Tanec stínů

Prchal. Potácel se polem a běžel, utíkal, utíkal přede všemi, před Bohem, před světem a hlavně sám před sebou.
Brzy mu na čele vyvstaly krůpěje potu a slunce pálilo, žhnulo, propalovalo mu do hlavy černou díru a vše kolem pohltilo.
Rychle ho začalo dohánět šílenství, jemuž vlastně nikdy neutekl.
Větve stromů, natahující se jako pařáty šibenice, svíraly a skřípěly jako houpající se režná oprátka.
Keř temných bobulí jako stovka Esmeraldiných očí hledících vyčítavě a prázdně.
Bodláčí křupající pod nohama jako kosti mrtvých budoucích.
Trýznivá ozvěna jejího smíchu rezonující krutou oblohou.
Oprátka. Oprátka. Šíj. Vlasy. Smrt.
Den však ještě zdaleka neskončil.