Alternativní realita (AU)

Zpočátku to vypadalo na normální den na pohotovosti. Pravda čekárna praskala ve švech, ale to nebylo nic neobvyklého. Podvrtnutý kotník, zlomený prst, roztržené obočí.

Najednou byla poklidná rutina narušena příchodem nových pacientek, které nejenom že výrazně zvýšily věkový průměr osazenstva čekárny, ale většina z nich utrpěla podobná zranění.

Při ošetřování první dámy v letech se doktor podivil nad nečistotou v ráně, ale když páté seniorce vymýval z rozbité hlavy žloutkové oschliny a skořápky vajec, ozval se: "sestři, nevíte, co se to děje? Proč ty ženské mají rozbitá vajíčka ve vlasech?"
"Nic, pane doktore, jen v Lídlu byla vejce po koruně."

Když si plukovník obul svoje černé kožené holínky, bylo jasné, že končí zábava. Strojil se do války se vší vážností a zasmušilostí, ačkoliv nehodlal vyzvat nepřátelskou armádu, ale rostlinu. Nezdálo se pravděpodobné, že rostlina by přistoupila na řešení mírovou cestou, její dobyvačné zlomyslnosti již padlo za oběť i zápraží a její syčení a bouchání listů do oken plukovníkovi nedalo v noci spočinout. Vědom si svého početního oslabení, pomodlil se, vyšel z domu a začal kolem sebe bezhlavě sekat. Rostlina se zakroutila, ucukla a začala konečně v ohrožení artikulovat. Nastavovala pahýly svých výhonků, z kterých prýštila hustá míza a šustila „Zassssyť!“.

Muži mají takovou hodnotu, jaké věno dokázala jejich rodina nashromáždit. To malé klinkavé cosi, co se jim pohupuje mezi stehny, je dobré pro zábavu sotva patnáct minut, pokud má jedna štěstí. Jsou silnější, ale k čemu je dneska síla, máme na všechno stroje a těžiště hospodářství leží tam, kde se myslí, ne tam, kde se napínají svaly. Pak zbývá jen mohutné tělo, které vyžaduje trojnásobek jídla co děti. Samozřejmě, pro početí jsou nezbytní, ale tu skutečnou práci odvádíme my, pak už se muži stanou jen nákladnou hračkou a každá by si měla rozmyslet, jaká výše věna je pro ni dostačující.

Plukovník obhlížel svou zahradu. Tam, kde ještě včera bylo vidět trávu a květiny, teď bujela rostlina. Z pár cibulek přinesených volavkou během pár dní vyrostla džungle, která se chystala pohltit zápraží. Chtěla ho volavka schovat před světem, zrovna teď, když se tak přiblížil? Vzal do ruky srp a odsekl objemný list. Nic na světe netrvá věčně. Za každou velkou láskou je všední život a žádný strom neroste do nebe, zvláště když je poblíž člověk s ostrým nástrojem. Rostlina nespokojeně zavlnila listy, sykla a z rány začala prýštit omamně vonící hustá bílá míza. Plukovník ji nabral do dlaně a zarazil se.

Plukovník měl sedmero žen, proto se problematice tchýní mohl vyjadřovat poměrně erudovaně. Zažil tchýni s jazykem ostrým jako bajonet i tupou jako vojín, který zůstal celý život vojínem. Tchýni, která svou dceru milovala tak, že jeho nenáviděla i tu, která dceři zazlívala mládí natolik, že na ní nenechala smítka dobrého. Tchýni, která ho vítala s náručí tak otevřenou, že z ní sotva vyklouzl i tu, která se raději zapřela, když jel kolem. Věděl tedy, že ženu je zapotřebí vybírat podle její matky. Plukovníkova sedmá žena mu skutečně přinesla štěstí, do manželství totiž vstupovala již osiřelá a nadto s pěkným dědictvím.

Vesnice, ve které obvykle mívaly na vrch zvířecí hlasy, dnes se svítáním změnila tóninu. Nejdříve narušilo ranní kohoutí snahy skřípání vozíku, plně naloženého věcmi. Jeho majitelé, zaprášení a nejistí, dojeli na náves a čekali, zda pro ně někdo otevře dveře, nebo zda jejich příjezd zatáhne všechny záclony, zasune petlice a vystele kliky židlemi. Byli prvními vyslanci, ale brzy do vesnice proudili další a další lidé, množství je zbavilo nesmělosti a vyslalo do větru barevnou směsici zvuků, hlasů a nálad. Volavka poplašeně odletěla pryč, i plukovník na to procesí hleděl s nedůvěrou. Kdo přišel o domov, už možná nemá co riskovat.

Plukovník býval štíhlý a rovný, jeho bílá uniforma za slunečných dnů zářila a volala si o pozornost, jako nevěstin šat, „Zasnub se s armádou!“, jako šatičky na křest, „Dej armádě život!“, jako bílý paškál, „Obětuj se pro armádu!“. Ženy slýchaly a pár oktáv jiné volání, které vycházelo z jeho očí, z úsměvu, jenž narušil vážnou tvář. Nebyl to však plukovníkův vzhled, který lámal srdce, ale jeho dopisy. Nejprve ty, které psával rodinám branců, kterým povolával jejich syny a muže na nekonečných sedm let. A pak ty psané týmž rodinám, že jejich syny a otce povolal ten, který stojí úplně nejvýš.

Když byl plukovník řadovým vojákem, nepřemýšlel. Bylo to přirozené pokračování jeho dětských let, přijímal rozkazy a plnil je se stejným pocitem danosti, s jakým očekával ranní východ slunce. Až později, když měl vydávat rozkazy sám, začal chápat, že může být také hybatelem děje, vždycky tu ale byl někdo s vyšší šarží, kdo mu připomenul, že věci může vychýlit jen trošku, ale na změnu směru nestačí. Teď už nikomu nerozkazuje ani nikoho neposlouchá, ale prosí a děkuje, domlouvá se očima, hladí jemné volavčí peří. A přesto nebo právě proto věří, že se mu podaří všechno změnit, že dokáže svoji vesnici uchránit.

Plukovník seděl na zápraží, přivíral oči a čekal, až mu nesmělé jarní paprsky a horký odvar, který přikládal co chvíli k ústům, pomohou rozproudit krev a myšlenky. Slyšel to v nových slovech, která začala probleskovat v rozhovorech, v odlišném způsobu, jakým se na sebe lidé pokradmu dívali, odráželo se to ve hrách, které si děti venku hrály, na cestách, kde se dávali lidé do pohybu. Čas opustil svoji obvyklou linearitu a lámal se jako led na řece a těmi prasklinami začalo něco pomalu prosakovat, zatím nesměle, ale nevyhnutelně. Bude to nabírat sílu, bude se to šířit a někoho to utopí.

Plukovník si uvykl, že přátelé prochází jeho životem jako komety, zjeví se, prozáří jeho dny novou jiskrou a pak už jen smířeně sleduje, jak pomalu vyhasínají, až zmizí za obzorem vezdejšího světa. Přátelství proto nebral méně vážně, ale z ohledů k sobě samému se mezery mezi odchodem jednoho přítele a nalezením nového prodlužovaly. Sedával však stále s rozkoší mezi sousedy a naslouchal. Většinu toho, co se lidem může přihodit, už prožil, většinu slov už řekl, oč je možné se přít, o to už se přel a čemu se smát, tomu se smál mnohokrát. Teď mohl konečně poslouchat a skutečně slyšet.