DMD č. 25. pro 25. 4. 2016. Téma: Tanec stínů

Po zdi se plazily ostré stíny vykrojené tančícími plameny. Litinové pláty rozpálené do běla. Sedačka, opěradlo…
Železný trůn polstrovaný žárem.
Oheň vysoušel slzy, ale vzlyky zadusit nedokázal.
„Ublíží jí to. Nechci, aby jí to ublížilo. Bude mrtvá, úplně mrtvá,“ štkalo a prosebně obracelo své obsidiánově černé oči k těm, kteří ho sem přivedli. Ramínka se mu třásla pláčem.
Matyáš si povzdechl. Ještě donedávna se golemátko ve své sedací pícce cachtalo stejně nadšeně jako lidské dítě ve vaničce. Jenomže pak si oblíbilo gumovou kachničku.
Problém vyřešil pan Koloc ze Zákolan. Sehnal pískově žlutou tvárnici a majzlíkem ji přitesal do správného tvaru.

Ino seděla na posteli a kolem ní se proháněli stíny. Byla doba, kdy se jich bála, jenže pak... Prostě si na jejich neustálou přítomnost zvykla. Jeden z nich jí omotal nohu. Podíval se do tváře muže, který ležel vedle ní. Ještě pořád tomu nemohla uvěřit.
Stín ji zajel pod noční košili. Vzdychla.
Naklonila se nad něj a políbila ho.
„Co se ti asi tak zdá, miláčku?“
Shikamaru snil. Ve snu byla Mirai jeho dcerou a Kurenai. Ach Kurenai, obestřená stíny, pod jeho ochranou. Vzal ji do náručí. Políbil ji.
Vzbudil se a naprosto automaticky opověděl.
„Zdálo se mi o tobě.“

Mihotající se plamínek upravené letlampy jen neochotně rozháněl stíny nakládacího hangáru. Muž se na okamžik zastavil a vehnal trošku víc paliva do trysek. Na pár sekund se stíny rozprchly do stran, když mrak hořícího plynu osvětlil prostor mezi krabicemi. V tom se rozpípal detektor pohybu, něco se hýbalo patnáct metrů před ním. Ztlumil letlampu a pomalými kroky se sunul podél uskladněných krabic. Měl pocit, že něco zahlédl po pravé straně. Prudce se otočil a pustil letlampu. Zapálil několik smotaných hadic, stíny si s ním jen hrály.
Ozvalo se hlasité křupnutí a on s hrůzou pozoroval kostěný ocas vystupující z hrudi.

Tančily kolem ohně, nahé, aby očistily svoje těla od denních konvencí, aby zvrátily tok času a otevřely mysl pro budoucnost a jejich stíny se proplétaly do obrazců starších než lidstvo samo. Vůně bylin jim dodávala nádech mimořádnosti. Ženy, které věděly. Ženy, kterých se všichni báli, protože viděly tam, kde měl každý co schovat, až na dno duše. Ženy, které opustily boha pro službu lidem a musely za to zaplatit. Ženy, které zahořely pro poznání, pro vědění, pro moudrost jinou, než jim byla předepsána. Když zapálily oheň, vysvobodily zároveň se světlem i stíny. A ty se stahovaly stále blíž a blíž.

Střetli jsme se jak dva bezejmenné vraky při bouři. Ani slovo jsme si nevyměnili. Přesto ho stále vidím před očima - jeho lehký taneční krok a toužebný pohled upřený k blankytnému nebi.
Zítra dostane kravatu.
Nekonečná noc se vleče - jako rok s roky místo dní. Nemohu spát. Ani ze sousedních cel se neozývá chrápání. Zato slyším tiché modlitby. Poprvé v těchto zdech. Pustou prázdnotou vězeňských chodeb se táhne děs, výčitky svědomí, připomínky našich vlastních hříchů. Stíny víří v divokém reji, hrůzné maškary a příšery se šklebí našemu zoufalství. Naděje umírá.
Zároveň se však rodí vzpomínka, která básníka i odsouzence učiní nesmrtelnými.

