Ze života pražského tramvajáka

„Jste třetí nejlepší tramvajačka v Evropě. Jaký to je pocit?“
Proboha, co je to za otázku?
„Ehm… Fajn?“
„Bude pro vás cena z mistrovství znamenat nějakou změnu?“
Jasňačka. Přestanu vozit houmlesáky prvním ranním spojem, čistit zasraný výhybky, stát v kolonách za blbečkama, co musí jezdit do práce autem, dohadovat se s dementama, co tě trefí do druhých dveří a tvrdí, žes to přece měla dobrzdit… Jsem teď celebrita, ne? Dělaj se mnou rozhovor do Blesku.
„No… ono se zase tolik nezmění.“
„Začínala jste jako tanečnice u tyče. Co vás zlákalo pro tramvaje?“
„To už je tak dávno, že nemám páru.“

„Náčelníku, jak je možný, že jsem marodil jenom za 80 %? Měl jsem bejt doma za sto! Byl to pracovní úraz! Copak já můžu za to, že mi depák pustí na nohu svářečku?“
„Víš, Emile, jak si dispečer na místě fotil tvoje boty?“ odpověděl vedoucí vozovny otázkou a tvářil se klidněji než hladina piva za úplného bezvětří.
„No jasně. Říkal, že jsou pěkný!“
„A taky nepředpisový, čímž se podnik z celého incidentu dvaceti procenty vyvinil.“
„Ale to snad - !“
„Copak se do výkonu služby nastupuje v kroksech, ty jelito? A teď vystřel a buď rád, že ti nestrhnu prémie za ústrojovou nekázeň!“

"Já vás vůbec neviděl!"
Jistě. Protože tramvaj je se svými třiatřiceti metry snadno přehlédnutelná. Zvlášť když celou dobu jede vedle vás.
"Vy jste zvonil? Já vás neslyšel!"
Bodejť. Člověk ledacos přeslechne, když řídí se sluchátky a poslouchá podcast o dějinách sexu.
"Já myslel, že to stihnu!"
Jasně. Proč se na poslední chvíli nenarvat s motorkou před čumák tramvaje a neskončit po pás vražený pod přední nápravu?
A pak patnáct minut řvát bolestí, dokud nepřijedou záchranáři.
"Ten člověk je při vědomí?" podiví se lapiduch.
"Jo," povídá Renda. "Chtěl jsem ho praštit tágem, ale rozmyslel jsem si to."
"Možná by vám poděkoval."

Zatahování do cizích vozoven je pro řidiče, který z mateřské vozovny léta nevystrčí čumák, vždy ošemetné. Ano, máme k dispozici manuál s podrobným nákresem, ale většina z nás stejně raději zavolá do výpravny a nechá si poslat na pomoc někoho místního.
Ochotný kolega vyběhne k vrátnici.
„Vem to normálně po vobjízdný, tam nemáš co posrat, vyjedeš na dvůr, zapíchneš to támhle za tou sekcí a já ti to zatím naházím.“
Chápe se tága a už to tam sází.
„Vy to větvení vůbec nemáte značený! Nejsou tam čísla kolejí!“
„Kdysi tam byly, ale barva slezla. Prostě musíš koukat, kam to teče.“

Nočňák Viktor měl pochopení pro kdeco. Však už taky něco zažil.
Cestující, kteří se alkoholem uvedli do vegetativního stavu, rváče, srdcerváče, exhibicionisty, souložící dvojice, trojice i celé grupy, varietního kouzelníka, co nechal zmizet jízdenkový automat, a zduněné cellisty národní filharmonie, kteří cestou vyšvihli best of Rolling Stones a jako hromada šutrů se skutáleli na refýž výstupní zastávky.
Odrbaného vousáče, co si na zadní plošině rozloží stolek, aby na něm povečeřel tři rohlíky s Májkou a sedmičku vína, ovšem vezl poprvé.
"Vy nebudete úplnej chudák," konstatoval při pohledu na etiketu.
"Teď už jo, šéfe. Stálo mě všecko, co jsem dneska vyškemral."

