DMD č. 10 pro 10. 4. 2024. Téma: Kočičí zlato

Klackovat se spodním městečkem je docela nuda.
Klackovat se horním městečkem, dávno opuštěnými polorozpadlými domky, je na druhou stranu neskutečná zábava, a protože to tu ostatní kluci neznají, Norman si přisvojil roli průvodce.
„Čím výš se dostaneme, tím delší dobu jsou ty baráky opuštěný,“ mávne rukou ke kupkám kamenů vysoko ve svahu. Těžko v nich poznat úpravné haciendy, jimiž byly před dvěma sty lety.
„To tadyty baráky... táta pamatuje lidi, co tu bydleli.“
„Co v nich asi bude?“ zkoumavě se zeptá Malcolm.
„Coby, pavouci, krysy...“
„Pirátský poklad ve sklepě,“ pronese Ostrovan houpavě melodickým přízvukem.
Shodli se, že má určitě pravdu.

Obhájce Sojka se pohodlně usadil a jal se číst spis.

V něm stálo, že loupežník Rumcajs stojí údajně za pašováním falešného zlata na naše území. Nyní představuje monopol v oblasti podvodů s drahými kovy a kameny, který si vybudoval nevybíravým zastrašováním konkurentů.

Z výpovědí svědků vyplývá, že třeba veverku, která mu ukradla pár cenností a schovala je do dutiny stromu místo oříšků, ohrožoval svou bambitkou natolik, že jí vypelichal huňatý ocásek.

Sedm trpaslíků, kteří fingovali důlní činností prodej nepravých drahých kamenů, dokonce nechal viset na vrcholcích jedlí, než vyměkli a byznys mu přenechali.

Jeho syn – Cipísek – mu dělá osobní ochranku.

Počasí se zbláznilo, by jeden řekl.
Kdekoliv jinde než ve Skotsku.
„Ahoj, vodopáde,“ povzdychnu si, když se to na nás spustí. San stačila říct jen „Jej!“ a Gwen jsem neslyšela.
Déšť s větrem byly příliš hlasité.
Boží dopuštění naštěstí netrvalo dlouho a na tři postavy, úspěšně otryskané deštěm, zplna zasvítilo slunce.
„Někde bude duha,“ pronesu do lehkého doprchávání.
„Už zase?“
„Jo, a na jejím konci je ten hrnec zlata,“ vzpomene Gwen.
„Já bych radši něco teplého a suchého,“ jektá San.
„Máš smůlu, hrnec zlata tam bude.“
„Vílího,“ podotknu. „A ráno se změní v listí.“
„Jestli je teplé a suché, beru.“

Chtěl pro ni jen nejlepší. A přitom to byl muž, co zastával přírodní zdroje.

"Takže budete chtít náhrdelník s přívěskem pyritu, pane?"

Cukl sebou. Ach, zase se zamyslel. Přesněji nad včerejší obětí. Taky měla ráda drahé kameny. Citrín milovala. Kromě toho i tulipány, žluté.

*Pane? Haló? Řetízek zlatý?"

Rudá krev a pastelově žluté tulipány... Tohle by nikdo neocenil. Ale věřil, že policie ano. On totiž věděl, že vytvořil další umění.

Najednou pocítil chycení za zápěstí. Zamrkal a pohlédl na klenotníka.

"Ano, náhrdelník s přívěskem pyritu se zlatým řetízkem, děkuji."

"Dar pro vaši milou?" Muž jemně přikývl.

Lhal. Pro další oběť.

Vraku neznamé lodi si všimla hlídka během dopolední směny.
Frances dala spustit čluny.
Z vody vytáhli pouhých šest trosečníků.

Doktor si rovnal nástroje, když sestoupila na orlop. Páchl zatuchlinou.
"Jak jsou na tom?"
"Ti tři možná přežijí."
"Je některý z nich schopen mluvit?"
"Ten s přívěskem na krku. Jmenuje se John."

Mladý muž, skoro ještě chlapec, ležel schoulený na boku. Medailon na řetízku z falešného zlata tiskl v dlani. Dotkla se jeho ramene.
"Johne..."
Obrátil k ní pohled plný bolesti. A strachu. Medailon mu vypadl z dlaně.
"To je vaše milá?"
Přikývl.
"Lizzie."
"Johne, můžete mi říct, co se stalo?"

