DMD č. 11. pro 11. 4. 2016. Téma: Levná kořist

SPOLEČNÉ PROCHÁZKY
Pravidlo první: Společných procházek se nebojte. Je to zdravá, motivující příležitost k tmelení kolektivu!
Blbost, kolektiv nejlíp tmelí perník. Ježibaba
Hlavně ho mít po kom házet! Jim
Ty tady vůbec nemáš co dělat, vtěrko. Ježibaba
Pravidlo druhé: Potkáte-li na procházce někoho, neostýchejte se s ním chovance spřátelit. Uděláte první krok k jejich úspěšné nápravě!
Posledně jsme potkali Old Shatterhanda. HAHAHAHAHA. Santer
Pravidlo třetí: Na čerstvém vzduchu se daří slovním hrám!
Jo, země město celkem šlo, dokud někdo do kolonky "jméno" nenapsal "Voldemort". Pracovník
Šéfe, kde jste tuhle blbost vzal? Santer
Zadarmo z Asociace. Kdyby radši posílali chlast. P.

Spokojeně se uchechtl. Práce pro Temného pána byla někdy pekelně obtížná, tento úkol byl ale až směšně snadný. Myslel si, že projít kolem takového monstra bude téměř neproveditelné. Hagrid mu ale celé tajemství, jak cerbera uspat, vyžvanil během několika desítek minut strávených v krčmě. Ani ho nepoznal. Jak by taky mohl, když nekoktal. Teď už zbývalo jen sehnat vhodný hudební nástroj a...
"Tak hele mladej," ozvalo se ze stínů,"co bude s tou výplatou. Vejce se letos extrémně špatně shání."
Quirrell převzal z kostnaté ruky účet a zbledl. Trošku se přepočítal. Hagrid byl možná kořist snadná, ale rozhodně ne levná.

Krok za krokem.
Myšlenka za myšlenkou.
Naděje za nadějí.
Kéž by se mohl proměnit a letět.
Bylo by to mnohem rychlejší.
Bezpečnější.
"Kam to jedeme, bratře?"
Tichý téměř znatelný šepot.
"Pro pomoc..."
"Kam?"
"Za džinem."
"Ale bratře vždyť džinové..."
"Neříkej to!"
"Ale..."
"Kdyby neexistovali tak by to znamenalo, že není cesty."
"Bratře..."
"Znamenalo by to, že nám zbývá se jen vzdát."
"Samueli, to přece..."
"Nebudeme tak levnou kořistí, sestřičko. My nikdy!"
Strach. Bolest. Beznaděj.
"Máš pravdu... nebudeme."
Tichý šepot.
Kašel.
Bolestné zasyknutí.
Panika. Úzkost. Strach.
Musí zrychlit.
Pomalu jim dochází čas.
"Vydrž ještě chvíli, Bianco. Už to nebude dlouho trvat."

Začátek adventu byl k uzoufání nudný. Slečinky pryč, cesty rozbahněné, vzduch syrový. Zůstala jen starší generace, sestra a slečinek chudá příbuzná. Tak co by se nepokusil ulovit si ji?
Vánoce se třpytily a Henry se zvolna propadal. Nebyl zvyklý cítit, ne jinak, než na oko. Nebyl zvyklý čelit pochybám a znechucení. Copak Fanny zpychla?
Nikdy nevěděl, co vlastně znamená "chudá příbuzná". Ona to zapomněla taky.
Teď se mu podvolí. Nechá se vykoupit, když se vrátila do bídy otcovského domu. Ani ho to nevyjde draho.
Řekla ano!
Řekla. A duše do noci křičela "ne!"
Vzala své slovo zpět.
Chřtán sklapl naprázdno.

Začalo pršet.
Kůň najednou uklouzl, shodil svého jezdce a samotné zvíře skončilo kdesi pod skalami. Matěj sám si v pádu vymkl kotník a zlomil ruku. Teď ležel na mokré studené zemi a čekal na zázrak. Ticho lesa přerušily hlasy.
"Hej?" zavolal Matěj do tmy, "pomoc!"
Hlasy na chvíli ztichly, ale pak zase zazněly. Blíž a blíž. Tmu zředilo několik loučí.
"Hele, šlechtický panáček! To bude dobrá kořist!" zvolal jeden z hlasů.
"Dobrá?" zabručel jiný, "podívej se na něj. Kabátec nic moc, boty nevalné, kůň kdesi v trapu. Pěkně levná kořist."
Měl jsem si v pádu překousnout jazyk, říkal si Barbarič.

