DMD č. 10 pro 10. 4. 2024. Téma: Kočičí zlato

Bolek byl stará držgrešle a kdykoli měl příležitost něco ukořistit, okamžitě se jí chopil. Nálezy, pokud byly peněžité či zpeněžitelné, zásadně neodevzdával; na konečných nahlížel za sedačky, zda neobjeví něco cenného; a jakmile někde cestou zmerčil bezprizorní desetikorunu, byl schopen provést bezpečnostní zastavení, jen aby ji sebral. („Do automatu na kafe desetikačka dobrá, ne?“)
Když na Spořilově vyložil obvyklých pět cestujících, jeho bystré oči náhle zpozorovaly cosi třpytivého na podlaze za kabinou.
Byl to zlatý náramek Pandora se spoustou přívěsků odkazujících na vášnivého milovníka koček.
Kdyby jeho majitelka nebyla kočka, zítra už by byl ve frcu.
„Slečno, tohle vám upadlo!“

„Ten Creutzfeldt-Jakob byl suspektní nebo diagnostikovaný?“ optal se Edward, zatímco čekal, až mu Luna donese pitevní zprávu.
„Diagnózu stanovili před třemi měsíci v Královské. Pitvala jsem ho čistě z profesního zájmu. Priony vám na stůl nenaservírují každý den. Studenti se o ty vzorky málem porvali.“
Edward zkoumal výstavku hornin a minerálů ve vitríně. Zaujala ho tmavě zlatá krychle uprostřed.
„Pyrit,“ promluvila mu těsně za zády. „Přivezla jsem si ho z Peru. Propojuje člověka se Sluncem a podporuje pozitivní myšlení.“
„Vskutku? Já myslel, že jen oxiduje na limonit a síru.“
„Jste tak přízemní, Edwarde.“
„Někdo se musí držet při zemi, Lovegoodová.“

,,Tady by mělo být." Z batohu jsem vytáhl vše, co bylo potřeba k rýžování zlata, pak jsem začal.
Slunce mi to, ale vůbec, neulehčovalo. Pekl jsem se jako špekáček. Bez zlata. Spocený a unavený jsem si lehl do trávy.
Bylo tu slyšet cvrlikání ptáků, i ten podivný zvuk z křoví- ,,je tam někdo?" cukl jsem sebou a otočil se ke zdroji. Křoví se vrtělo. Koukalo na mě oko ,,jednoočko? Co to je?" Keř se najednou otevřel jako brána hradu, vyšla ke mě rezavá kočka.
Nakonec jsem si z mého rýžování zlata, donesl kočičí zlato, který je dodnes mou nejlepší kamarádkou.

Stav beztíže, vlasy zcuchané větrem a svět rozmazaný do barevné šmouhy. Jitka svírá řetízky kolotoče a kouše se do jazyka, aby neječela vzrušením.

Protože je tu s Ním. Protože ji pozval. Ne služebně. Doopravdy.

Jejich prsty se na okamžik setkají, jen na dvě slastné vteřiny, pět metrů nad zemí, "prodloužená jízda, panstvo!".

Pak jí na střelnici vystřelí prstýnek, pif, pif, pif, jako nic: prstýnek s červeným sklíčkem.

Dalibor Janda chce ještě pořád žít jako kaskadér, není slyšet ani slovo, teprve když se nakloní až ní, tak blízko, že cítí jeho horký dech na krku:

"Abys nezapomněla!"

Jak by jen mohla?!

"Je to zlato!" nadšeně poskočil mladík. Pak začal tančit kreaci k tanci svatého Víta.
"Můžu se podívat?" ozval se Blue Tits a hrábl po kameni i tancujícím mladíkovi. Obě se mu povedlo na první dobrou. Inu není špatné mít zdravotníka o výzoru gladiátora ze starého Říma.
"Je to pyrit." Prohlásil, když po chvíli pustil mladíka i šutr. "Vídíš jaké to tvoří krásné krychličky?"
"Jo?"
"Jo!"
"Ale já myslel..."
"Ano, že jsi našel zlatý poklad, vykopeš ho, oženíš se a budeš žít jako boháč."
"Jo..." povzdech
"Tak ne, a vůbec čeká nás mise. Do sedel pánové."
"Rozkaz seržante."
Vyrazili jsme dál.

