čo pozeráš tak vyjavene?“
„Kto si?“
„Tvoja mestská víla, ťuťmák! Privolávaš ma celý týždeň! Nechcem nič hovoriť, ale mal by si niečo robiť s tým čertiskom v kúte, vyzerá dosť netrpezlivo.“
Malá izba bola prepchatá rozprávkovými bytosťami.

Malá Táňa chvíľu obzerala svoje nové módne dielo. Potom sa rozhodla zelenú sukničku vymeniť za ružovú. Robot apaticky nastavil ruky, aby ho mohla prezliecť.
„Modráčik,“ oslovila robota.
„Áno, slečna?“
„Máš ma rád?“
Modráčik nevedel, ale mal príkaz.
„Musím vás mať, slečna.“
„Ocko sa so mnou nechce hrávať. Vraví, že som otrava.“
Robot si výrok zaznamenal.
„Ty si to tiež myslíš?“
„Nemyslím si to, slečna.“
„Rád sa so mnou hráš?“
Modráčikovi plnenie príkazov ľudí, pokiaľ to boli nekonfliktné príkazy, plnilo ukazovateľ slastného pocitu. Podľa programu, čím vyššie číslo, tým lepšie.
„Veľmi rád, slečna.“
Táňa naklonila hlavu a po chvíli robota objala.

Co jsem to udělal? Proč jsem pustil uzdu své zlobě? Královna je chvíli bezbranná a hned ji odkopnu.
Na úvahy ale nebyl čas. Temnota se blížila a všichni se rozběhli. Odvážil jsem se pohlédnout za sebe a byla opět blíž. Ani nevím, jak mě dostihla, mé nohy prostě přestaly šlapat po podlaze.
Vznášel jsem se v beztvaré mlze. Nebyla ani černá, ani šedá. Bezbarvá. Vše bylo tiché, připravené trvat navěky.
Jen…
V tichu proplouval hlas. Napjal jsem uši, abych ho uslyšel.

„Krajem se krev vznáší,
zlovůle po něm raší.
To je beznaděj a zmar,
kletba druhá, radost már.“

Hlas utichl.

Dnes to určitě vyjde, přesvědčoval se Červomol. Otevřel dveře do knihovny.
„Dobrý den.“
„Oook,“ ozvalo se zpoza regálů.
„Chtěl bych si prohlédnout jistou knihu.“
„Oook?“
„Průkaz bohužel nemám, ale mám něco jiného,“ řekl a vytáhl sáček buráků.
„Pro vás.“
Knihovník ho vzal, buráky si nasypal do úst.
„Jsou tu ještě tyhle skvělé banány. Teď bych mohl?“
„Oook!“ řekl knihovník a ukázal na měšec ze kterého vytahoval dobroty.
„Ano, samozřejmě, jak bych mohl zapomenout. Specialita od pana Kolíka.“
Jeho trumf.
„Banány v tukové polevě!“
Knihovník překvapeně zamrkal.
„Oook!“ zakřičel a prohodil ho ven oknem i s tukovou polevou.
„Oook,“ dodal spokojeně.

„Pohleďte na hříšníka!“ zaburácel instruktor. Obrázek v prezentaci se přeměnil. Další alkoholik.
„Myslíte, že je náš?“
„Jasně,“ řekl Tasemník mimoděk.
„NE!“ seřval ho instruktor.
„Závislost je nám sama k ničemu, z toho se pak vysvlečou! Co musíme udělat?“
„Zbavit je naděje!“ vyhrkli všichni učni dohromady.
„Připomeneme mu, že babička má odložené peníze, půjde a vezme si je. A bude v čem?“
„Ve spirále!“
„Přesně tak! Bude ve spirále hříchu, a pak si bude myslet, že je hříchu už tolik, že už nemá co?“
„Naději!“
„Tasemníku, Tasemníku… Ty si na to vzpomeneš, až budeš mít své duše.“
Tasemník si pak vzpomněl.

