Starmel (vlastní fandom)

Byl to první velký úspěch po bezmála třech letech.
Konečně věděli, co hledají! Knihu širokou dlaň, vysokou půl druhé. Starší rukopis, jehož původní vazba byla šetrně odstraněna, knihař jej pak vyvázal do šeříkově obarvené kůže, navíc způsobem, který se v dnešní době již prakticky neužíval. Ovládali jej prý pouze ti, v jejichž rodinách se řemeslo dědilo.
Knihař byl bohužel negramotný, ani nevěděl, jakým písmem byl rukopis napsán. Nejspíš to nevadilo. Vnější podoba představovala dostatečné vodítko, keriakt navíc Caradoc musel zhotovit až posléze - určitě jej umístil na desky.
Také se dozvěděli, kde by knihu snad mohli najít: museli zpátky do Nimisally.

Cesta do Volovce byla prašná, z jedné strany bodláky, z druhé křoviny a nevysoký les.
“Rychle schovat!” sykla Avani. “Máme štěstí. Jde nám naproti!”
Leokastis se za nízkým křovím přikrčil. Knihař, vracející se domů z návštěvy u švagra, je snad nezahlédl.
Trochu se motal, zjevně připitý.
Když po něm Leokastis zezadu skočil, jenom hekl. Jednu ránu pěstí dostal za to, že jim lhal, další, aby si lhaní protentokrát rozmyslel.
Nejdřív cosi blekotal, nakonec však pověděl všechno. Aspoň se dušoval, v alkoholovém opojení lítostivý, že nic víc neví.
Zabíjet ho nechtěli. Jen mu dali roubík, svázali a nechali ležet v bodláčí.

“Nejni tady,” tvrdila knihařova žena, korpulentní osůbka v tmavých šatech s bílou zástěrou.
“Kde je?” naléhal Leokastis.
“Odjel.” Manželova nepřítomnost jí zjevně způsobovala dobrou náladu. “Za švígrem do Volovce, prej se o něčem poradit. Ale určitě spolu prostě zachlastají, jako dycky. Aspoň bude pár dnů pokoj,” zasmála se, až jí tučné tváře poskočily. “Je to morous pro zlost!”
“Nemáte to jednoduché,” soucítila Avani. “Nevzpomněla byste si náhodou na jednoho jeho zákazníka?” Zběžně popsala Caradoca.
“To víte, že se pamatuju,” odvětila rozšafně. “Pár let to bude. Přišel eště s jedním. Prej že bratr palfiatskýho barona. Nevím teda. Já mu moc nevěřila!”

Když se toho rána probudil a Avani byla pryč, zpanikařil.
Opustila ho? Vrátila se zpátky do Rifasu?
Ona by přece mohla… On ne - ale ona by mohla!
Strnule zíral před sebe. Opustila ho?!
“Pochybuješ o mně?” ozval se hlas ode dveří. “To mne mrzí, Leokastisi. Možná bych se opravdu měla vrátit do Rifasu.”
Skokem byl u ní, objal ji. “Bál jsem se!” špitl. “Odpusť! Kde jsi byla?”
“U místního koželuha. Knihařský mistr podle všeho lhal, můj drahý. Anebo ztrácí paměť. Jsou to bez pár měsíců tři roky, co tady Caradoc byl.”
“Musíme k němu znovu,” rozhodl.
Přitakala. “Jinou stopu nemáme.”

Byli si prakticky jistí, že hledají knihu. Neobyklou.
Jenže kde začít?
Usnesli se, že se musejí vrátit zpátky.
Jít po vlastních stopách, tak, jak pronásledovali Caradoca. Vrátit se na místa, kde byl, pokusit se najít knihaře, který tu knihu vázal. Nebo knihkupce, který ji Caradocovi prodal - jak totiž upozornila Avani, keriakt nemusel být vetknut pouze do nového svazku.
Vousatý muž v pracovní zástěře převracel v prstech kus šeříkově obarvené kůže. Zavrtěl hlavou. Pak ten odřezek znovu převrátil. “Nevím. Nevzpomínám si.” Proklatě! Co komu jenom udělal, že k němu tihle dva přišli? Nebyli to nakonec právě ti, před nimiž byl varován?

