DMD č. 19. pro 19. 4. 2016. Téma: Mnoho pohybu pro nic

To si takhle jednou vymyslím, že kulturně vzdělám třeťáky. Čtvrt hodinky si povídáme o tématu, o rolích herečky v hlavní roli a o době a lokalitě, kde se příběh odehrál...
Poté beru "placičku" (copyright - moje matka). Mechanika heká. Nic. Na projektoru naskočily barevné pruhy, aniž by aktuální program měl s Prague Pride cokoli společného. Pak to škytne. Máme obraz! A nemáme zvuk...
Běžím o patro níž pro ajťáka. Prý je jinde. Lezu pod stůl a přepínám kabely. Třikrát "chřust" a nic. Zkouším opravu technickým poklepem: prostě do toho třísknu s bojovým pokřikem: "Máňo, jedem!"
Bezvýsledně.
Některé věci prostě nemají smysl.

Znáte Pipulku kadeřavou? Většina asi ne. Já se s ní setkala nedávno.
Je to malý ptáček, který žije v pralese. Čím mě oslinili, je jejich způsob námluv.
Samozřejmě jako u většiny zvířecích druhů, se o námluvy stará sameček. Trošku u toho vypadá jak Michael Jackson. Jak to myslím?
Tento ptáček vyleze na vršek větývky a pak se po ní klouže dolů. Ale to není vše. On u toho dokonce twerkuje ocáskem! Sjede dolů, vyšplhá nahoru, sjede dolů, zase nahoru, zase dolů a stále vrtí.
Celkem se u toho nadře a slečna ptáčková se pak otočí a odletí. To je život.

Na obzoru svítá.
Ohlávky. Vodítka. Cvakání dvířek boxů. Klapot kopyt. Vyvádíme je ven.
Srst se třpytí v prvních paprscích.
Otevírám výběh. Vypouštíme je. Oblak prachu, cválající stádo.
Odlesky slunce v nadšených očích.
Vidle. Lopaty. Hromady špinavé slámy z boxů obloukem vyletují do přistaveného kolečka.
Prázdné, vyčištěné boxy.
Balík slámy. Nový, musí se roztrhnout. Vrážím do něj zprudka vidle a zaberu.
Slunce už stojí vysoko, oslňuje nás.
Boxy nastlané vrstvou čisté voňavé slámy, v každém navíc přichystaná hromádka sena na večer.
Už je jen potřeba zamést chodbu ve stáji a kolem seníku. Košťata. Zvířený prach.
A ptáte se PROČ? Prostě... proto. ;)

Protáhnout, natáhnout, bříško zatáhnout…
Drápky stáhnout, pacičkou na koleno dosáhnout…
Luxusním vrněním se před ní vytáhnout…
Jeden by neřekl, co takový malý černý huňatý kočisko dovede vykouzlit, pokud se jedná o trošku masíčka z konzervy navíc.
Najednou je z něj přítulné vrnící něžňátko, co by vám z napředeného klubíčka upletlo i dva svetry.
Ovšem pouze pokud jde o tu dobrotku.
Jinak si můžete volat a čičíkat kolik chcete. To jen nonšalantně otočí hlavu, z pod přivřených víček si vás prohlédne svýma zelenýma očima, a pokračuje v chůzi někam či v odpočívání.
Přece se pro nic za nic nebude zbytečně hýbat.

Ležela jsem v posteli a snažila se vzpomenout, co se to včera odehrálo. Šla jsem s kamarádem na pivo a pak mě Důležitý vezl domů. Hrály ty krásné smutné písničky a mně to přišlo všechno nějak líto. Něco jsme si říkali... osten bolesti z rozvzpomenutí se zaryl do mého těla a cítila jsem, že je to tu zase. Deprese. Pocit, že můj život se řítí úplně špatným směrem a není jak se z toho dostat. Silný proud, který mě stahuje dolů proti mé vůli. Topím se. Občas se zasnažím udělat pár temp, snad abych se nadechla... Mnoho pohybu pro nic...

