DMD č. 11. pro 11. 4. 2016. Téma: Levná kořist

„Umírající stařec ležel na posteli a sípal: ‚Zničte tu sochu…‘ Pak zemřel.
Proč ji ničit? Je krásná. Zlatá kočka se smaragdovýma očima.
Vzal jsem ji domů. Stojí na polici. Za soumraku se zdá, že její oči svítí.
V noci mívám jakési záchvaty. Škrábání na prsou.
Sen. Do obličeje mi hledí zelené oči a dráp se zatíná do srdce. Křičím.
Mám strach usnout. Přišly by oči, zářící za soumraku. Zlatá socha na polici… Nepohnula se teď?“
Zde zápisky končí. Byly nalezeny u umírajícího, který blouznil o zlaté soše. Prý se má za každou cenu zničit.
Škoda takové krásy. Nechám si ji.

Nechápu myšlení dnešních dívek.
Je jim 13, ale zmalují se na 30. Obléknou si to nejkratší, co doma najdou, pár selfíček před zrcadlem v pokoji, v koupelně, předklonit se, ať jsou vidět prsa, kousnout se provokativně do rtu, postnout je na facebook a nezapomenout udat místo, kde bydlí.
Pak jdou mezi lidi, diví se, že na ně každý kouká.
Vypadají jako kořist, levná kořist. A pak se tyto "dámy" diví, že se je někdo sexuálně obtěžuje, v barech, na diskotékách, na místech, kam nepatří.
Na profilovce to má skoro jen poprsí, ale každý kluk, co jim napíše, je hned úchylák.

„Pardon, omlouvám se, jen projdu,“ ozval se skřípavě vysoký hlas plastické blondýnky s výraznou rudou rtěnkou a oblečením, které byste čekali spíše v barech pro osamělé muže.
„S Attilou se znám osobně, víte,“ začalo vysvětlování toho, proč se tak neurvale cpala do první řady.
Otravná ženská. Vážně. Pořád se na něco ptala, zajímalo ji, odkud jsme, i když bylo velice nepravděpodobné, že by se jí do té krásně vyperoxidované hlavinky vešlo něco jiného kromě textů písní od Attily.
Po krátkém přemýšlení je lehké zjistit, proč se s nimi zřejmě zná osobně. Taková levná kořist, kterou stačí zavolat a ráda pomůže.

O několikasetkilogramové želvě se rozhodně nedá říci, že to je lehká kořist, ale díky pomalosti těchto obrů to byla kořist snadná a laciná. A když se navíc ukázalo, že dokáže přežít bez potravy až několik měsíců, což z ní dělá skvělou živou konzervu, který námořník by odolal?
Před sedmdesáti milióny let obývaly velké suchozemské želvy několik kontinentů. Do našeho letopočtu přežily jen na třech souostrovích, kde neměly přirozené nepřátele. Ale to se změnilo s příchodem člověka. Galapážské želvy jsou dnes na pokraji vyhynutí. Na Maskarénách se je podařilo vyhubit úplně. V Seychelském souostroví přežil pouze jediný druh na atolu Aldabra.

Strašidelný zvuk, prásknutí jako když se zlomí větev, ale daleko silnější. Doprovodila ho příšená bolest v zadní tlapě.
"Co se mi to stalo? Auuuuuuu! Bojím se! Bolí to! Moc to bolí!"
Bolest byla stále stejně silná, ale pomalu přestala být ostrá a změnila se v tupé bolavé pulsování. Strach se transformoval ve vztek.
"Kdo mi to udělal?!"
"Nemohu skákat! Nemohu se pořádně odrazit!"
"Támhle ten nádherný axis se mi vysmívá!"
"Nechytím už ani toho koloucha, umřu hlady!!!"
"Hele, co to... utíká to nějak pomalu, bodejť ne, má jen dvě nohy...to doskáču po třech, hurá! Chramst!!!!!!"
Člověk je levná kořist.

