DMD č. 10 pro 10. 4. 2024. Téma: Kočičí zlato

Po špehování profesora Snapea dostali Harry, Ron a Hermiona další školní trest. Museli uklidit celý sklep.
Hermiona odnesla kotel, ve kterém se Snape pokusil uvařit lektvar na neutralizaci účinků nápoje lásky, ale špatně postupoval, takže lektvar vybouchl. Hermiona si pomyslela: "Divím se, že to ty holky z Nebelvíru na Snapea pořád zkouší."
Harry s Ronem uklidili do skříně přísady do lektvarů. Počkali na Hermionu, až odnese kotel, a čekal už je poslední předmět. Byl to proutěný košík. Když se do něj podívali, mysleli si, že to je zlato, ale Hermiona se podívala blíž, a řekla: "Kdepak, to zlato je kočičí."

Petr sedí u lůžka své umírající ženy. Ta se mu sotva slyšitelným hlasem zpovídá:
„Péťo, miláčku, musím se ti k něčemu přiznat, než odejdu... Já... já jsem ta, která sebrala milion z tvého trezoru. Utratila jsem ho na dovolené s tvým nejlepším přítelem Sašou. Také jsem prodala všechny tvoje investiční cihly a místo nich dala kočičí zlato. A byla jsem to já, kdo přinutil tvou milenku opustit město. A já jsem ta, která nahlásila tvoje daňové úniky úřadům...”
„To je v pořádku, miláčku, už na to nemysli,” odpovídá Petr, „to já jsem ten, kdo ti dal do pití ten arsenik.”

"Tady Gazen to s náma zkusí na basu," představil Robal trávou vonícího týpka.
"Čůůsík, co se bude hrát?" vycenil doširoka zuby.
"Zkusíme třeba Night Crow, to známe všichni," ujmul se iniciativy Mael.
Odehráli song, Mael odložil nástroj: "Robo, tyhle bicí to je pěknej šunt."
"No já vim."
"Ta bonga by potřebovaly nový blány, radši na ně hraj co nejmíň. Ty Gazene si zkus doladit, a moc zrychluješ - vole, nehrajem čardáš."
"Jasňáák, pohoda."
"Airo, jaks přišla k Acodate Mithril? Vždyť ta stojí mega kreditů?"
"Po pravdě, je bráchy. Ale von na ní nehraje, a - mezi náma - je to napodobenina za bůra."

"Falešný přítel," kardinál se podíval na plavovlasého mladíka, který se teď trásl v rukou jeho dvou gardistů. "Je jako kočičí zlato. A jako takové se i zlomí."
Muž, který ještě před chvílí směle naznačoval kardinálovi, že pro něj se svými přáteli zajal kapitána mušketýrů a že ho hodlají popravit právě kvůli němu, zbledl.
"Horší než falešný přítel je idiot, který si myslí, že je chytrý. To jste vy. Unesl jste předního šlechtice Francie. Tím jste spáchal vlastizradu."
"Milost Eminence..."
"Kde je?!"
"Rambouillet, na zámečku."
Kardinál kývl.
"Do Bastilly s ním."
"Milost."
"Doufejte, že ještě žije. Jinak vám ani Bůh nepomůže."

Pravé zlato je nákladná záležitost, a tak se s ním šetří. Řada historických objektů, které vypadají zlaté, jsou uvnitř bronzové, a nahoře zlacené.

Často vsadí šetřílkové na to, že každý žlutý kov už vypadá zlatý, a tak ho nezlatí vůbec. Typickou ukázkou je mosaz, slitina mědi a zinku, z které se dělají zlaté křišťálové lustry. Anebo bronz, slitina mědi, cínu a dalších příměsí - třeba manganový, ale hlavně ten fosforový, co se z něj dělají struny na kytaru, vypadá luxusně. A pak tu máme nitrid titanu na vrtácích anebo žlutý chromát na vrutech.

Jen nevím, z čeho se odlévají zlaté kočky.