„Děkuji za čaj, pane Náprstku, račte omluvit mou zvědavost, co to máte?” zeptal se host, ukazujíc na podivný kaučukový klobouk a na něm průhlednou věc s očima.
„To jsem našel při potulkách Amerikou. Říkám tomu Mazanec. Samička je Mazanice, chcete ji vidět?”
„To nebude nutné, děkuji. Na co jsou dobré?”
„Zatím nevím. Jsou mírně jedovaté, kůži spálí, ale jinak milá stvoření.”
Náprstek podal hostovi rukavice.
„Pochovejte si ho.”
Host se tvora nedobrovolně ujal.
„Viďte, je to hezké,” rozplýval se Náprstek.
Mazanec se však vetřel hostovi do kabátu, kde se rozpliznul ve skvrnu.
„Oblíbil si vás! Ale ty fleky tam zůstanou.”

Dnes toho mám na programe veľa. Tak strašne veľa, že sa mi vôbec nič nechce.
Tak napríklad by som sa mal najesť. Prezieravo som sa včera prisunul bližšie k tomu mangu, čo tu visí. Stále sa však treba načiahnuť. No nič, ešte si to premyslím, netreba to uponáhlať.
Takisto sa potrebujem poškrabať. Riasy sú dnes veľmi nepokojné! Ale to tiež počká.
Tak som sa nakoniec poškrabal.
Ale čo urobím s tým mangom? Načiahnuť sa nakoniec nestačí! Vždy je tu iná možnosť. Lákavá možnosť, najlepšie zo všetkých riešení!
Pekne si počkať. Nerobiť vôbec nič, ako správne vychovaný leňochod. Však nejako bude.

„Doý eň, ao ám ôem omôcť?” ozvalo sa v telefóne.
To snáď nie, veď mu rozumiem len vďaka tomu, že viem, čo má povedať ako prvú vetu. Prečo sa im nedá napísať?
„Dobrý deň, mám problém s mojím poštovým klientom.”
„Úšali ste eštart?”
„Ano, skúšal som reštart programu, počítača, vymazať koláčiky...”
„Posím spavte eštart.”
Nemá zmysel vzdorovať. Reštartujem a čakám na linke. Počujem ako dýcha. Ktovie či počuje on mňa. Snažím sa dýchať čo najtichšie.
„Ideš na obed?” spýta sa kolega. Vydýchol som všetok vzduch naraz, sakra!
„Reštartované, nefunguje.”
„Osím moment, pepojím ás.”
Nie!
„Doý eň, ao ám ôem omôcť?”

„Slyšel jsem, na strážnici o takovým zvyku, věnec… ne, věno, znáš to?” zeptal se Noby vážně.
Tračník vážně přikývl.
„Když máš mít svatbu, tak ti rodiče dívky zaplatí, že si ji vemeš.”
„A dostal si něco?”
„Ne, teda jestli nepočítám ten monokl, co mi vyrazil, když mě tchán zmlátil.”
„Aha. Ale někdo dostane i něco víc?”
„Asi jo.”
„A na co to je?”
„Co já vím? Prostě zvyk. Možná když je nevěsta ošklivá, tak aby si ji aspoň někdo vzal?”
Noby pomyslel na svou přítelkyni z rybího stánku.
„Budu chtít věno,” rozhodl.
„No jistě, dostaneš kýbl jiker,” zařehtal se Tračník.

Ptám sa ťa Marigolde enem z banálnej zvědavosti, abysem mohl pozdějc roznášat drby po hospodách. Viděl sem ťa tu už rok spátky, tebe, co si chodíš od sukne k sukni. Proč sa konečně nehneš pryč?
To kvůli ní! (ukazuje na dívku nakupující opodál)
Pěkná. Nabúchals tú robu, že?
(smutně přikývne)
A měla bohatýho a nebezpečnýho otecka?
(opět přikývnutí)
Tak to’s posral, šumaři. A jak sa ti lúbí, ten život manželský?
Všude stejný lidi, v posteli je to stejný, stejný jídlo, stejná hudba, všechno. Jsem to stále já? (prohlíží si ruce a chytá se za tvář)
Zavolám sem radši zaklínača.
(zaúpění)

