DMD č. 25. pro 25. 4. 2016. Téma: Tanec stínů

Snílka v záchvatu smíchu pomalu nedokáže udržet ruce ve světle. "Děláš si srandu? Jakej pařmen? To je jasná hmyzenka!"
"Neřeklas, jak je to velký!" protestuje Houba. Pak jde předvádět jídlo, které všichni uhádnou už z principu.
Koljuška ještě ani nezačne ukazovat a už se odevšud ozývá "Klec!" (Nakonec to bylo akvárko.)
Kobra na osvětlené stěně klubovny vykouzlí překrásného chřestýše, a dokonce jej doplní zvukovými efekty.
Lžička do kuželu světla prostě pozvedne lžičku. "Vražda!" uhádne správně Broučka.
Tesařík ze stínů vytvoří kovaříka.
Rejsek s Žabákem velice neslušný obrazec.
Žárovka zabliká k životu, hře je konec.
Mohli by zkusit vyzkratovat Drchničku častěji.

Na podlaze tančí stíny stromů vrhané lucernami oknem .
Ťap, ťap, ťap…
Bosé nožky ťapkají po studeném linoleu.
Asi metr před postýlkou se zastaví a pak - hop! Rychle skočí do jejího bezpečí. Zamuchlat se do peřinky a rychle spát. Co kdyby náhodou!
Rodiče někdy mají zajímavé výchovné metody.
Tatínek chtěl mít s maminkou aspoň večer chvilku klidu. A tak, když jsem neustále trajdala a trajdala, pošeptal mi do ouška tajemství: „Je tam, pod postelí. Chytá děti, které v noci ponocují a nechtějí být v postýlce.“
Postýlka byla mým bezpečným útočištěm.
Pod mou postýlkou totiž nebyl žádný obyčejný bubák.
Byl tam LEV!

Byl to bratranec Jacopo. Před tímhle pijákem nebyl prostě bezpečný žádný benátský lokál.
Hned objednal pití a zasypal Menica otázkami. I ostatní hosté se začali zajímat. Čím dál lépe.
Nezbylo než nějak odpovídat a přitom stále objednávat víno.
Jacopo samozřejmě pil jako duha. Postupně ztrácel o Orient zájem. Zdálo se mu, že stíny kolem něj tančí. Blábolil, že všichni jsou vlastně jen stíny a tančí své němé tance, dokud se nerozplynou. Nakonec usnul.
Poměrně střízlivý Menico dopravil bratránka domů. Déšť ustal, vysvitl měsíc. Na vlnách tančila světélka. Benátky mezi temnými vodami opravdu připomínaly město stínů. Celé dobrodružství působilo ještě neskutečněji.

Jednou si pejsek a kočička četli knížku o duchách. Najednou „křach!“, „bum!“ nahoře na půdě. Pejsek se tam šel podívat. Nic tam neviděl. Ale když mu kočička posvítila baterkou, viděl tam tajemný stín. A zavolal: „Pomóc! Tajemný stín!“ Kočička se podívala a řekla: „Opravdu tam je. Ale já naštěstí vím, jak ten stín porazit.“ Pejsek si tipl: „Vyhodíme pojistky?“ „Ne, použijeme ten tanec, co byl v té knížce.“ Tak to zkusili. Bylo tam napsáno: „Kesjep a Akčičok.“ „Není ti to nějak povědomý?“ řekl pejsek. „Vůbec ne,“ řekla kočička. A opakovali to pětkrát. Tak to říkali. Potom, když rozsvítili, stín mizel.

Cítili se tak nadlehčeně, i když jim nebylo přáno. Počasí se nedalo popsat ani jediným pozitivním adjektivem, ale jim to ani tak nevadilo. Užívali si jeden druhého, navzájem si kradli polibky a byli šťastní.
Na dívčině balkóně často sedávali po večerech, když si její rodiče mysleli, že tvrdě spí, aby nebyla další školní den unavená. Byla schopná za něj položit svůj život, denně chodila domů vyčerpaná, ale za ty půlnoční konverzace byla ochotná obětovat vše.
Ale pak nepřišel. A další den se taky neukázal. Dívce se stýskalo, zoufala si, a na balkóně po nich zůstal jen tanec dávno zamilovaných stínů.