Bylo načase se vrátit. Menico to chápal.
Jakmile bylo o bratránka postaráno, chtěl vytáhnout lampu.
Jenomže – lampa nebyla.
Hrůza ho obešla. Opravdu! Ztratil ji!
Zřejmě když vystupovali z gondoly. Jacopo se zmítal, rval se s ním, vystříkla voda.…
Klesl na schody u kanálu. Stíny kolem byly černé jako zoufalství. Vířily před ním, vysmívaly se.
Co teď? Co Marco, ostatní? Budou ho hledat – a nenajdou. Co jejich poslání? Jak tohle, proboha, může kdy vysvětlit?
Alespoň byl doma. Ale tohle podivné město zdivočelých stínů jako by ani nebylo jeho domovem.
Proč se kdy zaplétal s kouzly!
„To se tedy nepovedlo,“ zaznělo nečekaně.

Byl to starý strážní domek u trati, navíc dávno zrušené. Úplná samota.
„To pude!“ hlesl vyšší muž. „Majitelové semka skoro to… nejezděj.“
„Je tam eště vůbec něco, co stojí za čorku?“ pochyboval ten menší. „Romeova parta nejspíš už všecko vodnesla.“
„Se uvidí,“ houkl jeho kumpán. „Čččřeeeba tam bude áááspoň flaša ruma.“
Dveře vypáčili tak snadno, až se tomu potutelně usmívali.
Dům byl tichý, temný, dveře do kuchyně pootevřené.
Ten vyšší do nich drcnul, zavrzaly.
Náhle se na protější zdi roztančily stíny.
„Kurva vořech,“ heknul ten menší. „Tady straší!“
Práskli do bot zcela svorně.
Zrezivělá petrolejka visící na zdi spokojeně zablikala.

Zase byl na posteli sám. Bylo mu jasné, že Alfréd teď ještě sedí v obýváku s noťasem a leje jedno kafe za druhým. Vyšel z ložnice. Jediné světlo v tmavém pokoji byl laptop, který ozařoval Alfrédovu spící tvář. A ta zase vrhala strašidelné stíny na zeď za ním. "Ty jsi usnul? Pojď si lehnout, budou tě bolet záda." zašeptal mu jemně do ucha. Alfréd sebou škubnul. Benedikt si ho prohlížel. Dlouze se na něj koukal. Každý kousek jeho obličeje znal nazpaměť. To bylo totiž to jediné, co jeho přítele probudilo. "Nezírej na mě." zabručel Alfréd a odebral se do postele.

V měkkém světle lampy tančí stíny, nikdo je však nevnímá.
„Kde zlato vzal bůh lásky, z které žíly,
na ty dva copy kadeřavých vlasů?“
Hlas láskou zvroucnělý, zněžnělý.
Dřevo zpívá jako nikdy předtím.
„Kde v trní růže? Z kterých zeměpásů
ten křehký sníh, v nějž dech a tep se vlily?“
Esmeralda, schoulená, ruce objímají kolena, oči mladíka.
Ten hlas, ty oči… kde ses toulal tak dlouho, chtělo se jí zvolat, každá minuta, kdy jsme nebyli spolu, je promarněná, ztracená… Udělám cokoliv, jen být s tebou… tvrdé kůrky jíst, spát po stájích, jen být s tebou…
Stíny se zatřepotaly, lampa zhasla.

Tvé prsty tančí v divém víru
jak stíny křídel netopýrů.
Potom zas pohyb něžný, líný
pohladí bělost slonoviny.
Po páteři mi pavouk běží,
z ledu má nožky. Polknu stěží.
Tou dobou vlna za vlnou
tesklivou touhou mě zahrnou.
Žárlím jak blázen, bez nadsázky,
na všechny tvoje chladné krásky
sešikované ve špalíru
jak apoštolky v bandalíru.
Dotýkáš se jich lehkovážně
teď letmo, pak s prudkostí vášně
přitom v každé rozezníš strunu.
Div že se z toho nerozstůňu.
Tvé prsty tančí v divém víru
po klávesnici u klavíru,
(v mém srdci zas tancují stíny)
když hraješ mi tu v ornátu
Beethovenovu sonátu.