Na patře chuť meduňky, na kůži něžné doteky závěje spadaných kvítků a vzpomínky na pečující ruce.
Probudil se blažený.
Tělo měl zesláblé, ale mysl jasnou.
Někdo měl tolik rozumu, že ho nenechal zemřít pod střechou.
Někomu dlužil poděkování.
Špetka obnovené magie stačila právě na jednoduché zastírací kouzlo.
Přece nebude pobíhat po Paláci nahý.
Dveře do vévodovy pracovny se pomalu otevřely. Vévoda pozdvihl obočí. Strážci zpozorněli.
Z křesla se ladným pohybem vznesl brokátový přehoz a obtočil se jako plášť kolem... ničeho.
Ruce strážných zajely k jílcům mečů, paže se napjaly, patero mečů se zasvištěním proťalo vzduch, aby probodly prázdnotu pod brokátem.

Meč není kladivo. Váží o něco méně než dvě kila a je vyvážený tak, aby se s ním dalo rychle pohybovat a aby bylo možné rychle změnit směr pohybu.
Z toho plyne, že je potřeba nepřítele správně zasáhnout, pod kolmým úhlem a dát do pohybu dost síly. Ale zároveň se při tom nechcete sami ohrozit. Vyžaduje to hbitost, rychlost a koordinaci celého těla. Výcvik a zkušenosti.
To všechno on měl, učil se to celý život. Všechno to umění měl v malíčku. A teď se mohl konečně před publikem předvést.
Cizinec v klobouku se na něj sotva podíval a zastřelil ho.

Celým táborem se rozléhalo kvílení strážních rohů. Vojáci zmateně pobíhali sem tam a ve spěchu si připevňovali zbroj.
Obyčejní vojáci a důstojníci se překřikovali v nastalém zmatku.
„Ze stanu lorda Tywina byl slyšet křik! Něco se mu stalo!“ zavolal někdo z davu.
„Démon!“ odpověděl další výkřik. Všichni měli v živé paměti, co se povídalo o smrti Renlyho Baratheona. Je možné, aby takový osud potkal i Strážce západu?
Skupinka nejodvážnějších mužů se protlačila až k velitelskému stanu. Připraveni bít se za svého lorda vrazili dovnitř.
Lord Tywin stál na stole a zuřivě ukazoval na pavouka na podlaze.
„Zabte toho pavouka! Rychle!“

Nenáviděl rozvleklé cestování.
Když se ale dozvěděl, že Hegel byl povolán z Heidelbergu do Berlína, musel se s ním, když to teď bylo v jeho silách, setkat osobně. Už dlouho pracoval na námitkách proti jeho filosofii a šanci říci mu je osobně si nemohl nechat ujít.
Se zaťatými zuby protrpěl dlouhou cestu a dorazil na přednášku.
Když se po jejím skončení konečně dostal k otázce, Hegel jako by ho ani neposlouchal. Nechápal to, jako geniální filosof to už přece musel vidět.
"Ale... váš systém se neshoduje se skutečností!" zkusil to ještě zoufale.
Hegel nezaváhal ani vteřinu: "Tím hůře pro skutečnost."

Je to tady! Černá obloha, hromy, blesky, vítr jak na Tchaj-wanu. Rychle sklízíme rozehraný pasiáns, ještě sklopit plastové židle a sehnat děti ze všech koutů zahrady. Na poslední chvíli ještě někdo vybíhá, aby plachtou přikryl dřevo připravené na ohýnek. A pak ani kapka. Bouře přejde směrem na Petrov a za chvíli se zase ukáže sluníčko.
Děti se znovu rozutečou na zahradu, později to i dospělé vyláká ven. Postavíme židle, přineseme skleničky, babička rozloží pasiáns.
"Tak tentokrát se nemýlím, teď na mě i káplo!"
Skládáme židle, svoláváme děti. Je to tady zas.
Sousedé na nás pobaveně hledí. Protože oni už vědí...