Ze života pražského tramvajáka

Ruční řadič neboli páka řízení (knipl, chcete-li) se ovládá levou rukou, což je pro vyhraněné praváky nastoupivší do kurzu řidiče tramvaje poněkud diskomfortní. Kolega Bivoj u sebe po dvou měsících pravidelného řízení vozu 14T (kterým se jednotlivé stupně jízdy zadávají opravdu ztuha) zaznamenal zhoršující se bolest a sníženou hybnost levého zápěstí. Návštěva lékaře přinesla diagnózu: zánět šlach. Bivoj možná pravačkou uzvedl kance, ale řízení tramvaje bylo na levačku.
„To je fakt na levačku, hochu,“ povídá Ctirad. „Musíš trénovat.“
A tak začal Bivoj ruku posilovat a více zapojovat v každodenních aktivitách. Třeba s ní škrtal zapalovačem nebo v ní držel půllitr.

Bohouš už měl zatahovat. Po deseti hodinách na lince 5 připomínal cosi nevábného, co někdo sežvýkal, natrávil a vyvrhnul.
Na Holyni přehodil stanoviště, nakódoval počítač, sbalil do tašky věci a vyrazil směr Vozovna Pankrác.
Jediné, co ho ještě drželo při smyslech, byla vidina dvojitého cheeseburgeru a vychlazené coly. Po tomhle očistci potřeboval Mekáč jako prase drbání.
Na Smíchově zapípala vysílačka.
„KGX5: Hloubětínský vůz má poruchu, uděláte náhradu. Takže ještě jednou Žižkov, Holyně a zátah.“
Bohouš se zahryzl do madla. Dobrou půlminutu nebyl schopen slova.
„805/12, rozuměl jste pokynu?“
„Ještě jedno kolo, rozumím.“
Když ve 2:07 zatáhl, Mekáč už měl zavřeno.

Většina nočních řidičů přichází do práce o dost dřív. Mají svoje rituály. Třeba jako Viktor. Oficiálně nastupuje ve 20:15. Dorazí v sedm, vyzvedne si noty a klíče, pustí varnou konvici, z batohu vybalí pytlík s kávou, kelímek s cukrem, lahvičku s mlékem, hrníček a lžičku, tři rohlíky, máslo, camembert, brusinkový džem, nůž, půl kila zeleniny, škrabku, tři krabičky s víčkem a potravinovou fólii, zalije kafe a zatímco si připravuje svačinu, oblažuje kolegy zábavnými historkami.
„...tak jsem zavolal manželce, ať si ho na konečné vyzvedne. No,“ opráší ruce a zavře poslední dózu. „Je čas zvednout kotvy, pánové. Mí Pražané už čekají.“

Čas od času je příjemné vyrazit na trať s úplně prázdnou tramvají, nemuset snášet vrtochy cestujících, nemuset sledovat jízdní řád a vědět, že nezáleží na tom, jakou trasou dorazíte do cíle. Jsou to služební a zkušební jízdy a běžný řidič se k nim přichomýtne kupříkladu tak, že od pana výpravčího dostane zvláštní úkol.
Může třeba zavolat mistr, abychom projeli čerstvě opravený vůz. Nebo se ozve jiná vozovna, že jim došly nízkopodlažní tramvaje.
Tak se posadíte za panel a vyjedete z vrat se služebním nápisem na transparentu, zhasnutým salónem, povolením projíždět zastávky a pocitem, že teď koleje konečně patří jenom vám.

O zapomětlivých cestujících už jsem vám povídal. Bezprizorní lednička, krabice chlebíčků… Věci podléhající zkáze se nepovažují za nález a řidič s nimi může naložit dle svého uvážení. Vlašák s nakousnutým rohlíkem vyhodit do koše, větrníky ze Světozoru pěkně posvačit, nákup z Kauflandu odnést domů (žena bude mít radost)… Jenomže co s bažantem, kterého najdete pověšeného na okýnku? To byl pro Cyrila oříšek.
„Vezmi ho do výpravny,“ radil Boris. „Páťa má rád zvěřinu. Budeš jeho miláček. Nebo ho dej mně, já ho uvařím.“
„A budu tvůj miláček?“
„Si piš. Až tě uvidím na Senovážným s pětkou, tak tě pustím před sebe.“