„V době, kdy jsi měl dohlížet na moji drahocennou klisnu, jsi byl v hospodě a na své povinnosti jsi ani nevzdechl!“
Mikael mlčel. Hádat se s pánem není dobrá taktika.
„Prý jsi pil, hrál a zpíval. Co mi k tomu řekneš?
Mikael pokrčil rameny a neřekl nic. Bublinka byla v pořádku, tak jaké stížnosti?
Pán přitvrdil.
„Lidé o tvé hudbě ještě pořád mluví. Jak to, že jsi tak dobrý? Nemáš žádnou školu, ne?“
Mikael věděl, že jde do tuhého. Byl připraven.
„Když lidé pijí alkohol, obdivují všechno.“
„Tys také pil!“
„Ano, pane. I proto mi prošlo kočičí zlato za pravé.“

„Jsem sama,“ přiznala si konečně. Neuvěřitelné, jak to pomyšlení řezalo.
Její muž prostě zmizel. Ještě stále si tu zradu nedokázala přebrat.
„To nic, to nic,“ opakovala si. „Bohyně lásky je i bohyní zlomeného srdce.“
Zabalila se do pokrývky a klesla do křesla.
O podlahu ťukaly její zlaté slzy.
A pak najednou ťukaly do kožichu kočky, která jí vyskočila na klín. Chvíli vrněla a pak jí začala otlapkávat břicho.
„Tak dobrá, nejsem sama,“ připustila Freyja. Hladila kočku a té v srsti zůstávaly stopy zlata.
Dodnes, když vám světlo přeje, lze v srsti koček rozpoznat zlatavé odlesky.
Dokonce i u černých. Vážně.

„Kočičí zlato,“ prskal Myšák, „to bude kočkomilských drabblat, ach jo! Pěkně tu bylo, i Tora píše krásnou fantazy o čarodějkách a nepíše o kočkách, a konec!“
„Grace píše o psech,“ poznamenalo Sovátko.
„Salónních psech. Většinou neškodní.“ Myšák vyšplhal na vejce Benediktýna a mračil se dál.
„Jsi proti kočkám zaujatý.“
„Jo.“
„Býval jsi zaujatý i proti sovám.“
„Aby ne. Pro jednu jsem byl příchuť do kávy!“
„Pořád jsi,“ zasmálo se Sovátko.
„Navíc to kafe vařím,“ připomněl Myšák.
„A výborné,“ chválilo Sovátko. „Hele, kočičí zlato má i jiný význam. Něco falešného. Prostě fejk.“
„Hm.“
„Jako třeba ty jsi fejková sova.“
„Cože jsem?!“

„Pojďte raději dovnitř,“ řekl Ferda mírně.
„Já,“ chlap jak hora ještě více znejistěl, „já jsem v podmínce… Doufám, že nemám nějakej průšvih.“

Překvapilo mě, že tohle je Aleš, předpokládal jsem toho druhého z bratrů. I jeho reakce byla jiná, než kterou bych zrovna čekal.

Ferda nijak nereagoval, jen je oba dovedl do chodby, kde už šéf sděloval, co se stalo.
Aleš (stále s klučinou v náručí) si jen sedl na botník.
Lukáš se tvářil, že se ho to snad ani netýká.
Monika ztropila plačtivou scénu, na první pohled falešnou, jak ty její šperky z kočičího zlata, kterejma byla celá ověšená.

“Mám takovej divnej pocit,” prohlásila Jindřiška. “Není blbý, že jsme Libuši vyhodili? Ona nejspíš opravdu nemá peníze. Jestli byl účet Milošův, tak ten je asi fakt zablokovaný.”
“Může nastoupit do práce,” odvětila lakonicky Eva. “Doma se válela kolik let.”
“Ale i kdyby šla do práce hned, výplatu dostane až za měsíc,” dumala Jindřiška. Pak ji napadlo řešení: “Když bude nejhůř, může prodat šperky, co jí Miloš nakoupil. Vždycky chodila ověšená jak vánoční stromeček. Na prsteny jí už prsty nestačily.”
Eva se ušklíbla. “To si moc nepomůže. Vím, že nosí kopie. Dělala je totiž moje kámoška. Pravý už Libuše střelila dávno.”