DMD č. 10 pro 10. 4. 2024. Téma: Kočičí zlato

Přijel z hor. Se sebejistým výrazem na tváři, která aspoň měsíc nepoznala břitvu.
Říkali, že ho přilákalo zlato. Jenže jediný zlato, co ho zaujalo, se vlnilo kolem spánků a šíje jistý dámy. Oprvdový dámy, která se ho ujala, což znamenalo, že musela zadržet manžela, kterého svrběly pěsti, aby cizinci vysvětlil, co si myslí o jeho zásilce.
Stačila chvilka než dorazila madame a začala si náklad nadšeně přebírat a distribuovat mezi svoje děvčata. Poslední miniaturu kuguára si nechala, přehlžejíc, že jí cupuje závoj.
Když odjížděl s napěchovanejma kapsama, zasalutoval generálu Pricemu. Kdo ví, kterej ďábel mu prozradil, komu tu všechno patří.

Fufán, briťák s rodokmenem, se válí na podlaze. Slunce se pohnulo na své denní pouti a jeho oblíbené místo po oknem již není vyhříváno. Kot na mě významně hledí zlatýma očima.
"Ani na to nemysli!" odpovím.
Tlapička smutně natažená za mizejícím zdrojem tepla. Mňouknutí.
"Zvedni tu svou vykrmenou zadnici a posuň se," zkouším to.
Ne. Daleko. K mňouknutí se přidá Ek! Ek!
"Ty zmetku líná, tlustá!"
Jako vždycky to vzdám. Přejdu pokoj a posunu toho parchanta ručně na čtverec slunečního svitu. Zlaté oči se zablýsknou. Usne téměř vzápětí.
"Ani stěžovat si nemůžu, protože tohle by mi nikdo nevěřil," pomyslím si.

Někdo říká, že jsem se s nimi snad i narodila.
Kočičí chloupky jsem měla už na své první košulence.

Micka - tu mi donesla máma, když jsem se rozvedla
Matýsek - přivezla jsem ho v době povodní 1997
Zuzanka - zachránila jsem ji v práci
Rozinka - dostala jsem od své studentky, zvládla stěhování na baráček
Johánek - nejdéle sloužící kocour, 17 let
Terezka - byla statná kryso- a kunobijka
Kureček - vypiplaný od slepého miminka
To byla moje kočičí zlatíčka, která se nesmazatelně zapsala do mého života.

Další kapitoly v chlupaté kronice pilně zapisují Uhura (13) a Nebulla (3).
Obě dvě adventní kočičky.
Věděly, kdy přijít.

Samhjana je krásná. Září. Sborovna je plná jejího smíchu.

Mira pohodí hlavou. Těžký náhrdelník na jejím krku se zhoupne a tiše zachřestí. Šperk neodolatelně vábí.
Samhjana přistoupí blíž a natáhne ruku.
Nitky navlečených rudých korálků svázaných do jedné tlusté šňůry odráží světlo.
"Vdej se," šeptají. "Stačí jen kývnout a můžeš nás mít."
Dívce se třesou prsty.
Tepaná ozdoba uprostřed, symbol manželky,se leskne. Nakrucuje se, svádí a slibuje.
"Důstojnost, postavení, rodinu, to přece chceš?"
Dívka váhá.
"A lásku, samozřejmě."
Samhjana sevře zlatý přívěšek mezi prsty. Rozhodla se.

Vídám ji na Facebooku. Fotky s manželem. Je stále krásná. Jen úsměv zmizel.

Drahoušek:
1) Udržuje myši i další hlodavce v bezpečné vzdálenosti od spíže.
2) Nekrade kousky masa ze stolu, když se otočím. Slušně si počká, co mu dám.
3) Je tak nádherný!

Jean Valjean:
1) Vyhání krtky ze zahrady.
2) Nehrabe v záhonech.
3) Příjemně přede.

Old Shatterhand:
1) Profackoval toulavého psa, co nám chtěl označit dveře.
2) Nesyčí na mě kvůli tomu, jak jsem se ho snažil odchytit. I ty škrábance už se mi zahojily.
3) Dodává naší klubovně tu správnou atmosféru.

Předseda:
1) Váží nejméně 19x více, než by jako kocour měl. Zvláště, když mi nečekaně skočí na břicho.

