Alternativní realita (AU)

Ať přemýšlel, jak přemýšlel, nic ho nenapadlo, ne že by byl se všema za dobře, ale měl takový průměrný vztahy, ani dobrý, ani špatný, v práci nikomu nevadil, nijak nevyčníval a lásky vyšuměly tak nějak samy, postupně se přestali vídat. Vlastně druhým lidem moc pozornosti nevěnoval. Potřeboval by nějakou nápovědu. Nejlíp na telefonu, haha. Ale to bude nejlepší, vzít telefon a projet ho nějakým dobrým antivirem. Šli s Petrem k němu domů, telefon tam pořád ležel a dělal, jako že nic. Spustil antivir, kontrola negativní. Zato Petrovi pípla smska, po které zůstal stát jako opařený. „Odejdi, nebo budeš mít problémy.“

V poušti se dají čerstvé stopy následovat lehce, o to nešlo. Ale ten úchyl s sebou měl rukojmí; princeznu zdejšího šejka. Jak je možné, že s ní uhání takhle rychle?

"Pane, něco jsme našli," ohlásil navrátivší se průzkumník a štítivě mi cosi podával.

"Guma?" Pronesl jsem znechuceně při pohledu na použitý prezervativ. "Ten čubčí syn se nám vysmívá," vyplivl jsem a zlostně nakopl malý kámen.

"Tím si nejsem tak jistý, pane. Možná už vím, kde se v něm bere všechna ta zloba," opatrně zakontroval průzkumník.

Nechápavě jsem na průzkumníka zamrkal.

"Jakže?"

"Podívejte se na velikost. Je to spíš taková... gumička."

Ze dveří místo rozesmátýho kámoše koukal bůh hněvu.
„Petře, sakra, co se děje?“
„No to si ze mě děláš…co by se dělo, můj bejvalej kamarád mě bombarduje mě hnusnýma zprávama, snaží se vytáhnout na mě věci z minulosti a pak se ani nenamáhá vzít mi telefon.“
„Poslouchej mě, nic z toho jsem neudělal, ty zprávy posílal můj mobil sám, snaží se mě zničit, už mi to podělal v práci.“
„Musíš se z toho dopr… otřepat a nemíchat do toho žádný bláznivý teorie, pojď mi říct fakta. Na čem pracuješ? Má někdo důvod se tě zbavit? Není v tom naštvaná baba?“

Petr, takové to přátelství z nouze, kdy se daly dohromady dvě děti, které byly pro ostatní moc tiché a nevýrazné, aby se s nimi kamarádili. A oni se spolu začali bavit a mluvili a mluvili tolik let, že se chvílemi stávali jedním člověkem ve dvou tělech, bratry, kteří rozhovor navážou tam, kde zrovna skončil, i kdyby to bylo před půl rokem. Vytočil ho, ale telefon nikdo nebral. Zkusil to ještě jednou, dvakrát, potřetí ho Petr vytípnul a napsal mu jen „Dej už mi pokoj!“. Nevěřícně zíral na telefon. Mrsknul s ním na postel, vyběhl ze dveří a zamířil za Petrem.

Podezřele často mi v pátek ujížděl poslední autobus. A s těžkou krosnou se mi do vesnice pěšky večer většinou fakt nechtělo.
Obvykle mi ale zastavily jen ty nejpodivnější existence.

Dva muži středního věku. Dohadovali se.
„Co když je to dobrá duše v nesnázích?”
„Máme naspěch, anděli!”
Takže můžu být v klidu.

Další pátek. Podobná dvojka, ale přece jiná.
„Věnuj se řízení, drahý.”
Ehm, jak přes kopírák.

Za týden zase. Tentokrát se drželi za ruce. Jeden z nich měl dřevěný prst.

A znovu. Nabručenec nešetřící sprostými slovy a ten s laskavýma očima.

Vždycky jsem dojela v pořádku. Byli v podstatě neškodní.

Co uděláte, když se vám sesype domeček z karet? Postavíte ho znovu, i když víte předem, jak to dopadne? Zlobíte se nebo se litujete? Chcete být sami nebo potřebujete svědky svého příkoří, kteří vám zatlačí karty zpět do ruky a řeknou „nech to být“, „to dáš“ nebo „zkusíme to spolu“? Byl zvyklý poradit si sám, ale teď zrovna potřeboval bezpečný přístav, člověka, kterému se podívá do očí a řekne mu, že se buď zbláznil on, nebo svět kolem. Takového, který mu hodí záchranné lano pokud je pravda to první a popluje s ním proti proudu, pokud jde o to druhé.

Horečně projížděl displej a koukal na další a další fotky, které někdo rozeslal jeho pracovním kontaktům. On s pořádnou opicí, jak se válí na chodníku jako mrtvola, jak vyklápí invalidu z vozíku, aby se na něm sám projel, bezhlavý muž, jehož nahé tělo trčí ze záchodové mísy, tančící medvěd, kterého ostraha vyhazuje z podniku, protože obtěžuje všechny dívky i chlapce, na které se jen dosápe. Díval se na sebe v situacích, ve kterých by se nikdy dřív neocitl. Nikdy neocitl. Někdo mu vykopal hrob a on už cítil příchuť hlíny na jazyku. Někdo, kdo to sakra dobře umí s photoshopem.

Podíval se znovu na displej. Přestože by přísahal, že budík zvonil sotva před čtvrt hodinou, bylo jedenáct. To by vysvětlovalo to slunce. Zkontroloval budík, 6:45 jako každý den. Sedl si a snažil se pochopit, co se děje. Telefon byl plný nepřijatých hovorů od šéfa i kolegů. Byl si jistý, že když si před chvílí četl ranní zprávy, nic takového tam nebylo. Otevřel poslední konverzaci s šéfem a zatočila se mu hlava. Před očima mu trůnila jeho fotka s bílým práškem u nosu s včerejším datem a lakonická odpověď „Do práce se neobtěžuj“. Vždyť byl včera doma! Telefon výsměšně zablikal.

Telefon zazvonil hlasem budíku, zapomenutého anachronismu z časů, kdy věci měly jen jeden účel. Mechanicky vstal a s očima přilepenýma na displej absolvoval ranní triádu záchod-koupelna-lednička, krokoměr radostně připočítával kroky, ačkoliv jich v bytě bylo třeba pomálu. Přelétl titulky zpráv, občas si nějakou přečetl, aby se ujistil, že je na tom mnohem lépe než všichni ti majitelé pochybných vágních titulů, mladá žena, senior, američan, zákaznice, novomanželé. Něco bylo jinak. Slunce bylo na obloze vysoko. Podíval se znovu na displej mobilního telefonu a pocítil najednou zvláštní jistotu, že i displej se na něj dívá. A že si o něm něco myslí.

Když se z lidí stanou stroje, když jim vytrhneš kořeny z půdy a zasadíš je do betonu, kde jen marně budou hledat, kde by se zachytili a mohli růst, kde je bude bičovat vítr prohánějící se pravoúhlými ulicemi, kde zapomenou na to, že slunce prosvítající větvemi je něžný milenec a budou se skrývat před spalujícím žárem, ničícím jejich bílá těla, do stále vyšších budov, zmámení pohledem na vlídnější světy na druhé straně obrazovek, pak nakonec stroje začnou být chytřejší než lidé. Velkochov lidí je možná náročnější než vést slepičárnu, ale zase snášejí zlatá vejce a to už za pokus stojí.