Leokastis: Stále tápeme ve tmě. Nevíme nic, co bychom nevěděli už předtím!
Avani: Mělo nás napadnout, že strýc keriakt někomu předá. (povzdech) Stal se volavkou, protože neměl sílu dál utíkat.
Leokasis (odhodlaně): Musíme to tu pořádně prohledat.
(šoupání, bouchnutí)
Leokastis: Podívej!
Avani: Co je to?
Leokastis: Kousek kůže.
Avani: Zvláštní barva. Jako šeříky.
Leokastis (mumlá): Kůže… do takové bývají vázány… (hlasitěji) Možná…
Avani: Co?
Leokastis: Možná hledáme… knihu opatřenou keriaktem!
Avani (vzrušeně): Viděla jsem podobné, doma v Rifasu. Vždycky měly na deskách slepotisk. Starobylé aktalanové znaky vepsané do kruhu. (škrábání pera o papír) Něco takového, vidíš?
Leokastis (nadšeně): Ano! ANO!!!

“Chcete pohřeb první, druhé či třetí třídy?” ptal se znuděně místní hrobník.
“Spálit a popel hodit do řeky,” zavrčel Leokastis.
Avani mu položila ruku na rameno - nejspíš jí později vyčte, jak se starala, ale Caradoc byl její strýc. Krev zapřít nemohla. “Chceme pohřeb se všemi náležitostmi. Zaplatíme.” Oreladsky už mluvili plynně, cizí původ nikdo nepoznal.
“Mám výborný sbor plaček,” zpozorněl při zmínce o penězích hrobník. “Nijak drahý. Taky violistu. Hraje neobyčejně tklivě.”
“Upřednostňujeme tichý pohřeb.”
“Když myslíte,” znovu zlhostejněl muž. “Na co váš příbuzný vlastně zemřel?”
“Stařecké vyčerpání,” zalhala pohotově. Nebyl tak starý, jeho síly však nepochybně odsála tvorba keriaktu.

Unikal dva a půl roku.
Nakonec se jim ho podařilo dostihnout v jednom pohraničním oriadském městečku.
Leokastis rozrazil dveře toho ošuntělého domku s opojným pocitem vítěze. Návrat domů se zdál na dosah ruky!
Caradoc vypadal překvapeně. “Má drahá neteři!” uvítal je přesto jako dávno ztracené leč stále milované příbuzné.
“Strýčku!” Avani šokovalo, jak za těch několik let zestárl.
Leokastis si zdvořilosti odpustil. “Vydej keriakt!”
Muž se usmál. “Copak jsem hlupák? Dávno ho nemám. Nikdy ho nenajdete,” zasípal a rozkašlal se.
Avani sledovala jeho horečnaté oči. “Umírá,” špitla.
Boj o život do večera prohrál, i mrtvému však zůstal úsměv na rtech.

“Myslíš, že vědí?” špitla Avani. Čekali na tržišti v hlavním městě Palfiatského baronátu. Sledovali sem Caradoca přes celý Kar-galhad a několik sousedních zemiček, párkrát unikl o vlásek.
“Co?” zeptal se stejně tiše, jako mluvila ona. Z místního jazyka ovládali jen obecné fráze, nechtěli být nápadní.
“Že jméno jejich města znamená v rifasštině ‘opevnění z písku’. Nevědí, viď? Jak by mohli!”
Přikývl. Rifasština byla na kontinentu dávno zapomenutým jazykem.
“Pane!” zatahal jej za rukáv páchnoucí žebrák.
Odehnali by ho - kdyby nemluvil rifasky.
“Utekl!” šeptal překotně. “Ale už vyrobil keriakt!”
Leokastis zavřel oči. Dokud se s ním nesetkají osobně, nebudou vědět jaký…

“Toho Caradoca, znáte ho?”
Avani kývla. “Je mistrem půlkruhu. Jeho živly jsou voda a vzduch.”
“Podle všeho patří k proticísařské opozici,” doplnil jejich hostitel. “Musí mít někde na jihu spojence. Kar-galhad bude chtít opustit co nejdřív. Dokáže sám vytvořit keriakt?”
“Předpokládám, že ano,” odvětila Avani.
Leokastis mlčel. Proticísařská opozice! Do čeho se to zapletl?! Toužil po návratu domů. Jenže nemůže, dokud nepřinese esenci nebo keriakt - znak, který je nositelem moci. Bude s tím ten parchant spěchat nebo počká, až bude mít klid?
Avani na něj pohlédla. “Není z těch, co chodí s bubnem na zajíce,” podotkla.
Caradoc byl její strýc.