Alternativní realita (AU)

Každé ráno se u mě doma na bílé zdi objevují náhodně rozvěšené shluky slov, písmen, obrazů. Vzkazy od lidí, kteří zemřeli. Přání k událostem, které se nestaly. Momentky ze zemí, do kterých nepojedu.

Chtěl jsem ti říct, že jsem ještě v rakvi čekal, jestli nepřijdeš. Ale tys ani nevěděla, že jsem zemřel.

Mocinky gratulujeme k narození dítěte! Miluška, Zdeněk a Ivetka Pelikánovi.

Negativ cizího muže v roztrhaných džínech, za ním kouřící továrna, černý dým se valí přes Čínské moře.

Zeď děsivých, neuskutečněných snů, traumat a hrozeb. Jiných možností. Neexistujících životů. Zeď toho mého - možná druhého? - já.

Můj domov. Moje mysl.

Coen odpálil míček. Ten chytil bizarní rotaci, obletěl skupinku stromů, cvaknul o přilbu projíždějícího cyklisty a byl by zapadl rovnou do jamky, kdyby se mu za cenu vlastního omráčení nevrhl do cesty vyplašený holub.
Zatímco Coen vybíral hůl, formuloval jsem dogonskou kletbu smůly, ale všiml jsem si, že máme společnost.
„Á, už jdou kašpárci, tak to doťukni, já je pozdravím.“ Vyzval jsem kolegu.

„Noční hlídka, okamžitě vystupte ze Šera!“
„Jak vidíte, jsme v realitě a hrajeme golf. Jaký máte problém?“
„Analytické oddělení zde zaznamenalo třicet dva zásahů do reality čtvrté až třetí kategorie!“
„Dohrajeme a pak to všechno spočítáme, kluci.“

Seděl jsem za stolem v pracovně a dvě hrany z místní smečky mne už začínaly štvát, tak jsem jim zkusil naznačit, že agresivní chování na návštěvě je nevhodné.
"To si jako myslíš, že nás vyndáš tou stříbrnou šavličkou?" Ukázal levý ranař pohledem na ozdobu zdi za mnou.
"Myslíte tu postříbřenou mamlúckou šavli? Určitě ne, to je památka na Napoleonovo tažení do Egypta. Výzvu ke slušnému chování uvidíte viset za sebou."
Oba se jako pitomci otočili a zahleděli se na moderní afghánský koberec se vzorem kalašnikovů. Když se podívali zpátky na mne, hleděli do ústí jednoho z nich.
"Láduju stříbro. Vypadněte."

"Už to tady nemůžu vystát!" soptí červenovlasá dáma v hnědých šatech tak hlasitě, až se mladíci v zelených kloboucích vyděšeně třesou. "Je mi hrozné horko! Bublá ve mně, jako kdybych se k večeři přejedla fazolí! Asi vybuchnu"!

"Možná by to mohla být menopauza"? podotkne zdvořile pan Ercolano.

"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ"!

Půl hodiny vřeští a ječí, a všichni snaží vyklidit prostor. Tedy - všichni, kteří to stihli.

"Tak"! oddychne si pak madam. "Hned je mi líp"!

"Možná by ses měla zeptat těch dole, jestli jim je taky líp", odtuší suše teta Suma a ukazuje na Pompeje pod nimi.

Ples na Apeninském poloostrově se nepovedl.

Sedím na posteli a pláču. Už nikdy nesmím za svými sourozenci. Nejsem hodna, protože... Protože jsem chtěla žít?! Měla jsem svou touhu pohřbít jako moje sestra?
"To by byla samozřejmě pitomost." Pravila paní, která se postavila do čela mé postele - na hlavě rudou čapku, přes rameno nonšalantně přehozené kopí. "Pohřbívat cokoli předtím, než to umře, je hloupé." Řekla ta v nohách postele, bílá a vyhublá, opírající se o meč.
"Kdo jste?"
"Spravedlnost."
"S, ehm, doprovodem."
"A co...?"
"Řekněme, že blatantní odmítnutí tvých snů o ženství a hrdinství panem Ovečkou nám nepřijde úplně fér."
"A že je více vládců více světů."

