Alternativní realita (AU)

Nevím, jak jsem se zde octl. Jeden moment stojím ve třídě a druhý na travnaté pláni. Okamžitě jsem se chtěl přesunout, ale nešlo to. Alespoň jsem byl stále v Anglii. Dojel jsem do Londýna a zkoušel budky, všechny rozbité. Rezignovaně jsem se postavil do toalet. O dalších událostech se odmítám vyjádřit.
Chvíli jsem sušil nohy v parku a trpěl na sobě mudlovské pohledy.
"Alan Rickman! A dělá cosplay!" křičely na mne jakési dívky, jako kletbou postižené.
Když jsem mávl hůlkou Repello Mudletum, pištěly ještě víc, podávaly mi pero a papíry a některé vyhrnuly rukávy.
Jsem přesvědčen, že jsem v pekle.

Amras kouřil a prohlížel své nové fotky pro jeden kalendář. Byl docela spokojený a ještě spokojenější byl s balíkem peněz, co za ně dostal.
„Tobě nevadí, že si tě někdo prohlíží?“ zeptal se Caranthir, který seděl vedle něj na posteli.
„Co by mi mělo vadit?“ zeptal se Amras.
„No, že tě vidí nahého,“ dodal.
„Vždyť mám kalhoty.“
„Ale je ti vidět... no džin,“ ostýchal se Caranthir a hledal popelník. S tím si Amras starosti nedělal, klepal popel na koberec (hospodyně to přece uklidí).
Amras zvedl překvapeně obočí a řekl: „Džin? Ty tomu proboha říkáš džin?“
„No přece džin od džín.“

„Kam jedeš?“ zeptal se Maglor.
„Nikam nejede, pakuje se z domu,“ oznámil mu samolibně Curufin, který vyhlédl ze dveří svého pokoje.
„Sklapni, tatínkův mazánku!“ zařval Maedhros v odpověď.
„Když se někdo neumí vhodně chovat, tak se nesmí divit,“ dodal ještě Curufin a zavřel dveře.
Maedhros naplnil jeden kufr a začal házet věci do druhého.
„Fotr viděl ty fotky a dal mi na výběr. Buď se s ním rozejdu, nebo mě vydědí.“
„Máš kam jít? A máš peníze?“ zeptal se starostlivě Maglor.
„Našli jsme si byt. Fingon má práci a já si taky něco najdu. Neboj,“ řekl a přinutil se usmát.

Marjorie bylo čtrnáct. Poprvé jsem ji potkal, když seděla na útesu a psala si do deníku. Bylo to takové to tiché, přemýšlivé dítě. Přesto jsme se stali přáteli.
„Na čem teď pracuješ?“ zeptal jsem se.
Vytrhla další list ze sešitu, zmuchlala ho a zahodila. Nahlédl jsem jí přes rameno.
Dlaně mám prázdné,
leč duše je plná.
Zahrada vonící,
„…však uzavřená,“ zašeptal jsem.
„Ty jsi génius!“ zvolala a rychle dopsala verš.
„Leda génius loci,“ zamumlal jsem. „Ztracený duch pobřeží.“
„Dobrý duch ochránce,“ oponovala.
„Jo. A nebo taky duch z lahve,“ zavrčel jsem skepticky a dopřál si velký doušek z placatky ginu.

Byl sychravý podzimní den. Po hrázi pospíchali lidé ve žlutých pláštěnkách.
Zahlédl jsem toho kluka, když se rozpršelo. Seděl na lavičce a apaticky pozoroval vlastní boty.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se.
„Nic,“ odsekl.
„To vidím.“
„Dej mi pokoj.“
„Jak chceš.“
„Hele, počkej.“
Posadil jsem se vedle něj. Mokli jsme ve dvou.
„Chceš cígo?“ zeptal se.
Gestem jsem odmítl.
„Táta mě vykop z domu.“
Chvíli jsme mlčeli, než jsem řekl: „Máš kam jít?“
Pokrčil rameny, zapálil cigaretu a spolu s dýmem vydechl: „Tebe taky někdo vykop z domu?“
„Já jsem sám sebe vykop ze života.“
„Seš magor.“
Pokýval jsem hlavou.

