DMD č. 11. pro 11. 4. 2016. Téma: Levná kořist

Byla sobota brzo ráno a Dean byl vzhůru. Koukl na Seamuse, spícího ve vedlejší posteli. Měl pusu dokořán, objímal polštář a tekla mu slina. Dean popadl svůj skicák a začal kreslit.
Seamus se probudil.
„Co tam máš, D?” zívl.
„Jen pár skic,” pokrčil rameny Dean.
„Ukaž!” Seamus vytrhl Deanův skicák dřív, než Dean mohl protestovat. „To sem já! ale počkej, nemají se modelové náhodou platit?”
Dean se na něj podíval. Seamus se křenil od ucha k uchu. Dean mu sebral skicák a políbil ho na tvář.
„No proto,” zasmál se Seamus.
To mě to vyšlo docela levně, pomyslel si Dean.

Chlápek v zastavárně byl otylý plešoun, který páchl jako hnojník, ale nikdy se mě příliš nevyptával. A nikdy nechtěl vidět papíry. Musel cítit moje zoufalství.
„Kolik mi za to můžete dát?“ ptal jsem se a zatínaje zuby mu podal prsten.
Cosi zamručel a otáčel šperk v tučných prstech.
„Nemá punc,“ řekl. „Kde jste k tomu přišel?“
„Patřil mému otci,“ vyslovil jsem ztěžka.
„Co se tam píše?“
„Curufinwë Fëanáro en cárë.“
„Ten diamant asi nemá certifikaci, co?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Tak stovku.“
„Má mnohonásobně vyšší hodnotu!“
„Sto padesát. Poslední slovo.“
„Dobře.“
Doufal jsem, že ho dostane někdo, kdo si ho zaslouží.

Krásný květnový den. Všichni jsme nějak zapojení do práce na zahradě. Na sousedově smrku trylkuje kosák. Pěje své písně do světa z plna hrdla.
Najednou se idyla změní v malé drama.
„Mamííí! Máá jííí!“ ječí kluci jak na lesy.
Rozinka svou kočičí mrštností vletí do sklepa a něco nese.
Ach ubohá paní kosová. Už jsme nestihli zasáhnout.
Po další hodině veselého trylkování přilétá na opuštěné hnízdo v révě pan kos.
Smutně kouká na vychladlá vajíčka, smutně pípá. Ale jen chvilku.
Pak se s písní vznese vstříc novým zážitkům. Prostě příroda.
Jen teď nevím, který z nich na tom víc vydělal.

"Sakra!" Ujelo Kobře, když ji Hrošice vlepila pusu na tvář. Tohle bylo už druhé kolo mafie, které prohrála na začátku.
"Nenávidím tě..." Zahučela, když jí dal Rejsek babu a těžkopádně se rozběhla. Tohle se dělo vždycky.
"Už o tom nechci mluvit." Otočila se ke Snílce zády. Právě dala neznámému bezdomovci padesátikorunu.
"Prostě jsem taková." Dodala na vysvětlenou.
"Nesnáším ho!" Pronesla o klukovi, za kterým běhala týden v kuse, přestože se s ní rozešel.
Možná proto si vybírala trochu děsivé koníčky.
Protože když držela rámek obsypaný včelami, nebo se trefila do středu terče, nikdo o ní nedokázal přemýšlet jako o kořisti.

Želva zaběhla opravdu daleko. Stopy stinek jí místo k obvyklému východu zavedly do jakéhosi potrubí, v nemž po čichu poznala kuchyňský odpad.
"Košíííííí! Vytáhni měéééééé!"
Košín začal(a) kousat a škrábat, co zoubky a drápky stačily. Levný plast povolil a Želva byla venku.
Ve vedlejším pokoji vydal mrňousek neurčitý zvuk.
"Otáčí oko," informoval(a) Košín. "To aby líp viděl, jak jsi rozbila dřez... Želvo nelez zpátky! To byl jen vtip!"
Musím se nad sebou zamyslet, povzdechl(a) si Košín. Vystřelit si z Želvy je ještě lacinější zábava než žrádýlko od Kitekatu.
Půjdu do sebe, vydechla odhodlaně.
Snad na to nejsem už moc stará.

