DMD č. 19. pro 19. 4. 2016. Téma: Mnoho pohybu pro nic

"Koší, dneska se mi zdálo, že mě honil pes."
"Ten od sousedů?"
"Jo. Znamená to něco?"
"Želvíku, jak víš, sny jsou buď znovuprožíváním situací, které nemáš v hlavě dostatečně utříděné, nebo sublimací obav z nepojmenovaného nebo sice pojmenovaného...
"Tak znamená to něco?"
"Ne. Za dveřma jseš před ním úplně v bezpečí."
"Taky se mi zdá, jak honím myši."
"Nenaplněná touha, která podvědomě..."
"Nech toho. Nejhorší na tom je, že nikdy žádnou nechytím."
"Hele, a když se probudíš, bolí tě nožičky jako bys je honila doopravdy?"
"To ne..."
"Tak si to užívej. Ve snu si hezky zalovíš a ani se nezapotíš."

"Pryč přes moře. A pro nic!
Vykopnut jako pes. A pro nic!
Od dcery k dceři, čím dál míň. A pro nic!
A všichni cvalem do Glostru. A pro nic!
Jeden do bouře vyhnán lstí, druhý tam vyběh vzteky. A pro nic!
Pak dvě mocná vojska do Doveru. A pro nic!
Toulavé šílenství různými cestami. A pro nic!
Zdánlivý let z útesu. A pro nic!
Boj, zrada a vraždy. A pro nic!
Všude pusto, tma a smrt. A pro nic?!
Edgare, vážně, pro nic?"
Edgar roztržitě zvedne a přeleští korunu, která se k němu zakutálela.
"Ne. To všechno pro tohle."

Rejsek s Žabákem se společně vrátili z tanečních. Chtěli studovat, ale Rejskovi se Žabák zdál poněkud skleslý.
"Něco tě žere?" zeptal se Rejsek.
Žabák zavrtěl hlavou, ale pak si to rozmyslel. "Vadí mi, že jsem na tancování tak levej."
"Tak s tím něco uděláme," vytáhl ho na nohy Rejsek, který taneční zvládal výborně.
To odpoledne protančili.
Další dny zůstávali po vyučování v šatnách, Rejsek učící Žabáka tančit, a ten s každou lekcí zvládal kroky lépe.
Následující hodina.
Jakmile se páry daly do pohybu, šlápl Žabák své partnerce na nohu.
"A to jsem si málem protančil pantofle," zabrblal pro sebe Rejsek.

Sledovat. Stěhovat. Pronásledovat.
Neváhal by dvacetkrát překročit rovník.
Musí být jeho, slíbila to.
Vozem. Pěšky. Na koni.
Neváhal by ani zaměstnat nosiče.
Musí být jeho, napsala mu.
Tiše. Kradmo. Plazivě.
Neváhal ji konfrontovat, ač to bylo urážlivě nevhodné.
Musí být jeho, půjčila si.
Pyšně. Veřejně. Hrubě.
Neváhal to dávat na odiv, ač jméno se utrousit neopovážil.
Musí být jeho, zaprodala se.
Nemohl vědět, jak rychlá křídla mají klepy.
Nemohl vědět, jakým pohonem je hanba.
Nemohl vědět, jak uhání čestné srdce.
Znal jen dunivý tlukot kopyt pohrdání a pomalý tok bažin vlastnění.
Zpil se. Nadával jako nejposlednější vidlák.
Vysmýkla se mu.

Korunka s kabošonem napruží spirálu
Maltézský kříž omezí sílu
Perovník roztáčí soukolí
zub cvak zub
Pastorek s hřídelí z rubínů
točí se točí
rychle i pomalu
krok sum krok
do kroku kotva
na kotvu nepokoj
tik tak dum
vrtí se vrtí
v zlaté kleci turbillonu
Setrvačka udržuje
pravidelnou periodu
kyvů div divů.
Točí se kolečka pod safírovým sklem
Točí se maličký vesmír stvořený
zručnýma vrásčitýma rukama
točí se bez rukou a bez ručiček
Celý ten precizní miniaturní stroj
ukazuje totiž pouze a jen
zdali je ještě noc a nebo už je den.
Tiky taky tiky taky tiky taky tik tak.