"Pojď sem, či, či, či."

Kočka se zlatavou srstí mi věnovala zkoumavý pohled chytrých černých očí. Pozastavila bych se nad jejím vzhledem - kdyby se mi to celé nezdálo.

"Kdo je kočičí zlato? Ty jsi kočičí zlato!" natáhla jsem k ní ruku a pohladila ji po hřbetě.

"Takové chování si vyprošuji," promluvila kočka.

Nevyskočila jsem leknutím metr do vzduchu, ale bylo to o chlup (kočičí, jak jinak). "Promiň... ehm, prozradíš mi, jak se jmenuješ?"

"Ve jméně je moc. Ne."

"Fajn," ušklíbla jsem se. "Tak ti budu říkat Zlatuško."

"Dobrá. Jsem Morfeus."

"Hmm. Zlatuška se mi líbí víc."

"Nepokoušej své štěstí, smrtelnice."

Na jednu stranu by měl být Hush vděčný, že je někdo vzal na palubu.
Na druhou stranu už byly v hyperprostoru tři hodiny a Ziggeriance ještě nedošlo téma k hovoru.
Monologu.
“Pak se ale nemůžete divit, že ten váš nejmladší vůbec neroste, když do něj pořád cpete tu chemii.” Hush nenápadně zaryl nehty do spálené dlaně a snažil se nic nenamítat.
“Ale zrovna jsem od bratrance dostala tohle…” zalovila v kapse kombinézy a vytáhla sáček podivných kapslí. “Jedhské krystalické zlato, působí na něj stopové množství Síly, vyléčí to všechno.”
Možná, že už by to na další planetu zvládli po svých.

Paní otevře přepravku a vyjme z ní nádherného stříbřitého kocourka. Srst má celou slepenou. Vypadá jako by jej někdo polil lepidlem.
„Víte, máme na zahradě skupinku jehličnanů. On tam rád lehává. A občas ty stromy škrábe. Myslíme, že z některého vytekla míza a on se o ni otřel. Bude se to muset asi oholit.“
Souhlasím a velice opatrně se pouštím do práce. Jde to pomalu, srst je jak krunýř. Kocourek klidně leží. Celou dobu co ho holím se nehne. Tiše vrní. Nevycházím z úžasu.
Kdyby všichni psi co stříhám byli hodní jako toto kočičí zlatíčko, měla bych velice snadnou práci.

Zasténal.
Polilo ho horko, ale věděl, že ho postih nemine.
„Byls hodně zlobivej anděl.“
„Ano.“
„Jakže?“
„Ano, pane.“
„Zasloužíš pekelně potrestat.“
Polknul.
Několik titulů se sesypalo na zem, když ho Crowley přitisknul ke knihovně a přišpendlil mu dlaně nad hlavou.
Zaúpěl.
„Dokud neřeknu, tak se nepohneš. Přijmeš jakejkoliv trest.“
„A-no, pa-ne,“ vykoktal anděl. Po těle to mravenčilo.
Démon ho něžně pohladil po tváři, aby mu setřel slzy. „Zopakuj mi svoje záchranný slova.“
„Kočičí zlato.“
„Výborně,“ odstoupil. „Začneme pověstmi. Tuhle knihu cením na sedm liber.“
Crowleyho ďábelský plán.
Snaže se ignorovat velký nápis Výprodej knih ve vitríně, Azirafal do třetice zanaříkal.

„Zvláštní vydání! Newyorkské muzeum vyloupeno! Ztratily se šperky za miliony! Odměna za dopadení pachatele je jistá!“
Kamelotův hlas zvolna utichal v záplavě lidských hlasů a jedoucích automobilů. Vliv měla i vzdálenost, jak se černovláska s kloboučkem nesla davem.
„Prý zmizely vzácné prsteny.“
„Ne, ne, náhrdelníky.“
„Ale kdeže… jehlice do vlasů to byly.“
„Kdy je ukradli? Kolik bylo lupičů?“
„V noci… snad deset, všechno velká chlapiska.“
Řeči o muzeu si žily vlastním životem.
Černovlasá Adelaine vešla do jedné z budov a do bytu v patře. Vyndala ze dna prádelníku falešné dno. Pozorně se zadívala na šperky.
Černé vrypy. Falsum! Kočičí zlato!