DMD č. 10 pro 10. 4. 2024. Téma: Kočičí zlato

"Tabito, k tvým dnešním narozeninám ti věnuji tento skromný šperk," praví Zdirad podávaje Tabitě řetízek.
"Jé, ten je krásný! A vypadá, jako by byl z pravého zlata."
"Musím přiznat, že je to zlato jen kočičí."
"Tím myslíš, že je to pro kočku?"
"Ber to tak, že jsi moje kočička. Moje sladká kočička."
"No dobře, to zní něžně."
"To víš, zatím jsem jen chudý student, co student, zatím toliko chudý uchazeč o studium. Ale pěvně věřím, že přijde den, kdy budu moci ženu svého srdce obdarovati zlatem pravým. Prozatím jen ty jsi moje zlato, ach, moje ryzí zlato, moje nejryzejší zlato!"

Kočičím zlatem člověk moc nezbohatne. Proto jsem se rozhodl zvíře trochu zvětšit. Jak bohatý byl vlastně Šmak? To naštěstí zkoumal kromě mě i časopis Forbes. Započíst se musela hromada zlata pokrývající spícího Šmaka, drahokamy v jeho šupinách, zlato a drahokamy mimo hromadu, kde drak ležel, zbraně a zbroj okolo a majetek na jiných patrech hory. V roce 2013 tvořilo Šmakovo bohatství přibližně 54,1 bilionu dolarů. Bohužel byl tento žebříček zveřejněn v roce 2013. Tím pádem musíme započíst inflaci, která od roku 2013 tvoří 35 % (v dolarech). Z toho vyplývá, že dnes by Šmak byl 21. nejbohatším člověkem na Zemi.

"Hele, co tam děláš? Běž dolů."

Ne

"Říkám běž z toho stolku, lotře!"

Ne...

"Jo a ty máš jako kořist? Tak to ne. Pusť ten řetízek."

Ne, to je teď moje. Vidíš? Ležím na tom, tak je to moje!

"Hele, já tě shodím."

Ne, to si nedovolíš!

"No tak! Ok, já se s tebou nebudu bavit a prostě ti ten řetízek vezmu a shodím tě dolů. Šanci jsi měl."

Dobře, jak myslíš, tak ti to shodím já! CHA!

"Ty blbe mouratej! Vždyť to spadlo! Ty troube neskutečná, ty se mi fakt jen zdáš!!"

Jé, ty jseš naštvanej, ZDRHÁM ZDRHÁM ZDRHÁM!

Je úplně nepříčetný. Vtrhne jí do hlavy, cestu si proráží hrubou silou. Bolí to. Už z ní dávno dostal, kam ukryla Skrka, ale není to dost. Nikdy nepřišel na to, jak tehdy utekla. Teď cítí, že ho to sžíralo celé roky.
Nemá kontrolu. Už dávno ne. Nemotorně bloudí okamžiky v její paměti. Ocitne se jinde, než zamýšlel. A přece tak blízko. Ne! Nedokáže ho zastavit.
„Tys zabila mého syna!“
Je to skoro čtyřicet let, co na tom záleží?
„Kdybych to věděl, odtáhl bych tě zpátky za vlasy!“

Najednou má mysl zase jen sama pro sebe. Otevře oči. Čeká na smrt.

Medvěd 903 se brodil peřejemi. Když byl ještě malým medvídětem a říkali mu Oříšek, sedával tu na vyběleném kmeni stromu a sledoval svou matku, jak loví, jak se s přivřenýma očima bleskurychle vrhá do vln, aby silnými, neomylnými prackami zastavila rybu v jejím úprku.
903 od jara chytil v peřejích akorát bobra. Bobr chutnal divně, ještě hůř než racci. Proto, když se najednou pod hladinou zatřpytil zlatavý hřbet, 903 ztuhl napětím.
Je to losos? První letošní? Barvy osamělé ryby hrály trochu do zelena, trochu do červena...
903 skočil -
- a nechal rybu plavat. Žrát pstruha, to bylo i pod jeho úroveň.