Marigold se nadechl.
„Ne,“ uzemnil ho Geralt.
„Ale ani nevíš co jsem chtěl říct!“
„Vím. Vždycky vymyslíš nějakou hovadinu a potom musím bojovat s příšerami. Tentokrát si prostě chci chytit obyčejnou rybu, ne žravuchu, nebo něco podobného.“
Zaklínač se zasmušile díval na vodní hladinu.
„Ani?“
„Ne!“
„Jak myslíš.“
Hodiny ubíhaly. Geralt se od jezera nehnul a Marigold si opodál skládal novou melodii.
Náhle prut zabrnkal. Geralt vytáhl malou rybku. Nebyla ani zlatá. Zamyšleně si ji prohlížel.
„Tak to vidíš,“ řekl Marigold. „Sám si to chtěl. Snažil jsem se ti naznačit, že tu žádné velké ryby dávno nejsou. Je po výlovu!“

Prvého priekopníka vstupu do kolektívneho podsvetia ľudstva našli sediaceho na stoličke v katatonickom stave. Po odpojení prístroja sa neprebral. Respektíve, jeho telo už neožilo. V podsvetí sa s ním stále môžete porozprávať, ak ho nájdete a bude chcieť. Mŕtvi už nemusia vôbec nič, ako sami radi tvrdia.
Dnes sú však konektory, ako voláme prístroje umožnujúce vstup do podsvetia, zakázané medzinárodnou smernicou o utajení informácií. Duše chcú často napraviť spáchané zločiny a radi rozprávajú. To vedie k nepríjemnej kompromitácii vplyvných osôb (viz.: „politik“, „mafia“, „CEO“). Niektoré osoby v podsvetí nie sú prítomné. Tento fenomén je špekulatívne označený ako „nebo“ (viz.: „náboženstvo“).

Mesiac svietil na svorku. Hlad panoval v bruchách.
„Kedysi boli dvaja bratia z jednej feny, voňali k nerozoznaniu,“ začal vĺčatám rozprávať Alfa.
Delili sa o mäso, sťa jeden vlk. Potom Prvý z nich zmizol. Po rokoch Druhého hlad vyhnal až k obydliam ľudí. Tam zacítil známy pach.
„Braček! Vyslobodím ťa!“
„Nie, zostaň tu so mnou, daj sa chytiť.“
„Čo rozprávaš?“
„Dostaneš každý deň mäso.“
„Ale ľudia...“
„Sa o mňa dobre starajú.“
„Si v klietke!“
„Za chvíľu príde pán a pustí ma.“
„Pohryziem ho a ty sa spamätáš!“
„To nie! Je Alfa, budem ho brániť!“
A bratia na seba začali vrčať.

Hlava pulzovala, pred očami sa robili farebné kruhy, žalúdok sa obracal, víchor dul strašlivou silou a vrchol hory v nedohľadne. Sledoval červenú bundu jeho spoločníka pred ním.
„Za koľko to bude tentokrát?” ozval sa hromový hlas.
Obzrel sa okolo. Okrem bieleho pekla, modrej a červenej bundy nevidel nič.
„Každý výstup má svoju cenu. Nemysli, že nezaplatíš!”
„Čím mám zaplatiť?” kričal do snehovej vánice.
„Dáš toho v červenom? Alebo toho v modrom? A k tomu pár prstov?”
Kamarát pred ním sa zvrtol a visel len na čakane. Chcel mu pomôcť, ale preboril sa do snehu.
„Ty alebo on?”
Hlas sa smial.

„Cvičené čo?“ neveriacky sa opýtal principál.
„Nuž, cvičené kačice,“ trpezlivo opakoval Anton.
„Budete mi to musieť predviesť.“
Pred cirkusovým stanom čakal kŕdeľ kačíc. Vyzerali celkom obyčajne, niektoré sa dokonca snažili ďobnúť okoloidúcich.
Anton ich postavil do laty malou píšťalkou. Vzlietli a sformovali sa do krásneho trojuholníka.
„Vidíte? Bežne sa formujú do jednotky.“
„Je to trochu neobvyklé, pravda.“
Anton zapískal znova. Kačice vytvorili nápis ANTON.
„Pôsobivé.“
„Treba si však dávať pozor.“
„Na čo také?“
„Na lietadlá, vrtuľníky, migráciu, vodné plochy, konkurenčné kŕdle,“ vymenovával Anton.
Ozval sa výstrel a jedna kačica sa zosunula k zemi.
„A na loveckú sezónu,“ dokončil smutne Anton.

