Alternativní realita (AU)

Konečně byl příjemný jarní den. Studený vítr odvál a odnesl sebou i déšť. Potkali se napůl cesty mezi jejich domy a zamířili do parku.
Nebyl to žádný park s ostře nalajnovanými cestami lemovanými lavičkami a stromy. Sedli si pod vrbami u rybníka na své svrchníky a vytáhli láhev vína. Užívali si přítomnosti toho druhého bez zbytečných slov a vynahrazovali si je spoustou doteků.
Vyrušilo je jen několik krátkých záblesků. Nevěnovali tomu moc pozornost.
„Maitimo! Viděls to?“
Do pokoje vrazil Caranthir. Maedhros se rozespale díval, jak mává novinami. Nacpal mu před nos stránku s fotkou, na které se objímal s Fingonem.

Vzpomínky bledly. Stěží jsem v paměti udržel jména. Z některých kdysi milých tváří zůstaly jen mlhavé skvrny. Bylo to vlastně milosrdné.
Silmaril. Záblesk kamene mizícího v temných vlnách.
Rozevřel jsem dlaň. Jizvy spáleniny zesvětlaly, téměř zmizely. Palčivou bolest jsem však měl nenávratně vypálenou v duši. Cítil jsem ji každičký den po tisíce let.
Silmaril. Záblesk kamene mizícího v temných vlnách.
Tenhle obraz nemizel. Byl ostrý a jasný.
Někdy, když padla noc a moře bylo klidné, jsem se děsil, že ten záblesk v temné vodě znovu vidím. Byl to však jenom stihomam. To hvězda se odrazila v hladině. A nebo ne?

Furiosa si pamatovala dobu, kdy byla Australská škola čar a kouzel plná zeleně. Tenkrát byla malá holka, mohlo to být snad i dvacet let zpátky. Nikdy by ji nenapadlo, že se vrátí zpátky jako učitelka obrany proti černé magii. Jenže Strážkyně ji potřebovala. Nejen s Citadelou se dělo něco špatného, zlo přišlo i na poslední bezpečné místo.
Furiosa byla sice unavená bojovat, ale nepřestane, dokud Nadsmrťas Joe nebude i se svými Vlčáky poražen. Vzal jí rodinu, vzal jí zeleň, ale nevezme jí místo, které dříve nazývala domovem. Ve škole je něco zkaženého a ona udělá všechno proto, aby to napravila.

„Tyhle šperky dělal kdo?“ zeptal se muž a otočil se na Mairona, který stál u pokladny. Efektně u toho pohodil dlouhými černými vlasy.
„Já,“ špitl nesměle. Muž jej uváděl do rozpaků, tím jak se kolem něj šířil odér sebedůvěry.
„Takové mistrovské dílo a Fëanor jej prodává takhle pod cenou?“ podivil se. „Stačilo by trochu víc světla, prostoru a uznání a byl bys mnohem lepší než on. Možná už jsi lepší. Kdybys chtěl, mohl bys pracovat pro mě,“ lákal jej hezkými slovy muž.
„Děkuji za vaše uznání, ale nejsem květina, kterou si koupíte a bude vám dělat radost,“ odvětil Mairon rozhodně.

Sehnal jsem pár drobných a koupil si kafe. Kráčel jsem zamyšleně po pláži; naslouchal skřípění oblázků a šumění vln. Sledoval jsem černou kouřící hladinu a náhle do někoho vrazil. Kafe vyšplíchlo.
„Čum, kam šlapeš, buzno!“
Chlap do mě strčil, já zavrávoral a upadl na kus naplaveného dřeva.
„Co tak vejráš, květinko?“ přidal se druhý a sevřel ruku v pěst.
Pak šlo všechno až příliš rychle. Mé prsty se sevřely kolem větve, pohled přelétl z jednoho na druhého. Provizorní zbraň zasvištěla vzduchem. Výkřik. Praskot lámaných kostí. Krev. Výkřik. Krev.
Kdybych měl meč, jsou oba dva mrtví. Mrtví, jako mnoho jiných předtím.