Odpolední siestou proplul mrak. Šedočerná vzpomínka. Náhle se tu vzala, kdo ví odkud. Snad přišla s vůní plsti, snad připomněla se ptačím švitořením.
Byla tu však a tančila svůj zrůdný tanec.
"Ať půjdeš kamkoliv, najdu si Tě, jen Tebe," zpívala spolu s cákajícím vřícím olejem, na kterém se dělal nezdravý oběd.
"Nezbavíš se mne," dodávala polohlasem bublinek ve Fantě, kterou Ludvík zapíjel pizzu.
"A až na mne zapomeneš, tak si vzpomeneš, že jsi na mne už zapomněl, a já se objevím znovu!" smála se chřestivě, když se nebe zvolna rozjasňovalo.
Byl znovu krásný den. Jen Ludvík měl ještě týden depresi.

Jori se štrachá po úzké stezičce nahoru k chalupě. Pomáhá si při chůzi hůlkou. Vlčák Aldo u mých nohou vyskočí a běží Jori přivítat.
Málem ji porazí. Volám ho zpátky.
Stařičká Jori už léta nevidí.
„Spěchala jsem, co to šlo. Čekáš dlouho, děvenko?“
Tak začnu vyprávět. Jak u nás začínají zrát jeřabiny, že do jabloně se pustila nemoc a vody v potoce s létem ubývá.
Jori poslouchá, pokyvuje hlavou.
„Dobře, že jsi přišla za mnou. Vzal peníze a zmizel, viď? Nezlob se, že se ptám.“
To se jen tak říká, že pro slepou Jori je svět kolem jenom tancem stínů.

Anežka strnula. Už je to tu zase. Maminka se probudila do jednoho ze svých špatných dnů. Rychle pro sestru Annu, manželku bratra Metoděje, ta si vždy ví rady.
"Kde vězíš, děvče?" příkře se matka obořila na Anežku. "Pospěš si, učešeš mne a přines moje šperky. Kde je Anna? Ať mi přinese pečeni!"
Anežčiny oči smutně kloužou po chudičké světnici. Kde by vzala šperky? V očích se jí třpytí slzy.
"Zavolej Jindřicha, bude mne provázet," rozkazuje matka se zřídkavou rozhodností.
Anna pokleká vedle Katuše, bere ji za ruce a tiše se modlí. A Anežka přemítá, o kterém Jindřichovi matka zase mluvila.

Nejkratší cesta do kabinetu správce školních sbírek vedla oddělením kostí, poté obvodovou uličkou kolem oken. Za večerních bouřek se taková cesta stávala dobrodružstvím i pro samotného Daniela von Draka.
Za bouřky tančily v očních důlcích volně stojících koster barevné plameny přidávající vlastní partnery do všeobecného reje stínů. Nadšení kostlivci si užívali šalebných výtrysků tmy a tančili s nimi. Zuřivé blesky odhalovaly nové a nové kreace.
Hry na pomezí světla a stínů kostlivci milovali. Správce sbírek však neměl pro jejich vášeň pochopení. Stínové tance neovládal, navíc mu kostry ve víru zábavy obyčejně zničily některou část oděvu. Časem se naučil chodit jinudy.

Večer,
když usínám sama, tak stíny se prodlouží,
schází mi mezi nimi však tvůj stín...
V myšlenkách mě tvá dlaň objímá měkce, přesto...
Mám před sebou jen prázdnej kout! Nechci s ničím tady hnout!
Já tančím sama,
ty tančíš sám...
Ať se v ráno promění, těžká noc a trápení!
Jdu městem sama,
jdeš městem sám...
Slunce zakousne se do tmy a stíny se promění
ve světlo v ulicích... ale každý jsme sám!
A večer marně hledám hvězdy na nebi,
jen stíny se plouží, však nikde tvůj stín...
Dojdu domů a čekám prázdnej kout, ale náhle tvá dlaň obejme mě měkce...!