Je vaša planéta príliš pokojná? Obyvateľstvo nereaguje na vaše čertoviny? Bežné pokúšanie už stratilo šťavu? Nepáči sa vám pozerať na upravené mestečká, parky a prírodu?
Objednajte si už dnes našu atómovú súpravu!
V kufríku nájdete päť atómových hlavíc, ktoré stačí umiestniť do rozvojových krajín a váš svet sa premení na vyprahnutú planinu plnú rádioaktivity*! Porovnajte obrázky pred a po!
Nájdete u vášho verného obchodného démona!

* Za vyhynutie obyvateľstva a nedostatok duší neručíme. Obrázky sú len ilustračné. Výsledok sa nemusí dostaviť pri nevhodnom používaní. Perte v rukách do 30 stupňov celzia, bez pracích prostriedkov. Po vypratí sa obnoví pôvodný vzhľad produktu.

„Tak jak to teda je?“ ptal se rozčilený hlas.
Skota si přetřel spocené čelo a mlaskl.
„Snad konjunkce Saturna s Merkurem, snad nám elementálové odepřeli svou přízeň, snad se éterické fluidum příliš...“
„Rozplýva v měsíčním svitu!“ dokončila žena za něho. „Už jsem to slyšela několikrát, tyhle povídačky si nech!“
„Leštidlo na podlahu jsem vymyslel, čistící prostředek, který vyčistí tu nejodolnější špínu, krém na ruce,“ vyjmenovával Skota.
„Na to tě užije, i s tvýma kamarádíčkama z laboratoře, ale založit oheň v peci to ne? Umýt nádobí to ne?“
Skota polkl. Někdy to i na dvoře u císaře Rudolfa II. bylo jednodušší.

“Rimmere?”
Rimmer Listra ignoroval a dál se prohlížel v zrcadle.
„Proč ti na krku visí makovice?“
„To bys nepochopil.“
„Jo, už vím, to máš namísto kebule, že jo,“ rozesmál se Listr.
„To je konverzační předmět, nedovzdělanče.“
„Konverzační co?“
„Někdo to uvidí a začne se ptát,“ vysvětlil Rimmer a převrátil očima.
„Jako já?“
„Ty ne.“
„Tak kdo?“
„Co já vím, někdo!“
„Rimmere, jsem tu jenom já, Kocour a Kriton.“
„Člověk nikdy neví!“
*
„Zavřít, zavřít!“ křičel Rimmer na dveře, když doběhl do kajuty.
„Copak?“
„To kocour! Najednou si začal se mnou hrát jak s myší!“
„Vidím, že ty tvé makovice opravdu fungují!“

Varius sa prehrabával v sutinách Ríma, prvýkrát v histórii impéria dobytého barbarmi.
Starý Flavius, sediac na kameni, zachytil odraz svetla. Gladius. A v rukách jeho syna!
„Polož to naspäť, Varius.“
„Okolo je samý barbar.“
To je pravda, pomyslel si Flavius, jeden z nich so mnou rozpráva. Chcel mu povedať o senáte, o starých časoch republiky, čo ani on nezažil, len vyčítal z kníh. Že vládnuť nemá sila, vojsko ani žiadny princeps! Žiadne intrigy, zrady, meč, ale učenie, rozum, slovo!
Jeho reč zostala vnútri, triasla s ním, s jeho rukou. Ostrým pohľadom spražil Variusa.
Krik Vizigótov. Syn má meč. Triaška ustala.