Válka je hra, která se hraje s úsměvem.
Vzpomněl si Kamzík na jeden citát.
V žádné hře nemohou zvítězit všichni. Buď zastřelí neznámý muž tebe, nebo ty jeho. Buď vyhraje jedna země, nebo druhá.
Choulil se v zákopu, byla mu příšerná zima. V Rusku mu ostatně jinak být nemohlo.
Snažil se vměstnat svoje myšlenky, city na bílou prázdnotu papíru. Strach ho svíral jako předtucha už týden.
Netušil, jestli neměl zůstat v Rakouském vojsku místo zběhnutí do legií. Netušil, co se bude dít, kam ho osud dovede.
Netušil, že až bude Trubec číst řádky dopisu, jeho tělo bude chladnout pod zemí.

"Láhev bourbonu na stole je vždy spíše napůl vypitá než napůl plná," pomyslel si okolo půlnoci smutně mladý student heraldiky Michel. "A vlastně i napůl znamená prakticky prázdná," mudroval si pod rašící vousy. "To samé by se dalo říct i o životě, ne?"
Ráno v šest vstal ze studentského bytu a rozhodl se, že dnes do školy nepůjde. Chvíli jezdil metrem, sem, tam, dokonce si jednou projel točnu.
Vystoupil krátce před devátou v náhodně vybrané stanici, kde chodilo hodně lidí. Připadal si anonymní.
O tři minuty později ocejchoval stoupající dým ze stanice Maelbeek město. Michelův skrytý ocelový oblek již neexistoval.

„Věnuj se snídani, Celegorme,“ řekl varovně Fëanor.
Celegorm odložil kobercovku a opřel si meč o židli.
„Já to stejně nechápu. To nemůžeš mít zájmy jako jiní kluci z dobrých rodin? Třeba golf nebo polo. Vážně musíš běhat po lese s klackem a hrát si na rytíře? Kolik ti je?“
„Třicet, tati. Baví mě to a Huana taky.“
„Chápal bych to, kdyby ti bylo deset. Lidi, co tam jezdí, nejsou normální. Ponižuješ se před nimi! Navlékáš se do kusu plechu.“ Máchl vidličkou směrem k brnění. „Ožíráš se a bůhví co ještě.“
„Hm,“ zamručel Celegorm. Pobral si věci a odjel na LARP.

Borový hájek páchl močí. V písku ležely odpadky a vidličky mrtvého jehličí. Oprýskaná zídka se táhla od plácku s kontejnery neznámo kam. Chtěl jsem se na ni posadit, když jsem mezi barevnými graffiti zahlédl jednoduchý černý nápis:
Moře je nádoba žalu,
nekonečné vlnobití slz.
Sáhl jsem do kapsy pro lihový fix a připsal:
Příboj však zahojí srdce,
ohladí oblázky bolesti.
Za několik dní jsem tudy šel znovu.
Buď mým přílivem, stálo na zdi. Hladina tvých dlaní je klid, po němž toužím.
A pak ještě: Chci tě potkat.
Dlouho jsem jen tak stál.
Nedokážu milovat, vyškrábal jsem do omítky.
A plakal.

„Maedhrosi! Jseš v pohodě?“ zaklepal Maglor na dveře pokoje.
„Jo!“ zařval Maedhros, což bral Maglor jako ‚ne‘ a otevřel dveře.
Bratr ležel na zádech na posteli a nevraživě jej pozoroval.
„Co to rande?“ zeptal se opatrně.
„Posral jsem to,“ oznámil a praštil pěstí o zeď.
„Tak to vyjde příště,“ řekl ve snaze jej utěšit.
„Ono to vyšlo. Je to Fingon.“
„Ty‘s ho nepoznal na fotkách?“ podivil se.
„Ne. A on mě taky ne, ale to se nedivím. Zatracený grinder!“
„Jestli se to dozví táta, tak tě zabije.“
„No právě!“ vyštěkl Maitimo a udeřil do stěny tak silně, že spadl obraz.