Alternativní realita (AU)

Frodo nad jícnem Orodruiny překonal pokušení a nenasadil si Prsten.
To ovšem poskytlo Glumovi v boji s ním výhodu. Viděl Froda i váček s Prstenem a neuvěřitelnou silou mu jej rval z ruky. Když si Frodo na okraji propasti uvědomil, že Prsten neuhájí, dobrovolně vykročil do prázdna.
Úkol splněn, vydechl.
Pak už existovala jen bolest, která se mu z Prstenu propalovala do celého těla. Frodo si uvědomil, že se propadá do středu Země, na místo, kde bude Prsten i s ním žhnout navěky.
Jen jediné mu poskytovalo nicotnou úlevu. Chladivá jizva na paži, kam ho Bledý král bodl ledovým nožem.

Moc věcí neslavím, ale některé rituály jsem si nechal. Když mám narozeniny, jdu pít. S Maitimem si připíjím whiskou. On měl vždycky dobrý vkus. K Tyelkormovi patří tequilla. Se solí a citronem, který nutí k ušklíbnutí. S Carnistirem piju černý rum. A bouchnu sklenicí. S Curufinwëm přichází na řadu čistá vodka. Za dvojčata si dám dva panáky absintu.
Na prahu bezvědomí se dorazím koňakem. To piju na otce.
Druhý den ráno mě hlava bolívá tak, jako bych do ní vyprázdnil zásobník. Přesto stále žiju a lituju, že jsem si poslední kulku nenechal pro sebe. Ránu z milosti. Vodu a aspirin.

A tak jsme šli. Bylo nás sedm písmenů. Já, Počáteční Í, První í, Druhé í, Středové í, čtvrté í, Předposlední í a Koncové í. Byla jsme skvělá parta. Všichni štíhlí, vysocí, prostě cool. Všude, kam jsme vtrhli, byli jsme jako velká voda a vnášeli jsme plno vzrušení, pročež se všuden nesly výkřiky: "Ííííííí!"
Našimi největšími nepřáteli jsou Ýýýýý, to jsou ti nejtvrdší, nejneohebnější drsňáci, navíc je jich málo. I ve škole se tváří povýšeně, anžto jsou často vyjmenovaní.
Když je potkáme, házíme po nich vždycky zmizíky a gumy. Z těchto potyček často vycházíme jako vítězové.
Bylo nás 7 cool Í.

Bylo před úsvitem. Seděl jsem na hrázi s koleny pod bradou a potichu zpíval. Kalné vlny přinášely proměnlivé mozaiky odpadků.
Neviděl jsem ji přicházet. Najednou stála vedle mě. Vzhlédl jsem a zmlknul.
„Můžete mi pomoct?“ hlesla.
Neměla botu, přes tvář se táhla krvavá šmouha. Vypadala promrzle.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se, když jsem přes ni hodil kabát.
„Nic,“ vzlykla a popotáhla si sukni.
Byla krásná. Bledá pleť, černé vlasy, šedé oči. Nemohl jsem se vynadívat.
„Měla byste zavolat policii,“ řekl jsem.
Zavrtěla hlavou a skousla si ret.
„Ta píseň…“ zašeptala.
„Jsem slavík v kleci.“
„A já se jmenuju Rose.“

Mladého poručíka vyrušil zvuk bocmanovy píšťalky, ohlašující návštěvu. Nevybíravě dámu železným stiskem přinutil ustoupit do stínů podpalubí a zakryl jí rukou ústa.
Kapitán se kolem nich prosmýkla na palubu.
"Kapitáne Fletchere, nečekala jsem vás," pozdravila velitele fregaty Dragonfly.
"Musíte odpustit naši drzost, kapitáne. Příliš jsem toužila navštívit vaši Betsy," ujala se slova dáma, která kapitána doprovázela. "Probrání plánu mise byla výborná záminka."
Kapitán Doyleová v duchu zaskřípala zuby. Zásoby na Betsy byly omezené a bez předchozího varování bude její steward nucen improvizovat.
Vřele doufala, že to neskončí jako posledně u kombinace rumu a česneku, která by každého dovedla k slzám...