"Na co jste v tu chvíli myslel?"
"No, řek bych, že mě štvala jediná věc: že jsem se s tím tak naběhal. Do jeskyně, přes jezero, kde mě málem sežrali. Zpátky do školy, kde jsem musel hodit pokec s tím starým páprdou. Ta chatrč, no tak to snad radši ani nekomentuju. Albánie! Dovedete si představit větší díru? Samej les, mravenci, jehličí! A von si mě pak klidně vodkrágluje odzbrojovacím kouzlem. Jen tak. Smrkáč, kterej v životě nebyl dál než někde v Kvikálkově!"
Zbědovanějšího chudáka jsem už dlouho neviděl.
Tak jsem mu nabíd vodku a byl náš.
Sauron stejně potřeboval kamaráda.

Kdysi dávno, v těch temných dobách, kdy se Katarina stala Smrtí, měla tendenci za mrtvými běhat.
Běhala za jejich dušemi, chytala je, skákala do výšky, aby je lehce odnesla do Nicoty. Starala se o ně s jemností matky, s láskou milenky, ohleduplností otce. Snažila se o to, aby opuštění světa mrtvých bylo pro ně krásné.
Ale jak čas plynul, uvědomila si pár věcí.
Žádný mrtvý jí nikdy nepoděkoval. Ale všichni se ji báli.
Třásli se v jejím náručí a dívali se na ni jako vystrašená zvířata.
A ona poznala, že nemusí běhat.
Že jí mrtvý neuteče.
Protože už nemá kam.

Na začátku cesty byli Grifit a Snûkh sdílní. Teď pochodují mlčky.
Každý další spěchající posel na nás vrhne udivený pohled a pokračuje v cestě.
Vlastně mám strach.
V oázní základně je rušno. Poslové se hemží z několika směrů, pod plachtou se překřikuje tucet velitelů, kolik sil odkud a kam si mohou dovolit přesunout.
Jugháš si přesto našel čas projít se mnou mapu. Měla bych ho poslouchat...
„Nic jsi mi neslíbil," hlesnu.
Políbí mě do vlasů. „Stejně ty sliby, cos mi nedovolila vyslovit, chci splnit. – A dávej pozor. Jestli se nám ty nepokoje nepodaří uklidnit, mohlo by Elessara napadnout přejít hory."

Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Jako snažit se přinést nohu habešského krále. Jako najít Atlantidu.
Voda nevěděla nic. Pravda, Karl sice prolezl povodí Klabavy, ale pouze jeho horní část. Směrem k Padrtím by se jeho šance mohly zvyšovat, ale přestával tomu věřit. Jeho někdejší velitel do těchto míst nestrčil ani nos.
K rybníkům tedy.
---
Stromy nevěděly nic. Mech si nevzpomínal, zda na něj byla položena lidská noha včera nebo před lety. Vzduch byl stále v pohybu a neřekl mu nic. Čestislav své myšlenky upíral na západ. Tam někde byl jeho nejlepší přítel. Nastal čas vyjít mu naproti.

Bílé hlavičky září ve slunci. Teď je klid a ticho. Čekají.
Pak přijde poryv větru a ony se zachvějí. Nedočkavostí? Váháním? Trvá jen chvíli než se ve větru roztančí. Nedokáží mu odolat.
Rozběhnou se s ním do daleka a v bláznivém rytmu se točí jedna kolem druhé. Smějí se. Spěchají. Letí. Nezastavují.
Míří stále dál a výš. Chtějí překonat jedna druhou. Předstihují se. Závodí.
Pak přijde konec. Přistání.
Všechna semínka pampelišek sklopí bílé chmýří svých hlav při dopadu na rozpálenou asfaltovou plochu. Seschnou a zemřou pod nohama kolemjdoucích.
Říká se, že to není škoda. Prý jsou pampelišky stejně jenom plevel.