DMD č. 19. pro 19. 4. 2016. Téma: Mnoho pohybu pro nic

Na svět, jaký byl předtím, jsem vzpomínal stále míň. Popravdě na to nebylo pokdy; veškerý čas vyplňovaly úkony, zajišťující naše další přežití. Obdělávání půdy. Shánění věcí, které jsme nebyli s to si opatřit sami. Opravování plotu proti trifidům. Všecho, co jsme dělali, mělo jasný smysl a účel. A svým způsobem krásu. Život před tím mi teď připadal nějak jalový. To, čemu se tenkrát říkalo práce, bylo často jen plané mluvení a přesouvání papírů. Fyzickou práci každý chtěl co nejvíc zjednodušit a zkrátit; nikdo zato nelitoval námahu nesmyslně kopat do míče, zvedat závaží nebo šlapat na místě. Dnes představa naprosto absurdní.

"Zatím ti to jde dobře," uznala spokojeně.
"Jo? To jsem rád, že se ti to líbí," odpověděl.
"Zkus to ale trochu rychleji a víc kroužit, prosím."
"Vynasnažím se," odpověděl. Pomalu mě začíná bolet ruka
"Mmmm tohle je dobrý," odpověděla sladce. "Pokračuj, rychleji, už to skoro bude!"
"Takhle?" odpověděl celý zadýchaný. Bolest v ruce stoupala a stoupala. Chytala ho i křeč, ale nemohl přestat. Ne, když byl tak blízko!
"Už?!" zeptal se a dal do toho všechny své síly.
"Ano! Oh bože..." popadala dech.
"Že ti to těsto ale dalo zabrat!" poznamenala.
"Ta vařečka je úplně k ničemu! Nemám už sílu..."

Pracovala pak jako lékařka.
Ošetřovala zranění, léčila nemoci, pomáhala, jak se dalo. Pracovala tvrdě, nenechávala si skoro žádný volný čas.
Kolegové si o ni začali dělat starosti. Nedbala na rady a dřela se dál. Deset, padesát, sto zachráněných životů za každý zmařený...
Mělo to být její vykoupení.
Místo toho přišly noční můry s pacienty ve vězeňských uniformách a stříkačkami plnými experimentálních látek.
Jednoho dne se při ošetřování pacienta zhroutila. Přepracování, řekl ředitel nemocnice a poslal ji na nucenou dovolenou.
Když se Erik na návštěvě zmínil, že na policii potřebují forenzního patologa, přihlásila se.
Připadalo jí, že mezi ty mrtvé patří.

Bob bere brusle a sedá do autobusu mířícího k nedaleké přehradě. Na další mořeplavbu je třeba udržovat fyzickou kondici. Zima toho roku je teplá, avšak na Vysočině přehrada přesto zamrzá.
Bob vstupuje na led, nazouvá brusle a rozjíždí se. Led se však láme a bruslař se ocitá ve vodě. Bojuje. Drápe se na led, ten se však láme dál. Bob se snaží shodit brusle, aby jej netáhly ke dnu, u jedné se to i podaří. Síly však docházejí a Bob definitivně mizí pod ledem.
Na malé lodi úspěšně přeplul dva oceány, přehrada v rodném kraji však byla nad jeho síly.

Plahočili se pouští.
Umírali horkem, vyčerpáním, stářím i jedem pouštních tvorů.
Táhli se přes Jordán.
Celá jedna generace zůstala ležet mrtvá před ním.
Nakonec potupně kroužili kolem nedobytného města, ozbrojeni proti jeho hradbám pouhými polnicemi.
Jistě, město padlo.
Ale co z toho?
"Vše vyhubíš a spálíš jako klaté."
Taková hloupost. Takové plýtvání. Taková nespravedlnost.
Copak si za svou námahu nezasloužili odměnu?
Bitva - nebo spíš masakr - poskytoval dostatečné krytí.
A ty věci už jejich bývalý majitel potřebovat nebude.
Šineárský plášť, dvě stě šekelů stříbra a zlatý jazyk - dost na pohodlný život.
Zisk vyvážený porážkou národa a rozsudkem smrti pro celou rodinu.