"Tak teraz mi zisti, čo proti mne plánuje Ezik," nariadil Uriáš.
Démon sa po ňom načiahol, ale kruh ho zastavil.
"Cez kruh neprejdeš."
"Nezaškodí vyskúšať. Idem to teda vypátrať."
Uriáš si sadol pred kruh a čakal, než sa démon vráti.
O nejakú dobu mu démon vravel všetky tajné Ezikove plány a zase sa po ňom skúsil načiahnuť. Uriáš sa len pousmial.
"Smeješ sa naposledy, čarodej. Kruh ti síce porušiť nemôžem. Ale pokúšať..."
Uriáš, zabratý do rozhovoru, si nevšimol učeníka, ktorý prerušil kruh.
"Ty!"
Démon sa rozosmial a spálil Uriáša na prach.
"Výborne, ďakujem ti," povedal učeníkovi a spálil ho tiež.

"Hovorili mu mrzutý Mišo," ukázal dedko na uja, čo išiel po ulici.
"Prečo?" spýtal sa vnuk.
"Každému nadával a..."
"Si to nechajte!" zavrčal Mišo na predavačku. Núkala mu sprej na nové topánky. Bol taký nervózny, že nezobral ani pokladničný blok.
Po ceste domov si hrešil pod fúz, keď tu...
Vajce.
Takmer ho prišliapol. Pozrel hore na hniezdo v korunách. Vybalil papier z topánok, zabalil do neho vajce a schoval do vrecka.
O niekoľko dní sa vyliahol vtáčik. Malé bezbranné stvorenie. Mišo sa o neho staral.
...
"Debil! Však, Vranka!" zamumlal Mišo.
"Teraz mu vravíme vraní Mišo. Aspoň niečo," pokrčil dedko plecami.

"Kač kač," ozývalo sa zhora.
Alfonz sa oprel o kosu, utrel si pot a pozrel na vežu kostola.
"No nazdar," uľavil si.
Starosta zavolal preventívne 155. Pre istotu informoval aj 150.
Na námestíčku sa zišiel zvedavý dav. Požiarnici chystali plachtu. Medzitým si na veži Gábor Letec pripevnil svoj prístroj a odhodlával sa. Naposledy to nedopadlo najlepšie.
Kačky prelietavali tesne pri veži. A Gábor z nej skočil. Desiatky ľudí zadržali dych...
"Letí!"
"On letí!" ozývali sa nadšené výkriky. Alfonzovi vypadla cigareta z huby rovno do sena.
A Gábor Letec mával rukami čo mu sily stačili.
"Kač, Kač", pozdravil svojich lietajúcich súpútnikov.

"Podívejte, co jsme dostali z unie," zkoušel pracovník nadšený tón, jak se to učil na školení. V ruce držel krabičku pastelek.
"Strč si to..." zahučel Santer.
K pracovníkovu překvapení Sauron chmatl po pastelkách a začal kreslit kruhy.
"To se možná hodí, na zdobení," zvažovala ježibaba.
"Cedr, ale to jádro?" zkoumal jednu po druhé Voldemort.
Vlk sebral krabičku, zálibně ji rozkousal a upřeně se přitom díval pracovníkovi do očí.
"Teď si něco nakreslíte společně!" výchovně řekl pracovník a podal jim velký výkres.
Na konci dne byl obrázek hotový.
Věnovali ho pracovníkovi. Nervózně se usmál.
"Tolik červené si nad gauč nedám," zamrmlal.

"Už je koniec?" spýtal sa nesmelý hlas v tme.
Miestnosť zažiarila svetlom jedinej žiarovky visiacej na kábli. Hypnoticky sa pohupovala.
"Takže už nás nebude trápit?" opýtal sa Marigold sediaci na gauči.
"Ty se trápíš sám," odpovedal mu Geralt.
"Vy jste to měli ještě dobrý, co já si musel všechno vytrpět!" nariekal Noby.
Kolík všetkým ponúkal žemle. Okolo M'puta poletovali akési včely.
"Teď nás už nepotřebuje, mohli bychom jít spát. Tak na rok." navrhol Elánius.
Miestnosť sa vyprázdnila.
Prišli ďalší.
"Kde sme?" opýtal sa Arkas. Mavi vytiahla paličku.
"V mojom autorskom príbehu. Teraz mám na vás zase čas!" ozval sa hlas.

