Starmel (vlastní fandom)

“Očekával jste nás?” Leokastisovi málem zaskočilo. “Jak to?”
“Císařský zmocněnec, samozřejmě,” odpověděl klidně Eyssal.
Hleděli na něj jako na zjevení.
Pousmál se. “Zprávu, že se tady objevíte - protože cestou na jih nemůžete jinak - přinesl zhruba před týdnem. Nevěděl ovšem přesně, kdy dorazíte. O vašem úkolu mi něco pověděl, ale stále jsou bílá místa, která bych potřeboval doplnit.”
“Císařský zmocněnec? To je…?” vyslovila Avani, co zajímalo oba.
“Vy nevíte? Císařští zmocněnci jsou cestovatelé na kontinent. Kurýři, kteří nám ostatním přinášejí pokyny.”
Nám ostatním? V tu chvíli si Leokastis uvědomil, že Rifas není ani zdaleka tak izolovaný, jak si celý život myslel.

Měl krásný sen: byl znovu malý, choulil se v bezpečí měkké mateřské náruče.
Když se vzbudil, Avani na něj hleděla smutnýma hnědýma očima. Okolo nich šeredné kar-galhadské město.
“Všichni bychom občas rádi byli znovu dětmi,” špitla. “Aby se o nás někdo postaral, ukázal správný směr…”
Toho dne je na ulici oslovil neznámý muž. Byl oblečen jako místní, mluvil však bezchybnou rifasštinou, pozval je do svého domu.
Leokastis váhal. Mají důvěřovat? Avani však nenápadně přikývla.
Jmenoval se Eyssal. “Konečně jsem vás našel,” řekl s úsměvem, když jim nechal připravit lázeň a chutnou večeři. “Dostal jsem zprávu, že přijdete. Očekával jsem vás.”

Když Leokastis se svou ženou Avani prošel průsmykem do Kar-galhadu, očekával, že za horami bude jiný svět. Nezmýlil se. Pomyslel si, že Rifasané dělají dobře, že se už dlouhá staletí izolují!
Byli tu cizinci, neznali jazyk ani zvyky. Zásoby, které přinesli s sebou, jim došly během týdne.
Jediným pozitivem bylo, že zachytili stopu toho zrádcovského zloděje Caradoca.
Dle očekávání mířil na jih.
Ztratil se jim v prvním větším městě. Jmenovalo se Hiristrad - či nějak podobně.
Zoufalství se jim stalo denním chlebem.
“Arténis!”
Leokastis strnul. Kdo by ho tady mohl oslovit jako přítele? Rifasky?!
“Pomohu vám,” řekl muž. “Pojďte, bydlím nedaleko.”

Z císařova rozkazu - vlastně to nařídil císař mrtvý již několik stovek let, ale rozkaz stále platil - byly esence nutné k výrobě keriaktů přísně hlídány. Nejen lidskými strážemi, ale hlavně zvláštními zámky, které se daly otevřít pouze hesly.
Leokastis zajišťoval jejich pravidelnou změnu - o půlnoci a v poledne - a náležitou obtížnost. První nebyl problém. Druhé trestuhodně zanedbal. Podlehl klamnému dojmu, že obezřetnost je zbytečná námaha. Dvě stovky let se přece nic nestalo…
Jedno odpoledne změnilo všechno.
Pachatel byl zahlédnut, nikoli chycen.
Urychleně opustil Rifas - Leokastis musí za ním. Za každou cenu nalézt keriakt, který bude vytvořen. Přestože nemá tušení, jak vypadá…

Leokastis padal únavou.
“Jsi hrdina!” řekla mu jeho žena.
Hrdinství byl ovšem ten úplně poslední pocit, který zakoušel.
První byla marnost.
Další v řadě přešlapovalo znechucení. Kar-galhad byl neuvěřitelně zaostalý, Oriad s Laciniií si stály jen o fous lépe. Tolik toužil po návratu domů! Do Rifasu!
Jenže vrátit se nemůže. Ne dokud nedokončí úkol, dokud císaři nepřinese keriakt.
“Sám si za to můžeš, Leokastisi,” pravil tehdy jeho strýc. Měl moc i prostředky uchránit jej před vypovězením. Ale neudělal nic. Prý musí napravit, co zavinil, když svou nedbalostí umožnil odcizení esence.
Avani šla s ním.
Z její strany to hrdinství bylo.

