DMD č. 19. pro 19. 4. 2016. Téma: Mnoho pohybu pro nic

Nevěděl, jak dlouho už seděl svázaný ve tmě, když vstoupil do stanu muž, kterého nepoznával. Držel v ruce Eldarionův přívěsek a tvářil se nesmírně vážně.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se.
"Matumaini, syn Gizy. Přísahám, že jsem chtěl vašemu králi jenom říct, že to jsou lži!"
"Lži?"
"Naši lidé nezaútočili! Ty vesnice už byly vypálené, když jsme přišli!"
Muž mlčel. Pak k němu přistoupil a k Matumainiho naprostému údivu mu pověsil přívěšek zpátky na krk. Ten, před chvíli matný, jemně zářil v temnotě stanu.
"Můj syn ti věřil," řekl král. "Ale to znamená, že se sem celá gondorská armáda táhla zbytečně."

Číňan ve středním věku se přeskakováním z betonového výklenku na výklenek ladně snáší dolů z desátého patra starého hongkongského panelového domu. Všichni oněmněle zírají na přesnost každého jeho dopadu. Jedno zaváhání, malá ztráta rovnováhy a z Číňana je placka.
Mezitím v Číňanove hlavě: Proboha, proč tohle vlastně dělám, měl jsem být radši zpěvák.
Konečně! Pevná zem! Rozhlédne se po temné ulici a rychle odchází.
"Kam pospícháš?"
"Steve, já tě vůbec neviděl."
"Prošvihl jsi sraz ze střední, teda ne, ze základky..."
"Měls nechat tu střední! To bylo na jeden záběr! Víš vůbec jak strašný je to tam nahoře?! Já tě snad...!"

„Zase jsem přibral, kamarádi,“ zafuněl Široký při pohledu na váhu. „A to jsem dneska měl jen malou svačinku a byl s vámi celé odpoledne v posilovně.“
„Tvoje svačinka byly tři grilovaný kuřata,“ odpověděl Bystrozraký. „A jak to dopadlo v posilovně, vzpomeň si. Děsná ostuda. Polovinu vybavení jsi zničil. Třeba jsi rozsedl cyklotrenažer, rozšlápl běžecký pás a zohýbal posilovací stroj.“
„Máš pravdu. Ale pak jsme přece běželi až sem, to se taky počítá. To byly alespoň dva kiláky!“
„Prostě, kamaráde,“ vložil se do debaty Dlouhý, „budeš držet dietu. Žádný kuřátka nebo slon na olivách. Protože jakýkoli pohyb je u tebe nanic.“

„Co se flákáš?“
„Opakuju kardiovaskulár. Vžívám se do vlastního erytrocytu. Pravá síň, pravá komora, plicnice, plicní tepny, kapiláry. Nabrat kyslík. Plicní žíly, levá síň, levá komora. Juj, to mě to rozproudilo! To je fofr! Aorta, tepny, kapiláry a už zase pěkně pomaličku. Odevzdat kyslík tvrdě pracujícím svalům.“
Skáče mu do řeči: „Jakejm svalům? Dyť ležíš jak placka!“
„Vzal jsem to do horní mezenteriky k hladké svalovině svého zažívacího traktu.“
„To je fakt, dnes byl obzvlášť tvrdej řízek.“ Směje se.
„Neruš! Ještě porta a kapiláry v játrech...“
„No hurá, jaterní žily. A v pravý síni už jsme byli. Mažem na přednášky.“

Nevěřícně zavrtěla hlavou a z trosek rodinného domku odvedla za ruku dva mladé čaroděje.
Zlomyslně se rozchechtala a chytila do náruče muže, který právě proletěl jejím obloukem na odboru záhad.
Nadšeně vzhlédla k Astronomické věži, rozpřáhla ruce a vřelým objetím přivítala muže, který jí doslova spadl z nebe.
Lačným pohledem přejela bradavickou louku a pevně zachytila zápěstí muže, který proběhl kolem s výrazem líté šelmy.
Rozkošnicky se usmála, vběhla do Chroptící chýše a triumfálně vztáhla ruku k muži, který jí dychtivě hleděl do očí.
Vtom se ve dveřích objevila kudrnatá holka.
Smrt zklamaně stáhla ruku zpět.
Tentokrát odejde s nepořízenou.

