Ze života pražského tramvajáka

Zoufalý stav našeho oděvního skladu dokládá fakt, že lze potkat řidiče v částečně či kompletně civilním oblečení. A také to, že se na nástěnce vozovny objevují poptávky po chybějících stejnokrojových součástech.
(Já už dva roky nic nenafasoval a jediné, co mi zatím přišlo ze skladu, byly desatery fusekle.)
Když se nějaký kolega chystá do důchodu, ostatní jako supi krouží kolem výpravny a čekají, až jim na rozloučenou přenechá svoje svršky.
S Evinou halenkou to ale Světlaně moc nevyšlo. Ukořistila ji sice s triumfálním pocitem, její bujné poprsí však začalo protestovat hned první den. Knoflíček, jenž odlétl, div neprorazil čelní sklo.

Zbývaly tři minuty do střídání. Saša měl sbalený batoh, dopitý čaj a oblečenou bundu. Právě vyrazil z Národky směr Karlák, projížděl kolem Lazarské, odkud nesměle vystrkovala čumák čtrnáctka. Vesele pokračoval, zamával kolegovi protijedoucí sedmnáctky a těšil se, jak si v Costě na Moráni koupí za odměnu oříškové latté.
Náhle se z Myslíkovy vyřítila pětka a Saša v hrůzné předtuše mrknul do zrcátka, kde spatřil čtrnáctku zlomenou v křižovatce, neboť ji sedmnáctka zdvořile pustila.
Všechny čtyři tramvaje se zamkly v odpolední špičce a jediné hop, které Saša udělal, bylo z kabiny 15T, když šel požádat majstra z pětky, aby si couvnul.

Pražský půlmaraton se vždycky katastrofálně podepíše na provozu MHD. Jako letos, kdy se během dopoledne postupně uzavřelo celé nábřeží a tramvaje jezdily složitými objížďkami.
Noty pro linku 17 byly dvakrát objemnější – obsahovaly vlepky s trasovými kódy a instrukcemi, které se měnily častěji než dětské pleny. V praxi to pak vypadalo tak, že tramvaják za jízdy pilně louskal jízdní řád ve snaze ujistit se, že nejede maratoncům naproti, a když podesáté hlásil kecafonem odklonovou trasu, úplně se zamotal a musel začít znovu.
„Tak kudma teda jedem?!“ houkl kaštan za kabinou.
„To kdybych věděl!“ ozval se Ferda nazpátek. „Vypadl mi šestej papír.“

Často se stává, že někdo v tramvaji usne a probere se na konečné. Komu se to nepřihodilo, ať hodí lítačkou.
Pak záleží, kdo vás na tu konečnou dovezl. Jsou řidiči, kteří si za léta praxe vypěstovali alergii na spáče i nepříliš vybrané způsoby. Ve dvě ráno fakt nechcete skončit na Lehovci s kličkou vraženou do ramene.
No a pak je tu Arnošt.
Alkoholové delirium přetne vejpůl randál zvonce. O podlahu dunivě třeskne špička tága. Cestující pohlédnuvší do divoké, zarostlé tváře dvoumetrového tramvajáka prchá, div si nepoláme hnáty na schodech.
„Ještě batůžek, panáčku!“ krákorá Arnošt. „Ne? Tak já ti ho pohlídám.“

„To už se zase perou?“ protočil oči výpravčí Zbyšek a vylezl z boudy.
Ve výstupní zastávce Nádraží Braník stála dvě 15téčka, jedno pankrácké a jedno motolské. Jejich řidiči se mydlili hlava nehlava. Nakonec motolský řidič přistál na zemi a pankrácký ho zakleknul.
„Počkej, ty vydlabanej psychopate, tohle tě odnaučí vyzvánět nás v našem vlastním rajónu!“
„Červík!“ zařval Zbyšek a zabránil tak fatální ráně kličkou do zubů. „To chceš, aby šel Doubek marodit za sto procent?“
Tonda Červík slezl z Tondy Doubka a zastrčil kličku do kapsy.
„Takovou dovču ti nedopřeju,“ odplivl si. „Díky, Zbyšku.“
„Já taky děkuju, Zbyšku,“ hlesl Doubek.

Kabina vozu KT8 připomíná malou skleněnou bublinu, do níž konstruktér zavřel řidiče tak festovně a neprodyšně, že se k němu opravdu nedostane žádný cestující. Bohužel se čas od času přihodí, že řidič nemůže k cestujícím, přestože by zrovna rád. Účinně mu v tom zabrání zaseknuté dveře, které – ať děláte co děláte – drží zavřené a nepustí. Jejich rafinované řešení v kombinaci s nedostatkem manipulačního prostoru se stávají pastí, z níž musí opoceného a nešťastného tramvajáka přijet vysvobodit Rychlá rota, případně mu po deseti minutách čirého zoufalství a klaustrofobie přispěchá na pomoc nařachaný kolega z tramvaje za ním a dveře prostě vyrazí.

Když jsem jednoho deštivého odpoledne trávil přestávku pod pergolou strašnické vozovny, přišoural se letitý řidič, z nějž touha vyprávět přímo sálala.
A tak jsem poslouchal, jak se jako kluk vozil starými ringhoffery, jak ho dědek depák brával na služební jízdy kropicím vozem a jak se tehdy nic nehrotilo.
Když tramvaják dojel do výstupní na Špejcharu, průvodčí skočil do výčepu a než tramvaj stihla objet smyčku, na panelu už stál džbánek osvěžující sedmičky.
A když se pan výpravčí potřeboval přestěhovat, hodila se za čelní sklo cedule s nápisem zvláštní jízda a jeho dva plus jedna se vezlo tramvají přes půl Prahy.

Páťa nemá rád, když na něj cestující mluví. Dělá všechno pro to, aby si ho nevšimli. Jezdí zásadně „na tankistu“, ve smyčkách nevylézá z vozu a když je přece jen konfrontován, značně ho to zneklidňuje.
Páťův nejhorší den u tramvají se odehrál jednoho vypečeného dubna. Jeho linka byla z důvodu několika mimořádných událostí třikrát odkloněna, až nakonec zůstala stát v Korunní za špatně zaparkovaným automobilem.
„Proč stojíme?“
„Prosim vás, kdy pojedeme?“
„Jak se dostanu na Palmovku?“
„Zavoláte odtahovku?“
„A co teda uděláte?“
„Policajti by nepomohli?“
„Jak daleko je to odsud na Floru?“
Páťovi zacukalo oko.
„Hergot, vypadám snad jako Google?“

„Slávku, stížnost,“ pravil vedoucí vozovny. „Ing. Vopátková píše, že jsi mimořádně výřečnej hulvát. Florenc, minulý úterý, 17:35.“
„Jo,“ kývl Slávek. „Řek‘ jsem paní inženýrce, že nejsem zaměstnanec kafilérky, ale dopravního podniku, takže jestli chce eutanázii, ať ráčí navštívit jatka.“
„Takže ti tam skočila?“
„Jo. Z nějakýho korporátu rovnou pod tramvaj.“
„Ona tu píše něco o bůčku...“
„Jo. Já jsem jí totiž řek‘, že na její mletý maso fakt nejsem zvědavej. No a jak jsem byl nasranej, tak jsem to maso specifikoval.“
„Jasně. Tak mi na druhou stranu napiš vyjádření... Bez specifikace, buď tak hodnej.“
„Jo, dobře, tu drůbež škrtám.“