Ze života pražského tramvajáka

Toníček svou práci miloval. Každý den vcházel do výpravny s širokým úsměvem a třebaže se člověk na Pankráci dočkal pozdravu spíše od dveří než od výpravčího, on vždycky zdravil zvučně a zvesela.
Jednou ráno uzřel své jméno na nástěnce. V rubrice K vedoucímu vozovny se dostaví.
„Přišla na mě stížnost, Honzíku?“ tázal se vedoucího zachmuřeně.
„Pochvala, Toníčku, pochvala. Nějaká paní ti vyjádřila díky, že jsi jí otevřel, přestože už jsi odjel ze zastávky.“
„A do prdele. To je za pětistovku, co?“
„Bohužel,“ posteskl si vedoucí soucitně.
Tehdy Toníčkovi šlechetnost zhořkla jako pelyněk.
Od té doby žádné dámy v nesnázích nevidí.

Náměstí bratří Synků je vyhlášené pohybem divnolidí, kteří zde rádi nastupují do MHD a následně bývají spolucestujícími foceni a věšeni na sociální sítě. (Často je fotíme i my a věšíme na sociální sítě.)
Pravidelně tu na ostrůvku čekají rytíři v lesklé zbroji, ctnostné panny v brokátu, středověcí mniši, lučištníci, ale i hrdinové z Marvelovek nebo příslušníci cizích armád. (Včetně těch vesmírných.) Občas se tu mihne nějaký uprchlý trestanec nebo člověk v pyžamu.
Tomu všemu už jsme tak nějak přivykli.
Ale že mi v jedenáct dopoledne nastoupí do tramvaje úplně nahý chlap a nikomu to nepřijde divné, to jsem opravdu nečekal.

Čenda byl veselá kopa.
Kolegové jeho žertíky brali s nadhledem, menší nadhled však projevovali cestující.
Třeba tenkrát, když končil ranní směnu na Andělu. Na perónu už ho netrpělivě očekával jeho nevidomý kamarád, aby spolu skočili na jedno.
Čenda při vystupování z kabiny přidal k černým brýlím, jež bývaly typickou součástí jeho výstroje, ještě slepeckou hůl, kterou během šichty schovával za sedačkou.
„Máš to dobrý,“ ujistil střídajícího řidiče. „Ale radši všechno zkontroluj, znáš mě!“
To odpoledne přišlo do vozovny Motol pět stížností.
Vedoucí se jimi probíral a nevěřícně kroutil hlavou.
„Kluci, ty lidi už jsou úplně vypatlaný. Prý tu zaměstnáváme slepce.“

Když kolegu Bohouška na Vinohradské tržnici dobíhala opožděná osoba, z mrtvého úhlu vletěla rovnou mezi zavírající se dveře a dramaticky pronesla cosi o řidiči se sníženou mentální kapacitou, nemohla tušit, že spíše než doběhla, si právě pěkně naběhla.
Bohoušek je totiž velmi ojedinělý typ řidiče. Takový, který nikdy nelení, pokud je pliváno na jeho profesionální čest.
Inu, vstoupil do salónu a dotyčnou dámu pro její hrubé chování vykázal z přepravy.
Dáma pochopitelně vystoupit odmítla.
Bohoušek ale dobře ví, jak funguje princip kolektivní viny.
„Jak si přejete. Tak já dál nepojedu.“
Lidi ji vyhodili dřív, než se stačil vrátit do kabiny.

Mým nejlepším přítelem na trati je pravé zpětné zrcátko.
Nedám bez něj ani ránu. (Ačkoli tento obrat může působit jako oxymóron.)
Vždy mi nastavuje ten správný úhel pohledu. (Třebaže na některých vozech je to „kam vítr, tam zrcátko“.)
Poskytuje mi zásadní informace. (Někdy i víc, než by si člověk přál.)
Často se na něj obracím, když potřebuji poradit. (Jestli ještě hladce projíždím, nebo už drhnu o špatně zaparkované auto.)
Plní funkci vrby. (Vždy bez protestů vyslechne mé povzdechy a lamentování.)
Někdy položím otázku a přistihnu se, že čekám na jeho odpověď.
Když ta odpověď přijde, vím, že už potřebuju pauzu.

Minulý týden mě v Braníku střídal kolega Ruda. To je ten, co zná informace dřív, než je generální napíše do oběžníku.
„Víš, že už v červenci otevřou Vinohradskou?“ povídá mi s úsměvem oslavence pátých narozenin.
„Kecáš!“ nechce se mi takovému štěstí ani věřit. „Že by to dodělali tak rychle?“
„Tak rychle, že to za pět let budou muset dělat znovu. Ale do tý doby...“ Sklopil si sedačku naležato a naznačil dlouhý kouř. „Jo a ještě něco! Prej to zatím pro auta nechají zavřený.“
„Není možná! Takže nás čeká nádherné léto!“ Srdíčko radostí poskakovalo. Zasnil jsem se. „Že bych zrušil dovolenou?“

Sociální zařízení v modřanské smyčce bylo všeobecně známo svou kolísavou úrovní.
Navštívili jste ho ve čtyři odpoledne a veškeré součásti inventáře a hygienické potřeby byly na svém místě.
Když jste dorazili o kolo později, s podivem jste shledali, že někdo ze zásobníku vytrhal všechny utěrky, nádobce s mýdlem pustil žilou až do úplného vykrvácení a ze záchodu odstranil závěsnou vůni. (I s prkýnkem.)
V osm večer už vás pohled na díru po mušli nikterak nepřekvapil.
Půlnoční překvapení se ovšem konalo.
Žárovka, kterou v deset čerstvě vyměnili, jízlivě zaprskala, načež zhasla.
Tak holt potmě no. Beztak už tu není co počůrat.