Washington, 2076
„Hladina světových moří stále stoupá, pane prezidente.“
Zamračení. „Vždyť se nám podařilo snížit emise skleníkových plynů o šedesát procent!“
Tajemník krčí rameny. „Vědci se přou, co za tím může být…“
Atlantský oceán, téhož dne
„Pane,“ oslovuje malá kreveta tu největší ze všech, téměř dvoumetrovou. „Zdroj u severního Grónska je zapojen. Může být spuštěn do 24 hodin.“
Velká kreveta spokojeně bručí. „Antarktida?“ ptá se.
„Zdroje jsou umístěny, všech pět. Odpočítávání začne o půlnoci.“
Velká kreveta kýve, spokojeně se drbe na krunýři. Tak málo – jen tak málo chybí a celá Země bude jejich!
Benátky, o týden později
Už nejsou Benátky.

„Co tam zkoumáš?“ zeptá se Amras bratra, když vejde do jejich pokoje. Amrod sedí u stolu a kouká do mikroskopu.
„Korýše,“ oznámí.
„Z týhle vody?“ podívá se podezřívavě na láhev balené vody.
„Píšou tam, že obsahuje korýše.“
„Může obsahovat stopy lepku, hořčice, celeru, arašídů a korýšů,“ čte Amras. „A ty vážně věříš, že tam jsou? Mají tam být jen stopy,“ upozorní jej.
„Jako myslíš, že nějaké perloočko jen proplulo tou vodou.“
„Asi. To se může týkat i krevet, tu bys tam přece taky nehledal. No a třeba tam mohly spadnout zrníčka obilí nebo v tom někdo myl celer,“ zamyslí se.

Pohled na mrtvé mě kdysi děsil. Teď mě těla nechávala lhostejným. Smrt byla součást života, nic víc, nic míň.
Přesto, když jsem uviděl tu dívku, mě to nějakým způsobem zasáhlo. Bílá kůže, zpuchřelá a rozežraná solí, zářila jako jitřní paprsek na tmavých balvanech vlnolamu. Dlouhé rusé vlasy se pravidelně vlnily v nekonečném rytmu moře. Zelená mořská tráva cudně zakrývala malá ňadra. Doširoka rozevřené oči odrážely tyrkysovou vodu.
Z úst vyběhl malý krab. Další ožírali dívčiny prsty. Hlad korýšů zanechával na mrtvolné kráse rozšklebené stopy.
Možná bych měl zavolat policii. Nebo ne, nechám to na někom jiném.
Přece jen nemám doklady.

Jednou, když se Celegorm chystal na trénink, zeptal jsem se, jestli můžu jít taky. Řekl, že jo. Myslel jsem, že to bude hračka, ale moc mi to nešlo. Neměl jsem silné ruce, jak jsem předpokládal.
Pak se to zlomilo. Začalo mi to jít. Trochu jsme blbli. Já jsem dostal do předloktí. Měl jsem pocit, že mi ruka upadne. Brácha schytal do oka. Svalil se a potichu klel. Chvíli pak neviděl.
Další den jsme se tomu smáli a aktualizovali jsme verše severské ságy. Oko pryč, ruka pryč. To je daň za to, že jsem se špatně kryl štítem (který jsem neměl).

Na začátku své cesty jsem cítil jen bolest. Pak se přidala vina. Věděl jsem, že zasluhuju trest. Když mě netrestali jiní, trestal jsem se sám. Každé jídlo jsem si vyčítal.
Na benzínce bylo prázdno. Zářivka na stropě nervózně blikala. Obsluha pospávala za pultem. Měl jsem hlad a v kapse ani vindru, ale bylo tu alespoň teplo.
Kokosová tyčinka v modrém obalu na mě svůdně mrkala. Stačilo natáhnout ruku a strčit ji do kapsy. Všimnul by si někdo? Rozhlédl jsem se. Chvíle zaváhání. Oko bezpečnostní kamery neúprosně hledělo mým směrem.
Nechal jsem to ležet. Možná jsem vrah, ale rozhodně nejsem zloděj.