"Zlato? A kdy?"
"Je to čtrnáct dnů. A já místo abych hned vše ohlásil..."
Matěj máchl rukou.
"A kde je?"
"Ve sklepě. Jsou toho tři truhly. Já vůbec nevím, jak jsem se do toho namočil..."
Pan notář si zničeně zabořil hlavu do dlaní.
"Máš tady kousek toho zlata?"
"Mám."
Po stole se rozkutálel nuget, veliký jako švestka.
Paní Agáta se usmála.
"Nech to na mně," pravila, vtiskla Matějovi polibek a spolu se zlatem odspěchala kamsi do města.

Za hodinu byla zpět.
"Kdes byla?"
"U toho židovského šperkaře. To zlato je falešné."
"Díky Bohu!" zvolal Matěj, "a díky tobě!"
"Vidíš, hlupáčku."

Hlomoz a chaos, odkudsi ze tmy křik a výtrysky kouzel. Rozbité vitríny se kácejí přes strašidelné kulisy, na perský koberec se sypou lesklé plíšky z převrácené truhly. Skrčenec je hrne do pytle stejně lačně jako drahocenné náhrdelníky a zlaté mince.
Zdivočelé figuríny rejdí sem a tam, nelítostně rozbíjejí všechno v dosahu roztočených paží.
Na dlážce cinkne zakutálená náušnice s tygřím okem.
„Tu měla Elvíra na sobě,“ hlesne Bořek. „Koukni, je falešná.“
„To je teď jedno,“ zasyčí Evžen. „Tudy, hni sebou.“
Než se stihnou přesunout, chatrný úkryt se rozpadne.
Bezhlavý rytíř švihne mečem. Není kašírovaný. Je z pravé a nabroušené oceli.

"Pánové pokračujte, já si odskočím."
Cestou na záchod se jde přes úschovnu šperků.
"Hm, zlato, to vezmu a dám tam tohle za padesát korun. Nějaký pomalovaný kov. Vypadají stejně. Tohle prodám a budu mít na mergl."
Lekce proběhla poklidně a šperků si nikdo nevšímal. Až ráno všichni byli okolo krku
a zápěstí zelení.
"Naše zlato!!"
Na večerním setkání si stěžovali, že jim pravé zlato zmizelo, a na tom falešném byly kočičí chlupy.
"Máme tu doslova kočičí zlato, a máme podezření, že ho trenér ukradl. Jako
jediný má na pokoji kocoura, takže to musel být on."
Trenéra vyhodili a zlato vrátili.

„Ten poklad jsem našel ve skalách na břehu jezera, v krajích vzdálených jako skřivánčí píseň. Spal v kameni barvy bílého mušelínu, stočený jako malý zlatý had. Vydobyl jsem ho vlastníma rukama, vybral ten nejkrásnější z modrých drahokamů, a odnesl arménskému zlatníkovi, aby vyrobil krásu, která je ti rovna,“ odrecitoval Amir zpěvavě a podával ji zdobenou krabičku.
Váhavě ji otevřela. Místo aby jí srdce poskočilo, úzkostí se sevřelo. Navlékla si jeho vzácný dar a pokusila se usmát. Rty se jí třásly a v očích pálily slzy.
Vábivá píseň v její mysli neutichala.
A když večer chtěla prstýnek stáhnout, rozlomil se vejpůl.

Náhle se objevil ON. Vysoký, bohaté vlasy, knír, černé, jiskrné oči. Uniforma zdůraznila jeho eleganci. Představte si, zamířil přímo k nám. Neodradilo ho ani kočičí zlato mých náušnic. Postavil se do pozoru, srazil paty, až to cvaklo, lehce se uklonil a požádal mne o tanec. Elizabeth mi pod stolem poťouchle dupla na nohu. Trefila se podpatkem přesně na můj nárt. Přes slzy jsem chvíli viděla rozmazaně. Karolína zatím chtěla upoutat jeho pozornost. Schválně upustila kapesníček. Galantně ho zdvihl. „Omluvte mne,“ řekl, když jí ho podával. Potom mi ihned nabídl rámě. Začali jsme tančit.
Kolem nás kroužily jako supi závistivé pohledy.