Do útoku zbývalo několik hodin. Spát Armin nechtěl. Pozoroval hvězdy, přemítal, že za pár hodin naplní přísahu složenou u otcovy rakve.
Po chvíli stejně zdříml, dokonce se mu zdály sny. V posledním spatřil Thelfa-Sörena. Viděl i sebe a chtěl se bratra konečně zeptat, co mu pořád chce - jestli pomstu, brzy ji dostane!
Promluvit však nedokázal. Jako by měl jazyk přilepený k patru, nezmohl se na víc než neartikulované huhlání.
Thelf-Sören mu položil ruku na rameno. „Ví o tobě,“ pravil naléhavě. „Vstávej, spáči,“ šeptl, vzápětí se jeho tvář rozplynula v mlze.
Armin procitl.
Tohle nebyl obyčejný sen.
Vždyť mrtví neznali čas...

Jediná pozemní cesta vedla do Rifasu skrze pečlivě hlídaný horský průsmyk. Jinak byla země dostupná pouze po moři - což byla cesta jednodušší jen zdánlivě. Pobřeží, povětšinou skalnaté, bylo střeženo a jediný pořádný přístav, Aronartis - skutečná brána k moři -, cizí lodě zkrátka nepřijímal.
Rifas byl izolovaný, celá dlouhá staletí dobrovolně izolovaný, se vším, co to znamenalo. Rifasané přece nikoho nepotřebovali, vystačili si sami, sami si tento úděl vybrali.
Leokastis byl hrdým Rifasanem. Nikdy by si nedokázal představit, že bude chtít, moci či muset žít kdekoli jinde.
Ani v tom nejbláznivějším snu!
Jenže pak byl i se svou ženou vyveden průsmykem. Nedobrovolně…

“Zabil jsem tři lidi, nestačí to?” skoro křičel, málem zapomněl, s kým mluví. Vlastně nebyli jenom tři, ale na tom nezáleželo…
“Zabil jsi tři, jednoho trochu omylem, dva z nich byli však mí milovaní synovci, oriadští princové…” Merwionis z Welhelinu pateticky vzdychl. “Drahý chlapče! Myslíš, že bys z toho vyvázl živ, kdybych tě nechránil? Ale já tě budu chránit, neboj se,” ujistil jej. “Budeš-li mi věrný, nikdo se nic nedozví. Kdyby se mi ale náhodou něco stalo… mám dobrého přítele, kterému jsem svěřil zapečetěný list. Měl bys doufat, že budu žít hodně dlouho,” usmál se sladce.
Gidon polkl na sucho.

Měl jméno i majetek, dědictví po otci nabízelo nepřeberně možností. Ženit se samozřejmě nechtěl. Na pokračování rodu bude času dost. Ne, že by se obdivu žen vyhýbal, to chraň! Ale na to, aby se usadil, měl moře času. Proč ztratit svobodu už sedmnáctiletý?
Pořídil si drahé obleky, boty, pár fešných klobouků. Věnoval se obvyklým mužským zábavám. Víno, kostky a karty byly němými svědky jeho úpadku. Děvky tak úplně němé nebyly. I když raději měl vždycky ty, které mlčely…
První směnky splatil svým věřitelům snadno.
Za ty poslední platil věčnou ztrátou svobody.
Kdyby to byl věděl, raději by se tenkrát oženil.

Musel riskovat. Všechno nebo nic. Svoboda nebo popraviště pro vraždu čpící velezradou…
Dlužil totiž už příliš mnoho a pan Merwionis z Welhelinu, bratr knížete Gaela, nabízel štědře otevřenou dlaň. Navíc, jak záhy zjistil, koupil většinu těch zpropadených směnek.
Když Gidon splnil jeho přání - až příliš podobné rozkazu - myslel, že má vyhráno. Doufal, že získá volnost, bude moci odejít. Daleko z Citadinu! Opustí Oriad, začne znovu. Nebylo mu souzeno. Směnky před ním Merwionis sice spálil všechny do jedné, držel jej však v šachu tisíckrát nebezpečnějším tajemstvím.
Gidon musel splnit další jeho přání.
Přání, které mělo jeho pánovi uhladit cestu k trůnu.