Jedenásť hodín večer. Neprichádza. "Áno zlatíčko, môžes počkať na ocka v spálni." pohladí dcérku. Druhá už spí.
Dvanásť. Skontroluje dvere, okná. Zhasne. Prikryje dieťa. Zaspalo. Tiež privrie oko.
Odbijú dve. Je opäť hore. Stále žiadne kľúče nešramocú.
Malá sa odkopala. Prikryje ju.
Dve dvadsať. Prechádza sa od okna k oknu. Kde môže byť?
Dve tridsať. Preberá všetkých jeho známych.
Dve štyridsať. Ďaľšia zbytočná prechádzka okolo okien.
Tri. Volať políciu?? Ešteže deti spia kľudne. Nahliadne do spálne, do detskej izby..zarazí sa. Máta ju zrak? Tri postavy??
Potichučky zacupitá do spálne, opatrne odkryje deku...
Jej manžel už dve hodiny sladko spí.

„Kolik tak asi dají za jeho život? Zahnali jsme ho do tmavé jámy a čekáme, až si pro něho přijdou. Tím vše skončí a my dostaneme odměnu. Tedy předpokládáme to. Co přestaly přicházet zprávy, nikdo neví, jak je odměna za dopadení vysoká.
Zdá se, že už jsou tady. V mlze je nevidíme, ale zvuky se přibližují...“
„Lovci mě dohnali skutečně rychle. Pravda, zas až tak těžké to nebylo, když uvážím… Snažili se, ale já taky. Usnadnil jsem jim to. Hlad je mocný...
Mlha je zde. Skutečně. Mí služebníci naženou ty lovce ke mně do jámy a já se konečně nasytím.“

U Abernethyho nám povedali, že pán nie je doma, a nevedia, kedy sa vráti.
Vonku mi cestu zastalo premoknuté dievčatko so štrbavými zubami. Bezdomovkyňa. Podozrievavo si ma premerala. “Ty si Sherlock Holmes?”
Vytrhol som stránku notesa a narýchlo načmáral odkaz. Podal som jej ho s librou. “Pre Wigginsa.”
Odbehla.
“Potešujúce, Watson. Tradícia Baker Street pretrváva aj po našom odchode.”
* * *
O dve hodiny nás od obeda vyrušil vychudnutý mladý muž so škaredým kašľom. Nepredstavil sa, odmietol pivo, odmietol aj Watsonovu lekársku starostlivosť, ale prijal bankovku. Odišiel bez pozdravu.
Pozorne som si prečítal lístok, čo priniesol, a znechutene som ho zhúžval.
Neskoro.

Lidský druh mě nikdy nepřestane překvapovat. Vždy přijde s něčím novým a nepochopitelným. V posledních letech jsou to osamělí běžci.
V různé denní doby na pláži pozoruji ty lidi v obtaženém oblečení a snažím se pochopit smysl jejich počínání. Kam běží? Utíkají před někým? Honí někoho? Závodí s někým?
Tyhle myšlenky mi bolestně víří v hlavě, ale nenašel jsem odvahu někoho z nich se zeptat. Možná by si mysleli, že jsem blázen. Konec konců si totéž myslím já o nich.
Až jsem dnes ráno prostě zahodil kabát a boty a rozběhl se po pláži.
Chvíli jsem se cítil doopravdy svobodný.

Venku pořád nesněží a ulice jsou slizké rozteklou břečkou.
Bolí ho kyčel, vezme si hůl. Zase špatně dýchá (Prášek!). Vyrazí na autobus.
Cestou koupí chlebíčky, sestry se budou křenit, copak vám tu nechutná, ale co!
Taková dlouhá štreka.
„Včera jsme ji přece převáželi,“ říká sestra povýšeně.
Jenže to zařídil její syn, nic neřekl, nic nevím; papír na sebe nemáme.
Jde na autobus a na další, pak kus pěšky, holka, co já už se za tebou naběhal...
Vyjde zadýchaně schody.
Sestra zamrzne vprostřed věty.
„Ale...,“ běží pro pana doktora.
Rozuměl.
Tak už za tebou, Marunko, víckrát nepoběžím–
Svět zakryl závoj vloček.