DMD č. 10 pro 10. 4. 2024. Téma: Kočičí zlato

Byl Wollfe, a jeho zákazník se smál, když viděl, jak se pod ním rozsypal.
Byl Rex, kůže na hlavě ho pořád ještě pálila, ale zákaznice si připlatila extra.
Byl Cody. Generál Kenobi byl už po smrti, ale pořád mohli ponížit jeho komandéra.
Byl Fox (dělalo se mu trochu zle, slyšet jména mrtvých, zatímco se ten nad ním slepě hnal k vrcholu).
Byl kdokoli, za koho ho chtěli mít. Za koho byli ochotni zaplatit.
Byl…
Byl Lucky, CT-7777. Člen Coruscantské hlídky. Staral se o ně, když už ostatní nemohli.
Všechno ostatní bylo jenom pozlátko, které se ráno dalo smýt ve sprše.

Vypadá to tak nádherně.
Vstoupíte do ordinace, chvilku si povídáte s lékařem, pak proběhne trochu nepříjemné vyšetření, a za týden se můžete přijít podívat na svoje děťátko, tedy spíše embryo o velikosti pár milimetrů.
Bývá to dojemná chvíle, ale neprovází to salva citů.
Úspěch zaručen. Všichni jsou spokojení. Žena se letmo dotkne ramene svého muže, ovšem ne moc, na intimity tohoto druhu nejsou zvyklí. Ale když je ta slavnostní chvíle…
Někde uvnitř nicméně hlodá podivná pachuť. Neidentifikovatelný pocit, že je něco jinak, než by mělo být.
Navenek pozlátko, v nitru prázdnota.
Jenže vůči té falši jsou všichni lidé dávno imunní.

"...svému milujícímu synovi odkazuji dům, ve kterém jsme oba vyrůstali i se zahradou k němu přilehlou," pokračoval notář.
"Můj nejstarší vnuk obdrží po mé smrti veškeré cenné papíry, které mám ve svém vlastnictví. Tím se myslí dluhopisy, podílové listy i směnky."
Notář se mělce nadechl a pokračoval: "Mému prostřednímu vnukovi přenechávám všechny své úspory nashromážděné ke dni mé smrti na mém běžném i spořícím účtu."
Notář se odmlčel. Naslinil si rty a pokračoval: "Veškeré své zlato uložené v advokátní úschovně banky HSBC..." podíval se krátce na mladého pana Roberta. Až fyzicky cítil jeho zatajený dech. "...tímto odkazuji své kočce Míně."

Sokrates je smrtelný, kočky také. Tudíž je Sokrates kočka.

Takové malé filosofické cvičení pro radost, dokonce ani Richelieu nemůže pořád jenom pracovat. Ne že by se o to nepokoušel. Ale jsou chvíle, kdy mu otec Josef nakráčí do pracovny a začne zhasínat svíčky, a pokud se kardinál ozve, předstírá šedá eminence, že si té rudé nevšimla a domnívala se, že je dávno v posteli.

Kočky hodně spí, kardinál nikoli, tudíž kardinál nemůže být kočka.

„Monsignore, ten vůz s pokladnicí, co jste poslal k La Rochelle, přepadli!“

Vojáci potřebují peníze, kardinál někam poslal kočár, tudíž je kočár plný pravého zlata. Rozhodně.

Dobrý den, vážení studenti. Dnes jsem objevil, že napříč oddělením genetiky vede ulička s minerály. Bude nutné kameny z této uličky přenést do oddělení mineralogie, což bude naším dnešním úkolem.
Ulička není uspořádána abecedně, začneme tedy na kraji, kde se nachází sulfidy. A hned zde máme jeden pěkný kámen. Jedná se o disulfid železnatý neboli pyrit.
Pyrit můžete znát rovněž pod přezdívkou kočičí zlato. Nazývá se tak kvůli své mosazně žluté barvě a vysokému lesku, kterým onen kov připomíná. Často doprovází hnědé uhlí a používá se k výrobě oxidu siřičitého a kyseliny sírové. Jeho ložiska naleznete na Plzeňsku a Pardubicku.