Kája Král byl skutečný tramvajácký king. Za kniplem s božskou rozvahou řešil dopravní situace spletitější než kabely v openspacu, se svatou trpělivostí snášel kdejaká příkoří a síla vzbuzující respekt z něj přímo sálala. Jeho řidičské dovednosti technici jízdy nepobírali a zen mu záviděli všichni zelenáči, co se při jízdě na rozhled malostranskou splítkou třásli jak prvničky, i mazáci mající v paži.
Kája nespěchal.
Na rozdíl od cestujících.
Jeden ho srazil báglem do kolejiště, když dobíhal tramvaj, kterou Kája střídal.
"Sorry, jste OK?"
"No, chtěl jsem poznamenat, že beze mě to stejně neodjede, nicméně opak je pravdou. Ta ruka je zlomená."

Každá tramvaj má své specifikum, díky kterému ji může už z dálky poznat nejen šotouš, nýbrž i běžný kaštan.
U nejmodernějších pražských vozů rozlišujeme dva druhy Škody 15T: „to bez klimatizace“ a „to s klimatizací“. Pokud v létě toužíte po chládku, koukejte po žlutém čumáku. (Ještě může přijet 14T. Tam nenastupujte. To je „to bez vzduchu“.)
Tatrovek rozeznáváme mnohem víc. Nejstarší v metropoli je T3 s takzvaným zrychlovačem – pohonem, který při každém nášlapu jízdy charakteristicky mlaskne. (Pamětníci si jistě vybavují.) Zajímavá je i tramvaj T3M2-DVC, která mňouká. Potkáte ji na Žižkově. Kdykoli se rozjíždí, vydává táhlý zvuk připomínající týranou kočku.

„Pane Spálený,“ oslovil Fanouše psycholog a usrkl kávu, „jak byste zhodnotil své dosavadní působení u podniku?“
„Jsem tu třicet let.“
„Čili spokojen?“
„Nestěžuju si.“
„Klidně můžete.“
„Nepotřebuju.“
„Směny vám vyhovují?“
„Víceméně jo.“
„Konflikty s cestujícími?“
„Neřeším.“
„Hmm…“
„Jako mohli by nám přidat… Za ten voser. Pondělí ve tři ráno budíček, pátek ve tři ráno spát, biorytmus v hajzlu, manželství v troskách, bezďáci, feťáci, Bolt, Wolt, Rohlík, dementi, co neumí zaparkovat, kolony až do prdele… Kurva, že se na to nevyseru!“
„Takže… za pět let do důchodu?“
„Ne, já pojedu z vozovny rovnou do krematoria.“
„To máte jenom dvě zastávky, že?“

Hodně tramvajáků využívá relativního soukromí uzavřené kabiny a při práci poslouchá muziku. Během prvního a posledního kola je udržuje v bdělém stavu (spolu s kofeinem, nikotinem a dalšími stimulanty), ve druhém a třetím kole zvedá náladu (společně s bagetou, čokoládovou tyčinkou a dalšími zdroji sacharidů). Pokud jedete svoji šestou fůru, pravděpodobně už vám nepomůže nic, ale i tehdy vás řvoucí metal ušetří rozhovorů probíhajících v salónu.
„Máš v mozku z piva kostku, nic si nepamatuješ, povídám, že Kunďák tam nebyl!“
„Zmotaný to máš ty, ty sklerózo! Kunďák tam byl!“
„Hovno!“
„Pívo! Kde mám pívo? Že já ho nechal v metru?“

Dorazit na Bohemians jako první spoj do centra poté, co v Ďolíčku právě skončil zápas, to prostě nechcete. Běžně přijíždím do zastávky rychlostí kolem 40 km/h. Teď jsem s dostatečným předstihem zbrzdil na 15, hledě s obavami na zelenobílou masu přetékající přes hrany nástupního ostrůvku. Obraz tramvajákovy nejtemnější noční můry hned po scéně, v níž figuruje koroner. Dav fanoušků čítal stovky těl napumpovaných adrenalinem a endorfiny, křepčící a halekající v hromadné extázi. Po několikaminutové opatrné jízdě ke sloupku jsem dalších 10 minut čekal, až nalezou dovnitř.
A pak mi někdo z nich ťuká na kabinu.
„Hej! Vozejčkář chce taky nastoupit!“