Na ústředí Inkvizice dorazila zpráva ze Spear of Praetoria: „Chytili jsme živou lacrymolu.“
Lacrymola je xenoská bestie, která se projevuje jako kříženec upíra a doppelgangera: svou oběť zabije a poté převezme její podobu. Však také jejímu řádění padlo za oběť 35 členů posádky, než byla lapena a umístěna do stázového boxu.
Přiletěli si pro ni po zuby ozbrojení muži v černém a lehce pomatený bělovlasý stařík, který zmrzlé lacrymole hned ustřelil hlavu, a mrtvou si ji odtáhli a odletěli.
„Takže jsme za ni nedostali vůbec nic?“ zuřil šéf bezpečnosti.
Kapitán Uxbridge pokrčil rameny. „Nezavřeli nás a můžeme pokračovat v cestě.“

Zostřené smysly, ostré tesáky,
nadělá z batolat krvavé mrzáky,
mohutné tělo podobné vlkovi,
a ty oči – zraky vrahovi.
Klepání drápů po rozpáleném asfaltu,
adrenalin v krvi – podobnost hazardu,
temně si bručí, čichá pachy vzrušení,
a ta nebohá slečinka nemá ani tušení.
Sedí si tam rozverně v květovaném oděvu,
začtená do hloupého romantického příběhu,
představuje si opáleného statného muže,
a ten kontrast jeho a její nahé kůže…
Obrovská zrůda temně vrčí,
dívence v krvi chtíč chrčí,
a náhle je tu kubistické vyjádření,
nic na svém místě již není,
tam hlava,
tu prsty,
hrdlo,
rozevřená stehna,
byla to kořist – a hrozivě levná.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či sa neschováme, keď sem predseda zase mieri.
- Jáj, to by sme museli rýchlo utekať. Dobrýho zdravia predseda. A čože novýho nám nesiete?
- Ja vám dám, že čo vám nesiem. Upracte tu, nech sa na to dá aspoň pozerať. Jeleňa si sem delegácia príde zastreliť.
- Hej? A aká?
- A čo vás zaujíma, že aká. Vy musíte hlavne jelene zo susedných kopcov priviezť, nech majú čo loviť. A keď neprinesiete, tak vás do jelenieho kostýmu navlečiem a vy budete po hore behať.

To, že si Alistair začal s Dannym, bylo vlastně to nejlepší, co se mohlo stát. Zdiskreditovat chudého mladíka, v jehož minulosti se prolíná braní drog s extrémními sexuálními vztahy a problematickou rodinou? Skutečně dětská hra.
Možná je až příliš snadné, dostat někoho takového na dno. Stačilo by daleko méně, než obvinění z vraždy.
Jenže tentokrát se přepočítali. Danny neměl rodokmen, peníze ani moc. Jenže byl zamilovaný a umíněný, což je dokonalá kombinace - obzvlášť, když už nemáte co ztratit, protože o vše jste již přišli.
Taková umíněnost může vést k tomu, že pomstít smrt se stane smyslem života. Tajným službám navzdory.

"Pane učiteli, podívejte, co máme!"
*zírá* "Plyšového medvěda. Do prvního ročníku na střední škole ideální."
"Ale to není jen plyšovej medvěd. Tenhle mluví. Hele!"
*zmáčkne méďu poprvé*
"Wo ist mein Kopf?" ozve se skřípavým reproduktorovým hlasem.
"Teď se Vás zeptal, kde je jeho hlava."
"Fakt? No neke, já myslel, že jen tak žvatlá."
*zmáčkne méďu podruhé*
"Das ist doch mein Bauch," line se vyčítavě.
"To je přece moje bříško."
"Libový," strká do spolužáka, "to kdyby ten týpek v sekáči věděl, tak si za to moh říct klidně tři kila."
"A k čemu ho máte?"
"Ten je pro paní učitelku Čtverečkovou!"