Na Míšu Kalendu byste mohli narazit třeba v hale denního ošetření, kudy povinně projíždějí tramvaje při dopoledním zatahování. Míša je kontroluje a následně odesílá na jednotlivé koleje vozovny. Je to nejspíš nejmírumilovnější depák široko daleko, ale taky je to těžký introvert, s nímž se kolegové příliš nedruží, poněvadž Míša se více usmívá, než mluví, a domů ze šichty chodívá zásadně sám, aby si pročistil hlavu.
Pro partu ožralých nepřizpůsobivých občanů vystoupivších z poslední osmnáctky se zdál být snadnou kořistí. Počíhali si na něj v křoví s úmyslem obrat ho o pár chechtáků.
Netušili, že je držitelem černého pásu v Kung-fu.

Zacvičování bažantů má svá úskalí. Pohled z kabiny je úplně jiný, když sedíte na skříňce s hasičáky u dveří. Z tohohle úhlu se někdy situace zdají nebezpečnější. (Podobně jako z místa spolujezdce v autě.) O to většího ale dáváte bacha, víc si všímáte. A taky jste unavenější.
S Jáchymem už jsme zatahovali. Slunce stálo nízko a oslňovalo. Všiml jsem si dřív než on, nic jsem však neřekl. Ozvala se tlumená rána a do vzduchu vyletěla oblaka peří.
„Krutibrko, to byly vrány! Seděly na kolejnici!“
„Teď už je z nich sekaná.“
„Měl jsem brzdit?“
„Ptákovina. Dokud to nejsou lidi, tak cajk.“

Na displeji nadřazeného řízení (to je ten monitor, který má řidič ve škodovácké tramvaji před sebou na panelu) jsou taková kouzelná políčka, kterými můžete ovládat celou řadu funkcí. Od hlasitosti zvuků, přes nastavení kamer až po vypínání pohonů jednotlivých náprav.
Políčko F2 je takzvaná „Nápověda“. Je tam od toho, abyste si věděli rady, když tramvaj vyhodí nějakou z bambilionu chybových hlášek. Když ho zmáčknete, objeví se stručný popis závady a taky nepříliš stručný seznam úkonů vedoucích k jejímu odstranění.
A někdy je vám i detailní návod prostě k prdu.
„Névim,“ hlásil Grigorij do vysílačky. „Ja udělál, mášina nejede. Mášina kaput.“

Byli jsme zrovna s kolegou zabráni do duchaplné konverzace o produktivitě našich třiceti odborových organizací, když z okýnka výpravny zazněl Páťův hlas.
„Sašo, nástup!“
Odložil jsem hrnek s kávou, srovnal košili a přispěchal k němu.
„Osmnáctka pátá rozstřelila nějaký auto mezi Divadlem a Národkou. Z nástupní vyjedeš v 10:37 a už to dojezdíš. Je to do tří, budeš mít dvě hoďky přesčas.“
„Proboha, kam koukal?! Takovej přehlednej úsek! Kdyby to bylo na Podbabě, tak neřeknu, ale trefit auto v neděli dopoledne u Národního divadla?“
„Seděl v tom Mikeš.“
„Aha. Tak to se divím, že ty auta nesejmul rovnou dvě.“

Jožo byl prostě svůj. Od ostatních se výrazně lišil především svou mluvou. Pocházel z východního Slovenska a rozhodně to bolo počuť.

„Jáj, čo robíš? Kokot jeden zasratý! … Anciáša tvojho, padaj odtiaľto, lebo už ma trafí! … Ty sviniar!!! … Čo ti jebe? Covid ti zožral mozog? … Ále, choj do riti! … Tak hybaj, hybaj, lebo ja sa nedožijem konca! … Boha, tebe v hlave serú muchy! … Saško, miláčik,“ usměje se úlevně, když na Pražského povstání otevře kabinu, abych ho mohl vystřídat. „Všetko v poriadku, všade kľud. Prajem peknú šichtu.“
„Ľuďom jebe, že?“
„Hej, ale ako! Všetci majú v piči a namiesto mozgu bramborovú kašu.“