„Excelence, rozhodli jsme se oslavit uzavření smíru mezi Y'ha-nthlei a Adlivunem předložením ultimáta Japonskému císařství, což vás, předpokládám, při vašem rozhledu a inteligenci nepřekvapuje.“ Na japonského generálního konzula v Anchorage se upírá pohled vypoulených, nemrkajících očí.
Japonec přelétne pohledem sloupce znaků napsaných sépiovým inkoustem na vydělané rybí kůži. Chvěje se a potí se mu čelo. „To je šílenství! Takovému terorismu se Jeho Císařská Výsost nikdy nemůže podvolit!“
Posel se usmál, čímž odhalil několik řad jehlovitě ostrých zubů.
„Uvidíme. Fungovalo to už na Féničany. Porovnejte zisky japonských korporací ze zboží přepravovaného po moři s výnosem z lovu velryb. Jste ostrovní stát...“

"Ti trapáci si vážně pozvali někoho z Thule..." Sledoval jsem letadlo na přistávací ploše loveckým monokulárem na trojnožce a komentoval vystupujícího pasažéra.
"Jasně, zahraniční experti jsou teď v módě," odpověděl Coen, pozorující dveře letadla dalekohledem na své oblíbené dvojnožce ráže .50.
Přiostřil jsem. "Cíl potvrzen."
"Seš si jistej?"
"Vysokej blonďák, boty Hugo, kabát Boss, aktovka taky... Módní vkus z mládí nezměníš. Byl bych si jistej, i kdybych neviděl obličej shodnej s fotkou a auru řádovýho prstene pod rukavicí. Taky od Bosse. Sejmi ho."
Zaburácela rána.
Nácek sletěl ze schůdků a umazal si epesní kabát.
"Dočista ztratil hlavu." Potvrdil jsem zásah.

„Pane,“ vzorně zasalutoval podpraporčík Zebrowski, „dorazil konvoj. Je tu nová Fanynka,“ usmál se poťouchle.

Stroze jsem přikývl, ale v duchu jsem se těšil. Generál Podhorský je můj bývalý spolužák z akademie a vždycky měl slabost pro předsunuté základny. Jen ať přijdou, říkal, do Visegrádu se nepodívaj.

***

Vlak se skřípotem dobrzdil a celá jednotka se nahrnula k vagonu, který byl překrytý maskáčovou plachtou.

„Zebrowski,“ pohodil jsem hlavou k vagonu, načež podpraporčík zručně odstranil šněrování po stranách a plachtu stáhl.

„Kurwa, to bestia,“ vyhrkl Zebrowski v rodném jazyce.

Neměl jsem to srdce ho zpražit. Nová houfnice Fran 42X byla pořádnej kus ženskej.

"And how are you feeling today?"
"Don't eat that chair."
She smiled at the doctor but the smile never quite reached her eyes.
She had known the grim truth as soon as she had seen the bright flash. Walking dead woman. Yet somehow, she has survived far beyond all expectations.
Death might have been kinder than what the proton beam from the malfunctioning particle accelerator had inflicted. Her mind, her greatest asset, the only thing she truly could be proud of, was imprisoned behind a wall of aphasia, unable to communicate, to reach out.
"Ten kilos of eels walked away."

There are many people around the world with strange hobbies. Harry hadn't thought his one to be particularly weird. He would tell strangers random, code-like phrases and watch their reactions. When he leaned towards a non-descript man on a train station bench and whispered "Don't eat that chair!" in his ear, he certainly hadn't expected the man to blanch and scramble for the nearest exit. Still, he thought the phrase was perfectly innocent and harmless.
A week later, when the zombies overran North America, aliens landed in Cardiff, and India plunged into a war with China, he wasn't so sure.