DMD č. 19. pro 19. 4. 2016. Téma: Mnoho pohybu pro nic

Kamzík, jakožto ředitel gymnázia organizoval každý týden běžecké závody na školních schodech.
Byla jich celá série, která měla být dnes zakončena.
Trubcův tým jedenkrát zvítězil, dnes měl šanci znova. Prý byla dokonce speciální cena!
Ale ouha. Učitelský tým vypadal neobvykle silně, přibrali Hrošici, kterou motivovali příslibem nových mikroskopů.
Bláhová žena.
Závod odstartoval, všichni vyběhli.
Chodbou se ozývalo povzbuzování a supění Hrošice.
Učitelé doběhli jako první, Hrošice odpadla vyčerpáním.
Trubec seděl na prázdných schodech a vydýchával se. Byl tu úplně zbytečně, učitelé měli přesilu.
Ale když ho Kamzík zvedl a dal mu krátkou pusu, zjistil, že on svou cenu dostal také.

Trávou si to pomalu šinuli dva slimáci. Jeden z nich přemýšlel o tom, co se to vlastně stalo. Tomu druhému to bylo jedno, jen se díval kolem sebe. V tom ji uviděl. Byla krásná. Ty dokonalé tvary. Pro ni by dobyl mravenčí civilizace, složil básně, ukradl chrobákům kuličky. Není náhodou, že se hned vydal tím směrem. Hnal se přes listí, vzal to kolem houby, propletl se mechem, ale k cíli už nedošel. Jeho vysněnou jahůdku mezitím sezobl kos a s hlasitým “tiks - tiks - tiks” odletěl.
“Celí slimáci, tolik pohybu pro nic”, pomyslel si šnečínek, který scénu pozoroval ze své ulity.

Šourají se pomalu širokou chodbou, jedna dvojice za druhou, nekonečný zástup shrbených postav. Podél dlouhé řady dveří až na konec, obloukem se otočit a podél protější zdi zase zpátky. Bez cíle, beze smyslu. Někteří se za chůze pokoušejí číst, někteří žmoulají v ruce krajíc chleba. Jakmile se někdo zpozdí, službu konající dozor jej pohání k větší rychlosti. "Postupujte! Pohyb, pohyb!"
Ubohá náhražka procházek na čerstvém vzduchu. Pohledem toužebně zalétnou ke kvetoucím stromům za okny, k modrému nebi, na kterém krouží vlaštovky.
Crrrrrrrrr!
Horečný spěch, hluk, formace se rozpadá. Za okamžik chodba zeje prázdnotou.
Velká přestávka skončila. Za chvíli pokračuje vyučování.

Vstoupíš dovnitř a zpočátku jdeš prostě po směru. Jako všichni. Ve chvíli, kdy se rozhodneš osvobodit, vzepřít se předem dané cestě, sama se stáčí a vede proti směru. To je nejdelší volný okruh, který Tě čeká.
Tvé další kroky jím budou vymezeny. Někdy ti přijde, že lítáš ode zdi ke zdi, někdy se další zákruty nebudeš moci dočkat. Uvědomíš si, že ačkoli jsi zpomalil, zatáčí tvá cesta stále častěji, tvé pole působnosti se zužuje a ty neodvratně míříš k cíli.
Ve středu labyrintu světa, labyrintu tvého života, čeká klid a nicota. A pokud si to přeješ, tak i ráj srdce.

Kapitán Uxbridge předjednal na Lantu výhodný kontrakt na vývoz vzácného dřeva.
„Musíme ten kontrakt uzavřít do devadesáti dnů,“ řekl posádce, „vyrazíme na Dubois a pokusíme se tam něco prodat.“
Na Dubois bylo příjemně, ale za dřevo jim místní obchodní komora nenabídla moc peněz.
Zkusili tedy štěstí na skopčácké planetě Wirtschafftshoffnung, ale kapitánovo diplomatické úsilí vedlo k tomu, že je odtamtud rovnou vyrazili.
Jejich poslední šancí byl Aledonos, ale při cestě tam ztratila navigátorka výhled na Astronomican, a tak skončili ve zcela neznámé soustavě.
Navigátorka sice nakonec našla správnou cestu, ale devadesát dnů bylo pryč.
„Tak tohle jsme prošvihli,“ konstatoval kapitán.