„Přřestěhovat? Do hájovny? Sám? Myslela jsem, že třřeba koupíme domek v Prrasinkách a já budu dojíždět do Krrásnohůlek, jako dosud,“ vrtěla hlavou Olympa.
„Chceš bydlet i s Tesákem?“ zeptal se Hagrid poťouchle.
„S Tesákem…“ zarazila se, ale statečně pokračovala. „Když to musí být, i s Tesákem. Jsme manželé! Máme být spolu!“
„Šak jo. V Bradavicích přeci budu enom přes tejden. Vo víkendech se mi vo šecko postaraj domácí skřítci, a já přijedu za tebou. Seš ředitelka, musíš bejt v Krásnohůlkách. Todle!“ zvedl Hagrid významně ruku se zlatým kroužkem na prsteníčku, „nejni žádnej šmejd. Todle znamená, že spolu budem už nafurt.“

Zná mě vůbec ještě jménem? To je pořád: "miláčku",
omylem tak oslovuje maminku, i "stíhačku".

"Že tě, drahá, loupe v kříži? Holt už nejsi nejmladší."
"Máma peče lepší dortík, tenhle nebyl nejsladší."

"Přes práh už tě nepřenesu, už hold nejsi štíhlá laň,"
slyší občas na adresu svou ta jeho "lítá saň".

Čekám něžné pohlazení a kladu si otázku,
kam zmizelo poblouznění, rezignoval na lásku?

"Už jsem starý, co chceš víc?"
"S tím jdi někam... zní z mých plic."

Snad přímým vyzváním... "Nepřijdeš s vyznáním?
Láskyplným, které se mnou doopravdy zacvičí?"

Co on na to? "Jsi mé zlato, akorát že kočičí."

Seděla pod noční oblohou. Měsíc prosvítal větvemi staré lípy. Stín měsíčního svitu se kolébal po její kůži podle rozmanité koruny stromu, jíž ohýbal teplý vánek. Přijde déšť. S deštěm bouře a s bouří okamžik, pro nějž si přišla. Někdy si říkala, že riskuje život zbytečně, ale vždycky se přesvědčila, že je ochotná takové riziko podstoupit. Zahřměla oblaka. Cítila, že déšť přijde každou chvíli. Zavřela oči. Zatajila dech. Na ruku dopadla zlatá kapka v podobě malého květu. Pak další a další. Ve zlatém dešti, kterému místní přezdívali kočičí zlato, začala tančit. Kapky deště kopírovaly její pohyby a krajinou se proháněly blesky.

Chrám se patřičně chrámově tyčil a rozpínal. Hlavní loď lemovalo sloupořadí ve tvaru stylizovaného lotosu, fresky na stěnách se vyznačovaly tvrdohlavou profilnatostí... pro pozemšťana by to bylo povědomé. Pro egyptologa vlastní píseček.
Nad oltářem stála socha. Velmi... povědomá. Nebo vlastní píseček.
Na oltáři stál poklad. A vedle. A pod ním. A na schodech. Moc poklad. Čtvrtý Indiana Jones poklad. Mumie poklad.
"Pěkné... bereme něco?"
"Ne. Bohům nekradu. A už vůbec ne těm, co vypadají podezřele podobně jako Sachmet."
"Tak já to akorát nafotim, jo?"

O jedno nafocení a zdokumentování později.

"Jdeme kluci."
Mňau ozvalo se z hlubin chrámu. Na rozloučenou.

Filippa procházela chodbami, vnitřně soustředěná na temnou linku zloby, vycházející odkudsi zezdola.
„Musíme do sklepení.“
„K vinným sudům a zásobám?“ podivila se Róza.
„Hlouběji.“ Filippa zahnula do Síně shromáždění.
„Vchod je někde tady. Jenže… Kde?“
Od sloupu k sloupu, od ostění k ostění, kde nic, tu nic.
„Podívej,“ vydechla Róza. „Tohle zrcadlo… Je jiné!“
Mezi umně proplétanými figurami se rozbíhaly téměř neviditelné černé praskliny. Filipa přejela prsty po zlatém rámu a vytáhla nožík.
„Zvláštní,“ konstatovala po chvíli. „Pravé zlato. Ty další jsou jen pozlacené dřevo. Myslím, že jsme vstup do podzemí našly.
Róza pokrčila rameny. „Snad. Ale… Dokážeme ho otevřít?“