Ležela na posteli v hotelovém pokoji a čekala. Od okna táhlo a ona byla jen ve spodním prádle. Chtělo se jí řvát. Jak se sem vůbec dostala? Byla tak slabá, hloupá, neschopná. Jestli přežije, neřekne to nikomu. Nikdo se jí nebude smát nebo ji litovat. Kdyby si jeden večer nehrála na hrdinku... Hloupá, hloupá kráva.
Zaslechne otevírání dveří a s hrůzou čeká, až se objeví. Vejde, změří si ji od hlavy až k patě, skoro se olízne. Vlk a připoutaná ovce. Nejlevnější kořist pod sluncem.
„Usměj se pro mě, Jessico.“ Poslechne, její ústa vytvoří výraz plný štěstí. Tu největší lež.

Dluhy ho dohnaly.
Výkonný jak gilotina, ale odměny stěží pokryly úroky.
Konkurence tlačila jeho cenu dolů, proti rychlokvaškám spolehlivý a zkušený, ale ze staré školy, co když vám jednou dostane infarkt přímo na místě činu?
Prodal revolver i nůž, aby se najedl.
Napříště si musí vystačit se strunou.
Zlatoúsťák mu ji překousl, nakonec zlomil vaz Nelsonem.
Dokud zbývají ruce...
Pravačku si nešťastně zlomil při čištění zubů.
S další obětí se sešel zasádrován.
Jak na tebe? Já už nemám ani na prádelní šňůru!
Představil jí svůj náhled na vesmír, život a tak.
Kořist se rozplakala a krátce po schůzce spáchala sebevraždu.

A nyní se přesuneme do místní kavárny. Vzduch zde zaplňuje aroma čerstvě upražené kávy a jablečného koláče. Obsluha je dnes zvláště usměvavá.
Když prohlédnete skrze kouř z vroucích hrnků kávy, v rohu místnosti naleznete zástupce druhu, který se jeví vysokou křehkostí. Povšimněte si zmuchlaných kousků papíru, kterými vycpává své doupě.
Jídelníček takového spisovatele je různý. Tento jedinec si pochutnává na šálku bylinného čaje. Zřejmě není dost úspěšný na to, aby si dovolil dezert.
Všiml si nás. Vyplašeně schovává manuskripty a dává se na odchod.
"Jděte do prdele s tou kamerou! Otravujte někoho jiného."
Po zaplacení mizí na ulici mezi davy.

Dostali jsme hlášení o pěti He-111 v doprovodu dvou Fw 190 mířících na naši základnu v Asch. Bylo před Vánoci a většina mužstva si užívala těch pár klidných dnů, ale někdo tam nahoru musel.
Letěl jsem jen já a Poe v našich zbrusu nových P-51D. Vystoupali jsme do 4000 metrů. Formace německých drzounů byla hlášena ve 3000 metrech na jedenácté hodině. Když jsme je pod sebou uviděli, střemhlav jsme se vrhli prvně na jejich doprovod a pak na bombardéry. Sestřelit stodevadesátku nebyla žádná věda pro šest kulometů 12,7 mm. Heinkely zmizely v ohnivé spirále stejně rychle. Další levná kořist.

„To už jste zpět, Sherlocku? Nechtěl jste chytit půlnočního vraha?“
„Práce je hotová.“
„Ale byl jste pryč sotva pět minut!“
„Vy jste na to skutečně nepřišel, Watsone?“
„Na co?“
„Byl to přeci ten taxikář, to bylo hned jasné. Jen on se mohl pohybovat takhle rychle, navíc jeho švagrová pracuje v nemocnici a on tam dělal léta hlídače.“
„Ale to pořád nevysvětluje vaši rychlost.“
„Jak to, že ne? Zavolal jsem si taxi, dojel s ním jen na Crawford street a tam už ho čekal Lestrade. Ještě jsem ušetřil tři libry za svezení a domů jsem došel příjemnou procházkou. Dáte si čaj?“