Starmel (vlastní fandom)

“Takže keriakt nemůže fungovat bez připojení druhého?” zajímala se Thémi.
Přitakal. “Je to nejcennější, co mám,” dodal a pohladil knihu v šeříkové vazbě, kterou mu rodiče svěřili před svou poslední cestou na jih. “Můj klíč k budoucnosti.”
“Chceš se vrátit do Rifasu? I když vrátit… nikdys tam nebyl.”
Chvíli mlčel. “To neznamená, že nemám v srdci touhu zemi svých rodičů spatřit,” řekl zastřeně, “že nemám touhu náležet, kam je mi původem určeno.”
“A jiné touhy, Eyssale? Jiné touhy máš?”
Upřel na ni planoucí pohled. “Mám!”
Pousmála se. “Tak mne, pro všechno na světě, pořád neopouštěj! Už mne nebaví čekat.”
Pochopil.

Eyssal se prudce otočil, ruku na jílci dýky.
“Nebojte, já vás nekousnu!” zasmála se.
“Promiňte,” zamumlal. Copak už zešílel? Tady přece žádné nebezpečí nehrozí! Vnučka jeho hostitele, čerstvě šestnáctiletá, byla oblečená v typickém kar-galhadském oděvu, mluvila však perfektní rifasštinou - byť byla druhou generací narozenou v exilu.
“Slyšela jsem, že jste přijel v noci,” nadhodila a usedla vedle něj. Voněla gardéniemi.
S Thémi se prvně setkal jako s šestiletou. Dnes byla neoddiskutovatelně dospělá…
“Učinil jste nějaký pokrok?” zajímala se.
“Ne. Stopa vedoucí zpátky do Nimisally byla falešná,” odvětil unaveně.
Rukopis vázaný v ametystové kůži byl už skoro deset let opět nezvěstný.

Muž, jehož Eyssal potkal v hostinci, byl dávný hostitel jeho rodičů, po němž dostal jméno. I jemu poskytl pohostinství ve svém domě, přijal jej téměř za člena rodiny. Možná nějak vytušil, že jinou rodinu tady na kontinentu už brzy mít nebude…
Zpráva o smrti jeho rodičů přišla o měsíc později prostřednictvím císařského zmocněnce. Eyssalovi se zakousla do srdce jako vzteklý pes.
Hodiny proseděl v zahradě za domem, v ruce žmoulal lístek se stručným vzkazem: Šestnácterka v barvě ametystu, keriakt vody a vztyčeného kopí, máme ji na dosah.
Byl vychován jako Rifasan, loajální císaři. Předsevzal si, že úkol svých rodičů dokončí.

“Okovej mi koně,” požádal mladý muž plešatějícího kováře. “Zadek. Ať podkovy dobře sedí!”
Kovář zachytil minci, úslužně se uklonil.
Mladík se zatím vydal do nedaleké krčmy. V tuto dobu tam bylo skoro prázdno, jen u zadního stolu seděl vousatý muž s tetováním nad levým okem. Tady v Kar-galhadu to nebylo nic neobvyklého.
Dovolil se, jestli si může přisednout.
Vousáč kývl, neřekl nic.
Mladý muž si objednal černé pivo. “Maniela. Mentis,” zvedl korbel do výše očí.
Vousáč se pousmál. Minulost. Budoucnost. To bylo smluvené heslo. “Ty jsi Eyssal. Poznal jsem tě, jak jsi vešel. Jsi podobný otci. Mám pro tebe zprávu.”

Rozhodli se žít, jak nejlépe to půjde.
Pro začátek se usadili v jednom z menších relemarských přístavů.
Leokastis byl kromě jiného zručným šperkařem, malá dílna nevynášela moc, ale uživit se tím dalo i při zaplacení povinné taxy místnímu cechu.
Synovi, který se narodil koncem jara, dali jméno Eyssal.
Pro jistotu se několikrát stěhovali, léta chlapcova dětství byla nicméně docela klidná a šťastná.
Eyssal věděl, odkud rodiče pocházejí. Stejně jako oni byl Rifasanem v exilu.
Ale teprve když mu bylo jedenáct a museli narychlo utíkat z města - zůstali za nimi dva mrtví, najatí vrazi, zabití Leokastisovou dýkou - řekli mu úplně všechno.