Běhají, poskakují, pošťuchují se, tančí, křepčí, ječí.
Zvoní.
Spořádaně usednou do lavic. Na pět minut.
Vrtí se, ošívají se, hází věci pod stůl, aby se pro ně mohly sehnout.Potřebují si jít pro kapesník. Potřebují jít na záchod. Potřebují... jít.
Velká přestávka. Vlítnou do tělocvičny. Běhají, poskakují, pošťuchují se, tančí, křepčí, ječí.
Oběd. Čtvrtkilometrová cesta za potravou jim umožní najíst se víceméně v klidu.
Předčítání v družině. Napětím nadskakují.
Kreslí. Chvilku.
Zahrada. Běhají, poskakují, pošťuchují se, tančí, křepčí, ječí.
A pak...
„Paní učitelko, můžeme si zahrát na mobilech?“
Sedící, nehybné, tiché?
„Nic takového.“
Běhají, poskakují, pošťuchují se, tančí, křepčí, ječí...

Karel se ptá třináctiletého kamaráda, proč tak moc cvičí tenis, basketbal, běhání, fotbal a další různé sporty:
"Vždyť to musíš mít strašně nevýhodný, protože nemáš na nic jiného čas, ani na důležité věci jako hygiena těla a zubů, spaní, jídlo a pití. Vidíš, co ti ten sport dělá!"
"Ale je to zábava, ten sport, mě to prostě baví, ale jednu věc nechápu, proč se na mě při každé hře všichni dívají tak nějak divně."
"To protože vypadáš ospale, máš zkažené zuby a k tomu ještě páchneš, už to chápeš?"
"Jasně, tak proto mi všichni říkali, že s tím mám skončit."

Když se jí doslova rozplácnul její adrenalinový partner před očima, raději proměnila adrenalinové sporty v minulost.
Poté se pokoušela běhat, ale po těžkém úrazu nohy a několikačetné zlomenině si to nakonec rozmyslela.
Tak se dala na plavání v domnění, že ruce snad zůstanou v pořádku. Ale tak moc si poškodila rameno, že už do vody, alespoň podle doktorů, nesměla nikdy vkročit.
Zkoušela méně náročné sporty, ale s její diagnózou nic nešlo tak lehce, jak se na první pohled zdálo. A tak se dala do kroužku šachistů, který po ní žádnou fyzickou zátěž nevyžadoval.
Jak se říká: sportem k trvalé invaliditě.

Beppo hledí do nekonečné dálky nezametených dlaždic. Cítí únavu a vlhký šedý chlad, ale na váhavé přemýšlení není čas. Uličku musí zamést až do konce – tak jako včera, předevčírem, předpředevčírem. Nepamatuje si, kolik dní tu zametá, na vzpomínání totiž také není čas. Čas se musí šetřit. Beppo musí ušetřit sto tisíc hodin, aby… Zase neví, ale nemá čas vracet se, kdo ví kam, v myšlenkách. Už ztratil tolik cenných vteřin. Rozhoupe své koště a postupuje co nejrychleji ulicí, s pohledem vpitým do jejího konce, který se ale vůbec nepřibližuje. Šššš-krok, Šššš-sun. Mete zuřivě, jako by na tom závisel něčí život.

Tohle je taky osud.
Všechno kvůli tomu kouzelníkovi, co si mě kdovíproč musel povolat a zkrotit.
Jistě, jsou i horší osudy. Kolega skončil v láhvi. Zhruba na dva tisíce let.
Ale stejně. Jen co nějaký trouba zavolá, musím přiletět a obskakovat ho. A oni toho chtějí! Kdyby to aspoň řekli najednou. Ne, pořád abych lítal jak hadr na holi.
Kvůli takovým lidským jepicím. Jeden si naporoučel palác, jaký nikdy nikdo neviděl. A co z něj zbylo dneska? Nic!
Ale ne, zase někdo. Doufal jsem, že tak sto let bude klid.
Dobrá, takže slušně se uvést a… U všech proroků - NEEEE!!!