DMD č. 25. pro 25. 4. 2016. Téma: Tanec stínů

Tou dobou bylo ještě na večerní procházky pod hvězdami chladno, takže, i když je Mína měla ráda, seděla schoulená v křesle u krbu a hřála se.
Když už téměř spala, donesl se k ní útržek nedalekého rozhovoru:
"...chytneš ji..."
"...spí..."
"...bránit?"
"...žádnou šanci!"
Plameny krbu mezitím vytvářely na stěnách nevídanou hru stínů. Skoro to vypadalo, jako by několik osob tančilo jakýsi podivný tanec. Danse Macabre na nějž s posměšným smím prosit přizvou brzy i ji.
Dále neváhala. Vymrštila se a utíkala pryč co ji jen síly stačily.
"Ta zatracená kočka zas utekla. Takhle ji nikdy neodblešíme", zaslechla zdáli unavený hlas.

Starostka s mobilem u ucha hleděla ven. Kostelní věže vrhaly dlouhé stíny na náměstí Míru. MÍRU. Napadlo ji, že major Laňka potřebuje dovolenou. Ty nejtemnější stíny máme ve vlastní hlavě.
„Žádný HAM, žádná odveta u Bulhara!!“ řekla rozhodně.
Naopak. Okamžitě se musí sejít se starosty Jedničky i Trojky. A musí být slušná. I když jednat s tou čúzou … Ovládla se. Musí spolupracovat…! Vést se separátní Prahou 4 dialog. Kompromisy! Ne jako Sedmička, která začala vybírat od přespolních vstupné do Stromovky!
Státnicky důstojné rozpoložení narušil došlý mail.
Ze Čtyřky.
ZPROVOZNÍME MAGISTRÁLU. ALE CHCEME VYŠEHRAD.
Vyšehrad?!
Ti parchanti.
Stíny se divoce roztančily.

Hora zavřel za posledním hostem a přisedl si k popíjejícímu Bídákovi a hraničáři.
"Zdravím," kývl na hraničáře a podal mu další korbel.
"Díky chlapče. Ty mi taky budeš chybět," pousmál se smutně hraničář.
"Zas tak zle není," opáčil Bídák.
"Ale je, starý brachu. Mé dny jsou u konce. Zbývá mi jen poslední tanec v šárově stínu. Je čas si říct o učedníka." U stolu zavládlo ticho.
"Ber to pozitivně. Výraz v šárově tváři bude stát za to. Nepočítal, že bys šel do důchodu," usmál se Bídák.
"To jsme byli dva. Máš pravdu, na ten výraz se těším," rozesmál se hraničář.

Karel se snaží si šlápnout na hlavu svého stínu ve světle lamp, ale nejde mu to, protože stín může být leda na tvé úrovni nebo za tebou nebo před tebou.
"Karle, proč tam takhle tančíš?"
"Já netančím, já se snažím stoupnout si na hlavu svého stínu!"
"Ale Karle, to nemůže být jako v Lucky Lukovi, víš, protože to je vymyšlený komiks, chápeš?"
"Ale mě to baví, takže to dělat budu! A otočka a ještě, já se k tobě jednou dostanu, ty stíne, a salto..."
Při saltu Karel uklouzl a spadl na zem.
"Jaůůů!"
"Já nechápu, proč tě učili zrovna salto."

„Teď se dívejte!“
Opravdu to uměla. Dvě sukovité dlaně se spojily, prsty zkroutily. Na stěnu dopadl stín připomínající lidskou postavu.
„Jsem Jeníček a bojím se.“
Objevila se druhá figura, větší. „Máš proč, šup do pece!“
„Ne, ne, ne!“
Na stěně vytancovaly stíny plamenů a drobnou postavičku pohltily.
„Ne, prosím!“
„Mařeno, nebraň se!“
V plamenech skončila i holčička.
Divadlo skončilo.
„Tak smradi, mám divadelní talent?“
„Ano, Babičko Jago,“ přikyvovala Mařenka z klece.
„Nelísej se! To vás zítra čeká, tak se těšte!“ štěkla čarodějnice a sfoukla svíci.
„Neboj, Mářo,“ Jeníček si políbil vypracované bicepsy. „Jen co dostanu lopatu do ruky, vysvobodím nás.“