V miestnosti to bzučalo aktivitou.
Na vyvýšenom mieste prednášal Brbloš celému osadenstvu.
"Muži! Nie je medzi nami jediná žena, viete prečo?"
"Nemajú nás radi?" ozval sa nesmelý hlások pod ním.
"Pretože sme menejcenní! Pozrite, ako nás kŕmia, akoby sme si nevedeli zohnať potravu ako ony!"
Dav zborovo zahučal.
"A to ešte nič nie je. V skutočnosti si cenia iba naše semeno!"
"To nie!" vykríkol niekto.
"Ukážeme im, že sme nejakí chlapi! Že sa o seba vieme postarať!"
"Áno! Áno!" skandoval dav.
"Preto teraz odídeme! Všetci uvidia, čoho sme schopní!" burcoval Brbloš.
A na konci leta všetci trúdi vyleteli z úľa.

Elánius vyložil nohy na stůl.
Postihnout musel na náboženský seminář. Karotka a Angua odjeli navštívit trpasličí rodinu. Tračník vyzkoušel Kolíkovy nové housky s překvapením.
Dá se to brát tak, že tu bude větší klid.
Noby se nesměle došoural k stolu.
"Pane, já bych..."
"Chtěl dovolenou?" hádal Elánius.
"Né pane, jenom mě pošlete hlídkovat hodně daleko. Třeba jak jsme byli tehdá v Klači..."
"A pročpak?"
"Když moje holka..."
"Ta šilhavá z rybího stánku?"
"Hodila po mně slanečka!"
"A?"
"Doteď házela jenom platýse! Něco musí být špatně!"
Elánius si promnul oči.
"Stačí, když budeš hlídkovat na druhé straně města?"
"Jo, díky, pane!"

Ráno do práce. V MHD zlý pocit v žalúdku, telo napäté ako struna. Dnes sa to prevalí, cíti to. Nová úloha na neho čaká ako sup krúžiaci nad umierajúcim.
Posadí sa za počítač.
Šéf napísal mail: "Odhad, koľko to bude trvať?"
Polke zadania ani nerozumie, takže vôbec netuší. Musí mu ale niečo odpísať.
Odpovedá: dva týždne.
Veľa? Budú sa sťažovať? Málo? Nestihne to? Oboje naraz?
Radšej na tom začne robiť hneď. Nevie, kde začať.
Prebehne pol dňa a stále len pozerá na ten chaos. Nenapísal ani riadok.
Čo tu len robí?
Teraz určite prídu na to, že vôbec nič nevie.

Karel IV, chtěje se oddávat mužským záležitostem, nechal si postavit hrad, nazývaje ho Karlštejn. Ženám byl vstup zapovězen.
To se však pratuze nelíbilo choti Alžbětě, kterou v loži zanedbával. Ukula proto plán, jak hrad otevříti pro něžné pohlaví.
S Alenou, svou spolubojovnicí, tajně vnikly do hradu a obsadily nejvyšší místa - strážnici a královu ložnici. Hradní posádka tím byla naprosto ochromená. Sic věděli, že žena se na hradě skrýva, nebyli jsouc ji najíti. Nepomohlo ani zpěvné zvolávání mladého mnicha ze zvonice.
Když na druhý den dorazila ženská ozbrojená posila, muži kapitulovali a vpustili čekající ženy za branou.
Tak byl Karlštejn dobyt.

Kolík pohlédl na svůj vozík. Včera se mu to zdálo jako dobrý nápad, dnes si nebyl tak jistý.
"Pane, kupte si uzenku!" Zakřičel automaticky, když okolo někdo procházel.
Měl by to vyzkoušet i s tím novým. Musel si přiznat, trochu se bál, že si pokazí pověst.
"Mozečky! Malé mozečky!"
Lidé utíkali rychleji než obvykle. Nebyl si jist, jestli je to dobře.
Možná to druhé?
"Veliká šťavnatá srdce na tymiánu!"
Zákazník! Ale ne, jen Elánius.
"Z čehopak to je?" zajímal se.
"Z rozličného zvířectva."
"Jestli můžu poradit, zabalte to do housky a nekřičte o tom."
"Housky s překvapením! Aťsepicnu!" vydechl Kolík.