"Máme to?" zeptala se novinářka fotografa.
Muž za aparátem přikývl. V čočce objektivu se odrážel pohodlný světlý byt se žlutými tapetami a lehkými závěsy. U kovového stolku seděla elegantní štíhlá žena s tmavými vlasy a výraznými rysy. Bude to dobrá fotografie pro rozhovor.
"Děkujeme, že jste si udělala čas, jasnosti."
"Jsem zvyklá na oslovení milosti," odpověděla velkokněžna s hezkým úsměvem, ale pevností v hlase.
"Omlouvám se," řekla novinářka tiše a začala rozhovor. "Jsme časopis o módě a kultuře, nechci se vás ptát na všechny ty strašné věci, které jste zažila. Что вы думаете о немецкой моде?"
"Rozhovor skončil."
"Asi ano."

Byla jsi můj poklad, to nejdražší zlato
Perla, za niž dáš cokoli
Čistou pravdou je ale, upřímně vzato
Co je pryč, to už nebolí
Sladce jsi voněla, a to vždy po šeříku
Zmámenou přitiskla jsi mě na peřinu
Za chvíli zabodnout mi nůž do hrudníku
Jsi však neváhala ani na vteřinu
Ještě dneska cítím tvoje ruce na svém těle
Kůže mi hoří pod vzpomínkou doteků
Z horkých úst se mi dere sám slastný vzdech směle
A při tom všem je mi až do breku
Je k podivu, jak snadno se všechno poničí
Bývala jsi moje zlato, ale jen to kočičí

Koukal na ni zpovzdálí, tiše a nehnutě; sledoval, jak si sebejistě vykračuje jeho ulicí, dokud mu nezmizela za rohem. Ještě ji tu nikdy neviděl. Byla úchvatná, musí ji mít.

Nasledující dny ji zahlédl znova a znova, vždy jen na krátkou chvíli. Než ji stihl doběhnout, zmizela vždy za stejným rohem. Když šel ale přilehlou ulici prozkoumat, nikde ji neviděl.
Nechal jí na rohu aspoň vzkaz. Když ho psal, pozorovala ho z lavičky mezi oleandry starší žena.

Další den na něj na označeném rohu čekala.
„Nemůžeme spolu být," zavrněla měkce.
Jeho stříbrné vousky nespokojeně zacukaly.
„Je to... složité, Zlato," mňoukla Minerva.

Byla jsem opilá. Opilá koktejlem hormonů, pocitem, že někam patřím, zájmem a pozorností. Jak krásné jsou představy, iluze pravdy.
Doteky, pohledy, slova. Pro tebe hra, pro mě síť, ze které není úniku. Odkryl jsi mé nitro.
Na kolenou jen pro tebe. Prsty pod branou, na rtech, v ústech. Udělala bych cokoli, co bys mi dostatečně autoritativně řekl. Cokoli.
A pak najednou konec. Jako tenkou kupoli z cukrového skla, ve které jsem byla uvězněná, jsem to vlastní neopatrností roztříštila.
Teď marně sbírám jednotlivé střepy a doufám, že mě ostrá bolest a sladká chuť vrátí zpět. Vím, že nevrátí.
Nebylo to skutečné.

"Tati, tati, hele co jsem našla! Zlato v kameni!" hnala jsem se za tátou s kamenem v ruce. V mých pěti letech jsem netušila, že je to jen obyčejný pyrit.

"Ale ten je! Ten si musím schovat," usmál se táta a vložil malý černo zlatý kámen kapsy.

-*-

O třicet let později jsme u rodičů vyklízeli starou šatní skříň. V předposledním šuplíku pod hromadou kapesníku ležel malý černo zlatý kamínek.

"Vyhoď to, kdo ví, kde se tam vzal," pronesla mamka, když šla kolem.

"Dej mi ho," dodal tiše taťka. "Najdu mu novou skrýš," usmál se a schoval kočičí zlato do kapsy.