Kontrola textu, razítko, podpis číselným kódem… list po listu, hodina po hodině. Vystřídáno pauzou v jídelně a spánkem ve služebním bytě o třicet podlaží níže. O nedělích utrácení v sektoru požitků a nákupů.
Jednoho dne přejel své patro, stoupal vysoko - až pod střechu. Stanul před betonovým schodištěm, před přivřenými dveřmi. Otevřel. Tváře mu pohladil chladný vítr a zahřál sluneční jas. Fascinovaně hleděl na modré nebe, mraky, živé létající ptáky.
„Pokud to nechceš ukončit, tak se vrať,“ promluvil muž z ochranky.
Nechtěl, na tuto smrt si ještě nenaspořil, ale stejně to byla krása.
Vrátil se do kanceláře, aby mohl dál šetřit.

K lidem bez domova jsem měl svým způsobem blízko. Rád jsem poslouchal jejich příběhy.
Charlie Barkley byl námořník. Od patnácti makal na rybářských lodích. Pak při nehodě přišel o nohy. Tu trochu peněz, co měl, propil. A přesto jsem jej nemohl vnímat jinak než jako moudrého muže s nezlomeným duchem.
„Slzy jsou zvláštní věc, synku,“ pravil. „Vždycky brečíš to, čeho je v tobě nejvíc. Třeba moje máma, ta naplakala oceány křivdy.“
„Já skoro nepláču,“ přiznal jsem.
„Protože jsi prázdnej,“ konstatoval Charlie a lokl si z malé placatky.
„A co pláčete vy?“
Barkley se suše zasmál: „Rum, chlapče, já brečim rum.“

Lidský druh mě nikdy nepřestane překvapovat. Vždy přijde s něčím novým a nepochopitelným. V posledních letech jsou to osamělí běžci.
V různé denní doby na pláži pozoruji ty lidi v obtaženém oblečení a snažím se pochopit smysl jejich počínání. Kam běží? Utíkají před někým? Honí někoho? Závodí s někým?
Tyhle myšlenky mi bolestně víří v hlavě, ale nenašel jsem odvahu někoho z nich se zeptat. Možná by si mysleli, že jsem blázen. Konec konců si totéž myslím já o nich.
Až jsem dnes ráno prostě zahodil kabát a boty a rozběhl se po pláži.
Chvíli jsem se cítil doopravdy svobodný.

Začaly prázdniny, které jsme měli strávit u strýce Fingolfina. Prvních pár dní jsme si užívali, ale potom to byla jen nuda. Bratranci byli ještě děti a s holkami se nebavíme. Nejhorší byla sestřenka Galadriel. Využila každé příležitosti, aby nám řekla, že jsme puberťáci a smějeme se dívkám, přestože jsou krásnější a chytřejší.
Nakonec nás dohnala k tomu, že jsme si udělali woodu panenku z hlíny se zlatými vlasy z jejího kartáče. Píchali jsme do ní špendlíky, stříleli do ní z kuličkovky a máčeli ji dlouhé hodiny hlavu ve vodě. Jenže sestřenka byla tak dokonalá, že se jí nestalo vůbec nic.

Vystřelila z kajuty jak namydlený blesk. Takový debakl. Ale jak se to mohlo stát? Žádný muž jí ještě nikdy neodolal. Upravila si pocuchané lokny. Potupně se sápala po žebříku na palubu. Ani si nevšimla tmavého stínu, který se objevil v palubním průlezu.
„Kam ten spěch, děvenko?“
Ztuhla v půli kroku.
„Já...“
„Nevíte, jaké je nařízení kapitána?“ pozvedl obočí mladý poručík. „Žádné neoprávněné osoby na palubě. Žádné. Bocmane!“
Vzápětí se poručíkovi po boku objevil rozložitý námořník.
„A víte jaký je trest, za neoprávněné vniknutí na loď?“
Na prázdno polkla. Ve výrazu tváře toho mladíčka bylo cosi... zlověstného.
„Ne,“ hlesla.
„Přineste lano.“