Po predstavení ukladal bábky do truhlice.
"Kam máte namierené teraz?" pýtal sa ho starosta.
"Do Arengaldu."
"Tam radšej nechoďte, sú tam poverčiví ľudia."
Pán tieňov pokrčil ramenami.
Na oranžovom plátne sa mihali ľudské obrysy. Husle hrali clivý doprovod, hlasy postáv sa striedali. Tiene tancovali, uzatvárali dohody, zrádzali sa, milovali...
Malý chlapec prišiel k plátnu. Zaťahal zaň a plachta spadla. Na druhej strane bola len lampa pán tieňov a muzikant. Umelec v šoku pustil bábky. Muzikant prestal hrať.
"On je tam sám?"
"Ale ako to robí?"
"Je to čarodejník!"
"Chyťte ho!" rozkričal sa dav.
Pán tieňov utekal, čo mu nohy stačili.

"Ty, Geralte," začal Marigold. Zaklínač ten tón znal. Začne vymýšlet.
"No?"
"Dal bych si hameneks."
"Cože?"
"Slyšel jsem o tom na severu, rozmícháš vejce se slaninou. Božský pokrm."
"No, slaninu máme."
Vejce neměli žádné. Další vesnice v nedohlednu, statek žádný, v břiše kručelo.
"Tak snad jenom tu slaninu," navrhl zaklínač.
"Co tak nějaké ptačí?"
"Jsou moc malé."
Zaklínač se zamyslel.
"Mám lepší nápad. Myslím, že jsem slyšel kuroliška."
"Není to jedovaté?"
"Vejce ne."
Kuroliščí doupě našel v jeskyni. Stačilo jít podle kostí. Měl štěstí, bestie nikde, jen vejce.
Večer se v lese rozlehla vůně. A uprostřed jídla přišel naštvaný kurolišek.

Nulakvianska veľrybárska loď vyrazila na svoju plavbu.
Nie, veľrybárska už nie, turistická, pripomenul si kapitán. Veľrýb už bolo málo a z niečoho žiť musíme.
Do hajzlu s týmito novotami.
"Nachádzame sa nad veľkým kráterom, jediným obývateľným miestom Nulakvy," znel hlas sprievodkyne v jeho protiprachovej maske.
Do hajzlu s kráterom.
"Plavíme sa po mori prachu, ktorého je toľko, že nás drží ako voda. Prosím nedávajte si dole masky, v ovzduší je príliš veľa prachu."
Len si ich dajte dole.
"Veľryba na jedenástke!" hlásila hliadka z koša na inom kanále.
"Za ňou!" povedal ako za starých čias a nostalgicky pohladil starú harpúnu.

M'puti si vyčerpane sadol na spadnutú palmu.
Ako to šaman, mocný B'tipna, vravel?
"Prines koľko mám prstov dokonalých tvarov z ostrova."
Šamanovi chýbali najmenšie prsty a jeden najväčší. Dokiaľ nenájde posledný tvar, nemôže sa ukázať pred tvárou kmeňa.
Prezeral si, čo mal: kokosový orech, jedovatú bobuľu, kvapku vody v liste, korytnačie vajce, guľu zo zeme a biely kvet. Na ten musel dávať pozor, nech mu ho duchovia nerozfúknu.
Možno že by duchom mohol niečo obetovať, premýšľal a pozeral na svoje prsty.
Malý tvorček, ten čo čistil celý svet, sa prechádzal pred jeho nohami. Váľal si svoju guľôčku. M'puti nadšene vykríkol.