Voldemort spokojeně přičichl k hotovému lektvaru, který se bezbarvě vlnil v broušené lahvičce. Necítil nic. Skvěle. Držel úplně nový, nevystopovatelný jed, dokonale vhodný na likvidaci těch, co se mu odvážili postavit. Také informace, které Snape v poslední době přinášel z Bradavic, byly k nezaplacení.
Propadl slastnému pocitu sebeuspokojení.
Jak lacino získal výborného lektvaristu a oddaného špeha. Stálo ho to jen pár levných slibů, několik nedbalých slov uznání a Malfoyovy peníze, použité na mladíkova studia.
Platit bude ten pošetilý Zmijozel draze – svobodou vlastního rozhodování.
Pán zla teprve v posledních minutách svého života zjistil, že jeho domněle levná kořist ho přišla draho.

Ve vesnici se rozšířil dosud nepoznaný rozruch, na moři se objevily lodě tak velké, že takové nikdo ještě neviděl. Šuškalo se, že musely přijít z nebe, a když je dívka viděla na vlastní oči, chápala to, postavy vystupivší z lodí totiž zářily.
Museli to být bohové, protože když si prohlédli dary, které jim byly nabídnuty, přivolali hrom.
Tiše plakající dívka sledovala, jak ďáblové zabíjejí a zohavují lidi z její vesnice. V bledých tvářích nebylo slitování.
Nejbělejší z nich byl jejich náčelník, kterému se třásly ruce a který se nejen rozhodl, že nic podobného už neudělá, ale že tomu učiní přítrž.

„Najprv sa navečeriame a nájdeme ubytovanie,“ rozhodol Watson. „Mne už škvŕka v bruchu, že by som sa hanbil, a vy, Holmes – nuž, potrebujete byť pri sile, ak chcete vystopovať vraha úbohého Goldbluma. Ten svoju kožu iste nepredá zadarmo.“
„Draho však tiež nie,“ podotkol som, a nechal som sa Beckettom viesť k hostincu, zatiaľ čo moja myseľ pracovala na plné obrátky. Podozrenie nadobudlo kontúry.
* * *
Hostinec voňal gulášom a pivom. Beckett sľúbil, že nás na druhý deň o deviatej vyzdvihne a zaželal nám dobrú noc.
„Dnešné?“ spýtal som sa statkára na noviny poskladané vedľa jeho večere. „Vadilo by vám-“
„Poslúžte si,“ zamrmlal.

V některých očích se dá utopit. Tyhle mě okamžitě přitáhli jako magnet, dva tlející uhlíky v moři šedočerného nezajímava. Ale utopit se v nich, to se nedalo. Byly to oči lovce, oči, které se své oběti smějí do obličeje. Mohly vás ovládnout, ochočit, nasadit vám obojek a nechat vás svíjet se v slastných křečích, bolavou touhou po ztracené svobodě. Ty oči jsem moc dobře znala.
Stál tam uprostřed svého revíru, obklopen lovnou zvěří a myslel na to samé co já. Můžete si ulovit králíčka. Můžete se pokoušet zkrotit dravce. Ale tou největší trofejí je ulovit si lovce. Ať započne lov.

Občas když je sama, přitiskne si ruce na obličej. S očima pevně zavřenýma přemýšlí, jak by ji vnímal on.
A pak se vždycky násilím zastaví, protože to nemá cenu.
Karen ví, že Matt před ní něco tají. Tuší, že Mattovo tajemství by mohlo být ještě horší než její, a to ji ve skrytu duše děsí (a láká).
Přesto se na něj usmívá. Přesto je ráda v jeho společnosti. Přesto si váží každého projevu pozornosti, který jí Matt věnuje.
A přesto ho miluje. Občas si kvůli tomu připadá jako kořist zahnaná do kouta, snadno polapená, ale tentokrát…
Tentokrát jí to nevadí.