Kdy zažívají učitelé opravdový adrenalin? Přece na nočním dozoru na ubytovně!
22:04
"Kam jdeš?"
"Já jsem si zapomněla vyčistit zuby."
23:14
Dva kluci nenápadně cupitají podél zdi.
"My máme žízeň a u jídelny už šťáva došla."
"A to víte jak?"
"Jsme tam teď byli."
"Kudy?"
"No, holky nám otevřely okno..."
23:36
Na chodbě dusot a do tmy se ozve "bzzzzt". Tak rychle vyběhnout nás ještě nikdo nikdy neviděl. Kolegyně má úlovek: "Jak imbecilní musíš být, abys sis na adapťák vzal paralyzér s výkonem deset tisíc kilovoltů? A prej, že je to baterka."
A ještě nám někdo zkuste nabídnout bungee jumping...

Pozůstatky starobylé tvrze omýval déšť padající skrz větve stromů. Spodní strany větví odrážely světlo ohně, který rozdělal v příkopu, oddělujícím zbytky tvrze od pozůstatků opevnění. Zíral do plamenů, jako by v nich mohl vidět ty dva, kteří šli v jeho stopách. Možná je opravdu viděl, kdo ví? Oheň náhle vzplál jasnějším plamenem, vyskočil nahoru a olíznul spodní větve stromů. Stíny se zamihotaly, rozskákaly po kamenech, schovaly se za ně. Rej tmy a světla, života a smrti. Herman se zachvěl. Stínové pařáty stromů se po něm natáhly, zaskočily ho, začaly rdousit. Sedm magických pečetí, které držel, popraskalo.
Zde nemáš žádnou moc!

V zimě se stmívá brzy, zvlášť, když je zataženo.
Trubec letos chodí do tanečních, tak ho Kamzík občas doučuje.
Odpoledka se táhne, všem se klíží víčka, jak zamotaní do svetrů poslouchají.
Se zvoněním se Trubec zvedá, běží do ředitelny. Kamzík ho vítá, náruč otevřenou.
Zapíná hudbu, začínají tančit. Trubec nesměle klopýtá, ale učí se. Po chvíli nervozita opadne.
Kamzíkova ruka na jeho boku dodává pocit jistoty, stejně jako ty modré oči.
Jejich zvláštně zohýbané stíny se míhají v mdlém světle.
Než stihne školník zamknout, společně odcházejí.
Pod pouliční lampou lze zahlédnout dvě siluety držící se za ruce.
Začíná padat sníh.

Předstírá spánek. Polštář je navlhlý slzami. Otočí jej zrovna ve chvíli, kdy vrznou dveře.
„Kolik je hodin?“ zašeptá hrajíc rozespalou.
„Teprve svítá, spi,“ odpoví Fingon, skloní se k ní a políbí ji na čelo.
„Mluvili jste dlouho.“
„Dlouho,“ přitaká manžel.
Netuší, že je viděla. Vysokou Maedhrosovu postavu pomalu se blížící k té Fingonově. Závoj rozpuštěných vlasů, cudně skrývající polibek. Temnou siluetu manželových zad, prohnutých v záchvěvu chtíče. Obrys Maitimových boků a křivku jeho rtů lapajících po dechu.
Mohli alespoň zhasnout. Svíce byla krutý udavač. Tanec stínů vypověděl vše.
Zhluboka vdechla. Fingon voněl mýdlem.
Aspoň má tolik slušnosti, že se umyl.

Kapitán Uxbridge jednou potkal v librariu navigátorku a zajímal se, co zrovna čte.
„Tanec stínů,“ odpověděla mu. „Je to existenciální drama o vztahu mezi dvěma lidmi.“
„To zní zajímavě,“ odvětil Uxbridge, a nechal ji si číst.
Když ale navigátorka odešla, nedalo mu to a vytáhl knihu zpátky z police, aby se podíval, o čem vlastně je. Rozevřel knihu na náhodné stránce a z toho, co tam četl, mu vstávaly vlasy hrůzou. To nevypadalo jako existenciální drama, spíš jako pěkná zvrhlost!
Pak si všiml, že část obálky je přelepená. Sloupal všechny pásky zakrývající název knihy, který nyní zněl: „Padesát odstínů šedi“.