Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Nechci se dívat na budík, ale můj vnitřní chronometr říká, že je něco kolem čtvrté ráno. A nechci se hýbat, ale ode dveří se ozývá čím dál hlasitější kssssst ksssst ksst. Nezbývá, než vůlí přimět tělo k pohybu a otevřít.
Roztomilý chlupatý čtyřnožec se posadí v mezeře a neví. Snad dovnitř. Nebo ven. Nebo dovnitř. Nebo ven.
Dovnitř.
Usínám zrovna v okamžiku, kdy se rozhodne zabít krabičku kapesníků, a když se rozhodne ulovit provázek ze štaflí, už jsem vzhůru úplně. Čtyřnožec běží s ocáskem vzhůru, když ji jdu zavřít do kuchyně.
Už skoro spím, když se náhle ozve tichounké kssssst.
Ten plán byl naprosto geniální.
Měl jen jednu vadu na kráse.
Čas.
Vždycky nenáviděla to čekání před bojem.
Vždycky se mohla zbláznit, když měla jen sedět a nic nedělat.
Výdycky jí chyběl dostatek trpělivosti a rozvahy.
Čekat na vhodnou chvíli.
Čekat na svojí příležitost.
Čekat na to až se karta obrátí v jejich prospěch.
"Nemohla by ses na chvíli posadit?"
"Ne..."
"Takhle mi za brzo prošlapeš do podlahy brázdu."
"Hmn..."
"Nemůžeš jí něco říct? Jsi její bratr."
"Na mě se nedívej. Já už si na to zvykl."
Pokrčím rameny.
Uklidňuje mne to.
I když je to mnoho pohybu pro nic.
„Prošli jsme všechny místnosti…“ oznámila Minerva, při vstupu čtveřice do salónku.
„Prolezli všechna tajná zákoutí…“ doplnil ji, ošívaje se, Kingsley.
„Proběhli se po pozemcích…“ zafuněl Bill.
„Prolétli se nad nimi…“ sdělila nadšeně Tonksová.
Oba Zmijozelové na sebe pohlédli. Diplomacie, nebo krutá upřímnost?
„Opravdu jste mysleli, že musíte procválat celé panství?“ ucedil svým obvyklým ironickým tónem Severus.
„Řekli jste nám, že si máme všechno projít,“ bránil se Kingsley.
„Takže jste připraveni?“ otázal se pak relativně neutrálně Lucius.
Odpovědí mu byly dva nejisté a dva velmi odhodlané pohledy.
„V třetím podlaží severního křídla jsem narazila na jeden hodně zvláštní portrét…“ pípla Tonksová.
Země z vejšky vypadá maličká,
přitom dává život mnohým,
až se to zdá neuvěřitelný.
Není to krásný?
Kosmonautovi zbejvá jen pár vteřin,
než mu dojde vzduch a z něj zbyde
jen skafandr plující Vesmírem.
Pozoruje Zemi.
Přemejšlí nad tou krásou,
nad vším lidskym rychlym pohybem
a nepozastavení se nad životem.
Pro co? Pro smrt.
Když ještě nebyl kosmonautem,
byl taky takovej, neuvědomoval si,
že Země se hejbá sama.
Nepotřebuje tolik rychlýho pohybu navíc.
Zdálo se mu o Hvězdě,
chodil k ní na čaj.
Teď mu padala víčka.
Plul do ztracena
Až padnou, Hvězda si pro něj přijde.
Cítil se spokojeně.
Mám takový příběh o kosmonautovi, pár už ho zná. Tohle se k němu volně vztahuje.
Možná si na něj napíšu ještě nějaké drabble.
Přestaňme se hnát dopředu, a netrapme se minulostí. Užívejme dneška.
Zůstaneme u nizozemské (literární) historie. Znáte Multatuliho?
Z Indonésie se vracel do Evropy plný rozčarování. Víc než podmínkami, které tam panovaly, byl Eduard Douwes Dekker otřesený tím, že místodržící i regenti se tvářili, že vykořisťování domorodců se neděje.
Snažil se ze své funkce zvrátit alespoň to nejhorší. Nakonec rezignoval. Na loď do Evropy nasedl s odhodláním zpravit o podmínkách v Nizozemské Indii celou společnost.
Za pár týdnů měl dopsáno. Chtěl být slyšen, čten, být bojovníkem za lidská práva.
Jenže Max Havelaar vyšel v exkluzivním drahém vydání, snad mu to van Lennep udělal naschvál.
Multatuli byl zdrcen. Místo toho, aby byl čten masami, byl oslavován jako geniální spisovatel.
Eduard Douwes Dekker, známý pod pseudonymem Multatuli, začal svou kariéru jako úředník v tehdejší Nizozemské Indii (dnešní Indonésie). Max Havelaar, román s prvky autobiografickými, je jeho nevýznamnějším a nejznámějším dílem, v nizozemské literatuře se řadí na nejvyšší příčky. Tímto románem (tehdy to byla spíše "kniha") se snažil zpravit společnost o tom, jaké podmínky v Indonésii panují, aby rozhýbal dění, protože na místě se mu nic změnit nepodařilo.
