DMD č. 11. pro 11. 4. 2016. Téma: Levná kořist

Byla jednou jedna princezna. Měla ráda prince Jiříka a on měl rád její švestkové knedlíky.
Přiletěl drak a odnesl princeznu. Jenže ta mu brzy vysvětlila, že jíst furt jen princezny je otrava. Drakovi chutnalo, nejraději měl buchtičky s krémem.
I zastesklo se Jiříkovi po švestkových knedlících a rozhodl se princeznu osvobodit. Jak se to princezna dozvěděla, pěkně se vylekala, aby se jejímu Jiříkovi nakonec něco nestalo. Navařila kotel čočkové polévky a buchtičky s krémem. Tak Jiřík našel draka nafouknutýho až pod stropem jeskyně a vysvobodil princeznu.
(Princezna tam nechala drakovi fenyklový čaj, omluvila se a pozvala ho na nedělní oběd).

Další laciná kořist. Tentokrát se stačilo jen správně usmát a už ji měl v náručí.
Kolikátá to byla? Už to ani nedokázal spočítat. Dělalo mu dobře dobývat ženská srdce. Ale přísahal by, že miloval každou z nich. Krátce, zato vášnivě.
Jen jedna duše mu opakovaně nedávala spát. Její blízkost ho rozechvívala, vždy se mu zvýšil tep a nemohl se soustředit na svou práci. Ale tentokrát mu úsměv nestačil.
Musel opatrně.
Ale nemohl si pomoct. Ten hlas a ta vůně...
A vůbec nejhorší to bylo, kdykoliv zaslechl ta důvěrně známá slova: „To je nelogické.“
Pan Spock ho prostě přiváděl k šílenství.

Počíhat si na sladkou Dolores nebylo jednoduché, od únosu kentaury byla téměř permanentně vyděšená. Naopak omámit ji sladkými řečmi a zpracovat do vláčného stavu bylo směšně snadné. Malfoyovský šarm působil spolehlivě. Sice se tou dobou nacházela už hodně za hranou oddělující stranu dobra od zla (ať už si pod těmi pojmy představíme cokoli), ale nebyla etablovaná v řadách Smrtijedů natolik, aby věděla, že Lucius přestal být věrným stoupencem.
„Medailonek Salazara Zmijozela,“ pronesl nezúčastněným tónem Lucius a držel onen předmět velmi pečlivě co nejdále od těla v rukavici z dračí kůže.
„Jak?“ zeptal se Severus.
„Snadno, prakticky mi ho sama vnutila…“

V podstatě nevěděla, co na tom papírku bylo tak úžasného. Ten na stole byl mnohem větší. Na druhou stranu její byl takový... barevnější. A všichni se navíc tvářili, že je to něco strašně super. Tak se tak tvářila taky.
"Hej, mám pro tebe návrh!"
Stále s úsměvem vzhlédla ke svému velkému bratru.
"Co kdybysme udělali obchod? Já ti dám tyhle dva papírky-" zamával před ní dvěma podobnými papírky "-a ty mně tvůj jeden. Co ty na to?"
Nevinně pokrčila rameny.
"Budeš mít dva papírky místo jednoho, to je výhodný!"
A tak mu podala svou Němcovou, zatímco nazpět dostala dva Komenské.

"I will make you fall in love with me again."
I felt the sentence resonating in my head. It felt like somebody else said it. But it was me. My own voice.
Do I even want this?
I still love him. After all those years. After what he did to me.
At first, I just wanted to mess with him. But my brain doesn't work that way. It doesn't work at all, when he's around.
I will make him mine. I don't have a choice.
But he won't be an easy prey.
And I love him even more for it.

Nikdy by nebyl ani pomyslel na nic takového. Pokud snad někdy dříve něco naznačovala, nevšímal si toho, vždycky si hleděl jen své práce.
Nyní před ní stál a naprosto nevěděl, co dělat, co říci. Asi by se nejraději propadl do země. Bylo mu stydno i za ni, když se mu tak nestoudně nabízela.
Snad to vytušila, a proto se rozhodla přejít rovnou k činu. Shodila i to lehké roucho, co měla, natáhla ruce…
Prchl, ani nedbal toho, že zanechal na místě plášť. To se mu také vymstilo.
Za to, že odmítl potěšení, které mohl mít tak snadno, měl draze zaplatit.

V Podolí nejlevnější mléko. Hodina v tramvaji a pak šup na Černý most pro nejlevnější kuřecí stehna. Záda úpí, když domů táhne tři balení pracího prášku; akce tři za cenu dvou. Pět hodin v dešti čekat na otevření nového krámu, přeci mu to tam ty babky nevykoupí. To napětí, jestli zbudou rohlíky do devíti večer, kdy zlevňují pečivo.
Pan Oswald, už pět let v důchodu. Stůl mu pokrývaly slevové letáky a veškerý čas věnoval ježdění po slevách.
Nebyl šťastný.
V pátek ráno ho přijela navštívit vnučka. Společně došli do nejbližšího obchodu a nakoupili všechno co potřebovali.
Pan Oswald byl šťastný.

Vysoká socha boha Asklépia, zdobící lékařskou fakultu, se zamračila na bohyni, která vklouzla do posluchárny po slunečním paprsku.
"Úranie, zmiz! Tohle je můj chrám! Přišla jsi sem lovit nové uctívače?"
"Co si to o mně myslíš, Asklépie. Všichni medici přece zaujatě naslouchají přednášce."
"Jenom tamten zvedá oči k lustrům a něco mumlá. Ale to je v pořádku, měří si puls, počítá."
"Počítá? Tak ať má co!" foukla Úranie ke stropu.
Nadšenému medikovi zasvítily oči. Vyběhl z posluchárny. Asklépios zhnuseně sledoval, jak si váže závaží na různě dlouhé provazy a rozkývává je.
Úranie spokojeně zmizela. Tenhle jí nedal vůbec žádnou práci.

Spokojeně se rozhlédl kolem sebe. Tenhle bar ho nikdy nezklamal.
Brzy si mezi spoustou přítomných děvčat vybral.
Seděli spolu u sklenky vína a povídali si.
Záhy ona sama navrhla, že by se mohli projít.
Nedalo mu moc práce nasměrovat je k němu domů.
Záminka, že by si nahoře mohli dát něco na zahřátí, ani nepůsobila nijak lacině.
Bylo chladno.
Už se chystal odvést si ji do ložnice, už se velmi těšil na to, co přijde dál.
A pak si uvědomil, proč to jde tak hladce.
Konečně si všiml zasněného tónu, zamilovaného pohledu.
Byl zvyklý lovit dračice, ne nevinný holky.
Zaváhal.

Maedhros a Fingon vyjeli za město. Tirion, jeho paláce a náměstí, na chvíli pustili z hlavy.
„Dáš si?“ optal se Fingon, přehrabuje se v brašně.
„Co máš?“
„Granátová jablka, chceš?“
Maedhros nadšeně přikývl.
„Za kolik byla?“ ptal se s plnou pusou. Temně rudá šťáva mu stékala po bradě, ale nedbal.
„Za levno,“ zasmál se Fingon. „Za polibek.“
Maedhros pobaveně zakroutil hlavou.
...
„Prý chystáš zásnuby, bratříčku,“ smála se Aredhel, vzala Fingona za ruce a otočila se dokola.
„Cože?“
„O ničem jiném se nemluví! Prý tě viděli, jak líbáš děvče!“
Fingon obrátil oči v sloup. To ho ta kořist vyšla pěkně draho.