DMD č. 11. pro 11. 4. 2016. Téma: Levná kořist

U lysolajské kapličky panoval příjemný chládek. Listí klidně šelestilo a kromě pípajících ptáků se tam nevyskytovala živá duše.
Ideální místo pro schůzku, ale Martina se tvářila nepřítomně a jako by ani nevnímala, že ji chlapec objal kolem ramen.
„Já bych přece večer přišel,“ ozval se Drahoš. „Stalo se něco?"
Vytrhla se ze zasmušilého mlčení. Vážně přikývla: „Potřebuju, abys mi pomohl. Jsem pozvaná na setkání, co nemůžu odmítnout. Půjdeš tam se mnou?“
„Že váháš,“ usmál se Drahoš. „Kdy?“
„Hned.“
„Tak jdeme.“
Podala mu ruku, aby ho navedla při přemístění, a přitom odvrátila tvář. Neviděl proto, jak se zkřivila šíleným, neovladatelným děsem.

Dartaff měl dobrý den. Sotva vyjel na lov, tak se mu povedlo chytit kořist. A ne ledajakou. I když odpočte náklady na palivo a lékařské ošetření chycených, ti tři mu vynesou tučný zisk. Škoda, že mu těch dalších dvanáct uteklo. Ale co. Zamnul si ruce, ujistil se, že zámky na klecích drží a zavřel nákladní prostor.
"Dnes je výtečný den. Úspěšný a krátký lov, s Reem už jsem taky domluvený a když se sem vrátíme, možná chytnem další kořist."
V nákladním prostoru seděla zatím snadná kořist a skřípala zuby.
Až se to dozví generál, Dartaffa lov klonů přijde velice draho.

Představ si rybníček. Nemusí být velký. Jenom takový, aby se ti vešel do hlavy. Na břehu nech vyrůst dvé starých vrb. Budou důležité. Hlavně jejich kořeny pod břehem. Přidej několik olší a houštinu rákosí. Trošku trávy na požerák. Ten postav nejlépe dvoudlužový. Vezmi několik jív. Nezapomeň na maliní, k severnímu břehu se bude hodit; když nepoznáš sever, nevadí.
Vidíš už rybníček, můj milý? Tak pojď, dáme do něj ryby. Kapříky, okounky, štičky vrbám pod kořeny... Možná sumce... Běličku. Té hodně. Budeš ji potřebovat. Je to dobrá kořist pro dravé druhy, hlavně malá pro okounky. Vlastně i štikám se snadno chytá...

Dva týdny na cestách, to se nedá vydržet. Ale holky v Německu jsou drahý.
Buzerace na hranicích.
Hnusně leje, to je teda kšeft, tahle cesta!
Silnice od Dubí je skoro vymetená. Sakra!
Támhle jedna stojí. Nic moc, ale aspoň bude levná.
Kamion zastavuje a „sociální pracovnice“ vděčně leze do kabiny.
„S tímhle nevotravuj,“ vyrazí jí z ruky papírovou krabičku a surově se na ni vrhá.
„Dvacet eur,“ pípne holka skoro nesměle.
„Tady máš pět a vypadni,“ vystrkuje ji neurvale ven do deště.
„Škrte!“
„A ty eura jsou navíc falešný, náno,“ vysmívá se jí spokojeně.
„Zato ten AIDS je pravej, blbečku!“

Šla ulicí, do vlasů se jí jemně snášel déšť.
Hlavu měla těžkou, kapsu, ve které dřív nosila mobil, nepříjemně lehkou.
Jak se to mohlo stát právě jí?
Nepila, nekouřila, ani nepomyslela na drogy.
Nechápala, co na tom kdo vidí.
Byli tak slabí? Bez vůle? Neměli v životě nic lepšího?
Nelákaly ji počítačové hry ani sociální sítě, ti urputní zloději času.
Měla vznešenější zájmy.
Aspoň si to myslela, ještě nedávno.
Čtení a psaní.
Lapla se na návnadu, náhle bezbranná, oslněná jak laň před reflektory.
Snadný úlovek, laciná kořist.
Vklouzla do dveří, usedla do kruhu.
„Ahoj, já jsem Dana. Závislá na DMD.“

„V čem podnikal?“ zeptala se Helga Ivovy matky.
„Dělal všechno možné, podle toho, kde byla příležitost. Buduje si jméno. Teď obchoduje s auty. Moc tomu nerozumím, ale pomáhám mu, co to jde.“
„V čem spočívá ta pomoc?“
Vyhýbavý pohled. „Má hodně peněz, ale musí je investovat.“
„Dávala jste mu peníze?“
„Podnikání není jednoduché. Splácím za něj byt.“
„Jednou jsem mu půjčil na splacení dluhů. Všechno rozházel za zbytečnosti. Rozvedl jsem se kvůli tomu se ženou. Neviděl jsem ho od té doby, co jsem řek, že už ode mě žádné peníze neuvidí.“
„Jak vycházel se strýcem?“
„Skvěle. Chodili spolu zkoumat katakomby.“