Neštěstím bylo, že první vydání Maxe Havelaara, kterému dopomohl Jacob van Lennep, Multatuliho spolubojovník na literárním poli, bylo omezené a velmi drahé, takže si jej mohli dovolit jen ti bohatší. Multatuli díky tomu byl oslavován jako spisovatel, ale jeho přáním bylo šířit své dílo mezi masy lidí, nikoliv esteticky tvořit. Později kniha vyšla v dostupnějším vydání, ale bohužel už díky Multatuliho spisovatelské proslavenosti nebyla věnována pozornost zprávě, kterou se románem snažil společnosti předat.
Takže jdeme na to.
Zatím jsem ještě moc malá. Teď se jenom musím dostat k nějakému žrádlu.
Tak se vydáme někam ke středu. Tady na kraji mapy bývá vždycky nuda.
Nikdo, nikdo...
A hele, tady je jeden dlouhán. Tak toho se budu držet. Budu se mu držet pěkně za ním, Tam na mě nedosáhne a jakmile zrychlí, tak mu získám bodíky.
O pět minut později
Ha! Konečně umřel! Teď jenom sníst všechny jeho zbytky. Uhni mi! Tohle je moje! Kšá kšá!
Chá! Máš být šikovnější a vyhýbat se! Teď je z tebe další žrádlo pro mě a...
Sakra. Jsem mrtvá.
S trhnutím se probral. Wilhelma zastřelili. Neskočil před něj dost rychle. Oči zelené jako moře byly zavřené. Pokusil se posadit. Ostrá bolest ho přiměla to přehodnotit.
„Ležte, ztratil jste spoustu krve!“ štěkla po něm cizí žena u jeho postele. Byla vysoká a tmavovlasá. Podle šatů vdova.
Natahoval se po něm, ale nemohl se ho dotknout. „Kde to jsem?“
„V bytě soudce Sternbacha.“
„Wilhelm...“ nadechl se prudce. Střelila po něm pohledem. Zabili ho. „Bratr je u soudu.“
Ulevilo se mu. Pokusil se přikývnout.
„Spěte,“ utrousila a odešla. Byl to jen sen. Když se propadal do sladkého nevědomí, usmíval se. Zachránil ho.
(Snad tam je téma... Pohyb tam je a strach z toho, že to bylo na nic, taky. Doufám ;)).
Než jsme vyrazili, ani jsme se pořádně nenajedli, jen kus masa bez chleba. Tomu neříkám organizovaná výprava. Každý sebral, co unesl, a honem pryč.
Honí nás armáda, brodíme se po kolena bahnem.
Pak nemáme vodu. Když ji najdem, nedá se pít. Teď sice máme vody dost, ale žádné jídlo.
A to nás nikdo nevyháněl! Naopak! Co nám chybělo? No řekněte mi, proč jsme šli pryč?
Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem.
Mám silný pocit, že se to tu objeví (nebo objevilo) i v lepším zpracování, ale co už.
Poslední dvě věty jsou doslovná citace z Ex 16,3
Určitě to všichni znáte, a pokud někdo tvrdíte opak, potom stoprocentně kecáte.
Jak jistě víte, bez vody se špatně žije. Ono je to vcelku logické, takže se u této hluboké úvahy nezdržíme příliš dlouho. Pokračujeme směle v krasojízdě. Voda teče například z kohoutku. Ale nikdo z nás není americký superhrdina, který nastaví dlaně a má tam pomalu Titikaku. Ne, ne, my obyčejní lidé používáme skleničky.
Máme tedy zdroj života v nádobě, štrádujeme si to někam do hlubin pekelných. Ejhle, stačí mrknout, klopýtnout a na zemi máme loužičku jak neposlušný pejsek. Jenže… kdo by se ohýbal.
Vždyť to stejně uschne samo.
Before that jealous grave
Makes her temporary feast.
(Mother is Dove - Amah Canny)
Rating: 15+ Trocha nadávej a i jinak trochu sexuální podtext
Koukal jsem se ti z očí do očí. Topil jsem se v tobě a ty ve mně. Chtěl jsem ti hodit záchranný kruh, ale odmítla jsi. Tak jsem se ponořil. Nořil jsem se hloub a hloub, až do nitra tvé duše. Nebo to bylo tělo? Trocha upuštěných emocí, ale co z toho? Znovu nic. Tak to šlo pořád a pořád, stále dokola. Snaha byla, ale zřejmě mě Bůh nenávidí více jak tebe. Rozhodli jsme se pro radikální krok. Lékař. Zákrok. Zášť. Nic.
Takového pohybu v noci či ve dne, pro nic za nic, a pak jsem náhle prozřel:
"Zasraná antikoncepce!"