„Ne že bych tě viděl nerad…“ poznamenal Sirius, „ale co tu zase děláš?“
Teprve pak si ji prohlédl.
„Zlato? Co se děje?“
„Neříkej mi zlato, víš, že to nesnáším!“ zaprskala.
„Jasně, kotě.“
„Nejsem zlato, nejsem kotě, nejsem ani zlaté kotě, nejsem dokonce ani kočičí zlato,“ vyjmenovávala důkladně. „Jsem kráva,“ hlesla, když si vzpomněla, co spáchala a že je vlastně nešťastná.
„Jak si přeješ,“ zašklebil se a uhnul před letícím polštářem. „Dobře, dobře… řekneš mi, co se stalo?“
Všechno mu vylíčila a zakončila zoufalým výkřikem:
„Teď babo raď!“
„Žádná baba tu není, ale tento perspektivní mladík se domnívá, že malinko dramatizuješ…“

Padělání peněz je zločin větší než kdekterá vražda.
Z Gerasdanu dorazil spěšný holub s prosbou o pomoc v pronásledování. Prchající podezřelý má náskok, ale Přeměnění běhají rychleji a mohou si krátit cestu Zónou.
Jestřáb ani nedočetl zprávu a vyběhl. To by tak scházelo, aby mu akci přebrala některé z holek!
Z možnosti se provětrat se neradoval dlouho. Podezřelého lokalizoval brzy... takhle dopadnete, když v rizikových oblastech nepoužíváte detektor a jste obyčejný člověk.
Povzdechl si. Inu, co s ním. Pohřbívat ho nebude.
Doličný materiál vzal zpátky.
Jaké to bylo štěstí, že se opravdu jednalo o padělky, se dozví až po letech.

Zavřel za sebou vrzající dveře bytu a zamkl se. Konečně dorazil domů a nic mu nebrání rozvalit se po rozházené peřině.

Roztěkaný proud myšlenek ale nezpomalil ani po několika minutách zírání do stropu, naopak se o slovo postupně hlásilo víc myšlenek a nahromaděný stres v něm vřel čím dál divočeji. Masáž spánků hukot nerozpouští a pomalé dýchání nebrání stropu v jeho houpavém vzdalování se.

Zase.

Ví, co má dělat.

"Přejde to, bude to lepší," šeptne si pro sebe a vytáhne z nočního stolku prstýnek. Schoulený si jej třaslavě nasadí na ukazováček...
Kočičí zlato - lesk, barva, tvar... Studí.

"Je to dočasný."

Pod pojmem kočičí zlato si většinou představíme něco falešného, něco, co se naoko tváří vznešeně a honosně, ale realita je úplně jiná. Zatímco píšu tato slova, mi skočilo na klín moje kočičí zlato a dožaduje se pozornosti. Není se sáhodlouhým rodokmenem, ani na výstavách nezaujímá přední místa mezi těmi nejkrásnějšími a nejušlechtilejšími kočkami, ale je moje. Ve svém mourovatém kožíšku vypadá jako malý tygr a je král. Jeho království tvoří dům, malý dvorek a přilehlé okolí. Pohybuje se v něm sebejistě, vždyť tu zná každé stéblo, každý kamínek. Ví, kde má svůj pelíšek, ale stejně nejraději spí v mé náručí.

Číslo Sto osm byl zdaleka nejvíc pyšný na to, že sehnal prstýnky. Sice nebyly z žádného extra kovu a Osmdesát pětce byl ten její trochu velký, ale byly to prstýnky.
Plánovali to udělat ve společenské místnosti Institutu. Ostatní stáčitelní se nechali strhnout k radostné spolupráci na přípravách. Všichni kromě jednoho.
„Přeji vám jen to nejlepší, ale účastnit se toho nebudu,“ omluvil se Sedmdesát dva.
Sto osm na něj měl vztek. Věděl, s čím má Sedmdesát dva problém. A vlastně věděl i to, že má nejspíš pravdu. Jen nestál o připomínku toho, že jeho svatba je stejně falešná jako ty prstýnky.