Leostie, Afénie, Elechondie, Tabitán, Relemaris… Byla by to zajímavá, malebná slova, kdyby je mohli jen číst na mapě a ukazovat si, k jaké zemi náleží. Ve skutečnosti znamenala prach cest, déšť a vedro, stálé hledání a stálou nejistotu, zda je jim někdo v patách. Naučili se jazyky zemí, jimiž cestovali, snažili se co nejvíce splynout s místním obyvatelstvem. Někde zůstali měsíce, jinde týdny či pouze dny.
“Chtěla bych mít znovu domov,” řekla jednoho dne Avani.
Mlčel. Nouzí nestrádali, uměl vydělat peníze, ale… Osm let na cestách bylo dlouhých jako století.
Vzala jej za ruku. “Budeme mít dítě, Leokastisi. Potřebujeme domov.”

Avani se v následujících týdnech často dotýkala slepotisku, přemýšlela.
Vítr a dva meče… Jeden správně, druhý obrácený. Dokud nebudou mít další část složeného keriaktu, význam pochopit nedokáže.
Vzpomínala také na svého otce. Byl keriados, stejně jako strýc Caradoc, stejně jako její dva bratři. Ona sama… ačkoli umění kerantum neovládala, dokázala neomylně vycítit jeho stopy. V žilách jí totiž proudila keriadonská krev - krev nesoucí nadání. V jejím rodě to bylo vzdušné a vodní kerantum. Pokud tedy strýc vytvořil složený keriakt - čímž si byla naprosto jistá - a jedna jeho část nesla znak pro vítr, ta druhá určitě musí nést znak pro vodu!

Leokastise šokovalo, že jim baronův bratr knihu jen tak dal.
Šlo o svazek osmerkového formátu, v měkké kožené vazbě, na deskách slepotisk: v kruhu vepsané aktalanové znaky - velmi starobylá forma.
“Vítr a meče,” řekl zamyšleně. “Jeden správně, druhý obrácený. Co to znamená?”
Avani přejela po keriaktu špičkami prstů. “Není celý,” hlesla.
“Cože!?”
“Je němý. Neúplný. Strýc… musel vytvořit složený keriakt.”
Jako by dostal pěstí do žaludku. Existoval ještě další rukopis???
“Nepochybně,” kývla, slzy na krajíčku. “Navíc… pro tenhle měl přijít někdo jiný. On si nás s nimi spletl. Až to zjistí… půjdou po nás. Musíme se schovat. Být naprosto nenápadní!”

Měli všechno připravené.
Pronajatý pokoj jen kousek od arény s beraními zápasy, kam mohli svého zajatce odvést a řádně si jej vyzpovídat.
Baronův bratr se nebránil.
“Vy jste ti rifasané,” řekl klidně, když dveře zaklaply. Dokonce se na Avani usmál.
“Jsme,” odvětila prostě.
“Tu šarádu jste si mohli odpustit. I když aspoň byla zábava. Čekal jsem vás už dávno,” dodal skoro vesele.
Mrkla na Leokastise, ať nechá mluvit jen ji. “Omlouváme se. Nevyzpytatelné zdržení.”
“Máte kůži?”
Znovu rychlá výměna pohledů, pak Leokastis vytáhl kousek na šeříkovo obarvené kůže, který našli v Caradocově domě. “Samozřejmě.”
Srdce mu tlouklo rozpínající se nadějí…

V Rifasu něco nevídaného, v Palfiatském baronátu běžné povyražení všech společenských vrstev.
Avani to přišlo barbarské, Leokastis shledával tuto kratochvíli přinejmenším pozoruhodnou. V Nimisallské městské aréně měli každopádně skvělou příležitost dostat se k muži, který snad něco věděl o keriaktu.
“Shoď ho! Shoď ho!” řvalo publikum jako pominuté. Dva berani, rohy zaklesnuté, se přetlačovali na rozdupaném písku.
“Tamhle!” špitla Avani. “To je on! Pospěš, teď si nikdo nevšimne.”
Jeden beran padl, polovina arény ryčela, sázkaři vypláceli výhry.
“Pojďte s námi,” sykl Leokastis do ucha muži na kraji jedné z tribun, dýka, jejíž špicí mu zatlačil na záda, dodala slovům váhu.