Deset minut – přesunout všechna mýdla, kartáčky…
Minuta – nastříkat umyvadlo, vanu, záchod.
Čtyřicet minut – vyluxovat ložnici, koberce a místa pod postelí, které hlídají štafle. Matraci. Obývací pokoj, podlahu, tři kusové koberce, nejdřív vyklepat, neudusit se. Mušky mezi okny, támhle pavučinu. Chodbu. Drobky a vlasy v kuchyni.
Patnáct minut – napustit kýbl, vytřít celý byt, doufat, že se nezapomnělo vyluxovat nějaký chumel.
Patnáct minut – vydrhnout koupelnu.
Pět minut – vyleštit kachličky a zrcadlo.
Třicet minut – počkat, než všechno uschne a vrátit na původní místo.
Jedna minuta – projít celým bytem a pravidelně rozmístit kočkolit a chlupy. A o koberec, který se nedá prát, otřít zadek.

Věděl, že by neměl tolik pít. Věděl, že by měl víc spát, věděl, že by měl míň mluvit, věděl, že by měl ostatní poslouchat…
Potřeba mít něco v prstech, s něčím si hrát, něčeho se dotýkat, něčím pohybovat, něco svírat je prý příznakem klinické deprese. On si nehrál. Tvořil. Tvořil jako na běžícím páse, tvořil na běžícím páse a tvořil bez přestávky. Pohyboval se bez přestávky.
Pájel, letoval, šrouboval, štípal, programoval, kalibroval, testoval, navrhoval, zachraňoval a ničil. Pořád. Cokoli. Včetně sebe.
Nehybnost nechápal, nerozuměl jí, nedávala mu smysl.
Věděl, že by neměl tolik pít. Věděl, že by měl víc spát…

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či ťa predseda nenahovoril na tú kreposť.
- Myslíš to, ako keď sľuboval, že bude každý deň trikrát na salaš a späť do dediny behať? Nech si behá s tým krepým psiskom.
- Prečo to vlastne predseda robí? Hádam len nechce kontrolovať, či ovce dojíme a oštiepke vyrábame.
- Veruže, Anča tak hovorila. Ale neboj sa, aj tak nič neskontroluje. Na ceste som občerstvenie prichystal a žinčicu tam nechal. Keď sa tej napije, hneď bude do dediny utekať a na salaš už ani nepomyslí.

„Pst.“ Hrobové ticho. „Pst!“
„Co je?“ ozve se kdosi nevrle.
„Spíš?“
„Chceš praštit?“
„Pche, to by mě tak bolelo.“
„Chtěls tím něco říct?“ ozve se kdosi definitivně vzbuzeně.
„Nemáš na to! Neposiluješ, nekmitáš, žádný svaly nemáš!“ Kdosi se potutelně zasměje.
„Já že nekmitám?! Já že nekmitám?! To uvidíš, jak kmitám.“
„To chci vidět,“ ušklíbne se.
Kdosi zavrčí. Pak začne kmitat. „Zíráš, co? Kmitám, kmitám.“
„Vidím, ale já kmitám taky a rychlejc! To jsou REMy, to jsou REMy!“
„Hele, mladej, dej si pohov s těma cizíma termitama a vyfič,“ řekne kdosi nevrle.
Je noc a ticho a oční bulvy mají pré.

Zatímco jsem kojila, má váha se krásně držela pro mě ideálních padesáti kil. A to přes dva roky. Ale sotva jsem malou odstavila, váha se během čtrnácti dní prudce zvedla a to rovnou o šest kilo. Tři kila za týden. Říkala jsem si, že s takovým tempem se za chvíli neunesu. Bylo po vánocích, takže riziko jídla menší a nový rok skoro lákal na svá předsevzetí. Začala jsem lehce posilovat břicho, abych si zpevnila břišní svaly. Uplynul měsíc, kdy jsem své cvičení dodržovala. Za dalších čtrnáct dní dvě čárky – cvičení skončilo, neboť cvičit břicho se nedoporučuje. Tak si chvíli počkám.