Program
Zdanlivo náhodný zhluk znakov, ktorý je schopný počítač preložiť a rozumieť im.
Samotný tvorca programu mu rozumie len po určitý krátky časový úsek po jeho napísaní.
Programátor
Strápená existencia schopná písanou formou používať obskurné počítačové jazyky a tvoriť nimi programy.
Vývoj
Možnosť písať vlastné programy. Túžba všetkých programátorov.
Údržba
Oprava napísaných programov. Miesto utrpenia a duševných porúch.
Dizajn
Nesúvislá zmes šialených predstáv, podľa ktorých by sa mal programátor riadiť pri písaní programu. Niekedy absentuje.
Dokumentácia
Mýtická zbierka anekdôt a príbehov o programe. Mala by obsahovať všetko, čo programátor potrebuje k údržbe. Nikto ju nikdy nevidel.
Počítač
Otrok a otrokár.

Konečne na slobode. Ale na niečo to väzenie bolo dobré, naučil sa nové triky.
Túto noc ich vyskúša.
Všimol si, že jeden dom bol niekoľko dní neosvetlený. Majiteľ je preč a nemá bezpečnostný systém.
Dvere mali magnetický zámok. Po chvíli hľadania správnych hodnôt na magBreaku bolo otvorené.
Vstúpil dnu.
Okamžite sa rozsvietili svetlá a hrali všetkými farbami.
"Gratulujeme!" zaznel hromový hlas.
"Ste náš prvý zlodej! Vitajte!"
Svetlo sa premenilo na stroboskop, hučali neznesiteľné kataklyzmické zvuky. Zrazilo ho to na kolená. Zapchal si uši a skrčil sa do embryonálnej polohy.
Po večnosti prišli policajti.
Tešil sa na krásne ticho a kľud.

Bol unavený a potreboval jedlo, sprchu a kľud. Konečne doma.
"Plačú námorníci rum?" opýtal sa ho hlas pred dverami.
"Pusť ma!" protestoval a zabúchal.
"No plačú?" nedal sa hlas.
"Nevyjasnili sme si to už?"
"Mám ti to prehrať? Chcel si..."
"Dobre, dobre. Keď narval skáče o polnoci," skúsil.
"To je staré, z minulého týždňa."
"Ale veď vieš, že som to ja!"
"Nastavil si bezpečnosť, tak máš bezpečnosť."
Vzdal sa.
"Keď sova húka v podpalubí?" skúsil to znova.
"Možno by sa to dalo uznať."
Dvere sa otvorili. To má za to, že si kúpil domový softvér so zvýšeným zmyslom pre humor.

"Prišiel ti list," oznámila Janovi mama.
Prosím dostavte sa na úrad po nový preukaz.
"To znamená... ísť tam vonku?" opýtal sa zhrozene mladý teleworker.
Mama mu podala horalku na cestu.
Vybral sa von. Smrdelo to tam menej než doma. Potiaľ to bolo dobré. Ale všetko bolo tak príšerne ďaleko! Žmolil svoju horalku vo vrecku. Nie, bude silný, nechá si ju na horšie časy.
Nejako to zvládol. Stál na zastávke. Prvá méta zdolaná. Autobus ho odviezol do neznáma, ale cestu mu ukazovali mapy v telefóne.
Keď uvidel budovu úradu, spravil víťazoslávne gesto.
MIMORIADNE ZATVORENÉ Z DÔVODU VÝPADKU ELEKTRINY.
Čas na horalku.

"Už nám na to ľudia nechcú chodiť," posťažoval si producent.
"Tak sa na to vykašleme, Connery už mladší asi nebude," rozhodol majiteľ.
A ďalší film s Jamesom Bondom už nenatočili.
*
Stephanie Meyer si povzdychla.
Možno by som mohla napísať aj niečo lepšie. Predáva sa to síce dobre, ale tohto už bolo dosť.
A Bella konečne našla svoje večné odpočinutie.
*
Prehrabávala sa v starých veciach.
Našla husto popísané papiere. Hneď ako očami preletela prvých pár riadkov, začervenala sa a prestala čítať.
"No aspoň som niečo písala."
S mierne skriveným nostalgickým úsmevom papiere hodila do skartovača.
Zbohom, Tiria Xénia de la Zeriania.